Bílý písek 09 - 1/2

Kapitola IX - Temari - Část I

Temari jen stěží potlačila otrávený povzdech. Tvrdá lavice nepříjemně tlačila do zad a foukal tu průvan. Trčela na chodbě už přes tři hodiny a vypadalo to, že tu ještě dlouho pobude. Občas vzhlédla ke dveřím bratrovy kanceláře, jenom aby se znovu ujistila, že Myuzaki Taró ještě neskončil. Přehodila nohu přes nohu a zvedla zrak ke stropu. Před hodinou se k nim připojil Baki. Nesl nějaké složky. Zeptala se ho, co se děje, ale odbyl ji, že teď na otázky nemá čas, a nechal ji na chodbě užírat se zvědavostí. Dala by celý svůj měsíční žold, jenom aby si mohla poslechnout, o čem se trojice dohaduje.
Oprášila ze sebe smítko prachu a z kapsáře vytáhla zprávu od lékaře, kvůli které sem vlastně přišla. ‚Dočasná neschopnost výkonu služby,‘ stálo v záhlaví.
Temari neměla dobrou náladu. Nepřidaly na ní ani klevety, které poslední dny kolovaly o Gaarovi. Někteří shinobi vtipkovali, že kazekage-dono by zřejmě místo útlé vrby z Konohy uvítal spíše nějaký urostlý topol či pevný buk. Temari občas některého drzouna přetáhla vějířem přes hlavu, ale i v ní občas hlodalo, jestli na klepech nebude něco pravdy. Znepokojující myšlenku však okamžitě zaplašila.
Taró stále nevycházel. Temari napadlo, jestli se jejich rozhovor netýká její mise.
Gaara se totiž chystal vyslat za daimjóem jednoho ze svých starších, aby dojednal další dodávky oceli z blízkých hutí. Býval by zřídil dodávky sám s jejich správci, ale veškeré hutě v zemi spadaly pod přímé vedení Nobutory Takedy. Proto se museli obrátit se svou žádostí na něj a při té příležitosti měl Myuzaki Taró vyřešit s daimjóem několik dalších záležitostí, které se týkaly vojenských aktivit na pohraničí. Vzhledem k nedůvěře, jakou Gaara pojímal k Takedovi a k Radě, rozhodl se vyslat spolu s Myuzakim i Temari, aby na jednání dohlédla.
Co ale řešil Gaara s Taróem teď? Neviděla důvod, proč by měl mít Myuzaki na poslední chvíli výhrady, když ho pověřili úkolem už před dvěma týdny. Na výtky nezbýval čas. Vyrazit měli již pozítří. Gaara nevěděl o její návštěvě lékaře, proto nemohli projednávat změny. A i kdyby, netrvalo by to tři hodiny. Muselo se jednat o něco jiného, určitě vážnějšího.
Uplynulo několik dalších minut, kdy v duchu rozebírala záležitost ze všech stran, než se objevil Kankuro. Pozdravil ji kývnutím hlavy a posadil se vedle ní.
„Má tam někoho?“ ukázal směrem ke dveřím kanceláře.Temari přikývla.
„Čekám tady přes tři hodiny. Ať tě ani nenapadne mě předběhnout.“
„Jdu si jenom pro lejstro,“ ušklíbl se. „Tu chvilku vydržíš. Mimochodem, jak dopadla prohlídka?“ Když se spolu ráno loučili, chystala se k lékaři.
Temari protáhla kysele obličej a strčila mu pod nos zprávu od lékaře. Kankuro nechápavě zašilhal na nečitelný rukopis.
„Ne-u-spo … něco…“ Zamračil se a papír jí vrátil. „Škrábe hůř než já po flámu. Co to je? “
„Prý musím zůstat měsíc mimo službu.“
„Cože? Proč?“
„Jenom mi ještě úplně nekoluje čakra, nic víc.“
„No sakra. Co potom tvoje mise?“
„Proč si myslíš, že jsem tady?“
V ten okamžik zachrastilo v zámku a dveře kanceláře se s prásknutím rozlétly dokořán. Taró si jich sotva všiml a bez jediného slova se vyřítil chodbou pryč. Oba sourozenci si vyměnili udivené pohledy, protože takové chování se Taróovi vůbec nepodobalo.
