Jitsuwa 3: Vánky jejich životů

Zapadající slunce nepřestalo Hyuugu Hiashiho nikdy fascinovat. Seděl na dřevěném zápraží Hlavního domu a sledoval ten výjev, červenooranžová nádhera se mu odrážela v očích, zbarvovala jeho kimono do o něco tmavšího odstínu.
Ale zároveň, jako by něco končilo a to nejenom ten den, nejen Slunce odcházelo.
Slunce.
Ale čas Hyuugů možná teprve přicházel.
Zavrtěl hlavou. Být vůdcem je velká zodpovědnost. A on se jím stal teprve nedávno…
„Pane?“ uslyšel za sebou. Zamrazilo ho. Sklonil hlavu.
Tohle byla ta absolutně nejhorší věc, kterou mu ta funkce přinesla. Jeho bratr, říkající mu pane. Nejbližší člověk, kterého kdy měl, ale… už si nebyli rovni. Vlastně to tak bylo odjakživa – ale díky jeho jmenování ta hora, na které stál Hiashi a byl nucen se dívat na dvojče z výšky, o kterou nestál, ještě vyrostla. Pán a služebník, poklad a strážce.
Pane. Byla to malá vzpoura, kterou si jinak povinnosti dokonale oddaný Hizashi nedokázal odpustit.
„Jak to tam pokračuje?“ zeptal se Hiashi. Stále ještě nevzhlédl.
Hizashi postoupil o pár kroků blíž a sednul si vedle něj. Bez vyzvání.
„Vlastně nijak. Eiketsu je ve své podstatě neschopný. Lidé mu ale stále ještě věří.“
Alespoň většina.
„Eiketsu, hm?“
„Docela příhodné jméno, pravda,“ přikývl Hizashi.
Hiashi mu odpověděl mlčením.
Jako děti často mlčeli. Zvlášť v těchto hodinách – když viděli zapadající slunce a věděli, že půjdou brzy spát. Každý do jiné části domu, odděleni osudem – i tím sluncem. Ve dne i v noci jinde. Už ne rodina.
„Jako naše jméno,“ řekl tiše Hiashi.
„Co tím myslíš?“ zeptalo se jeho dvojče.
„Hyuuga. Znamená to Na slunci,“ vysvětloval Hiashi. Mnohokrát nad tím sám přemýšlel. A chtěl to vyslovit, ať už to byla chyba, nebo ne. Chtěl. „A ať už slunce vidíš nebo ne – pořád jsme pod ním, ne? Na něm. A dokud budeme Na slunci, budeme vždycky-“
„Dost,“ přerušil ho tvrdě Hizashi. Vstal, uklonil se a odkráčel pryč. Co sakra chce? Vyjadřovat lítost?
Byl rozzuřený. Sám se v sobě nevyznal. Ale jaké má vůbec Hiashi právo si stěžovat?! To on získal to lepší místo… Na slunci! Lepší místo na slunci. Já jenom místo… pod sluncem.
Nenáviděl ho za to. Konečně si to přiznal. Zrychlil. Téměř běžel, elegantně a jistě, jako skutečný Hyuuga. Elegantní v boji, elegantní v tom, ničit ostatním život. Minuty ubíhaly, čtvrthodiny…
Až se zastavil u jednoho stromu nedaleko sídla odboje a unaveně se o něj opřel. Nenáviděl ho. Nenáviděl svou roli.
Nenávidím ho. Nebyla to osvobozující myšlenka. Nenáviděl Eiketsua. Nenáviděl… nenáviděl všechny. Nenáviděl tu nesmyslnost života. Nenáviděl okovy. Nenáviděl…
Fakt, že to vlastně vůbec není pravda.
„Bratře,“ zašeptal a zavřel oči.
Sám a konečně bez masky. Asi tak na pět vteřin. Potom nastal čas vrátit se zpět. Znovu a znovu se probouzet spolu s ostatními členy odboje, znovu a znovu otevřít oči a uvědomit si, že není doma. Znovu a znovu lhát.
I když, komu vlastně lhal?
Sobě, jim, rodině, Hokage, vesnici?
Všem, pomyslel si. Zamyšleně trhnul kousek kůry a odhodil ho na zem. Rychle padal k zemi. Ale to už on neviděl – protože už byl na cestě zpět. Rázně a přitom tiše kráčel mezi stromy, po nepříliš široké cestě, minul velký dub, po paměti se prosmýkl mezi keři… až narazil na štíhlou postavičku dívky, kterou teprve přednedávnem poznal.
Jakže se vlastně ta holčička jmenovala?

Říct, že se stali přáteli, by bylo neuvěřitelně přehnané. Ale i několik rozhovorů se počítá, když jste v prostředí, kde téměř nikoho neznáte. Vlastně ani neměli nic společného, Dívka a Hizashi, snad kromě té sounáležitosti, kterou tady cítili všichni – pocit, že vlastně nikam nepatří – a proto se o kamarádství mluvit nedalo. On byl přísný, odměřený a ona byla ztracená chytající se stébla. Nepotřeboval ji, ale neměl to srdce ji odehnat – a vlastně to ani nebylo třeba. Nepřekážela mu, ne příliš často.
Den šel za dnem. Život je mise, jejíž cíl neznáme. Mise bez velitele, bez nikoho, kdo nás seřve a navede na správnou cestu. Jisti jen sami sebou, vedeni vědomím, že se zodpovídáme jen sami sobě, svému svědomí a své ctižádosti – a co víc, své spokojenosti. Ale kdo by tuhle výzvu odmítnul?
Eiketsu si nejednou řekl, že on klidně. Nikdy to nemyslel vážně – jeho nespokojenost na to byla příliš velká. Dál rázně a tiše vykračoval po chodbách, dál trávil dlouhé hodiny nad plány. Dál snil a dál se bál snít.
Stejně jako ostatní. Kilometry odsud byl ještě jeden člověk, který váhal, jak dál…

Sarutobi si povzdychnul. Sáhl pro klobouk, který tolik let hrdě nosil na hlavě, sundal ho a položil ho na stůl. Sepjal před sebou ruce a opřel se o ně bradou. Mlčky hleděl na ten symbol své práce – svého snu, svých ideálů. Zavřel oči.
Byl to jenom kus látky.
A bylo to mnohem víc.
Život – jeho život – nebyl o tom, jaké funkce dosáhl. O tom, kolik technik se naučil. O tom, kolika skvělými přezdívkami ho s úctou nazývali. Byl o tom, co dělal, aby tohle všechno získal. A že ta cesta samotná byla cílem.
Chtěl… chtěl chránit ten odkaz, který mu jeho předci zanechali. Chtěl přivést zemi k míru. Chtěl štěstí ostatních…
V životě nezískáme všechno… ale můžeme použít všechno k tomu, abychom to získali.
Ale co ještě zbývá?
„Co ještě zbývá,“ pronesl. Vstal a přešel k oknu, jako už tisíckrát předtím.
Sochy. Děti. Ruch.
Všechno to bylo každý stejné. Ale ta nuda byla vykoupena strašlivě vysokou cenou. A ještě větší dluhy ho čekaly. Mohl to ale udělat? Měl na to právo? Měl právo odmítnout? Nevěděl. Nebo věděl a jen nechtěl uznat? Kolik let už uplynulo od té doby, kdy se na tohle místo posadil poprvé? Kdy mu oblékli plášť a nasadili klobouk a jeho oddanost vesnici a zemi se přeměnila v oficiální titul?
Vlastně nula.
Ten plášť si obléknul sám a dobrovolně.
Ten klobouk nosil s hrdostí.
A svoji cestu také zvládne.