Jedna Kronika...Jeden Osud: Díl 29 - Nový objev

Když Nano vešla do šaten, Nami už tam nebyla a tak se tedy oblékla a vyrazila ven.

Vyšla ven, kde už čekali ostatní a konvoj taky.
„Doufám, že jste si to užili,“ pousmál se Lord.
Čtveřice si vyměnila spiklenecké pohledy a kývla na souhlas.
Vyrazili dál.
Nano ráda chodila jako poslední a ani teď to nebylo výjimkou. Kráčela vzadu za nosítky a pozorovala cestu se všemi před sebou. Poslouchala šumění listů v korunách stromů i zpívající ptactvo. Sem tam pohlédla na Hira.

Jaden se podíval na Hira.
Jeho výraz už nebyl tak chladný, jako když vyráželi.
Jaden se usmál a obrátil se na cestu.
Druhý den už byly pár kilometrů od Konohy.
Nano už to nevydržela a srovnala se na Hirovu úroveň.
„Už jen kousek, co?“ Mrkla po něm.
„Jo, můžeme zajít hned do lázní jestli chceš,“ pousmál se Hiro a vzal jí kolem ramen.
„Až po tréninku,“ vlepila mu pusu na tvář a zářivě se na něj usmála.
„No jo vlastně, ty už jsi dlouho netrénovala, co?“ podíval se na ní Hiro.
„Ne, už mám nutkání. Musím toho ještě dost udělat,“ povzdechla si Nano.
„Neboj, já ti pomůžu,“ usmál se na ní ochotně Hiro.
„Díky, ale ještě předtím musím něco probrat s Kakashim-sensei,“ zahleděla se před sebe.
Hiro se zatvářil zamyšleně, ale nechal to plavat.

Za chvíli se před nimi zjevila brána Konohy.
Spolu s lordem vešli do vesnice, kde už je přivítali lidé a hlavně Tsunade.
„Vítejte v Konoze,“ podala lordovi ruku.
Feudál se pousmál a stiskl jí.
„Jaká byla cesta?“ Prohodila Tsunade, zatím co směřovali k radnici.
„Skvělá. Vaši ninjové byli vážně vysoce spolehlivý. Udělala jste na mě dojem, Pátá,“ řekl lord.
Tsunade vrhla letmý pohled přes rameno, na smějící se čtveřici u brány.
Pousmála se a otočila se na cestu.

„Tak jo, lidi. Zatím se mějte!“ Otočila se Nano k odchodu. Ještě nenápadně mrkla na Hira s pohledem říkajícím: „Ještě se uvidíme!“
Hiro se na ní pousmál tím svým tajemným úsměvem a také se dal na odchod.
„Tak jo. Já asi zajdu za Narutem. Dlouho jsme netrénovali!“ Založil si ruku za hlavu Jaden a zazubil se.
„Jasně. Já jdu za Sakurou do nemocnice, takže večer, ok?“ Mrkla na něj Nami.
„Jasan,“ usmál se Jaden.
„Tak zatím!“ Zavolal na ní, když už běžel pryč.

Nano mířila svižným krokem Konohou.
/Kde by tak mohl být Kakashi?/ Zrovna uvažovala v hlavě, když na ní někdo z dálky mával a křičel její jméno.
„Ahoj Kibo,“ pozdravila dívka s úsměvem mladíka, co k ní právě dorazil.
„Už si se vrátila z mise, jak tak koukám,“ prohodil Kiba.
„No jasný. Zaplať pánbůh, že už jsem zpátky v Konoze. Potřebovala bych chvilku oddych,“ drbala Akamara za ušima. Ten jen slastně kňučel a vrtěl zuřivě ocasem.
„Jo to já zas měl až moc klidu. Už se nemůžu dočkat mise!“
„Tak to jo. Budu držet palce!“ Mrkla na něj Nano.
„Díky,“ zaculil se na ní.
„Jo hele neviděl si někde Kakashiho-sensei?“ Narovnala se. Akamaru posmutněl a strkal jí čumák do dlaně. Kiba se zamyslel.
„Ne, to opravdu - vlastně jo! Před chvílí jsem ho zahlídl v Ichiraku ramen. Teda alespoň myslím,“ podrbal se na hlavě.
„Super, díky! Zatím!“ Rozletěla se směrem k obchodu.
„Jasný! Čau!“ Sledoval s úsměvem mizející postavu dívky.
„Tak pojď Akamaru,“ pes mu poslušně šel po boku.

