Jitsuwa 2: Proč se nikdo nesměje?

Po několika dnech si dívka říkala, že život v té… budově by mohl být i horší. Budově… domu s mnoha lidmi, kteří spolu žili, tvářili se tajemně, pobaveně, smutně, tragicky, občas vesele… jindy křičeli, občas se hádali, občas trénovali, občas se nenáviděli, někdy milovali, lidí, kteří o sobě nevěděli nic, i lidí, kteří zde našli rodinu, kterou nikdy neměli. Nebo kterou ztratili, od které odešli.
Každý tady něco našel. Ať už to bylo cokoliv.
Pořád jí nebylo zcela jasné, o co tam vlastně jde. Jenom to jedno veliké slovo – svoboda. O tu šlo. A měl ji zajistit ten podivný muž, ten… Eiketsu.
Bojíme se lidí, kteří o nás ví v podstatě všechno? Ne, nebojíme. Protože jestli někdo takový je, znamená to, že je nám velice blízký, abychom mu dovolili všechno znát… jenže on, Eiketsu, to privilegium vědět dostal do kolébky, pro nic za nic – vědět, a přitom se nemuset ptát. Vědět a přitom nemuset milovat, učit se důvěřovat, tiše si vyměňovat tajemství, zbavovat se nesmělosti… on prostě přišel a slyšel. To nebylo správné, to bylo… proti přírodě.
Podobně nebezpečný mohl být i ten…. Hizashi. Ale on byl v pořádku. Zachránil jí život, takže to byl určitě dobrý člověk. I když to uměl dobře skrývat – vzpomněla si, jak jí vynadal, když ji našel. Tedy… vynadal? Řekl jí pouhých pár několik vět, tichým ocelovým hlasem. Ale bolelo to víc, než kdyby křičel. Tahle myšlenka ji docela pobavila. Jaká ironie, ne? Kolik už jako malá slyšela křiku, kolikrát si říkala, že už by se to mohla naučit nevnímat, kolikrát se znovu ujistila, že nevnímat něco takového je prostě nesmysl… a teď ji dostane pár vět. Ještě takových!
Došla na konec chodby. Byla docela temná – proč bývají chodby ve starých domech vždycky temné? – a uviděla tam někoho, kdo přiměl její srdce vynechat jeden úder. Zhluboka se nadechla. Nepomohlo to.
Temně černé šikmé oči, dlouhé vlasy nedbale svázané kusem vybledlého hedvábí – kdo ví, kde k té stužce přišel. A nepřístupný výraz ve tváři. Přimhouřil oči, až se mu vytvořily jemné vrásky. Až on jednou zestárne, brázdy v jeho obličeji nebude mít na svědomí smích.
Ani se na ni nepodíval, četl nějaký papír. Když k němu přistoupila a rozpačitě čekala, co bude dál, sám promluvil.
„Věk?“ zeptal se stručně. Ani se na ni nepodíval. Jako by byla jen další kus masa.
Trochu ponižující… ale proč by se na mě měl vůbec dívat? Jo! Ať si čumí někam jinam…
„Téměř sedmnáct,“ odpověděla. Neriskovala odmítnutí. Teď ještě ne. Kolik je asi tobě?
„Takže šestnáct. Proč tu vlastně jsi?“ zeptal se přímo.
A co jméno? No, tím líp, pomyslela si. Protože… jsi mě sem přivedl?
„Kam mám jít jinam?“ odvážila se.
„Jméno?“
Protože je to jenom slovo. Proto se ptám teď, víš?
„Žádný,“ prohlásila zatvrzele. Většina bázlivé pokory, kterou doteď cítila, se vytratila. Ne, na tohle se neměl ptát. Jméno je… osobní věc. Otráveně poklepávala prsty do zábradlí schodiště, u kterého stáli. Raz dva, raz dva, raz dva… Je to zvláštní, ale otráveností se dá docela dobře zakrýt nedostatek odvahy.
„Každý má jméno,“ řekl jí trpělivě, jako malému dítěti. Zrovna já…
„Kašlu na nějaká jména,“ řekla prudce. Fakt mě zajímá ňáký jméno, když mám svejch starostí dost. Starat se o jméno, totak! Na tohle nemám čas… jména… dobře, i já chápu, jak idiotsky to zní. Cítila se dost nervózně. Říct jméno. Je to takový problém? Tak osobní. Hodlala tady žít.
Žít.
Co může být ještě osobnější?
Najednou zatoužila přestat se chovat jako malé dítě a prostě mu to říci. Ale malá jiskřička vzpurnosti jí v tom zabránila.
Chvíli ji sledoval. Pohrdavě, unaveně. Najednou jako by zestárl o několik let. Téměř se zastyděla.
Vážně byl starý…
Hraješ si na dospělou, odmítáš jména… co víš o životě? Určitě hodně, to každej kdo není šťastnej… (nebo je to spíš přežívání?) ale pořád jsi ještě tak zatraceně mladá. Holčička. I když co vim já…
„Jsi ještě Holčička,“ usoudil nahlas. Malá hloupá husa. Proč tyhle slova vždycky s mládím tak perfektně pasujou? No, aspoň u ní je to pravda. Jak jinak.
