Bílý písek 09 - 2/2

Kapitola IX - Temari - Část II

Ráno následujícího dne se konečně lišilo od řady nerozlišitelných rán.
Hinata stále vstřebávala noční rozhovor. Zkazila něco, dotkla se jej snad? Nejistota byla strašná, ale vědomí, že je vůbec ochotný s ní mluvit, ji aspoň částečně utěšovalo.
Takovými myšlenkami se však brzy přestala zabývat a soustředila se na blížící se setkání s Radou.
Ta vyhlídka jí nepřipadala nijak skvělá; pamatovala si dobře jejich pohledy: shovívavé, odtažité, odmítavé, výsměšné. Byla jako na trní. Pátrala v knihovně po informacích o zdejší Radě, aby se před nimi nepostavila nepřipravená, ale nenašla nic. Gaarova pracovna, kde by mohla najít další knihy, byla zamčená. Dala se tedy do jediné knihy, kterou měla k dispozici, deset let starý výklad práva.
V průběhu dopoledne, někdy mezi devátou a desátou, se objevila Temari s Mineko v doprovodu dvou dalších žen, které si Hinata sice matně vybavovala, ale neznala je jménem.
„To je Satsu,“ představila Mineko starší z nich, „a tady je Tori.“
„Posílá je Gaara,“ dodala Temari.
„Bude nám ctí sloužit vám, paní,“ promluvila Satsu, asi třicetiletá žena s dokonale kulatým obličejem, a obě služebné se uklonily. Hinata jim úklonu oplatila trochu strnule. Náhlá návštěva ji zaskočila a návrat služebných (i když jen dvou) působil dost náhle.
„Omlouváme se, že jsme ti sem tak vtrhly,“ promluvila Mineko, „ale říkaly jsme si, že se tu už musíš zbláznit nudou.“
Temari pokynula Satsu a Tori, které vzápětí odkráčely do kuchyně. „Nevyrušily jsme tě při ničem?“
„Ne, to ne,“ potřásla hlavou. Těkala pohledem mezi dívkami a nechápala, za jakým účelem sem přišly. Nezdálo se, že by se zničehonic rozhodly poskytnout jí společnost, když si za celých pět dní na ni ani nevzpomněly.
Mineko přistoupila k Hinatě, vzala ji za bradu a zkoumavě se jí zahleděla do tváře. „Vypadáš nemocně,“ prohlásila. „Slyšela jsem, že je ti tak špatně, že ani neopouštíš ložnici.“ Hinatě neuniklo, jak se Temari ušklíbla. Její jindy snědá kůže byla podivně bledá, jakoby zšedlá. Mineko by se měla starat spíš o ni, pomyslela si.
„Nic mi není.“
„To ráda slyším,“ usmála se Mineko a mimoděk si přejela dlaní po břiše. „Temari? Kam jdeš?“
„Do studovny,“ odvětila, aniž by se ohlédla. Vydaly se za ní. Pomalu, protože Mineko velké břicho ztěžovalo pohyb.
Usadily se ve studovně a dlouhou chvíli mluvila jen Mineko. Povídala o lidech, které Hinata v životě nepotkala, a třebaže se její historky vyznačovaly nebývalou vtipností, úzkost a starosti jí nedovolovaly příliš se smát. Ani Temari nevypadala uvolněně, jak seděla opodál se zachmuřenou tváří.
„Temari-san? Stalo se něco?“
„Gaara ji odvolal z mise na poslední chvíli, tak je nakrknutá,“ odpověděla Mineko. „Temari nesnese, když něco nemůže.“
„Odvolal mě ze zdravotních důvodů a ne proto, že by si myslel, že moje schopnosti nestačí na misi.“
„Je to… je to kvůli tomu výslechu?“
„Ano.“
„Co se vlastně stalo v poušti?“ zeptala se Mineko. „Ptala jsem se Bakiho, ale ani od něj jsem se toho moc nedozvěděla.“
„Pořád to ještě vyšetřujeme,“ odpověděla Temari. „Ani já ti nemůžu říct víc.“
„Zase to tajnůstkaření! Začínáte s tím být únavní.“
„Tak to přeci chodí,“ odvětila Temari. „Dveře Rady jsou jako dveře ložnice: co se odehraje za nimi, o tom se mlčí.“
„Heh, nevěděla jsem, že vy jouninové používáte tak vzletné metafory.“
„Popravdě, tohle jsem slyšela včera v Divadle.“ Temari pohlédla na Hinatu. „Neuškodí občas tam zajít a poslechnout si je.“
Ozvalo se zaklepání. Služebná před ně položila podnos s čajem a tiše se vytratila.