/Doufám, že tam ještě bude/ Nano vtrhla do restaruce se slušným, udýchaným pozdravením.
„Ty musíš mít vážně obří hlad, Nano,“ pousmál se pod šátkem Kakashi.
„Nazdárek ségra!“ Zazubil se na ní Naruto, sedící vedle Kakashiho.
„Ne to ne, jen jsem vás hledala. Bála jsem se, že vás nestihnu!“ Zasmála se Nano a přisedla si k nim. Mezitím rozcuchala Narutovi vlasy.
„Čau bráško!“
„Chmpf!“ Zafuněl Naruto.
„Abys neprasknul!“ Popíchla ho Nano a mrkla na něj, když viděla, jak se nafukuje.
„Tak co potřebuješ?“ Otočil se na ní Kakashi.
Nano se podívala na Naruta. Chvilinku přemýšlela.
/Naruto mi nevadí, ale tedy v obchodě to zrovna rozebírat nechci/
„No chce to probrat někde jinde…,“ naznačila, že Ichikaru ramen není zrovna vhodné místo.
Kakashi jí sledoval.
„Ok. Tak jdeme,“ řekl a zvedl se.
Naruto je zamyšleně sledoval.

Došli na cvičiště, kde byl dokonce napravo od nich kamenný stůl. Tohle místo zatím Nano neznala, až do teď.
„Týká se to mého tréninku,“ prohodila, když došli ke stolu. Nano šáhla do nějaké kapsy a vytáhla jeden svitek. Chvilku ho držela smotaný.
„Je možné, že by mi mohla uniknout jedna podstata chakry? Víte Jiraiya-sama mi také dával chakrové papíry…no myslíme , že mi jeden živel unikl…je to možné? Že se prostě přehlédl,“ pozdvihla obočí.
Kakashi jí zamyšleně sledoval: „Chceš říct, že si myslíš, že máš víc živlů jak dva?“.
Nano se zasmála a pak zvážněla.
„Je to hloupé, viďte? Jen mi vrtá hlavou ,proč umím tohle,“ soustředila chakru a pak protočila rukou směrem k nebi.
/Liana no jutsu!/
Ze země vyrašili liány. Chvíli si spolu hrály a pak utvořili bránu.
„Není to trochu divný? Nikdy mě to nenapadlo až teď…přece…jak je možné, abych tohle zvládla?“.
Má pravdu. Zamyslel se Kakashi.
„Napadá mě jedině, že bys měla mokuton,“ Řekl nakonec.
„To je ale přece nesmysl, nemyslíte? Podívejte se,“ rozložila svitek na kamennou desku a přejela po něm prstem.
„Tohle jsou ruční pečetě a postup, jak a co jsem dělala při vytváření jutsu. Omlouvám se za škrtance, vidíte? To nemůže být mokuton!“ Sledovala svitek.
„Hmm…“ prohlédl si Kakashi zápisky.
„Třeba to bude mít něco společného s tvou Kekkei Genkai. Jsi první co jí má takže to je dost možné,“ řekl nakonec.
Nano se zamračila, narovnala se a zadívala se na senseie.
/já vím, že tohle s tím nemá nic společného…cítím to…/
„Máte ještě ty chakrové papírky?“.
„Jo, náhodou jich mám pár u sebe,“ Řekl Kakashi a jeden vytáhl.
„Ale nemyslím si, že to k něčemu bude. Tyhle věcičky rozpoznají akorát normální chakru,“
„Míním použít pouze svojí chakru, ne Kekkei Genkai“ sledovala upřeně lístek
Kakasi pokrčil rameny a podal jí ho.
Uchopila ho mezi prostředníček a ukazováček, zavřela oči a soustředila se.
/Jenom svojí chakru…jen svou… /
Papír nasál chakrou.
/Jestli mám pravdu…/
Otevřela oči. Papír se zmačkal, poté přepůlil a dopadl na zem.
Nano opět zavřela oči a smutně si povzdechla.
„Zřejmě jste měl pravdu,“ otočila se a zabalila svitek aniž by se podívala na zem.
Ale Kakashi jí chytl za rameno a zastavil.
Zvedla k němu oči a s nechápavým pohledem na něj hleděla.
Kakashi sledoval papír na zemi.
Podívala se tím směrem a nemohla uvěřit tomu, co vidí.
/Měla jsem pravdu…?/ Sledovala jednu půlku papíru rozcupovanou na kousky. Druhá byla však celá.
Srdce jí zběsile bušilo.
„Země?“ Zašeptala tak potichu, že to bylo sotva slyšitelné.
„Ty jsi vážně zázračná. Tři živly!“ Řekl ohromeně Kakashi.
Nano už se nezmohla na nic. Jen otevírala a zavírala pusu jako kapr. Civěla na ty kusy papíru.
„Měla bys zajít za Tsunade a pořádně se nechat prošetřit. Aby se získali nějaké informace o tvé Kekkei Genkai,“ řekl Kakashi.
Teprve teď se vzpamatovala.
„Cože? Já nechci být pokusný králík!“ Zamávala rukama před sebou a ustoupila o krok zpátky.
„Neblázni. Bude to lepší. Alespoň budeš vědět, co můžeš od svého těla čekat,“ řekl uklidňujícím hlasem Kakashi.
Nano se zamračila, ale uklidnila se. Nelíbilo se jí to, jenže Kakashi měl pravdu.
„Dobrá tedy,“ kývnula na souhlas. Zastrčila si svitek zpátky do kapsy.
Podívala se na Kakashiho.
„Chcete jít se mnou nebo už něco máte?“.
„Myslím, že při tomhle typu vyšetření bych byl navíc,“ řekl Kakashi.
Nano zrudla.
/Důkladné vyšetření…/ Vůbec jí nedošlo, že se bude muset svlékat. Radši se rychle otočila a zmizela. Rozběhla se k Tsunadině pracovně.
Přeběhla ulicemi jako vítr. Z dálky už spatřila Hokageho budovu. Jenže těsně před schody se jen taktak zastavila. Jinak by narazila do Hira, který po nich šel dolů.

