Dívka se zvláštní Kekei Genkai – 09 Nečekané problémy a zapomenutá minulost !

Dívka se zvláštní Kekei Genkai – 09 Nečekané problémy a zapomenutá minulost !

Minule: Přenesla jsem se hned k mému bytu a rychle zaplula dovnitř, ale to sem nevěděla, že mě tam čeká nepříjemné překvapení.

-----------------------------------------

Zavřela jsem dveře, a ještě jsem se ani nestačila otočit, a někdo mi zezadu obtočil ruku okolo břicha a přitáhl si mě k sobě tak blízko a pevně, že sem se o něj opírala a nemohla se ani hnout. Kunaii, který mi dal ke krku, mě nepříjemně studil.

,,Nehýbej se, a ani nic nezkoušej.“ Pošeptal mi do ucha. Nedovolila jsem si odporovat, a ani nic říct. Koneckonců měla jsem u krku kunaii a i kdybych se chtěla pohnout nebo jen něco zkusit, tak by to okamžitě zjistil. Všude v místnosti byla tma a nehorázné ticho. Neviděla jsem si ani na krok, natož za sebe. Slyšela jsem jenom naše oddechování. Chvilku jsme tam takhle stáli Cítila jsem, jak stejně dýcháme, jeho krátké vlasy mě šimraly na krku, slyšela jsem jak mi oddychuje do ucha a při těhle pocitech jsem se nedobrovolně zachvěla. Musel to cítit. Domyslela jsem si, že se určitě pousmál. Chtěla jsem se mu vyškubnout, ale jakoby mi četl myšlenky a přitlačil mě na dveře. Jednou rukou zatáhl za cíp mé čelenky na krku a jedním pohybem ji rozvázal. Čelenka mi lehce a rychle sklouzla po hrudníku dolu a dopadla na zem. Místnosti se rozlehl zvuk kovu srážející se s podlahou. Zvuk se v místností rozlehl jako ozvěna v jeskyni.
Najednou mě jemně řízl do krku u jeho obličeje. Nebolelo to, ale reflexně jsem sebou cukla a tím na svůj stisk trochu přitlačil. Byla to jen malá ranka, nebo spíš škrábanec, ale i tak mi z ní po krku stékal malý pramínek krve. Olízl ten pramínek krve a pak přejel jazykem po té rance. Z úst mi vyšel tichý sten. Cítila jsem jak mi rychleji tluče srdce a jak se mi zrychluje dech. Udělal to znovu. Přejížděl mi jazykem po té rance pomalu sem a tam. Nevydržela jsem to. Musela jsem zatnou pěsti a kousnout se do rtu, abych se utlumila. Čím pomaleji přejížděl, tím víc bylo těší se ovládat. Na chvilku přestal a já začala popadat dech.
,,Baví mě sledovat tvoje reakce.“ Zašeptal mi provokativně do ucha a tiše se zasmál.
,,Hlavně, že tě to těší.“ Řekla jsem a snažila se ovládat, i když mi to moc nešlo. Nic neřekl, jen se tiše zasmál a začal znovu přejíždět jazykem po té rance. Chtěla jsem protestovat, ale přitlačil mě ještě víc k sobě a na dveře. Kousnul mě do ucha a prstem mě začal šimral po celém krku. Nejdřív byl jen u krku, pak přejel k té rance, pak i po ruce a zajel rukou i k břichu. Zachvěla jsem se a vzdychla. Jen se zasmál a přestal.
,,Tak co, je to příjemné?“ Zašeptal provokativně. Odpovědí mu byly jenom moje zrychlené dýchání. Pousmál se. Čekala jsem, že začne znovu, ale nic se nestalo. Ucítila jsem jak si svoje čelo opřel o můj zátylek na krku, ale stále mě pevně držel. Šokem jsem ztuhla.
,,Gomen.“ Zašeptal mi. Ucítila jsem tupou ránu v zátylku a ztratila vědomí.