„Ptala jsem se na tebe Bakiho,“ řekla Mineko. „Říkal, že ode dneška se budeš účastnit zasedání Rady.“
„To je pravda,“ přikývla Hinata.
„Závidím ti,“ vzdychla Mineko. „Nebudeš muset čekat, než se někdo uvolí vysvětlit ti, co se kolem tebe děje… Oh, ten čaj… Omluvte mě.“ Vyběhla ven.
Vzduch v místnosti jakoby ztěžkl, sotva byla Mineko pryč. Temari vstala a přešla k oknu.
„Není co závidět. Dám ti radu, které se budeš držet, Hyuugo, jestli nechceš nic pokazit. Mezi staršími se drž při zemi. Nemluv, když nejsi tázaná. Do ničeho nezasahuj. Buď jako nadeshiko,“ vyslovila s odporem, „nebo jak tomu říkáte. Pokud budeš muset promluvit, nikdy se neobracej proti Bakimu a Gaarovi. Nikdy. Neříkám to, protože jsou mi blízcí, ale protože na tom závisí tvoje vlastní hlava a hlavy několika dalších lidí včetně mírové smlouvy s Konohou.“
„Co tě přivádí k myšlence, že by sem Konoha poslala sebevraha, Temari-san?“
Kazekageho sestra se usmála. Nebyl to hezký úsměv.
„Obě doprovázíme Gaaru na schůzi. Uvidíme, jak si povedeš.“
Mineko se vrátila brzy. Znovu se omluvila. „Jen počkejte, až přijde řada na vás,“ zazubila se a opět si pohladila břicho, jako kdyby laskala děcko.
Protože se blížil čas, kdy měly Hinata a Temari odejít na jednání, Mineko se s nimi rozloučila. Než se vydaly do správní budovy, obrátila se Hinata ke své švagrové.
„Je něco, co bych měla vědět? Pravidla, která musím znát?“
„Na zasedání nesmí nikdo nosit jinou zbraň než tantó*. Nikdy se nepodávává ani jídlo, ani voda.“
„Proč ne?“
„Suna dala vzniknout polovině známých jedů. Hádej proč.“
„Mezi vašimi Staršími zjevně panuje velká důvěra.“
„Učíš se rychle,“ zasmála se Temari. „Jdeme, vysvětlím ti to cestou…“
Zatím vyšly z domu. Bylo překvapivě teplo a bezvětří. Nespěchaly, měly ještě čas.
„Jak zjistíš, v Radě máme tři stavy. Starší, vůdce klanů a zástupce cechů. Ti všichni zasahují do vnitřních záležitostí Suny, ať už se jedná o shinobi, obchod či cokoliv, co se týká vesničanů. Vnější politiku řídí pouze kazekage a Starší, přičemž klany a cechy mají pouze možnost dohlížet.“
„Kdo má poslední slovo?“
„Kazekage. Sice by se měl držet rozhodnutí Rady, nakonec ale vše závisí na něm.“
„Když mě doma připravovali, řekli mi, že kazekage má víc pravomocí než hokage.“
„Může to tak být,“ připustila Temari. Vstoupily do budovy. „Aby Rada zvrátila kazekageho rozhodnutí, museli by zvednout ruku všichni. “
„Cože?“
„Co se ti nezdá?“
„Vždyť přece… Proč tu máte potom Radu, když všechnu moc drží kage? Proč se vůbec namáháte o něčem hlasovat, když stejně nakonec rozhoduje on.“
„Zjednodušila jsem to, Hyuugo. Nejsme hlupáci, abychom si zvolili diktátora. Rada má různé způsoby jak omezit kazekageho, když jde proti ní.“
„Například?“
„Cechy mohou stáhnout své služby, klany, které spojují Sunu s dalšími městy v poušti, mohou citelně otřást diplomacií, když nedosáhnou svého cíle. A nakonec, Starší…“ zarazila se. „Dobré poledne, Akira-san,“ pozdravila kolem procházejícího muže.
