Kyuubi, Naruto a záhadné náhody 05. (END) To, co mělo zůstat skryto a následky odhaleného tajemství

Tak,po dlouhé době zdržování jsem opět měla čas sednout ke compu a psala jsem a psala poslední díl. Upřímě, myslím, že je to děs, běs a hrůza, a proto (pokud se to opravdu vůbec nebude líbit a za předpokladu, že nebudu líná lemra) to celé předělám. Každý nápad i připomínka se vítá, ale teď už PŘÍJEMNÉ POČTENÍ - doufám...

Přes noc se Narutovi zdálo, že vedle něj leží Hinata a líbilo se mu to. Objal jí kolem pasu a přitiskl k sobě a ona se mu uvelebila na rameni. Byl to tak krásný sen, že se nechtěl probudit, a tak skutečný… a ona měla ten sen velmi podobný a stejně jako on si ho nechtěla zkazit. Přitulila se k němu a užívala si, že alespoň ve snu si může představovat, že je s ním. Jo, kdyby tak věděli… XD

Naruto se začal probouzet pomalu až kolem poledne. Spalo se mu vysloveně krásně. Mírně se zavrtěl, ale vztávat se mu nechtělo a tak opět upadl do polospánku.

Mezitím se pomalu probouzela i Hinata. Myšlenky jí běhali kolem toho, pro ní úžasného, snu, a rozhodně se jí nechtělo něco dělat a tak jen opět bezvládně spadla hlavou na polštář. Takhle se oba vrtěli čím dál tím víc, až se nakonec posadili. Překvapivě ve skoro stejný okamžik, což ale nebyl nejlepší nápad, protože do sebe strčili. Překvapivě se otočili a... nic. Ticho.
Blonďák i černovláska na sebe jen tupě zírali. Nějak jim nemohlo dojít, co se tu děje, avšak, pochvíli se ozvalo dvěma hlasy, které spolu až podivně ladili:
„ÁÁÁÁÁAAAA!“

„Tak už na to přišli,“ pronesl démon, jakoby se nechumelilo.
„Asi jo, je načase sbalit karty a zmizel na delší dobu „na ryby“.“
Kyuubi přikývl a oba se vytratili umělecky tiše.

„Hinato… já,“ začal blonďák, ale větu nechal nedokončenou. Jen stáhnul rychlostí blesku ruku, které ještě pořád byla poblíž jejího pasu, a čekal, jak zareaguje.
Zase ticho. Černovláska byla jako v transu. Dívala se do jeho jasně modrých oči a ztuhle tam seděla.
„Naruto-kun,“ zašeptala tak potichu, že se dotyčný spíš musel spoléhat na šestý smysl a schopnost odezírat ze rtů, než na sluch.
Najednou dostala jasně červený nádech a ležela opět na zemi. V bezvědomí. Blonďák se lekl.
„Hinato, co ti je?“ zeptal se a sledoval, jak se přiblbě usmívá.
„Jsi OK?“ ptal se znova asi po pěti minutách a nepřestával.
„Háló! Jsi v pořádku?!“ říkal teď už docela nahlas a Hinata se s trhnutím probrala. Opět se jejich pohledy na malou chvilku střetli.
„Hinato, já, já…“ začal znovu, ale ona vystřelila ze stanu jako blesk. Nedala mu šanci tu větu dokončit.
„Počkej…,“ řekl a natáhl k ní ruku. Jenže, minul. Už tam nebyla.
„Chjo,“ neodpustil si a taky vylezl ze stanu.

Hinata utíkala se slzami v očích. Vtrhla do svého stanu, rychlostí blesku se převlékla, vzala si ručník a běžela k řece.
Nechápala, co se stalo, ani jak se tam dostala, ale všimla si, jak se Naruto rychle odtáhl a bolelo to. Okamžitě, jak dorazila ke svému oblíbenému zátiší, skočila do vody a plavala, jak nejvíc to šlo, aby na všechno zapomněla. Sama vlastně ani nechápala, co se s ní děje a proč se jí to tak dotklo, přesto si myslela.
Ach jo, Naruto, proč? Proč zrovna my?
(Sorry, tenhle odstavec jsem taky nepochopila, ale prostě jsem to tam napsala. Nneukamenovat!)

Naruto chvilku potom, co odešla, zamířil za Kyuubim. Moc dobře tušil, čí je to práce i co měl být účel těhle „náhod“, které až do téhle doby opravdu bral jako náhody.

