Jitsuwa 4 - My, ztracení

Mnohokrát pak na tu větu vzpomínala. „Měj se.“ To byl první jakžtakž přátelský pozdrav, kterého se dívce od Eiketsua dostalo. Mnohokrát jí pak napadlo, že… že…
Že minulost už nezmění.
„A proč bych ti měl věřit?“ zeptal se jí prostě, když ho jednou opatrně žádala, aby ji zasvětil do toho velkého Plánu. Velkého doopravdy, nebo jen ironicky? Věřila, že doopravdy. Prostě to tak bylo. Muselo být.
Okamžitě se chtěla hádat. Okamžitě se urazila… zanadávala si, že porušila svoje pravidlo Nepřibližuj se k němu a… a okamžitě ji po pohledu do jeho očí napadlo, že má vlastně pravdu.
Proč?
„Já nevím,“ řekla upřímně. „Já nevím, proč by mi měl kdokoliv věřit,“ přiznala tiše.
Překvapila ho. Čekal dětinský vzdor, ale tohle ho šokovalo. Cítil se nepříjemně – ona mu ukázala slabinu a on by měl… co? Utěšovat ji, vysvětlovat…, co vlastně? A proto se rozhodl tak, jak měl ve zvyku. Proč prostě nevřeštěla jako vždycky předtím?
„Přestaň se litovat,“ okřikl ji nevlídně. Cítil se pokrytecky a vlastně ani nevěděl, proč. Rychle vykročil pryč. Vzdaloval se od Holčičky a každým krokem mu bylo čím dál hůř. Ohlédl se – nedokázal tomu zabránit – a zjistil, že se dívka dívá za ním, tmavé oči zlobně přimhouřené, koutky úst svěšené. Smutně. Náhle vypadala ještě daleko mladší, než ve skutečnosti byla – jako třináctileté ztracené děvčátko, které odevzdaně čeká na někoho, kdo pro ně přijde, sevře v náručí a už nepustí. Kdo tomu dítěti dovolí klidně dospět. Ale v očích měla ještě něco – něco, co už Eiketsu, který ještě víc zrychlil, neuviděl – zatvrzelý vzdor, skořápku, která už pomalu ztrácela sílu světu vyčítat prostý fakt, že nikdy nikdo nepřijde. Odevzdanost, tu věc, která vraždí mnohem zákeřněji než ten nejostřejší nůž.
Odevzdanost, která se rozhodně netýkala Sarutobiho.

Tehdy byli ještě pouhými Jouniny, oba. A přece jednou měli stát v čele vesnice – jeden jako Hokage a druhý jako jeho stín, oheň, který se Senju po celé generace marně snažili uhasit. Uchiha se vším, co k tomu patří – a ještě něčím navíc.
„Hokage-sama?“ řekl tázavě Namikaze Minato. „Dnes jsme měli začít s našimi novými týmy.“
Sarutobi spojil špičky prstů ve svém oblíbeném gestu a pohlédl zálibně na svou křišťálovou kouli. Mlčel.
„Předpokládám, že existuje nějaký důvod, proč jste nás sem zavolal.“
A proč tady není váš obvyklý doprovod, dodal Fugaku v duchu a pohledem nenápadně přejel nápadně prázdné židle stojící vedle Hokageho.
„Co je mezi vámi dvěma?“ vypálil náhle Hiruzen. Jeho oči byly stále tak ostré, jako zamlada.
Oba mladící se zatvářili nechápavě.
„Hokage-sama?“ zeptali se dvojhlasně.
„Popište mi přesně váš vztah,“ dodal Sandaime.
„Z jakého důvodu?“
Ale Třetí na Fugakův dotaz neodpověděl. Mlčel i další dvě minuty trapného ticha, než se Minato rozhodl odpovědět. Ale jeho společník ho předešel.
„Jsme občané stejné země, ochránci stejné vesnice… bývalí žáci stejné Akademie, máme stejnou hodnost i stejný věk, spolupracovali jsme na relativně mnoha misích, přičemž naprostá většina měla dobrý výsledek, přibližně známe své zvyky a preference, stejně jako bojové schopnosti.“
Ale přesto stejní nejste.
„Jsme přátelé,“ odpověděl jednoduše Minato na Sandaimeho bedlivý pohled, kterým nepřestal střídavě oba muže celou dobu propichovat.
„Dali byste jeden za druhého svůj život?“ ptal se dále.
„Tahle otázka je naprosto irelevantní,“ řekl Fugaku upjatě. Začal se cítit velice nepříjemně. K čemu tohle všechno?
„Proč?“ zeptal se Hiruzen nevinně.
„Protože to záleží na příliš mnoha faktorech,“ dodal Minato k Fugakově velkému překvapení.
Ale nepovídej, ty odpověď znáš, pomyslel si Sarutobi. Nakonec, ta tvoje mě ani tak nezajímá. To spíš jeho…
Fugakova upřímná odpověď by zněla nevím. Ale byla to odpověď, kterou by se nikdy neodvážil před kýmkoliv nahlas vyslovit. Před Sarutobim, protože by toho mohl nějak využít. Před Uchihy, protože… protože skutečný Uchiha umíral jen pro Uchihy a pro vesnici. A před sebou, protože… Proč?
Hokage kývl hlavou. „Díky. Můžete zase jít,“ prohlásil a přivřel oči.
„Pane?“ optal se váhavě Minato. „Tohle není jediný důvod, proč jste nás sem zavolal, že ne?“
„Pravda je, že ano,“ řekl po několika vteřinách Kage.
„Proč?“ byl daleko stručnější Fugaku.
Ale jedinou odpovědí jim byl pouhý úsměv.