„Pojďte dál, vy dva,“ zavolal na ně zevnitř Baki. Pokrčili rameny a vstoupili dovnitř. Bývalý učitel stál u dveří a pokynul jim ke křeslům naproti stolu. Posadili se. Baki za nimi zabouchl a obrátil se ke Gaarovi.
„Řekneš jim to?“
Gaara vzhlédl od hlášení, které právě pročítal. Vypadá hrozně, pomyslela si Temari. Váčky pod zarudlýma očima, bledý a unavený. Nejspíš zase strávil celou noc nad prací. „Shrň to.“
„Nedaleko Akasuny se našla těla jednotky ANBU, kterou jsme před třemi týdny vyslali pátrat po Kabutovi,“ řekl Baki. „Identifikovali jsme je jen s obtížemi, protože jim scházely obličeje. Tělo Myuzakiho Hikarua se však nacházelo o několik kilometrů blíže oblasti. Identifikovali jsme ho jenom díky mateřskému znaménku. Všechna jeho výstroj zmizela. Podle stadia rozkladu těl hádáme, že byli zabiti zhruba tři čtyři dny poté, co opustili Sunu. Kromě Hikarua.“
„Takže…“ Temari se zamyslela. „Takže buď Hikaru přežil první útok a spěchal naproti ninjům z Konohy, aby je varoval, když ho zabili… anebo nejprve pomáhal Kabutovi, který se ho potom zbavil, když už přestal být užitečný. Tu holku mohl zavraždit právě Hikaru.“
„Vyšetřování stále probíhá. Nevíme nic s jistotou.“
„Orochimaru vážně neoplývá bujnou fantazií,“ poznamenal Kankuro.„Stejnou strategii použil při posledním útoku na Konohu.“
„Nemýlíš se, bohužel,“ odvětil Baki. „Všechno nasvědčuje tomu, že se Orochimaru snaží zaměstnat Listovou, aby se mohl v klidu převtělit. Zřejmě nepočítal s tím, že by se objevila Temari.“
„Což mi připomíná…“ Položila před Gaaru lékařskou zprávu. „Podívej se na to.“
„Mohu vědět, o co se jedná?“ zeptal se Baki. Když mu to vysvětlila, vyměnili si s Gaarou znepokojené pohledy. „To ovšem mění plány.“
„Nemusí… Doteď se mi nic nestalo. Tu cestu vydržím.“
„Částečná dysfunkce pankreatu, neuspokojivá regenerace plic,“ četl Gaara nahlas. „Při větší fyzické námaze v současném stavu hrozí zhroucení čakrového a respiračního systému. Doporučuji měsíční uvolnění ze služby, pravidelnou léčbu medikamenty a klid.“ Pozvedl obočí a zadíval se na sestru.
„Není to tak hrozné!“ ohradila se. „Cítím se dobře. Proboha, Gaaro, rvala jsem se i s natrženou slezinou. Tohle je oproti tomu nic.“
„Přestaň, Tem,“ ozval se Kankuro. „Prostě zůstaneš doma. Aspoň uklidíš, vytřeš, doděláš prádlo…“
„Drž zobák.“
Baki se nemohl zbavit dojmu, že se situace zvrhává ve frašku. Ohlédl se po kazekagem, který své sourozence sledoval s podivně prázdným výrazem a netrpělivě poklepával prsty o desku stolu.
„Ticho!“ Oba okamžitě sklapli. „Cesta do Nagoje trvá přinejmenším týden a blíží se období bouří. Zůstáváš tady, Temari.“ Zamračila se, ale dál neodmlouvala. „Napadá tě někdo kompetentní, kdo by tě mohl nahradit?“ zeptal se pak o něco mírněji. Temari povzdechla a potřásla hlavou. Kankuro si odkašlal.
