Jitsuwa 1: Unavená revoluce

Úvod: Unavená revoluce

Svoboda.
Stál a díval se skrz špinavé okno na ulici.
Svoboda.
Nevesele se pousmál.
Svoboda.
Jak k ní? A co pak s ní?
Svoboda. Vlastně je to strašně svazující slovo. Svoboda není dívka v bílých šatech pobíhající po poli plném zlatých klasů. Svoboda je spousta práce, setí semínek pšenice, starost o počasí, sklízení… svoboda je pole.
V téhle době pole bitevní.
Zavřel oči a položil čelo na chladnou tabulku. Na špínu ani nepomyslel, nezáleželo na tom. Přitlačil nos na sklo a díval se ven – přestože ten obraz ani nevnímal. Cítil se strašně unaveně. A z čeho vlastně?
Z čeho…
Narovnal se a o krok postoupil dozadu. A ještě o jeden. Nepřestával sledovat okno, sám nevěděl, proč. Šmouhy na něm měly tvar kapek vody. Voda to okno ušpinila? Voda? Přišlo mu to jako podvod. Směšný podvod.
Zavrtěl pobaveně hlavou a otočil se. Šel chodbou osvětlenou několika svíčkami – ty měl na starosti ten kluk se schopností ovládat oheň – a sestoupil dvě schodiště vedoucí do velké místnosti, kde se obvykle všichni scházeli.
Už v polovině spodního schodiště se zarazil. Kromě hovoru uslyšel také tiché hlásky, bezbarvé a bez emocí, zmatené a nejasné – jako téměř vždycky. Zaváhal. Ale ve vteřině znovu vykročil.
Tiché hlásky dávno přehlušovaly skutečné hlasy. Hlasité i tišší, rozčilené i klidné. Jenom ne žádný smích – když jemu to zvláštní nepřišlo. Proč také? Ale nejvíce byl slyšet jeden dívčí hlas, hysterický, vyděšený, rozzuřený… barevný. Eiketsu si jenom povzdychl. Dnešek neměl být klidným dnem.
„Co se to tu děje?“ zeptal se.
Okamžitě se k němu obrátily desítky očí. Ale jeho zajímal jen jeden jediný pár. Ten neklidný.
„To bych taky ráda věděla! Co se tu vlastně děje? Dělá se tu sakra vůbec něco?“ vykřikla, založila si ruce na prsou a přistoupila k němu blíž. Ten vztek, který jí viděl v očích, ta energie… proti jeho vůli ho zaujala. A znechutila. Protože přidělávala problémy. V ten neklidný den.
Co, tak odpověz! Nic! Nic?!
„Nikdo tě neinformoval?“ zeptal se jí, zatím ještě stále klidně.
„Informoval? Informoval! O tom, co má tenhle spolek být, ne o tom, co doopravdy je! Jsem tu měsíc! A… a pořád nic! prý, že nám pomůžeš. Že se něco změní… ale to není pravda! Nic… nic se nestalo…“
Tak o tohle jde.
Občas se v duchu děsil toho, že s něčím takovým někdo přijde. Někdo, kdo nemá ponětí o tom, jak je těžké vést odboj. Odboj. Už samotné to slovo. Má nepříjemnou melodii, nebo snad ne? A snaží se cinkat rolničkami - ale to je na tuhle dobu příliš veselý zvuk.
„Buď zticha,“ doporučil jí. Nechtěl se hádat. Nechtěl křičet. Nutila ho do toho!
„Když chci říct, že seš neschopnej, tak to prostě řeknu!“
Vlasy, které se leskly jen díky mastnotě, jí létaly kolem hlavy. Rozzuřeně si je shrnula z čela. Lehce se přitom dotkla malé jizvičky, která jí dělila pravé obočí na dvě téměř dokonalé poloviny. Nedokonalost, která tvoří dokonalost. No, není to taky směšné? Další povod.