Ale ani on se nedokázal ubránit pocitu, že se konverzace nevyvíjí směrem, kterým by chtěli. Oba. Ani jeden z nich se ale edokázal donutit... jít správným směrem.
„Nejsem už malá,“ odsekla. Vzpurně. Protože vzpurná být chtěla – jako skutečná šestnáctiletá dívka. Ty jsou vzpurné, nebo… ne? Jsou! Obvykle ano. A to ospravedlňuje. Běž pryč, stude! Běž pryč, rozume!
I tváří v tvář člověku, jako je on? Ne, jeho výmluvy zajímat nebudou. Ne takhle plané.
Jo, pitomá. Pitomá, pitomá… pomyslel si. Pobavilo ho to.
„Nejsem už malá, nejsem děcko, nejsem, nejsem…“ parodoval ji posměšně. „Holka, víš, kolikrát jsem to už slyšel? Nejednejte se mnou tak! No táák!“ prozpěvoval si pobaveně. Ne, pobaveně ne. Byla to jenom… znechucenost. „Áaaa! Já jsem přéce ták dospělá! Vidíííííš?“ jeho hlas přeskočil do ještě větší výšky. „Tak se taák choóovejté…“ přimhouřil oči a zmlknul. Jeho tvář náhle zvážněla, předstíraný lehký tón zmizel. „S tím táhni k čertu, holčičko. Ještě jsi malá…“ Prostě jsi. Eiketsu, nejsi trochu dom- ne!!
Jenže teď se zatvářila pobaveně ona. Opřela se o zábradlí a zadívala se mu do očí. Cítila se mnohem jistěji.
Idiote, slyšel. Co ty zase víš… starej mladej, který si hraje na dokonale chytrýho. Takže jsem malá, protože to chceš? Protože nedokážeš uznat opak? Blbečku… v myšlenkách se zarazila, když si uvědomila, co vlastně říká. Protože ona to doopravdy říkala, pro něj to byla hlasitá slova. Cítila, jak se jí začíná krev rozlévat do tváří a její srdce se zrychlovalo. Čistý strach. Panika.
On na lidi prostě tak působil.
Ne, nesmím si tohle myslet, on mě slyší… ale, třeba ne… co si sakra o sobě myslíš? Sakra, teď… a co, kašlu na…. Jenže… to… kašlu na to. Beztak ví, že…Třeba mu naopak přijdu výjimečná – nebojím se ho nebo něco jako v tom smyslu… třeba to ocení… sakra ON TO SLYŠÍ! Vím, že jo… třeba ne, ale vím, že jo! Nejsem MALÁ!
„Posloucháš mě?“ vyrazila ze sebe prudce. Snažila se na nic nemyslet. Nešlo to.
Jenže právě tohle je to slavný opravdový čtení myšlenek, to bys koukala. Že můžeš- zavrtěl hlavou. Uchechtl se. Prostě to bylo směšné. Bylo to směšné. Směšné, protože to nedávalo smysl. Celý ten rozhovor byl dokonale absurdní. Bylo to směšné, směšné, směšné… směšné! Roztřesená dívenka před ním, která by nejradši utekla, protože se bojí!
Proč se nikdo nesměje?
„Myslíš strašně zmateně,“ řekl mírně. Jeho tvář se znovu uklidnila. Soustředil se na problém. Zaujala ho.
„Co?“ zeptala se zmateně.
„Ale klid. To všichni. Myšlenky nejsou řeč. Jasně, souvislý věty a to všechno, jo… někdy. Když o něčem přemýšlíš, myslím vážně. Když jsi soustředěná. Ale když je člověk rozrušenej – a to bejvá často, jsou to jenom takový útržky. Nakonec, sama sobě přece rozumíš dokonale, ne? Nepotřebuješ vysvětlení, jako když mluvíš s někým jiným. Nemyslíš jako ‚To co bylo tehdy a tehdy, když on a on byl tam a tam.‘ víš přece, že byli tam a tam, nepotřebuješ to opakovat sama sobě… místo slov stačí obrazy a pocity – a ty já nemůžu slyšet…“ zmlknul. Uvědomoval si, že to ta holka asi nechápe. Cítil se zmateně. Proč to vlastně řekl? Bude to zábava! Bude to blbost. Je to blbost. Neříkej jí to… (proč se sebou mluvíš v druhý osobě? Mluvím!) bude pak vědět, jak to… a nebudu moct ji poslouchat! Nakonec jsem nikdy nechtěl nikoho slyšet… ale proč si brát možnost? Přijdu o obranu… nebo útok? A co, to je fuk. I když není. Není… tak? No tak. Vždyť… Otevřel ústa.