„Dobré poledne, Temari-san, paní.“ Starý muž jim věnoval zdvořilou úklonu a pokračoval dál ve své cestě chodbou.
„Pospěš si. Jestli je tam už Akira, tak brzo začnou.“
Přidaly do kroku. Temari rázně rozevřela dveře a vkráčela doprostřed místnosti. Hinata ji těsně následovala. S údivem zaznamenala, že u stolu sedí jen několik osob a zbytek po skupinkách se procházel kolem. Všichni se ohlédli.
„To je ona.“
„Vážně? Hezká… A on by radši-“
„Pozor na jazyk!“
Cítila, že rudne. Raději se rychle obrátila ke zdi, aby jí neviděli do obličeje. Temari se tiše uchechtla.
Byla tu již předtím, ale tehdy si nestačila prohlédnout čtyři sochy postavené u stěny. „Ten nejvíc vpravo byl můj otec,“ ozvala se Temari. „Vlevo od něj prastrýc, pak jeho strýc a nakonec můj prapraděd.“
„U vás se post předává v rodině?“
„Vybírá se nejschopnější z ní. A mezi Sabaku se vždy rodili ti nejsilnější.“ Rozhlédla se. Zamračila se.
„Co se děje?“
„Není tu Akira.“
„Nevypadá to, že by sem přišli všichni,“ řekla Hinata. Zdálo se jí divné, proč Temari tak zpozorněla. Co záleželo na jednom Starším? Třeba na něco zapomněl a zdržel se tak cestou.
„Temari-dono, představíte nás?“ vyrušil je sametový hlas.
Majitel toho hlasu vypadal mezi Staršími v jejich šedých a bílých róbách skutečně výstředně. Hinata si už zvykla, že si muži v Suně líčili oči kohlem, ale tento překračoval obvyklou mez. Černé a rudé linie zastíraly rysy jeho obličeje. Jeho oděv, černý, zlatě vyšívaný a bohatě řasený, nedovoloval poznat, jaké postavy muž je. Mladík, který jej doprovázel, se ustrojil podobně a Hinata si byla jistý, že ho už někde potkala.
„Samozřejmě. Hinato, dovol, abych ti představila Tetsuro Kenshina. Vede Divadlo. Kenshine, o Hyuuze Hinatě jsi už bezesporu slyšel.“
„Těší mě,“ usmála se.
„Je mi velkou ctí poznat vás.“ Tetsuro se uklonil. „Doufám, že se přijdete někdy podívat na naše představení. Snad vám váš švagr nezapomene dát vědět,“ řekl. „Yuki-kun,“ obrátil se k mladíkovi, „pojďme si sednout. Omluvte nás, dámy.“
Hinata si ohlédla po podivné dvojici. „Co byli ti dva zač?“
„Kankurův mistr,“ odvětila suše Temari, „a kolega.“ A pak se pustila do podrobného popisu dalších členů Rady, kterých se tu shromáždilo veliké množství. Hinata pozorně poslouchala a snažila se vše zapamatovat.
Mezi přítomnými se nacházeli řemeslničtí mistři – nejen mečíři, koželuzi a zbrojíři, ale i správci půdy, šperkaři a skláři. ** Seděli tu i obchodníci; Aizawa Mako byl jedním z nich.