„Jestli můžu někoho navrhnout – co třeba Saburo Yuki?“
„Saburo…?“
„Loutkař, sedmý kruh, červené líčení. Byl se mnou na tvojí svatbě. Dostali jste od něj ten šamizen,“ připomněl Kankuro. „Sice je ve srovnání s Temari slabší a pochybuju, že by mohl zasahovat do jednání, ale jako špeh nemá konkurenci.“
„Otázkou zůstává,“ podotkl Baki, „jestli mu můžeme důvěřovat.“
„Ručím za něj. Nezklame vás. Hodilo by se, kdyby ho Temari zasvětila do problému. Myslím, že nemusí vědět všechno, pokud vám vadí právě tohle, ale potřebuje znát, do čeho půjde.“
„Mám lepší nápad,“ ozvala se Temari. „Co kdyby šel místo mě Kankuro?“
„To nepřichází v úvahu,“ odpověděl Baki. „Má vlastní misi.“
„Ale vy si vážně myslíte, že by…“
„Nic jiného nám nezbývá. Navíc fakt, že Saburo není s námi přímo spojen, nám nahrává. Před ním se budou mít na pozoru mnohem méně.“
„Dobrá, dobrá! Podle mě zbytečně riskujete, ale vám to nevymluvím.“
„Máš na ni špatný vliv, Gaaro. Stal se z ní úplně stejný paranoik,“ rýpl si Kankuro.
Gaara pokládal za vhodnější mlčet. Baki se uchechtl.
„Na rozdíl od tebe mám zodpovědnost. Co když se pleteš? Pošlete někoho dalšího, aby kontroloval Taróa a Yukiho?“
„Musíme to risknout. Nemáme ani jistotu, že jim donáší právě Taró.“ Kankuro se na okamžik zamyslel. „Kdybys šla teď do divadla, mohla bys ho tam zastihnout,“ řekl pak. „Vysvětlíš mu, co se po něm chce, popovídáte si…“
„Jinými slovy, navrhuješ, abych si ho proklepla, jestli se mu dá opravdu věřit.“ Podívala se tázavě po Gaarovi. Ten přikývl. „Tohle aspoň dává smysl.“
„Uděláš to?“ zeptal se Baki.
„Samozřejmě.“ Stála u dveří a brala už za kliku, když zahlédla, že jí Kankuro mává.
„Nezapomeň mi vyžehlit…“
Zasyčela cosi sprostého a práskla za sebou.
„Velice vtipné,“ utrousil Baki. „Nechtěl bych být na tvém místě, až se vrátíš.“
„Temari není taková fúrie,“ zasmál se Kankuro. „Jenom chce, abychom si to o ní mysleli. Potřebuju vydat povolenku, Gaaro.“
Chvíli bylo ticho, zatímco Gaara plnil list papíru drobným, úhledným písmem. Podepsal se, natáhl přes stůl a podal mu list. Když se Kankuro stále neměl k odchodu, zeptal se, jestli chce něco dalšího.
„Ano, chci.“ Odkašlal si a významně pokývl směrem k třetímu muži v místnosti. „Baki-sensei? Mohl byste se prosím podívat po mém týmu a vyřídit jim, ať ještě chvilku počkají?“
Baki se chápavě pousmál a nechal je o samotě. Zatímco Gaara vyřizoval další korespondenci, občas vzhlédl k bratrovi, který stále v duchu zvažoval, jak celou záležitost podá.
„Co chceš? Je to snad tajné, že jsi poslal ostatní pryč?“
„Není to ani tak tajné jako spíš soukromé. Věř mi, že s nimi bys to řešit opravdu nechtěl.“
„Mluv k věci.“
„Šel jsem za Hinatou.“
Pero na papíře se zastavilo. „Pamatuji se, že jsem ti zakázal plést se do mých záležitostí,“ řekl Gaara upjatě a jeho tón přiměl Kankura volit další slova opatrněji.
„Byla to náhoda. Jenom jsem tam nesl tvoje… věci, co u nás zbyly. Narazili jsme na sebe na schodech. Nejspíš si tam připadá hodně sama, jinak by se asi nedala se mnou do řeči.“ Sice nemluvil docela pravdu, ale to Gaara nepotřeboval vědět.