„Je to podobné jako s těmi ubožáky, kteří se v mý přítomnosti snaží nemyslet na nic.“ I když je jasný, že to říkám jenom proto, že ty se snažíš nemyslet na nic… „Nebo na blbosti. Jenže víš co? Vždycky je tady nějaký… další, nějaký vyšší vědomí, který ti říká, aby ses tak chovala, ne? Myslíš – říkáš si v duchu hlouposti, hromadu bezvýznamných slov – ale za tím vším víš, že je říkat musíš – takže si myslíš, že je říkat musíš. Jinak bys to přece nedělala, že jo. Víš, že musíš,“ vysypal ze sebe.
Chvilku přemýšlela. Proč mi to říká? A co tím vlastně vůbec myslel? Jako varování, výsměch? Jaký vyšší vědomí, sakra? Je… je to cvok.
„A ty ten hlas, co mi to jako říká, slyšíš?“ zeptala se nahlas. Já to prostě nepochopila… jsem tak hloupá, nebo jsi ty takovej magor?
Ignoroval ji. „On to není ani hlas, jako spíš instinkt. Pocit. Nutkání. Beze slov. To, co víš a nemusíš říkat. To nemůžu slyšet. Dokud o tom nezačneš přemýšlet, uvědomovat si to, to se pak okamžitě vyrojí spousta slov a je to v háji. A já tě slyším,“ pokrčil rameny.
„Vlastně… čím víc se snažíš nemyslet na věci, který nechceš říct, tím spíš mi je řekneš. Tím víc si uvědomuješ, že to říkat nemáš, a tím hlasitější ta touha je. A hlasitý věci jsou slyšet, ne?
Všichni jste s tímhle strašně směšní. Žárlivě střežit každou myšlenku! Jenom přijdu na nějakou drobnost – že ten chrápe s tamtou – něco, co se za chvíli dozví každej – a hned se můžete zbláznit. Jako by mě to nějak extra zajímalo. Jenom se projeví, že někoho celkem znám – ono neznat vůbec někoho, s kým žiješ je taky docela těžký – je to hned díky čtení myšlenek. Kdo by přemýšlel o tom, že je to blbost, že jo. Jednou čtenář, tak navždy čtenář. Jenže zná-li tě někdo jinej – a musím říct, že mnohem líp než můžu já, já jenom slyším, co nechceš říct nahlas – tak je to v pohodě. Co to má bejt?“ uchechtl se bláznivě. Ale přes tu bláznivost… vypadal na chvíli docela sympaticky.
Je to nespravedlivý, vůbec ne směšný… pomyslel si. Je to… osamělý. Zodpovědný a přitom zbytečný. Ne, ne… dost, ne, ne. Znovu se zasmál, ale pak najednou přestal.
Přimhouřil oči. Zase. Dělá to gesto neustále, pomyslela si Holčička. Mhouří oči. Když se mu něco nelíbí – slyší, musím o tom přestat přemýšlet, ale… no co, stejnak to slyšíš. Mhouří oči…
„Vážně?“ zeptal se. Vlastně dost zbytečně, já vím, že to dělám. Gesto, gesto, koho zajímá. Každej máme nějaký, Holčičko.
„Jako bys to nevěděl. Ty víš všechno, ne?“ zeptala se jízlivě.
Jenže on se nesmál. Naopak se tvářil velice vážně.
Znejistěla. Řekla něco špatně? Rychle zapátrala v paměti, ale nic ji nenapadalo. Napadlo ji, že by si měla najít nějakou výmluvu a odejít – jenže, on to všechno slyšel. Všechno, mohl o ní vědět všechno. Chtěl ale? Třeba to prostě nedokázal vypnout. Třeba…
„Nemohl,“ odtušil.
A co je tohle?
Vzpomněla si na to, že si umínila, že si na něj dá obzvláštní pozor. Neprovokovat, nevyvolávat s ním hovor, je to cvok. To všechno jí v rychlosti proletělo hlavou – ani ne tak slovy jako spíš…
„Instinkt,“ pronesla zamyšleně. Vzápětí si ale uvědomila svou chybu. I když… u něj je to stejně jedno, jestli mluví nahlas, nebo ne… zamyslela se. Na chvíli úplně zapomněla, kdo je – rozzuřená, vzpurná dívka, která mu chtěla dokázat, že není jenom odpad. To ale bylo v tu chvíli pryč.
Pokusil se o další posměšný pohled. Jenže to nešlo – i ona se teď začala vzdalovat. Vždyť jsi ji vyhodil… Nejistě na ni pohlédl. Věděl to. Cítil to.
Kdo šťastně mává odjíždějící lodi? Když už jich bylo tolik předtím… a on ví, že i ty další se budou mířit vždycky jen od něj a nikdy k němu… takovým mává jenom blázen. Ne, vlastně to ani nebylo o ní. Jenom reprezentovala další ze stovek lidí, kteří od něj odešli. Pomalu se začali vzdalovat a jen utekli za roh, pádili, až se jim za patami prášilo.
„Měj se,“ mávnul docela přátelsky na pozdrav a obrátil se k odchodu. Nechal ji tam sice zmatenou, ale zároveň… ne, neuměl číst pocity. To umí jen ti, kteří vás dobře znají. Ovšem úlevu přece pozná každý.
Tu zrádnou úlevu.