Frakce shinobi představovali Kenshin z Divadla, Chiaki Mukade od Čepelí, Himitsu Kaoru, který vedl Vějíře, frakci, v níž vycvičili Temari, a několik dalších méně důležitých. Ovšem každého z představených doprovázel jeden podřízený či učedník. Jak Hinata vyrozuměla, dnes Yuki pouze nahrazoval Kankura. Za místní klany – či přesněji – za místní významné rody přišli pánové Shinatori, Satoshi, Myuzaki a Takezo, z nichž pocházel také Baki. Dvě sedadla z této strany stolu zůstala prázdná. Rod Akasuna totiž prakticky vymřel, vysvětlila Temari, a těžko říct, zda se tři přeživší Sabaku dají považovat za rod.
A nakonec jmenovala Temari Starší. Někteří z nich pocházeli z rodin v Radě již zastoupených a proto významnějších a mocnějších. Jiní tu byli sami za sebe a za své podřízené, kteří by jinak neměli nejmenší vliv na dění ve vesnici.
Temari by určitě pokračovala dál, přerušil ji ale kazekageho příchod. Akira vplul do místnosti spolu s ním a s přívětivým úsměvem přešel ke svému místu. Všichni přítomní se postavili a čekali, než se posadí kazekage.
Zachytila Temarin pohled. Neušlo jí, že své sestře Gaara vyhradil čestnější místo po pravici. Přemýšlela, zda jí dal přednost, protože je starší a jeho sestra. Jak to asi vypadalo v očích ostatních. Brzy ale tyto myšlenky odsunula stranou, protože jednání začalo a ona se musela soustředit.
„Proč chybí dva z vás?“ zeptal se Gaara a rozhlédl se po přítomných. Odpověděl učedník od Čepelí.
„Takahashi Yuura před chvílí odešel pro nějaký dokument do archivu, pane. Proč se ale Baki-dono zdržel, nevíme.“
„Začneme bez nich,“ rozhodl kazekage a nikdo nic nenamítal. Obrátil se k sestře, která hned pochopila. Postavila se.
„Nemohu se účastnit zítřejší výpravy do Nagoje. Omlouvám se.“
„Z jakého důvodu, smím-li se zeptat?“ ozval se muž, kterého Hinata poznala jako Taróa. „Již jsem s vámi počítal a kazekage-sama bezpochyby také.“
„Ujišťuji vás, Taró-san, že kdybych to bývala mohla ovlivnit, nestáhla bych se z mise, na jejímž výsledku tolik závisí. Musím ale dbát i na své zdraví, proto vás žádám o prominutí a shovívavost.“
„Doufám, že se nejedná o nic vážného,“ řekl Akira. „Suna si nemůže dovolit postrádat tak skvělou kunoichi jako vy.“
Několik mužů si vyměnilo potměšilé pohledy, žádný z nich však nezašel dál. Temari si udržela neutrální výraz.
„To si Suna určitě dovolit nemůže. Musí se ale na měsíc beze mě obejít.“
„Temari-dono měla mimo jiné za úkol poskytnout výpravě patřičnou ochranu,“ upozornil jiný člen Rady. „Předpokládám, že jste se o to již postaral, kazekage-sama.“
„O sestřině indispozici nevím o mnoho déle než vy. Přiznávám se, že jsem ještě nestačil vybrat mezi jouniny náhradníka.“
Dává jim volnou ruku, pomyslela si Hinata a tázavě se podívala na Temari, aby její tušení potvrdila. Jenže dívka po kageho pravici se ani neohlédla.
„Kazekage-sama,“ promluvil Kenshin, „pokud souhlasíte, rád bych vám poskytl jednoho z mých podřízených, Sabura Yukiho. Jsem si jistý, že budete spokojen.“
Temari přimhouřila oči. Gaara lehce pootevřel ústa a zase je zavřel. Neřekl nic.
„Saburo vypadá slibně,“ poznamenal Akira a ostatní se k němu připojili. Jen málo tváří ukazovalo nedůvěru nebo dokonce nesouhlas. Hinata nevěděla nic o žádných mocenských tahanicích, dovedla si ale představit, proč je náhlá změna v plánech znepokojila. Vzala-li v úvahu, co se o Radě dozvěděla od Temari, muselo to vyvolat dojem, jestli kazekage před nimi něco neskrývá. Pravděpodobnější ale bylo, že Kenshin pouze protěžoval oblíbeného učedníka. V ostatních ale mohlo vzklíčit podezření, jestli se nesnaží vetřít do kazekageho přízně.