Vyšli ze dveří.
„To bylo zvláštní,“ prohlásil zamyšleně Minato, jakmile se vzdálili z doslechu. „Co myslíš, že tím myslel?“
„Nemám tušení,“ přiznal Fugaku.
„Napadlo mě pár teorií, ale…“
„Obzvlášť nebezpečná mise a podobně?“
„Jo,“ přikývl Minato. „Ale co může být ještě těžší, než jsme už zažili?“
„Politika,“ odvětil prostě Fugaku.
„Tak to je spíš tvoje parketa,“ pousmál se Minato.
Fugaku na něj vrhl rychlý pohled, ale neřekl nic. Došli až před obchůdek Ichiraku. Sedmadvacetiletý Teuchi, kuchař, který zdědil živnost po otci, k nim přišel a se svým obvyklým úsměvem se zeptal, co si přejí. Minato objednal dvakrát ramen.
Teuchi byl známý svou diskrétností. Až na jeden malý skandál byla jeho minulost a pravděpodobně i budoucnost čistá jako květinka. Jak jednoduchý život měl!
Ale přesto - ani jeden z mužů by s ním neměnil.
Mnoho shinobi bralo tento ramen bar jako místo, kde si mohli bez problémů promluvit. I když opatrnosti samozřejmě nikdy není zadost…
Ačkoliv, to skvělé jídlo možná za tu trochu riskování stálo.
Fugaku odloupnul dvě dřevěné hůlky od sebe. Známe svoje preference, připomněl si při pohledu na nudle. Na svůj oblíbený druh.
„Známe přece svoje preference,“ řekl Minato, jako by mu četl jeho myšlenky.
„Nedotkl jsem se tě,“ odpověděl Fugaku. Neptal se – o to prostě konstatoval.
„Ne,“ přisvědčil tiše Minato. Nemuseli říkat, o co šlo. Rozuměli si. „Já… vím. To mi stačí. I když ne vždy,“ přiznal.
Mám to brát jako výtku?
Uslyšel smích malého dítěte. Teuchiho malá dceruška, usazená na vysoké stoličce, se smála – z důvodu, který pravděpodobně znají jen jiné roční děti. Nepřítomně ji sledoval. Byla docela roztomilá.
„Možná je čas být sám se sebou konečně upřímný, Fugaku,“ řekl tiše Namikaze. „Jsme přátelé. Co je na tom špatného? Co je špatného na tom, přiznat, že by ses obětoval pro přítele? Nakonec, jednou jsi to už málem udě-“
„Nic na tom není špatného,“ přerušil ho Fugaku ostře a odešel. Smích dívenky ho provázel a donutil myslet na jeho vlastního malého synka. Na malého Itachiho, který byl stovky metrů od něj, pravděpodobně šťastně se usmívající v náručí své matky, drobný, bezbranný a nevědomý. Nechtěl mít děti tak brzy – ale stalo se… a on si po prvotní nejistotě poprvé v životě s úžasem uvědomil, jaké to je, milovat někoho naprosto bez výhrad, milovat ho jen pro tu skutečnost, že tady je. Bez podmínek, bez důvodů, čistě.