Itachiho frustrace

„Hele, Itachi, až si zase budeš chtít pohrát, tak mě varuj předem,“ zavrčel Kisame partnerovým směrem. Nejméně po stopadesáté za sebou odrážel totiž útok toho otravného jinchuurikiho z Listové vesnice a už ho to začínalo značně nudit. Navíc se tu objevil ten pošahanec v tom svém šíleném zeleném upnutém trikotu. Kisame se ještě pořád nesrovnal úplně s tím, jak to posledně mezi nimi dopadlo. Štvalo ho to a jeho ego odmítalo zpracovat fakt, jak si s ním Maito Gai pohrával. Předstíral, že ho vůbec nezná a že se snad vidí prvně v životě. No nic, to je teď vedlejší, pomyslel si Kisame.
„Nevrč na mě,“ odpověděl Uchiha nazpátek. „Je to úkol, takže jaképak cavyky. Navíc si můžeš zase pohrát s Gaiem, takže bys mi měl být spíš vděčný, nemyslíš?“
„Koukám ale, že tobě to dneska nějak nejde,“ poznamenal Kisame kousavě. Dovolil si ten luxus a ohlédl se přes rameno po svém partnerovi. „Nějak se ti nedaří udolat tady to děcko.“
„Uznávám, že to trvá poněkud déle než by mělo,“ odtušil nazpátek Itachi. „ale neboj se, to zvládnu. Nakonec je vždycky dostanu. Jo a mimochodem, neměl bys do mě pořád rýpat, Kisame, abys toho jednou nelitoval.“
„Dobrá, dobrá, tak já už budu hodný,“ zakření se na něho rybí čumák, jak ho jednou nazvala Konan v návalu vzteku. „Ostatně mám tu zábavu, tak co. Jen si s ní přestaň hrát a pohni si už.“
„Hm,“ odpověděl nazpátek dlouhovlasý muž.

Zaměřil svůj pohled zpátky na objekt vlastního zájmu. Nenápadnou dívku, která stála pár desítek centimetrů před ním. Pozorně ji sledoval a hodnotil. Měřila něco málo přes metr sedmdesát. Měla krátké střapaté vlasy všech možných odstínů hnědé. Tělo bylo hubené bez výrazně ženských tvarů, což značilo, že je možná ještě pořád ve vývinu. Rty měla plné a přirozené rudé. Jediný náznak smyslnosti, sexappealu a ženské krásy, napadlo ho okamžitě. Oblečení působilo také tak trochu divně na její typ postavy. Měla krátké kraťásky syté tmavomodré barvy. Nohy jí chránily proti chladu rovněž tmavomodré podkolenky až nad kolena. Vypadalo to spíš, jakoby měla vysoké kozačky, kdyby neměla obuté křiklavě červené páskové ninjovské boty. Itachiho okamžitě napadlo, že si je musela vyrobit sama, protože si neuměl představit, kde by je sehnala. Oděv uzavírala křiklavě červená zavinovací tunika s tmavomodrým potiskem vlčího máku na zádech. Halena navíc měla široké rukávy zvonového typu. Hodně široké rukávy! První Itachiho dojem byl, že to musí být dost nepraktické v boji, ale opak byl pravdou. Rukávy poskytovaly dívce výhodu v podobě možného rozptýlení pozornosti protivníka. Škodolibě se usmál a v duchu přemítal o tom, jestli jich má v šatníku dostatek, pokud ovšem nehodlá chodit v rozpáraném oděvu. Jediná skutečně zarážející věc na ní byly ovšem silné tmavé brýle. V první chvíli Itachiho napadlo, jestli náhodou nepatří ke klanu Aburame, kde bylo toto pravidlem. Jenže ty její působily jaksi divně. Itachi jen nedokázal prozatím přijít na to, co mu na nich vadí.

Když se dnes ráno dozvěděl, co je jejich další přidělenou misí, byl by schopný na místě odpřisáhnout, že se musel Pein zbláznit. Jasně jim totiž s Kisamem nařídil, aby zabili právě tuto dívku. Na druhou stranu měl až doposud velitel Akatsuki všechno velmi dobře promyšleno a pokud něco udělal nebo nařídil, pak měl pro to jistě pádný důvod. No nic, pomyslel si Itachi pro sebe, je načase začít to brát trochu vážně, ale jinak to byla vážně sranda. Pohnul hlavou zprava doleva tak prudce až to pěkně nahlas zalupalo. Potřeboval uvolnit ztuhlé krční svaly a toto byla jediná možnost. Potom pozvolna pozvedl ukazováček a chystal se právě promluvit, když se kolem něho prohnal Naruto ve zběsilém tempu.