Saburo Yuki se pod kalkulujícími zraky jakoby shrbil a tiše zamumlal, jakou by pro něj bylo ctí převzít úkol.
Hinata si náhle vybavila poznámku, jakou Temari pronesla ještě v domě a to, že včera v Divadle slyšela… Všimla si, že se na ni Temari dívá.
„Taró-san,“ řekl Gaara po chvíli rozmýšlení, „informujte prosím Sabura o obsahu mise.“
Jednání se přesunulo dál. Hinatu to brzy přestalo zajímat. Téma jí bylo cizí a ona neměla patřičné znalosti, aby věděla, kterým směrem se rozhovor ubíhá a co přináší. Nikdy předtím se nezabývala obchodem. Navíc Starší hovořili v narážkách a odkazovali na předchozí rozhodnutí, k nimž se pak nadále nevraceli. Vyrozuměla tak pouze, že v průběhu dalších dvou týdnů očekávají příchod karavan patřící jednomu známému obchodníkovi.
Pokračovali, někdo mluvil o účetnictví. Kde je Baki, měl ho na starosti on, řekl jeden a Gaara mu nemohl odpovědět. Z chodby sem doléhal nějaký hluk. Všechny to rušilo.
„Co tam dělají za kravál?“
„No to snad nemyslí vážně,“ sykl někdo další pohoršeně.
„Ignorujte to,“ mávl nad tím rukou Kenshin.
Jenže než se stačili vrátit k práci, vtrhl do sálu nějaký chlapec. Sotva popadal dech, když ze sebe vyrážel útržkovitě, že se dole ve městě stalo cosi hrozného.
„Yuura… On… je v nemocnici a Baki ho šel hledat… Poslal mě sem pro vás… pro pomoc. “
„Uklidni se, chlapče,“ vyzval ho vlídně Akira. „Co přesně se stalo?“
„Yuura-san se vracel z archivu, jak je tam vzadu ta malá ulička… Někdo ho napadl. Skoro ho rozsekal. Yuura měl štěstí, že se tam objevil Baki-dono, jinak by dočista umřel, měli jste vidět, jak moc z něj tekla krev… Ten… útočník zdrhnul.“Chlapec se otřásl. „Baki ho šel hledat a můj brácha odnesl Yuuru do nemocnice. Poslali mě za vámi pro pomoc.“
Gaara jednal rychle. Ihned rozpustil Radu, všem jejím členům přikázal vydat se pátrat po vetřelci. Rozdělil je do několika skupin, každá měla jít jinam. Než odešel, požádal sestru, aby zůstala spolu s Hinatou na místě. Temari očividně zuřila, ale poslušně přikývla. Dívky osaměly.
„Omlouvám se.“
„Za co, Hyuugo?“
„Kdyby můj otec…“
„Neplácej pitomosti. Kdyby se situace obrátila, udělala bych to samé a věř mi, že nejsem o nic laskavější než Hiashi. Kromě toho, zůstáváme tady hlavně proto, aby nás nemohli použít jako rukojmí.“
„Za jak dlouho myslíš, že ho najdou?“
„Šel s nimi Gaara,“ řekla Temari, jako kdyby to vše vysvětlovalo. „Dávám jim deset, nanejvýš patnáct minut.“
A tak čekaly. Čas tekl líně jako med. Vyhlížely z okna, jestli nezahlédnou nějakou stopu po boji, ale nic. Nic nesvědčilo o hrozbě.
„Našla bys je byakuganem?“
„Venku je moc lidí. Možná bych rozeznala Gaaru, ale jinak mi všichni splývají dohromady.“
„Ve městech jsou ti tvoje oči k ničemu, hm?“
„Kdybych znala čakru toho člověka, pak bych ho dokázala bez potíží najít. Jenže takhle je to jako hledat jehlu v kupce sena.“
„Hm…“ Temari se znovu zahleděla z okna. Mlčela. Minuty plynuly dál a její výraz postupně tvrdl, jako kdyby jí pomalu docházela jakási znepokojující souvislost.