„Vou! Brzdi!“ Zasmál se Hiro, když mu vletěla do náruče.
„Ježiš promiň. To víš, už jsem se tě nemohla dočkat!“ Mrkla na něj a zasmála se.
„Kam letíš?“ Podíval se na ní Hiro.
„Za Tsunade,“ odpověděla, když se vymanila z jeho sevření. Ráda by v něm zůstala, ale teď momentálně má důležitější věci na práci. /Bohužel…/
„Ok…nezajdeme pak někam?“ řekl Hiro a podrbal se za hlavou.
„Podle toho kam,“ zablýsklo se jí tajemně v očích. Propletla se kolem něj.
„Až vyjdou hvězdy a měsíc na oblohu, tak se sejdeme tam, kde je to večer nejkrásnější!“ Zavolala přes rameno.
Hiro se pousmál.
„Jasně. Zatím,“ řekl, založil si ruce do kapes a vyrazil ze schodů.
Nano hbitě vyběhla po schodech a rozeběhla se po chodbě. Zastavila se až těsně před dveřmi pracovny Páté.
Zrovna chtěla uchopit kliku, když se dveře akorát otevřely.
A v nich se objevila Shizune.
„A! Ahoj Nano,“ pousmála se Shizune a vyrazila rychle pryč chodbou.
/Co to?/ Podivila se jakou rychlostí zmizela. Vešla tedy dovnitř.
Tsunade stála zády ke dveřím a dívala se ven z okna.
„Ehm,“ odkašlala si Nano.
„Dobrý den, Tsunade-sama.“
Tsunade se ohlédla a otočila.
„Ahoj Nano. Potřebuješ něco?“ Otázala se jí Tsunade a sedla si za stůl.
„Ano,“ prohodila. Došla až ke stolu a položila na něj chakrový papírky.
„Jde o tohle. Posílá mě sem Kakashi-sensei. Spíš mě to doporučil,“ zadívala se na Pátou.
Tsunade se zamračila.
„Neříkej že-!“ Podívala se na Nano.
Dívka přikývla.
„Asi už vím, proč jsi tu,“ řekla Tsunade a zvedla se.
„Pojď za mnou,“ řekla a vydala se ke dveřím.
Nano jí poslušně následovala.

„Tak jo, já se na to mrknu a dám ti vědět, platí?“ Řekla Tsunade, když si Nano přetáhla tričko přes hlavu.
„Dobrá,“ přikývla dívka a vydala se pryč.
Vyšla před nemocnici a zvedla hlavu k obloze.

„Ach to už jsou první hvězdy?“ Neuvědomila si, že to trvalo tak dlouho.
/Hiro!/ Vzpomněla si a rozběhla se k hlavám Hokage.