To, že jsem na Hinatu spadl v tom lese i to, že jsem ji viděl, když se koupala, rozhodně nebyla jen taková náhoda. Byl to plán. Nejdřív se kolem prohnal ten králík, jenže králík, který je šlechtěný volně v přírodě nežije a navíc v tom měl určitě prsty i Sasuke a ta řeka? Stopro jí řekli o tom místě. Sakra KYUUBI! Proč mi to děláš? Jak jsem mohl být tak hloupý?!

Přišel k řece, kde právě démon chytal se Sasukem ryby (nejspíš se mu moc nedařilo) a o něčem se zarputile dohadovali.
„Kyuubi, můžeš na chvilku,“ zeptal se ho Naruto, ale z jeho tónu hlasu bylo jasné, že odpověď „ne“ se nepřipouští. Démon se neochotně zvedl, Sasuke mu věnoval soustrastný pohled. Oba totiž tušili, co bude následovat. Kyuubi přikývl smutně hlavou a následoval Naruta, který vešel do lesa.
Když byli na dostatečně odlehlé louce asi 2 kilometry od řeky. Naruto se zastavil a Kyuubi měl tušení, co bude následovat.
Jenže Naruto se ale ani nemračil, ani neusmíval. Jinak řečeno si nasadil "dokonalou pokerovou masku" a odevítiocasák z toho byl ještě víc nervózní, než kdyby se na něj zlobil. Čekal přesto, až jeho jinchuuriky něco řekne, ale nic se nedělo. Nikdo nic neříkal, a tak se démon nakonec rozhodl, že promluví první.
„Naruto, já, my, no,…“
„Kyuubi, proč si mi to udělal?“ Kyuubi se zarazil, nevěděl, co na to má říct. Rázem stratil všechny slova. V Narutovo hlase byla slyšet bolest a smutek. Trpěl, a on to věděl.
„Protože, protože,“ nadechnul se, „protože si zasloužíš být šťastný a takhle nikdy nebudeš, navíc, jako ninja nevíš, kdy umřeš, tak si ten život alespoň trochu užívej.“
„Kyuubi, tak zaprvé, je to můj život a zadruhé ty od něj nemáš co mluvit. To, jestli řeknu Hinatě, co k ní cítím nebo ne, je jen moje věc. A navíc, víš, co by mi udělal Hiashi, kdybych se jí dotkl někde jinde, než je nutně třeba? Chtěl mě zabít už jen proto, že Hinata seděla v Ichariku a bylo mu jedno, že tam nejsem.“
„Ale Naruto, já nechci, aby ses trápil…“
„Kyuubi, poslouchal si mě?! Já si budu rozhodovat o svých věcech podle mého uvážení a ty i do toho nebudeš strkat čumák, jasný?!“ zeptal se Naruto a z očí mu plálo odhodlání, chlad a taky tak trochu zlost.
Tohle démona urazilo, ačkoli to nedal najevo. Odpověděl přesto chladně stejným způsobem jako blonďák před chvílí:
„Jak chceš, Naruto, ale ty nemáš na to, aby ses s ní dal dohromady, tolik času jako já s Nibi.“
Otočil se k němu zády a zmizel v lesním podrostu. Naruto si povzdechl a musel dát srdci za pravdu. Bránit se opravdu nebylo snadné.
Kdyby tak Kyuubi věděl, že jsem se to ráno málem neubránil…,myslel si a vydal se do hor.
Různě se tam toulal po lesích, až konečně našel malou horskou louku rozprostírající se na převisu nad hlubokou propastí. Bylo teplo, slunce hřálo, na louce kvetly květiny. Blonďák si sedl na kámen, opřel se o strom, který ho na jedné straně lemoval a díval se do dálky. Snil. Dole šuměla řeka a den byl jako vymalovaný. Přesto mu něco chybělo, nebyl šťastný.
„Hin, jestlipak víš o tom, že tě miluju?“ přemýšlel a ani si neuvědomoval, že to říká nahlas.
„Bolí mě, když se tě nemůžu dotknout, ale nejde to jinak. Prostě to nejde, nesmíš vědět, že…“
Najednou ho někdo vyrušil v proudu myšlenek. Na rameni ucítil lehký dotek; Naruto ztuhnul.
Neznámý se k němu ještě více přitiskl a zezadu ho objal. Blonďák věděl, kdo to je, ale přál si, aby se mýlil. Osoba se k němu naklonila a pošeptala mu do ucha:
„Každou noc jsem doufala, že jednou tuhle větu uslyším právě od tebe, taky tě miluju, víš?“
Naruto se pootočil.
„Hin, jak, jak… co tu děláš?“ vykoktal ze sebe nakonec.
„Chodím sem přemýšlet,“ řekla jen.
„Já taky,“ odpověděl, vykroutil se z jejího sevření, a aby prolomil tu trapnou chvilku ticha a předběhl Hinatiny otázky k té jeho větě, řekl pak:
„Mimochodem, ještě si mi neřekla, co se dělo po tom, jak si ze mě a Kyuubiho,“ při vyslovení toho jména mírně zesmutněl, „vysála čakru.“