„Jdeme,“ rozhodla se.
„Vždyť… Gaara řekl-“ namítla chabě Hinata, ale Temari ji neposlouchala.
„Buď pojď se mnou, nebo nepřekážej.“
„Kam chceš jít?“
„Musíme se vrátit do sídla.“
„Proč?“
„Bojíš se přejít náměstí, Hyuugo?“ usykla Temari rozčileně a vyřítila se ven. Hinata se po kratičkém zaváhání vydala za ní.
V domě je přivítaly služebné. Když se jich Temari zeptala, jestli neslyšely nic o útoku, nedozvěděly se nic nového. Snad jen, že chlapec nepřeháněl a Yuura měl skutečně namále.
„Objevil se tu někdo, když jsme byly pryč?“
„Nikdo, paní.“ Jenže ani toto ujištění kazekageho sestru zcela neupokojilo. Hinata požádala služku o čaj. Sotva Satsu odběhla do kuchyně, obrátila se k Temari. „Vysvětlila bys mi, prosím, co se děje?“
„Yuura nedrží tak vysoký post, aby někdo vypsal odměnu na jeho hlavu,“ řekla Temari. „Napadli ho u archivu, Hyuugo. Nejspíš to byla náhoda.“
„Co to má společného s námi?“
„Kdybys dostala za úkol získat nějaký velice důležitý dokument, kde bys ho hledala? V archivu, v samotné správní budově anebo…“
„To by přece neudělal…“
„Také doufám, že by ho taková pitomost nenapadla, ale člověk nikdy neví.“
„Pracovna je zamčená. Myslíš, že-“
Temari mávla rukou, jako kdyby zaháněla protivnou mouchu. „Buď zticha.“ Zaposlouchala se. „Slyšelas to taky?“
„Co?“ Hinata napjala zrak, žíly jí vystoupily. „Někdo je ve studovně,“ hlesla.
„Dal si na čas.“ Temari odběhla do kuchyně, kde si vyměnila pár slov s vyděšenou Satsu. Pak se vrátila. „Musíme ho zdržet do doby, než se objeví Gaara. Satsu to zařídí.“ A s vytaseným tantó vyšla po schodech nahoru. Hinata se držela těsně za ní a přitom byakuganem sledovala neznámého vetřelce.
„Okno ve studovně je otevřené,“ šeptla. Temari přikývla. Zvolnily krok. Dorazily k chodbě, kde se vedle sebe nacházely pracovna, studovna a knihovna. Skryly se za roh ve výklenku ve zdi a poslouchaly, jak se vetřelec prodírá svazky v knihovně. Kdyby nevěděly o jeho přítomnosti, pokládaly by zvuky vycházející z místnosti nanejvýš za průvan, tak nenápadně a tiše se neznámý ninja pohyboval. Vyčkávaly, kdy knihovnu opustí. Hinata sama to ráno prohledala všechny police a věděla, že žádné dokumenty tam nikdo neschoval.
Trvalo to jen chvíli. Dveře se tiše otevřely, ani skřípnutí pantů se neozvalo. Hinata si vyměnila pohled s Temari. Přikývla. Natáhla prsty a ucítila v nich slabý záchvěv čakry. Vetřelec, jehož tvář skrývala maska, se mezitím pustil do zámku pracovny. Zřejmě neúspěšně, zaslechly ostré vydechnutí, jako kdyby ho složitost bezpečnostního mechanismu nemile překvapila.Temari vystoupila z výklenku. Dvěma rychlými skoky byla u vetřelce.
Tantó třesklo o čepel katany. Neznámý prudce odmrštil Temari, až se zapotácela. A pak švihl. Uskočila. Počkala, než se přiblížil a přikrčená jako šelma se po něm vrhla zespod. Sekla ho do hrudníku. Hekl. Byla to ale mělká rána, nic, co by mu bránilo v souboji pokračovat.
