Uvidíme se v pekle

Kráčela bosa v bílé dlouhé košili po polní cestě. Šla zasněně, jako kdyby se ani nohama nedotýkala země. Dlouhé fialové vlasy vlály ve větru a v bledé tváři měla nepřítomný výraz. Na tvářích měla ještě nezaschnuté slzy.
"Jdi...jdi...dostaneš se tam, kam chceš....kamkoliv.." pobízel ji známý šeptavý hlas. Dřívě jí ten hlas naháněl hrůzu, ale teď...byla ochotna ho poslouchat.
"Půjdu...zaveď mě tam, kam chci..za Narutem." šeptala odříkaným hlasem a vyschlými rty sotvaže mluvila.
"Dostaneš se tam..když půjdeš." Šla. Opatrně našlapovala a nebyla skoro slyšet. Chodila jako duch s cílem.
"Už tam skoro jsi...no tak, jdi," Vítr se jí opřel do zad, když chtěla zastavit. Udělala ještě pár kroků.. Pak šlápla do prázdna. Projel jí takový šok, že se nezmohla ani na výkřik.

Hinata sebou prudce trhla a probrala se. Pohlédla na hodiny na stěně - byly čtyři hodiny ráno. Znovu položila hlavu na postel a vzpoměla si, co se jí zdálo. Ach, jak si přála, aby se to stalo a ona zemřela!
Naruto odešel před třemi týdny. Hinata mu chtěla před odchodem vyznat lásku jenže...vykroutil se. Omluvil se, že má na spěch, jenže Hinata věděla, že před branami ještě dobrou hodinu koketuje se Sakurou. Tolik to s ní otřáslo, že běžela domů a dala se do hysterického pláče. Jen si vzpoměla na Sakuřin "polibek na rozloučenou", dělal se jí knedlík v krku.
Náhle si uvědomila, že svírá propocené prostěradlo. Peřina se válela na zemi a v očích měla nové slzy. Vstala. Věděla, že tu noc už neusne.
Rozsvítila v koupelně. V té tmě to bylo jako palicí do hlavy. Podívala se na sebe do zrdcadla. Rozcuchané vlasy, kruhy pod očima, slzy na tvářích, bledá a propadlá pleť - vypadala jako strašidlo.
Naklonila se nad umyvadlo. Pak hlavu zase zvedla a natočila si do něj vodu. Ponořila do vody obličej a otevřela oči. Oči viděly rozmazaně a nejistě. Vyndala hlavu z vody. K celkovému zjevu přibyla nyní mokrá tvář. Utřela si obličej do vody a celou noc probdila u otevřeného okna, vyhlížejíc Naruta, který se měl toho týdne vrátit.

"Nevypadáš moc dobře, Hinato," poznamenala Sakura s rukama v bok, když si prohlížela Hinatinu ztrápenou tvář.
"Taky se tak necítím," pípla Hinata, které bylo náhle dost mdlo.
"Jdi si lehnout. Trvám na tom, nesnaž se mi to vymluvit!" upozornila ji.
"Dobře." Hinata vyšla z místnosti, ve které se Sakurou byly. Nechtělo se jí spát a už vůbec ne chodit domů.
Šla k bráně. Chtěla u ní počkat na Naruta, i kdyby měla čekat měsíc.

Trhla sebou. Nic se jí nezdálo, ale vzpoměla si na Naruta. Rozhlížela se kolem sebe. Pak zahlédla v dálce blonďatou hlavu.
To bude někdo jiný, pomyslela si. To by se stalo až moc náhod najednou.Pak ale postava přišla blíž a Hinata v ní poznala zraněného a unaveného Naruta. Okamžitě k němu přiběhla a pomohla mu dojít do Konohy. Srdce jí v hrudi divoce bušilo.
"Sa-ku....u," zachroptěl Naruto.
"To jsem já, Naruto, Hinata!" Hinata mu neporozuměla.
"Sa....saku...ru," zašeptal znovu. Hinata nebyla schopna slova. Byla zděšená. Naruto chce Sakuru, cožpak mu Hinata nestačí? Do očí se jí začaly nahrnovat slzy.
"Sa.. Sakuru," zašeptal znovu.
"Já tě slyším, Naruto," Hinata se pokusila o rázný tón, ale skončilo to zlomeným hlasem.
"Co..co se děje, Hi..nato?" Naruto se podíval Hinatě do očí. Hinatě se málem podlomily kolena.
"Já.....nic." Hinata odvrátila hlavu a dovlekla ho na ošetřovnu. Celou dobu zadržovala pláč.
"NARUTO!" zařvala Sakura a vrhla se na Naruta. Jak ho obejmula - Hinata v posledí chvíli uskočila - Hinata uslyšela křupnutí. Naruto tiše zasténal, ale vypadal šťastně. Hinata odešla na záchod. Rozplakala se. Mezitím slyšela řvaní Sakury a unavené odpovědi a prosby o odpočinek Naruta. Pomalu se jí začalo ze Sakury dělat zle. Zavřela se v jedné kabince. Pravděpodobně si tam nedávno nějaký pacient zapoměl žiletku. Hinatě to přišlo jako moc náhod v jednom dni, ale věděla kdo to všechno nastražil.
"Jak chceš, Naruto," řekla a vzala žiletku do ruky, "uvidíme se v pekle." Přeleja ostrou hranou přes zápěstí. Úleva, únava, tma.....

"Tu už nezachráníme, Naruto! Je mrtvá!" ječela Tsunade na zdrceného Naruta nad tělíčkem krví postříkané fialovlasé dívky. Naruto se lehce dotkl její tváře.. Uniklo mu snad něco?

Hinata šla po cestě, kterou den předtím v noci šla. Stejný hlas, stejné pokyny... Jenom když Hinata spadla do vražedné díry, v hlavě jí vyvstal obraz Naruta se slzou na tváři..

Zdálo se mu, jako by viděl Hinatu v bílé košili padající někam do příkopu.. pak si ale řekl, že si to jen namlouval. Pustil ruku Hinaty, kterou předtím křečovitě svíral a odešel z pokoje.
Dal si ruce do kapes a vzpáětí je vyndal. Pohlédl na svůj prst, na kterém byla kapička krve. Podivil se. Znovu sáhl do kapsy a vyndal žiletku.
Cože? pomyslel si. Předtím jsem tam žádnou neměl. Pak mu v hlavě promluvil jiný hlas, ten, který Hinata tak dobře znala.
Ale víš. Vzal jsi si ji přece tehdy, co Hinatu odvezli. Víš, co chceš udělat. Chtěl jsi to udělat hned, jakmile jsi viděl Hinatu mrtvou.
Ne, řekl si rázně. Ne, to neudělám. Hinata by nechtěla.
A komu to vadí? Hinata je mrtvá. Nechceš přece dělat to, co by chtěli mrtví. Ten hlas, co nepatřil Narutovi, vyhrál. Ani si neuvědomoval, co vlastně dělá, probral se až vkleče na záchodě s připravenou žiletkou u zápěstí.
Doopravdy to chci udělat? zeptal se sám sebe. Fakt?
Ano, ano! řičel smíchy ten hlas, co mu nepatřil. Udělej to!
"Uvidíme se v pekle...Hinato." zašeptal.
Jako kdyby mu ďábel posedl ruce. Náhle pocítil bolest, hroznou únavu a pak v mysli uviděl Hinatu....