*RÁNO*

Probudily mě otravné paprsky vycházejícího slunce. Pootevřela jsem oči a pomalu se probouzela, když sem si najednou vzpomněla, co se stalo včera. Prudce sem se posadila a instinktivně jsem si sáhla na krk. Byla tam, ta malá ranka.
,,Takže to nebyl sen.“ Řekla jsem trošku rozechvělým hlasem. Byla jsem v mojí posteli. Držela jsem si dlaň na té rance a přemýšlela o tom co se stalo včera. ,,Kdo to vůbec byl...?“ Přemýšlela jsem.
,,Konečně jsi se probudila. Jsi v Konoze jen pár dní, a už nám děláš problémy.“ Uslyšela jsem, jak mi to někdo říká ode dveří. Už podle hlasu jsem poznala, že je to můj nový sensei.
,,Sen-“
,,Tak řekneš mi konečně proč si utíkala ?“
,,Watashi..eto..kore wa...sono..eto.. „ Koktala jsem tam a nemohla ze sebe dostat kladnou větu.
,,Dobře. Nevadí. Obleč se a jdeme. Za chvíli máme tréning.“ Řekl a zavřel dveře. Sklopila jsem hlavu a pousmála jsem se. ,,On se nezlobí!“ Pomyslela jsem si radostně. Rychle jsem vyskočila z postele a šla jsi pro čisté věci do skříně.

*Z pohledu Takadashi-sensei *

Přivřel jsem a opřel se o zeď vedle dveří. Přemýšlel jsem, proč přede všemi utíkala. Přeci jen jsem dostal rozkaz pořádně jí hlídat. Po chvíli jsem uslyšel výkřik následovaný ránou a tak jsem vběhl dovnitř. Viděl jsem jí jak leží vedle postele schoulená, držící se za hlavu, se zavřenýma očima a jak se klepe, tak jsem šel rychle k ní. Pootočil jsem jí tváří k sobě a všiml jsem si, že brečí.
,,Prober se ! Hej! Nio! Slyšíš mě ?! “ Mluvil jsem na ní a trošku s ní třásl, ale nemohl jsem jí probrat. ,,Tohle je špatné ... " Pomyslel jsem si. [/b]
,, D-dame. “ Šeptala, ale stále mě nevnímala. Vypadalo to, jako by se jí něco zdálo…

* Zpět z pohledu Nio *

Vyndala jsem si normálně věci ze skříně a i něco jako halenku, která mi nově vysela ve skříni. Byla béžová, měla tmavě modrý límeček, který končil, až u lopatek, končila mi krátce pod pasem a na konci rukávů byli něco jako tenké hnědé stužky. Moc se mi líbila. V kapse jsem našla malý, úhledně složený lísteček na kterém bylo napsáno: [i],,Myslím, že takhle budeš ještě krásnější. Tsunade.“ Přečetla jsem si pro sebe nahlas.
,,Potom budu muset Tsunade-sama poděkovat !“ Pomyslela jsem si.

Sedla sem si na postel, že se převleču, ale neodpustila jsem si nepodívat se z okna. Nechala jsem věci na posteli a šla k oknu. Otevřela jsem ho a zasněně koukala na hlavy tří Hokagu. Vítr byl docela silný na to, že bylo teprve ráno. Nadechla jsem se, nechala vítr aby si hrál s mými vlasy a zavřela oči.
,,Kowaii … kowaii … kowaii!“ Slyšela jsem, jak křičí slabý holčičí hlas.
Prudce jsem otevřela oči a rozhlédla se. Nikde nebyla žádná malá holčička. Začala se mi prudce motat hlava, že sem se ani neudržela na nohou. Spadla sem na nohy a rychle se chytla za hlavu. Příšerně mě bolela a připadala jsem si jako na horský dráze nebo jako na kolotoči, který by se neměl zastavit. Ten hlas sílil, jako by se přibližoval … jako by mi chtěl něco říct, ale já jen neposlouchala. V hlavě se mi něco začalo jakoby přehrávat, jako byla jsem jen divák, který všechno sleduje z pozvdálí.