Hinata zůstala dál na místě schovaná za zdí a nespouštěla oči ze souboje. Temari diktovala tempo, její útoky pršely na vetřelce jako déšť. Stála k němu příliš blízko, než aby mohl využít délku své čepele. Nutila jej tak ustupovat chodbou dál od pracovny směrem ke slepému konci.
Jenže jí rychle ubývaly síly. Shinobi podebral tantó zezdola a jediným kopem do nekrytého břicha Temari odhodil až před dveře pracovny. Než stačila získat znovu rovnováhu, složil prsty do pečetě – a dívkou proběhla divoká křeč. Přesto dokázala natáhnout pravici, v níž svírala tantó, a dál se bránit.
Hinata musela zakročit, ale zatím neviděla způsob. I kdyby se vrhla střemhlav do souboje, jak by se přiblížila? Nemohla se dostat přes Temari, protože chodba byla příliš úzká a jiná cesta tam nevedla. Sama neměla zbraň a juuken by jí proti kataně nebyl nic platný. Kdyby použila kaiten, zasáhla by i Temari.
„To bylo naše jutsu.“ Odrazila jeho sek. „Když se vzdáš, možná se kazekage slituje.“ Stěží popadala dech.
Neznámý neodpověděl. Uskočil, čímž mezi nimi vytvořil prostor. Opět použil tu samou pečeť. Temari zatnula zuby. Její čakra slabě doutnala. Nevydrží, uvědomila si Hinata. Ještě jednou ji zasáhne to jutsu a Temari se skácí k zemi v lepším případě v bezvědomí.
„Ty jsi od ANBU. Jiní se tohle jutsu neučí,“ vyrazila ze sebe. „Zradit vesnici… kageho…“
„Nechci vám ublížit. Ustupte.“
„Aby ses prohrabal ve věcech, po kterých ti nic není?“
„Ničemu nerozumíte, Temari-dono.“
„Nejde ti mučení, tak zkoušíš zdvořilůstky.“ Uchechtla se. „A myslíš si, že tvůj hlas nepoznám, i když se ho snažíš měnit.“
„Má totožnost není důležitá. Žádám vás naposledy, ustupte.“
„Trochu pozdě.“
„Nepokoušejte se o žádná hrdinství. Skoro pláčete bolestí.“
„Pche.“ Odplivla si. Prosmýkla se kolem něj a zaútočila z druhé strany.
Hinata měla volnou cestu.
Vyrazila. Soustředila čakru do obou svých dlaní. Cítila, jak pulzuje a pálí. Raz, dva, tři kroky. Výpad provedla se zmijí rychlostí. Život si zachránil jen prudkou otočkou. Zasáhla mu jen levou paži. Uskočil.
„Dost troufalé zaútočit na mě s holýma rukama.“
Neodpověděla. Přešla do obranného postoje. Zvažovala, co dál. Vypadalo to, že všechny esa drží on. Stál od ní na dva kroky. I kdyby provedla další výpad, on měl díky dlouhé čepeli mnohem větší dosah. Kimono, které si ráno oblékla, aby udělala na Radu dojem, jí bránilo ve volném pohybu, obi jí vadilo v úhybech, dlouhé rukávy překážely v útocích.
A Temari se sotva držela na nohou. Hinata viděla, jak se její čakra pomalu vytrácí, jak má potíže vůbec zůstat při vědomí. Ruka s dýkou se třásla, po čele jí stékal pot, pohled se mlžil.
Ale přece se Hinatě podařilo získat jednu výhodu: kvůli ochromené paži nemohl použít pečetě.
Udělala krok vzad. Potřebovala kolem sebe místo pro kaiten. Temari uhodla, k čemu se chystá a klidila se stranou. Shinobi si jí nevšímal, nepředstavovala už pro něj hrozbu. Namísto toho vyrazil proti Hinatě.