Hinata se začervenala a rozhodla se hrát "jeho hru".
„No, ono je to těžké na vysvětlení. Potkala jsem prostě Lásku, a ta se do mě dostala a spolu s mými schopnostmi jsme porazili její sestru – Nenávist, která byla v Sasukem. No, a pak mi něco řekla a noc co noc mi teď chodila do snů a nutila mě, aby se mi zdáli sny o tobě. Částečně plašila noční můry.“
„Aha, a o čem byly ty sny o mě?“ zeptal se a Hinata opět zrudla.
Tak udělej to, udělej to, udělej to ksakru!, řvalo její podvědomí a Hinata se rozhodla ho konečně poslechnout.
„Víš, to se špatně vypráví.“
„Aha,“ odpověděl, „když mi to nechceš říct, je to tvoje věc,“ vyvodil z toho blonďák.
Hinata se k němu naklonila, vzala jeho obličej do dlaní, počkala, až se jí podívá do očí a pak řekla s úsměvem:
„Radši ti to ukážu, protože slova by na to nestačila.“ Políbila ho. Naruto strnul, ale pak se poddal a chvíli jí ty polibky oplácel.
Když už to však zašlo tak daleko, že mu začala sundávat tričko, odtrhl se a zvedl se. Hinata to nechápala.
„Tobě se to nelíbilo?“ zeptala se se smutným výrazem a Naruto se na ní podíval pohledem svých jasně modrých očí, které tolik milovala, ačkoliv nesměla.
„Nemiluješ mě tedy?“
„NE! Tak to rozhodně není, jak tě to mohlo vůbec napadnout? Já tě miluju tak moc, že mě to pomalu trhá na kusy.“
„Tak v čem je problém?“ ptala se Hinata nechápavě a on posmutněl.
„Víš, jde o to, že ty jsi z klanu Hyuuga a tvůj otec mě zabije, nebo hůř, zabije tebe, kdyby zjistil, že se mnou něco máš. A jako budoucí hokage musím respektovat jeho rozhodnutí, že si vezmeš někoho z klanu. A já bych neunesl, kdyby se ti něco stalo jen kvůli mně a …“ Hinata ho ale nenechala domluvit. Přišla k němu a začala ho líbat, ale on odolával. Zatnul ruce v pěst a nic neříkal. Snažil se zase vykroutit.
„Nech toho, Hin, nebo se neudržím. Buď rozumná,“ řekl Naruto, když opět pocítil, že hledá lem trička.
„Ale Naruto, já nechci být rozumná, protože jestli znamená být rozumná, vzdát se tebe, tak chci být navždy blbečkem.“
Naruto se usmál:
„To jsem už někde slyšel. Používáš proti mně mojí vlastní zbraň?“
Hinata se zakřenila, ale pak pokračovala s vážným obličejem.
„Já chci, aby ses neudržel. Miluju tě. Strašně moc. A bolí to, když se tě nemůžu dotknout, políbit, nebo s tebou alespoň mluvit. Bolí mě, když vidím, že ty trpíš stejně jako já, ale nejvíc bolí, že tě nemůžu mít, nemůžu tě milovat. Proč mi to děláš…“
„Hin, já tě taky miluju, strašně, ale tvůj otec by s tím nesouhlasil a jako budoucí hokage musím jeho názory prostě respektovat…“
„Já vím, já vím,“ řekla Hinata a najednou ho pustila a Naruto si připadal, jako by se od něj odtrhla jedna polovina. Černovláska s byakuganem posmutněla.
„Když to tak chceš, ať je tedy po tvém,“ promluvila šeptem zastřeným podivnou, neidentifikovanou emocí.
„Hin,“ řekl potichu Naruto, „ miluju tě a nechci, aby tě to bolelo a proto si neměla nic vědět, ani tušit.“
„Ale teď tuším a chci alespoň jednu noc, prosím,“ zaprosila najednou prudce Hinata a popošla k němu na dosah ruky.
Černovláska udělala smutná očka, která se neminula účinkem.
„Ach bože, ty jsi taky pěkně paličatá, víš?“ Hinata neodpovídala a ani nic neříkala, a tak pokračoval.
„No tak jo, ale jenom jednu noc a nikdy se o ní nikdo nedozví.“ Svolil a ona se zářivě usmála. Její úsměv byl pro něj omračující. Jako droga.
„Ale Hinato, když se Uzumaki Naruto utrhne ze řetězu ovládání, nejde ho jen tak zatavit,“ varoval jí.
„Vím, ale stěžovat si nebudu.“
„Hinato, opravdu to chceš?“ zeptal se s nadějí v hlase, že si to ještě rozmyslí a odpoví ne, ale ona souhlasně přikývla.
„Ještě ničím jsem si nebyla tak jistá,“ odpověděla a blonďák si jen povzdechl.
„Dobře Hinato, jednu noc jsem jen tvůj, ale jenom jednu noc…“
„Samozřejmě, jen jednou,“ řekla Hinata, vítězně se usmála a pak pokračovali tam, kde předtím skončili, a to u líbání a Narutovo trička.
(co se dělo dál, nechávám čistě jen na vaší představivosti x)