Malá holčička v roztržených a špinavých šatech stála na zasněženém kamenném mostu a s nepřítomný pohledem se dívala před sebe. Z jejího pohledu se dalo vyčíst, že cítila nesmírnou bolest, už jen tím, že stála a dýchala.
,,Ni-nikdo nepřijde. Nikdo nás nepřijde zachránit … nikdo.“ Řekla při nepřítomném pohledu na místo které připomínalo obří klec, pro kanárka.
,,Tak pr-proč vlastně žiju,“ skoro neslyšně zašeptala ,, jen abych cítila bolest ?“ Pomalu zvedla hlavu k obloze a pomyslela si ,,Nenávidím vás … vás všechny za to co nám děláte … jednou ucítíte tu stejnou bolest jako já teď, i kdyby jste byli na konci světa!“ Při všech těch myšlenkách, které měla se jen ušklíbla.

S tichým výkřikem sem tvrdě dopadla na zem.

Zavřela oči a z koutků očích jí začali stékat dva pramínky krve. Dívka znovu otevřela oči, ale už nebyla jako dřív. Sála z ní taková zlověstná, chladná, ale zároveň i silná aura a její hluboké černé oči byli najednou prázdné, ale zato zářivě fialové. Už to nebyla ta samá holčička jako před chvílí. Teď byla ledově klidná, její aura byla tak temná, jakoby šla vidět i pouhým okem a její pohled byl bez jediné emoce. Probudila se v ní část jejího Kekei Genkai a mysl zabijáka.
,,Nee, ne pojďme si hrát !“ Řekla a její hlas se rozléhal celou klecí.

,,D-dame.“ Řekla jsem tiše.

V očích se jí rozzářily zlaté Tomoe a kolem ní se rozlehly vlny fialové energie, které se nakonec spojily a společně vytvořili vír. Vypadalo to, jako když je uprostřed velkého ohně, který se stále rozrůstal. Nic nedělala jen tam tak stála a usmívala se, ale ten oheň šlehal plameny všude okolo a zabíjel kohokoliv kdo mu přišel do cesty. Vypadalo to, že to reaguje na její myšlenky.

Najednou byla všude tma, která zanedlouho zmizela. Nikde kolem jsem už neviděla klec nebo stráže. Viděla jsem jak na zasněženém mostu někdo schouleně sedí a má přes sebe nějakou deku. Poznala jsem, že je to ta samá holčička, ale vypadala nějak jinak. Vypadalo to, že má strach. Lidi kolem ní jen tak procházeli a dívali se na ní jako na nějaký odpad, někteří se na ní radši ani nedívali. Už jen z jejich pohledu šlo vidět jak jí pohrdají. Poznávala jsem to místo. Konec konců tady začínají moje vzpomínky … na tomhle místě … na tomhle mostě.

Probrala jsem se. Měla jsem rozmlžený pohled a příšerně mě bolela hlava. Ležela sem na zemi ale měla jsem hlavu na někom položenou. Všimla sem si i, že se nade mnou někdo sklání. Doufala jsem, že je to Takadashi-sensei. Měla jsem obličej celý mokrý od pláče. Celou dobu na mě mluvil a po chvíli jsem začala rozeznávat i něco jiného než barevné skvrny. Lapala jsem po dechu a třásla se.
Takadashi-sensei na mě pořád mluvil, ale já mu nedokázala odpovědět. Nedokázala jsem se ani uklidni, natož to reagovat.
,,Co to jen bylo! Co jsem vlastně viděla ? Co se to se mnou děje ?!“ Křikla jsem v duchu.
,,Onii-chan, taskete.“ Zašeptala jsem a usnula jsem, převážně vyčerpáním.