Sebral ji před měsícem na ulici, hladovou a páchnoucí jako kanál. Tehdy si říkal, že může být dobrým přírůstkem. Byla zajímavá, smutná a pod špínou docela hezká. Nebo by se velmi hezkou možná za několik let stala, kdyby měla šanci. Prostě holka, která vzbudí sympatii. Prostě něco, co je… vhodné vzít k sobě. Ne, nebylo v tom zalíbení, nebyla to žádná láska, nebuďme pošetilí. Byl to jen soucit k dítěti. K malému dítěti, které se opuštěně plácá na pískovišti, bez barevných plastových hraček, bez písečných hradů.
Pojďme si jeden postavit spolu!
Teď o tom začínal pochybovat.
„Pravda je taková, holčičko, že budeš! Jestli to tady není dost dobrý, můžeš se klidně pakovat o dům dál! Tady ti totiž není na nějaký tvý výlevy nikdo zvědavej!“ odpověděl jí. Drž hubu, holka, a spolupracuj. Nejsi tu sama, sakra!
Sama. Vlastně byla, technicky vzato. Neměla tam žádné příbuzné, ani přátele. Jenže o tomhle nemluvil!
„Ale… jsem snad taky-“
Chyba.
Muž s dívkou náhle dost nevybíravým způsobem smýkl. Celé obecenstvo se zatvářilo neklidně. „Co seš? Co sakra seš?!“ zařval na ni.
Máš špatnej den, Eiketsu. Mám špatnej den a vim to. Musím… nemusím vůbec nic!! pomyslel si.
Smýknul s ní ještě jednou. Vypadněte, myšlenky.
Ani nemusela odpovídat. Věděl to. Prostě to věděl. A vždycky ho to nehorázně naštvalo. Člověk. Jak výborná výmluva. Skoro klišé. Každý si myslí, že ho to zachrání. Pouhá informace, že je z lidského rodu. Čím je to tak zvláštní? Vždyť to jsme přece všichni. Skoro měl chuť se šíleně, pohrdavě zasmát. Jaký lidi, sakra?! Vymysli si něco jinýho! Kdejakej sériovej vrah, diktátor, prostě kdokoliv je taky člověk. Tak co?
Uklidni se, uklidni se, pomyslel si. Těžko říct, jestli si to víc přál pro sebe, nebo pro ni. Unaveně se opřel o zašedlou zeď. Pod dlaní cítil jemné nerovnosti, jako malé drobečky. Přejel po nich prsty. Ne, neuklidňovalo ho to.
Vztekle se rozmáchla. Ztuhnul. Čekal, co udělá.
Věděl o ní… ne, všechno ne. Všechno pouhé myšlenky neřeknou.
Vlastně mu jí bylo líto. Mladá holka, plná naivních nadějí o tom, co tady prováděli. Přesvědčená o vlastní ceně. Ale jaké? Rozčilovalo ho to. Ukazovala mu jen čistou pravdu – bezmocnost lidí, kteří dávno přišli o svá práva, naprosto nesmyslně, naprosto bezdůvodně. Znal to, bylo to něco, s čím se všichni potýkali každý den. Vlastně si na tu myšlenku už zvyknul – je nositel Kekkei Genkai, takže může za válku, takže je prostě něco míň než ostatní, takže… tak. Žil tak odmalička, vnímal to a zároveň mu to už nepřišlo zvláštní.
Ale být v tom sám zapletený, vidět ji před sebou, hádat se s ní, slyšet pravdu, rozdírat tu ránu, vytáhnout ji z nějakého schovaného místečka na světlo a mávat mu s ní před nosem aby si uvědomil, co sakra už přece dávno sám VÍ… v ten okamžik ji nenáviděl. Protože mu ten pocit vlastní bezmoci ještě zesilovala. A jakým právem?!
Já tady nikdy nechtěl bejt. Nelži... Nikdy! A co jako teď? Mám tě zmlátit? Vykašlat se na tebe? Co je lepší? Proč jsi prostě nebyla zticha?!, pomyslel si.
Být vůdcem je těžké. Obzvlášť teď. Ona byla jiná než ty rezignující a nedůvěřivé myšlenky, které tak dobře znal. Jistě, byla v nich taky naděje a očekávání, to ano. Ale ona… ona! Věřila každému slovu, které jí napovídali ostatní, když ji sem přivedl. Proč vlastně? Třeba jen ze škodolibosti. Ať si taky zkazí náladu, jako oni.