Mezitím Kyuubi moc dobře věděl, co se děje, a protože to opravdu nechtěl prožívat, odpojil vnímání Narutovo myšlenek i pocitů.
„Tak démone, co je dnes v plánu? Nepůjdeme rybařit?“
„Ne!“ odpověděl rychle, protože si byl vědom, že jejich oblíbené místo na rybaření je přesně pod převisem, kde teď jsou Naruto a Hinata.
„Dneska zůstaneme tady a zahrajem si karty. Co ty na to?“
„Ok, vsaď se, že tě porazím!“
„To určitě vůdce jedince Uchiha!“
„Hej, co to je za přezdívku: „Vůdce jedince Uchiha?““
„No, normálně bys byl vůdce klanu Uchiha, ale jelikož v Konoze není nikdo jiný, než ty, tak jsi jedinec, a abych tě neurazil, tak tě nazývám vůdcem, máš něco proti?“
„Jo, mám.“
„Aha, to ale není můj problém, nafoukanče.“
„Chodící vzteklino,“ oplácel mu Sasuke stejnou kartou.
„Uchihovský pako.“
„Mutante s devíti ocasama.“
„Sakurofile!“
„Nibifile!“
„File se zeleninovou polevou!“
„Hej! Co zas tohle?“
„Dobře, tak tuňáku-kun s nadýmáním!“
„Tak tohle si odskáčeš, Kyuubi! Jde se hrát,“ vykřikl naštvaný Uchiha a vrhl se na balíček karet jako hladový vlk na svou kořist, tedy jen s tím rozdílem, že Sasuke je nechtěl sníst… zatím XD.

No, a tak probíhal celý večer a noc v táboře, tedy do té doby, než Kyuubi i Sasuke hodně zívali, a tak se rozhodli, že půjdou spát.
Smířili se s tím, že ty dva dnešní noc už neuvidí (pochopitelně, Naruto i Hinata teď měli strašně důležitou noční práci Asi si domyslíte co, že? XD PS: opět to záleží na vaší představivosti), a tak v klidu uhasili oheň a zalezli do stanů.
„Dobrou, Vůdce jednotlivce Uchiha. To zní líp než jedinec.“
„Dobrou zmutovaná liško,“ řekl černovlásek a usnul. Kyuubi byl ještě chvilku vzhůru a ujistil se, že Narutovi nic není. Když ale poznal, že je vše v pořádku, následoval Sasukeho příkladu a odevzdal se říši snů.