„Dávej si na něho bacha, Aku,“ zahulákal blonďák zbrkle. „Ovládá mistrně oční techniky a genjutsu.“
„Díky za radu, Naruto,“ promluvila okamžitě ta dívka. „ale copak si zapomněl?“ Významně přitom zaklepala na svůj spánek na roh brýlí a Naruto se na ni pouze zakřenil.
„Aku?“ zeptal se Itachi s mírným nádechem zájmu v hlase. „To je trochu divné jméno, nemyslíš?“
„Ani ne,“ odvětila prostě ta dívka nazpátek. „Navíc je to jen přezdívka nebo spíš jen zkrácená forma mého plného jména.“
„Které zní jak?“ zeptal se jí opět Uchiha. Ta dívka před ním doopravdy začínala probouzet jeho zvědavost a rozhodně si zasloužila jeho plnou pozornost. Až doposud se totiž vyhnula všem jeho technikám a pokusům o napadení. Nicméně to působilo dost divně, protože se Itachi nemohl zbavit dojmu, že dívka jakoby pokaždé čeká na poslední vhodný okamžik, aby útok odvrátila. Potřeboval o ní zjistit něco víc.
„Akuma,“ odpověděla pouze. „Mé plné jméno zní Akuma.“
„Hm, rodiče měli zřejmě zvrácený smysl pro humor,“ ozval se opět Itachi a naklonil přitom hlavu mírně doprava.

Dívka zakroutila hlavou zprava doleva v odmítavém gestu. Pomalým pohybem sáhla dozadu a z bederní oblasti vytáhla dva wakizashi. Oba dva meče měly spíše kratší délku čepele, ale Itachi moc dobře věděl, že to pranic neznamená. Záleží pouze na schopnostech toho, kdo je nosí a manipuluje s nimi při boji.

„Zajímalo by mne, proč si myslíš, že na tebe nebudou mé oční techniky působit?“ zeptal se prostě a přeskočil tak předchozí téma hovoru.
„Protože jsem slepá,“ odpověděla dívka prostě.
Itachi si v první chvíli připadal, jako by dostal ledovou sprchu. Okamžitě se ale vzpamatoval a zareagoval podle očekávání. „Tebe na akademii neučili, že genjutsu ovlivňuje všechny smysly?“
„Nestudovala sem na akademii,“ odvětila Aku nazpět. „Takže ani nevím, co se tam učí nebo neučí.“
Itachi vztekle sevřel pravou ruku v pěst, až mu pěkně nahlas zapraštěly všechny klouby. Tato dívka ho začínala vytáčet a to se mu nestávalo často. To teda rozhodně ne! „Nepotřebuju tvoje oči k tomu, abych tě chytil do svého genjutsu.“
„Hm, to nejspíš ne,“ řekla klidně Aku. „Nicméně to nebudeš mít snadné.“
„Proč?“ štěkl nazpátek Itachi.
„Slepá jsem od narození, takže mi Osud něco vrátil nazpátek,“ konstatovala Aku. „Ostatní mé smysly se značně zesílily, takže je téměř nemožné, aby reagovali stejně jako u ostatních lidí. Neodstaneš mě tak snadno, jak si myslíš.“
Itachi pouze zaskřípal zuby a dál ji probodával očima, v kterých mu pomaličku narůstal hněv. Najednou za sebou zaslechl nehorázně škodolibý smích jeho partnera. Otočil se jeho směrem právě, když ten k němu promluvil.
„Tak to ti teda přeju, Itachi,“ řehtal se Kisame až mu po tvářích tekly slzy. „Fakt se těším na to, co s tím teď uděláš. Připomeň mi, abych po návratu poděkoval Peinovi za fantastický zážitek. Nevím, kdy se mi zase poštěstí uvidět tě v úzkých.“
„Sklapni!“ zpražil ho vztekle dotyčný nukenin.

Pak si opatrně promnul oči, protože ho čím dál víc bolelo jejich namáhání. Pomaličku ho to začínalo všechno otravovat a musel si poctivě přiznat, že z toho byl značně frustrovaný. Docházel mu čas a to na všech frontách. Musel přijít na způsob, jak to rychle ukončit a zamezit tak Kisameho kousavým poznámkám. Potřeboval si odpočnout, ale bůh ví, kdy k tomu bude mít příležitost. Připadal si vyčerpaný a mimo, ale odmítl se vzdát už jen z principu. Rozhodl se pro další boj v naději, že se mu podaří odhalit nějakou dívčinu slabinu. Kdo ví…