Sasuke a jeho odosobněná realita

Sasuke se probouzí do dalšího rána. Do dalšího bezejmenného, bezdůvodného rána. Všechno provádí s mechanickou rutinou. Oblíká se, čistí si zuby, oplachuje obličej. Na malou chvíli se zarazí a zachytí pohled vlastních očí. Dvou černých bodů, teček. Jsou duté a bez hloubky, bez citů. Zírá na vlastní oči a ví, že neexistuje způsob, jak by to mohly být jeho vlastní oči. Pak si uvědomí, že ztrátu identifikace pociťuje i k vlastnímu obličeji. Je to odraz cizí, vzdálený, zrobotizovaný. Zná ty sevřené ústa a potemnělé oči a bledou malou jizvu na kraji pravého spánku a přesto má pocit, že na ně takhle pohlíží poprvé. Poprvé. Tak tiše, mlčky pozoruje ten obličej a občas zacuká koutky úst, aby se ujistil, že odraz jeho samého ho napodobí. Napodobí. Přesto chlapec doufá, že on a chlapec v zrcadle se znovu spojí v jedno. Kdyby necítil zprůměrňované nic asi by se vylekal. Ale kdepak, to nepůjde, uvědomí si Sasuke a je to klidná, vytrvalá myšlenka, protože už dávno nezná jiné. Tomu v zrcadle schází duše.

Jde ven. Venku je nádherně, studený jarní vzduch mu fouká vlasy a paprsky slunce ho šimrá na pokožce. Na malinkou setinu pocítí v duši obrovitý zlom, kdy se vynoří úplně zasunutá emoce, kterou naposledy cítil jako malý. Snaží se jí polapit, vzpomnět si, udržet si ji déle, ale to už je dávno pryč a jeho nechá v jeho netečném stavu bez schopnosti cítit. Co to bylo? Něco tak dozajista klidného, mírného, co ho najednou ohromilo nepřipraveného. Přijde mu namysl, kolik schopností cítit ztratil. Ví, že jako malý byl barevný a veselý. Všechno se to v něm udupalo.

Většinou necítí nic kromě neskutečné nechuti existovat. Je mrtvý z vlastní existence. Unavuje ho a dělá to všechno ještě mnohem nesnesitelnějším, odpornějším, ještě mnohem bezvýznamnějším. Kdyby neexistovala pomsta, ta vytrvalá touha se mstít (protože pak se vyléčí, uzdraví, protože jen tehdy může něco cítit) pak by on sám už neexistoval. Nejí s chutí ani nelibostí, jí protože musí. Vstává, protože jeho organismus mu dá povel. Vstaň!

Sedí pod stromem ve stínu a kolem něj přechází mladá dívka a tiše a zvědavě ho pozoruje. Modlí se, ať ta dívka, ať už je kdekoliv rychle přejde. Ví, že jestli na něj promluví, bude jí muset zabít. Nechce nic jiného, než být sám a ve tmě.

Střetnou se pohledy a jeho ohromí, jak živé oči má. Trvá to sotva sekundu, ale on může vyčíst tolik emocí, radostí a starostí dohromady. Je tak nádherně plná života.

Dívka rychle ucukne očima.

„Podívej se na mně,“ zamumlá Sasuke.

Udělá to, co se po ní chce.

A je zvědavá a má strach a je vzrušená a nesmělá a je – a to děsí.

Je všechno, co závidí ostatním. Dívka ztělesňuje všechno, o co přišel. Čím mohl být.

Barvy. Život. Touhy a sny.

Sasuke si vždycky myslel, že nepohlédne do očí, které vypadají víc živě, než ty Narutovy.

Ale teď si uvědomil, že v Narutových očích nikdy nebylo skutečně nic tak živého. Byly jen choré a nemocné. Jen jinak než ty Sasukeho.

„Řekni něco o sobě,“ rozkáže Sasuke a dívka doširoka rozevře oči.

„A co?“

„Cokoliv.“

„J – já, nevím… mám ráda čokoládu.“

„Co ještě?“ zeptá se. Nezajímá ho, co si dívka myslí. Jestli si myslí, že je to zvláštní způsob jak ji chce oslovit, ať si to proboha myslí. Jen ať odpovídá, jinak ji zabije.

„Slunko?“ pokrčí rameny dívka a nesměle rozpačitě se zachichotá.

„A ještě?“

„Vodu a melouny a léto…“

Sasuke přivře oči.

„A taky našeho psa a všechno, co voní po mandlích a vanilce…“

„A?“

„Toho je spousty.“

„Mluv.“

Dívka na něj chvíli mlčky hledí a v očích má bizarní strach. Ve chvíli, kdy je rozhodnutý, že ji zabije, pokrčí rameny a přisedne si k němu pod strom.

„Mám ráda moře a horký písek. Mléko a koblihy. Zelenou barvu a pampelišky, švihadlo a bosé nohy na trávě, je to divné, ale mám ráda připálené tousty, ne tu chuť ale vůni – víš jak voní?“

Sasuke zavrtí hlavou.

„Sladce a hořce. Hořkosladce.“ Dívka se odmlčí a Sasuke ji dále tiše vybídne pohledem.

„Ráda sedím na turka,“ řekne a zasměje se tomu. „Když jsem byla malá, ráda jsem tancovala, teď už tolik ne, protože je to hloupé, už se nemůžu tak hloupě točit.“ Pokrčí rameny a pak chvatně dodá. „Ráda čtu romantické příběhy. Ráda si povídám… Už mě ale nic nenapadá. Zas toho tolik není…“

„Je toho dost.“

„A co máš rád ty?“

„Už si nevzpomínám.“

„Aha…“

Chvíli oba mlčí.

„Měla bys jít…“ řekne pak Sasuke.

„Proč? Kvůli tomu ninjovi?“

Sasuke slabě zvedne obočí.

„Potlouká se tu nebezpečný ninja, to nevíš? Mohl by tě zabít a ty bys ani nemrkl. Prý je tak rychlý. Klidně nám teď může dýchat na záda a my nic nevíme. A v příští sekundě ti zlomí vaz. Víš… vlastně jsem tu kvůli němu přišla. Chtěla jsem ho vidět. Jak vypadá takový smrtelný ninja, co myslíš? Já myslím, že je to vysoký chlap se spoustou svalů a na čele mu vyskakujou takový ty nabušený žíly. A k snídani jí krvavé bifteky. A skoro nespí. Už má takové reflexy.“

„Hahaha! Dělám si srandu. Ty nejsi moc nabušenej.“

„Takže ty si myslíš, že jsem ten ninja?“

„Nojo. To se pozná. Podle očí, víš? A ty máš tajemné oči. Kouknu a nevím, co jsi zač. To se mi nestává. Tohle civilisti neumí.“

Pak se naposledy usměje, omluví se a řekne, že už měla být dávno doma. Sasuke se s ní polohlasně rozloučí a nechá ji odejít. Živou a zdravou a falešně si prozpěvující.

Na malou chvíli má pocit, že dýchá.

Může cítit, že je víc živý.