Ráno se Hianata probudila pozdě. Slunce už bylo vysoko, ale jí se přesto nechtělo vztávat. Natiskla se ještě blíže k teplému tělu vedle sebe a slastně zapředla jako kočka.
„Dobré ráno, Hinato,“ řekl už oblečený Naruto. A Dívka si všimla, že už jí zase říká tím formálnějším způsobem.
„Ahoj, miláčku,“ pozdravila, ale s blonďákem to ani nehlo. Měl na tváři vážný zmučený výraz.
„Naruto-kun, co se děje?“ zeptala se, ale on neodpovídal, jen se smutně usmál.
„Co je to s tebou, Naruto? Je něco špatně?“ Naruto se na ní podíval a pak řekl:
„Hinato, ty se ptáš, co je špatně? Všechno počínaje touhle nocí je špatně. To, co jsem včera udělal, se neomlouvá, proč jsem se jen nechal umluvit. Jestli se to někdo dozví, a co hůř, jestli...,“ začal najednou a Hinata mu položila ruku přes pusu a její rysy podivně ztvrdli, až se toho Naruto trochu lekl.
„Zaprvé, nikdo se to nedozví, a i kdyby, tak co, stalo se a za druhé, kdybych měla dítě s tebou (předešla jeho poslední otázku), byla bych ta nešťastnější kunoichi pod sluncem a zatřetí, do té doby než sis začal stěžovat, jsem se tak doopravdy cítila. Tak toho nech, protože jestli uslyším od tebe ještě jediné slovo o tom, že ta noc, pro mě nejkrásnější v mém mizerném životě, byla chyba, tak si začnu myslet, že mě vlastně vůbec nemiluješ a jen si mě využil, a pak ber Sakuřino mlácení, jako masáž, jasné?“ řekla a stáhla ruku od Naruta, ten se na ní jen podíval bolestným pohledem a povzdychl si. Pak bylo dlouho ticho.
„Tobě se ta noc nelíbila?“ zeptala se pochvíli Hinata, teď už stejná jako předtím, než trochu chytla nemoc jménem Sakuřino chování.
„No, líbila, jenže-“
„Ještě slovo a ležíš v nemocnici, Naruto-kun!“ přerušila ho s vražedným výrazem a on se najednou začal hrozně smát.
„Nechápu, co je na tom tak vtipnýho,“ urazila se Hinata a on jí vzápětí mezi nádechy odpověděl: „To, že máš ve tváři výraz mučící smrti, vyhrožuješ mi, a pak mi řekneš Naruto-kun.“
Potom, co sis to Hinata vyslechla a podívala se na napodobeninu svého výrazu, kterou jí s radostí předvedl teď už stojící blonďák, se musela taky smát a měla štěstí, že ještě pořád ležela, jinak by sebou totiž pořádně praštila o zem.
Když je jejich záchvat smíchu po dlouhé době přešel, hodil jinchuriky černovlásce oblečení a ona se rychlostí blesku umyla a oblékla a vydali se, směr tábor, kde si Kyuubi i Sasuke potichu přátelsky vyměňovali názory…XD

„Ty PAKO!!!“ řval Kyuubi extra potichu samozřejmě (málem tím zabilo jednu pěnkavu, která udělala obrovskou chybu, a to tu, že byla blízko naštvanému démonovi, ale pššt, on si myslí, že šeptal) a škrtil ocasem Sasukeho, „jak si dovoluješ urážet Nibi!“
„Lehce, stejně jako ty urážíš Sakuru!“
„To zrovna, ale já mám větší právo na urážení než ty, protože jsem starší.“
„BLBOST!“ křičel černovlásek.
„Ahoj vespolek,“ řekl Naruto, které očividně úplně nepostřehl přetrvávající vražednou atmosféru a Kyuubi se k němu vrhnul jako ztracený pes ke svému páníčkovi. No, a Uchiha za to mohl být jenom vděčný, páč už značně zmodral.
„Jasný Kyuubi, taky tě mám rád,“ brzdil démoní přivítání jeho jinchuuriky a Kyuubi využil šance a snažil se z Naruta vydolovat odpověď na to, kdo má větší právo urážet. Jestli on, nebo Sasuke.
Blonďák stál pochopitelně na démonovo straně, což jistý černovlasý muž radši nekomentoval, a aby změnil téma, zeptal se, po tom, co tu barvu rozdejchal:
„Kde jste k sakru vy dva byli?“
„No,“ zaváhal blonďák a Hinata se začervenala.
„Aha, pochopil jsem,“ řekl a víc se nevyptával… radši Bůh ví (nebo někteří z nás ví, tedy, alespoň tuší podle fantazie), co by se asi dozvěděl.
Pak sbalili stany, povídali si o šem možném a nakonec, když vše bylo připraveno na cestu, Naruto zavelel ve jménu starých časů: „Jde se do Konohy!“ čímž Sasukeho i Kyuubiho rozesmál a Hinata se na něj něžně podívala s láskou v očích…

A to je konec příběhu s názvem: Kyuubi, Naruto a záhadné náhody.
Snad se to alespoň trochu líbilo