Teď! Sotva se ocitl v dosahu, rozvířila kolem sebe množství čakry. Jenže dřív, než stačila dokončit poslední otočku, hrubě ji popadl za zápěstí a bolestivě je zkroutil. Volnou rukou se po něm ohnala a zasáhla ho do pravačky. Sykl, upustil meč, ale ruku jí chytil. „Už jsem s několika Hyuugy bojoval. Ve srovnání s nimi jste ubohá.“ Držel ji v sevření.
Ozvala se rána, jak se Temari sesula k podlaze.
Musela ho udržet od pracovny. Musela ho udržet od studovny, odkud mohl utéct. Musela ho zdržet do chvíle, než dorazí Gaara.
Prudce zvrátil hlavu. Rychle se přikrčila. Jeho brada minula její temeno jen o vlásek. Vysmekla se mu a znovu shromáždila v dlaních čakru.
Zaútočil. Byl mnohem mrštnější než ona a také silnější a těžší. Vytasil kunai. Dostal se k ní mnohem blíž a jeho seky se staly rychlejšími a nebezpečnějšími. Jen s obtížemi stačila uhýbat ranám, které se na ni sypaly ze všech stran.
Ale držela se.
Cítila, jak jí začíná docházet čakra. Jemu ne, byl vytrvalejší. Slábla každým útokem, paže jí umdlévaly. Ztrácela místo, musela ustupovat dál a dál, dotlačil ji skoro ke dveřím studovny.
Jakési zvláštní ševelení, šepot, náhle naplnilo prostor a Hinata i její protivník od sebe vyděšeně odstoupili. Spatřila písek plazit se po stěnách a její protivník si toho všiml také. Vytřeštil oči, protože si uvědomil, kdo se k nim blíží. Vlny písku mohutněly, zahltily chodbu a obklopily je ze všech stran. Hlasy členů kazekageho skupiny k nim doléhaly jakoby z velké dálky.
Kroutící se vlny se rozestoupily. Gaara pomalu přicházel k nim. Pozvedl ruku, jako kdyby ji nabízel k polibku, a písek kolem se vzedmul a sevřel vetřelcovy paže, nohy a hrdlo, stáhl ho k zemi. Temari se s námahou posadila, aby viděla na scénu před sebou. Hinata nemohla odtrhnout oči od muže přimáčknutého k podlaze. Kazekage k němu beze slova klekl a stáhl mu masku z tváře.
„Yuna. Tvého bratra jsme už vzali do vazby.“***
„Nic vám neřeknu.“
Gaara se ohlédl po Temari. „Skutečně soucítím s vaší starou matkou. Vidět dva své syny viset na náměstí za vlastizradu a za vzpouru… Jak to jenom unese.“
Yuna se zoufale zasmál. „Tak zločinec jsem podle vás já?! Slyšeli jste ho?“ Mezitím se objevili další shinobi. „Tak slyšeli?! Tohle vám dává rozkazy a rozhoduje o vás. Kdo je větší zločinec?“
„Odveďte ho,“ přikázal kazekage chladně. Když se Yuny chopili jeho podřízení, dodal Gaara ještě: „Ručíte za něj. Saburo, přiveďte sem lékaře.“
Hinata se přitiskla ke zdi. Bylo jí mizerně.
„A ty mi teď řekneš, co se tu proboha dělo.“
__
* Tantó - japonská dýka; vypadá jako miniaturní katana s rovnou čepelí. Hráči Baldur’s Gate určitě znají.
** Uznejte, že by byla debilita, aby město uprostřed pouště nemělo zástupce těchto povolání. Kdyby ne, myslíte, že by bez nich Suna vydržela déle jak měsíc? Vesnice plná shinobi je sice hezká věc, ale i oni potřebují někoho, kdo jim vyrobí výzbroj, oblečení, kdo jim zajistí potravu a to, že jim barák nespadne na hlavu. Pochybuju, že používají „Kuchiose-to-co-potřebuju-no-jutsu!“ A někdo vám taky musí vyrábět nějaké obchodní komodity, jinak jste nahraní.
*** Hezky se vraťte k páté kapitole. Jsou to velitelé dalších dvou skupin ANBU, které Gaara vyslal na stejnou misi jako Temari – pátrat po týmu Myuzakiho Hikaru