Říct jí, že je Eiketsu zachrání, že to dokáže. Byla toho plná! Té naděje… A chtěla to hned. Hned a hned. A když to nešlo, všechny je nařkla ze lží… a hlavně jeho.
Hloupá šestnáctiletá holka! Co to sakra má být?! Proč čeká, že se něco změní tak rychle?! Že co udělají? Seženou někde armádu a zaútočí na Skryté vesnice všech pěti zemí? Ne, to by nestačilo. Předsudky jsou všude – takže na celý svět?
Rozplakala se zlostí. „Sliboval… jste… sliboval…“
Nic jsem nesliboval! Já… nikdy… ne, dost. Stejně mě nemůžeš slyšet, ne? Nejsi jako já.
Otráveně ji pustil. Stejně nedokážeš nic pochopit, došlo mu. Zatrápená malá holka! Blesklo mu hlavou, že něco udělal špatně. Jenže co přesně měl dělat?
Nemyslel na to.
Netrvalo dlouho a dívka od nich utekla – aby ji o několik dní později našli polomrtvou v jedné uličce a přivedli zpět. Odevzdanou, bez jediné jiskřičky života v očích. Kdo ví, co se jí stalo. Ona mlčela. Ona, budoucí duše celého spolku.
Husa hloupá. Kdyby zůstala… kdyby. Muž jen přimhouřil oči, když se to dozvěděl. Naivně se snažil nedat najevo žádné pocity… nemohl. Věděl, že ho sledují desítky pohledů. Každou vrásku v jeho tváři podrobují průzkumu. Každý rys, který by jim mohl prozradit… co? Jak prosté. Věděl to? Mohl tomu zabránit? Chtěl se jí zbavit? Proč ji nedonutil zůstat, když to věděl? Určitě to věděl. Musel. Ví všechno, ne? Zbaví se nakonec i jich? Dokáže vůbec to, co sliboval? Nebo jen lže? Dává falešnou naději? Kdyby… Kdyby neexistuje. Jsou jen lidé, kteří dělají chyby a ti, kteří se jim vyhnou. A hlupáci, kteří tomuhle věří. Nebyl jedním z nich. S trpkostí pomyslel na děvče a raději si šel po své práci. Protože… udělal chybu?
A protože ty pohledy se nakonec stočily jinam. Vždycky se stočí. Lidé se začnou rozcházet, a když je jich míň a míň… začnou se zbylí bát. Vědí, co dokáže. A nakonec…
Možná měla pravdu…
Nebaví nás čekat…
Co vlastně děláme?
Ku*va, já mám strach!
Idioti, samí idioti. Pro boj potřebujete silný lidi. Ale tohle je jenom parta slabochů…
…zase tolik jim na té neznámé holce nezáleželo.
Až na jednoho. Hizashi. To on ji našel. To on ji přivedl, to on jí dal naději.
Byl to zvláštní člověk. Dokonce i na držitele Kekkei Genkai – protože něco takového vás vždycky odliší, ať chcete nebo ne.
Ta jeho hrdost, odstup… ne, ten nikdy nesklopil oči, ten se nikdy neodvrátil. Byl o necelých sedm let mladší než on, ale nebál se ho. Nakonec, proč by měl. Eiketsu slyšel myšlenky. Hizashi viděl s těma svýma bílýma očima skrz zdi. Oba pronikali tam, kam neměli. Oba věděli víc. Oba byli… jiní.
Ale ostatní…
Jen se potáceli mezi úspěchem a nezdarem. Unaveni ze všeho. Téměř nikdo mu to za vinu doopravdy nedával – mladší členové komunity se smířili s tím, že věci zkrátka nejdou rychle a podle jejich přání – alespoň většina z nich. A starší ho uznávali. Ti už chápali, že on je jejich jedinou nadějí. Ti, které posbíral jako první, s ním žili už skoro tři roky. Za tu dobu se skupina dost rozšířila – dnes čítala na šestapadesát členů. Děti, dospělí, adolescenti. Všichni vyvrhelové z celého úchvatného ninjovského světa.
Tajný útulek pro zrůdy, které zavinily všechny války - lidi s Kekkei Genkai.
Tajný útulek pro ty, kteří neměli kam jít.
Jako byl on, posluchač cizích myšlenek.

Tak… zahajme čtvrtý rok.

Poznámky: 

DOPORUČUJI PŘEČÍST! Pro ty, koho zajímá, cože to vlastně čtou ^^

1) Kurzíva = myšlenky. Kurzívy bude hodně!
A když říkám hodně, tak hodně i myslím. A nebudou vždycky jasné, spíš dost zmatené. (Což mě vážně bavilo ^^)
To víte, s těžkým srdcem jsem musela obětovat svou milovanou první osobu (a dodnes nevím, jestli jsem udělala dobře… přece jenom, s tou třetí jsem se nikdy doopravdy nespřátelila… ), tak si to nějak musím vykompenzovat. xD Protože… první je skvělá, když chcete představit jednoho člověka, ale zbytek je závislý jen na jeho názorech – to už jsem zažila a znovu… chci, ale ne teď. Teď by to mohlo všechno pokazit.

2) Ne, není to jen o vymyšlených postavách. Ty opravdové taky budou hrát velkou roli.
3) Ach... tohle už asi číst nemusíte.
Právě teď máte za sebou malý úvod. Ne zrovna přesný. Něco, co mi říkalo: budeš muset napsat ještě to a to, abys to uvedla na pravou míru, upravit tu atmosféru, ty nechceš, aby to bylo takové, jak to vyznívá, to totiž není PRAVDIVÉ! Ale stejně jsem tam ten začátek, ne zrovna nejrůžovější, nechala. Musel tam zůstat, už pro mě. Abych věděla, že musím pokračovat.
Takový ten počáteční impuls… co mě donutí psát. Přemýšlet. Chtít vědět, jak je to dál. Chtít vědět, proč to tak je…
Asi to, co píšu, moc nedává smysl, ale… ale co. xD Jenom bych byla nerada, abyste to brali jako nějakou mou lenost a nechuť upřesňovat. Můj… ehm, instinkt mi říká, že to mám nechat. A já na něj vždycky dám. Ještě nikdy jsem toho nelitovala.

Pro ty, koho navíc zajímá i nettiino hudrání xD

Fú... Nettuška se rozhodla udělat největší pitomost, kterou v dané chvíli mohla udělat: Vykašlala se na fakt, že tohle chtěla vydat, až to bude hotové... a s pouhými čtyřmi kapitolami to už zvesela posílá na konohu. Zahodila za hlavu to, že tím možná utrpí kvalita povídky, fakt, že ji teď bude stresovat, že už JE TO TÝDEN A TY JEŠTĚ NEMÁŠ NIC NAPSANÉ, LÍNÁ HUSO!
Jenže... já ten stres... potřebuju. Prostě potřebuju. xD Je to jako motor. Donutí vás to psát.
To, že mě něčí komentáře (budou-li nějaké) ovlivní stejně ošklivým způsobem, jako jsem se tomu chtěla vyhnout u minulé série... no, nett, s tím se prostě budeš muset smířit. Máš, cos chtěla!
Chm... nad touhle potvorou přemýšlím už přes rok, chtěla jsem ji dopsat do Vánoc. Minulých, prosím. A? Léto, a ono to ještě zdaleka není domyšlené, natož napsané. Tse!
Mno co už. Takhle jsem psala série vždycky, a ještě mě to nezabilo.
Ještě. xD

Takže… pokud tohle čtete (a náhodou nejste jako já, pako, které si v 99% případů nejdřív přečte poznámky a teprve pak povídky xD), právě máte za sebou první díl mé nejnovější série.
Doufám, že se vám líbilo.
Chjo... už zítra budu mít sto chutí se zabít. xD