„Něco dalšího?“
„Nějak jsme se dostali k tomu, že ses čtyři dny neobjevil ve vlastním domě.“ Bratr ho nepřerušoval. Odložil pero a úhledně složil ruce před sebe. Kankuro pokračoval. „Tvoje pověst tím dost trpí. Celá Suna si šušká, jestli jsi v pořádku – víš, jak to myslím.“
„Jsem,“ odsekl podrážděně. „Má tento rozhovor nějaký význam?“
„Hned se k němu dostanu. Tvoje žena se mě ptala, proč se jí vyhýbáš. Upřímně, taky to moc nechápu.“
„Moje žena,“ zopakoval Gaara a podráždění v jeho hlase zesílilo. „Co je ti po ní?“
„Nic, jenom mě zajímalo, proč je najednou můj bratr terčem pomluv. A protože se můj bratr neobtěžoval vysvětlit situaci, musel jsem pátrat sám po jejich příčině.“
„O jakých pomluvách to mluvíš?“
„Ty sis skutečně ničeho nevšiml?“ Kankuro se nemohl ubránit samolibému úsměvu. „Co sis myslel, že si lidé řeknou, když nevěsta po svatbě vypadá, jako kdyby spala s mrtvolou, ženich se ani neukáže a k tomu navrch vykáže všechny z domu? A panebože, co se muselo jenom stát, když paní Hinata nevystrčí patu z ložnice? Jedni tvrdí, že tě nevěsta… nelákala a proto se jí vyhýbáš, druzí tvrdí, že ses jí vnutil násilím. Ani jedno, ani druhé ti na respektu nepřidá.“
„To je směšné.“
„Je, ale ani zdaleka ne tolik, jako je směšná skutečnost. I když… Nevím, co bych dělal já na tvém místě.“
„Vidím, že Hyuuga mluví hodně, když chce.“
„Nezlob se na ni. Neudělala ti to naschvál.“
„Tomu mám věřit?“
„Jistě. Nebo se můžeš jít zeptat přímo jí.“
Gaara po něm střelil rozzuřeným pohledem. Kankuro zvážněl.
„Chápu, že odmítnutí o svatební noci tě urazilo, ale už to přeháníš. Vezmi, prosím, v úvahu, že vás dva odteď budou posuzovat společně. Nebo jsi už zapomněl, proč sis ji bral?“
„Kankuro…“ protáhl Gaara varovně, ale starší z bratrů se nenechal přerušit.
„Bez Hyuugů máš jen malou podporu v Radě a u daimjóa. Nikoho z nich nezajímá, že na tohle místo máš právo. Pokračuj a všechna naše práce přijde vniveč.“
„Rozumím,“ odsekl Gaara. „To je vše?“
„Ano.“ Kankuro vstal. „Uvidíme se za týden.“
* * *
Dům jí připadal ještě opuštěnější než předtím. Prázdný. Nudný. Především nudný. Hinatu, která byla od dětství navyklá od rána do večera cvičit, učit se, dělat něco smysluplného, nečinnost znervózňovala.
Žaludek se jí svíral hlady a ona si s podivem uvědomila, že uplynulé čtyři dny skoro nejedla. Vrátila se do kuchyně, kde se stále vznášela kořenná vůně bergamotu. Přitiskla dlaň ke konvici. Čaj v ní už stačil vychladnout. Rozhlédla se kolem. Podél stěn stály džbány, které jí sahaly až po pás. Police přetékaly lahvemi plnými různých druhů koření. Byly tu velké pytle s pšenicí a o něco menší s rýží. V krásně vyřezávané míse ležely chlebové placky přikryté látkou, aby nevyschly. Našla i zásoby sušeného hovězího masa, dlouhé pásy visely pověšené ze stropu. Přičichla. Maso vonělo po pískavici a soli.
Zaváhala, jestli si smí brát bez dovolení – věděla sice, že je to hloupost, vždyť tu má bydlet, ale nemohla se nepříjemného dojmu zbavit. Odřízla několik proužků a z mísy vzala pár chlebových placek. Posadila se s jídlem ke stolu. Sousta jí vázla v hrdle, jako kdyby jedla jíl. Stále měla hloupý pocit, že tu nemá co pohledávat. Kankuro by se jí nejspíš vysmál, pomyslela si, kdyby mu to řekla. Nalila si do šálku trochu studeného čaje a usrkla.
Hodiny na stěně ukazovaly sotva jedenáct.
Zastaví se tu ještě někdo, přemýšlela, zatímco vkládala do úst plátky chleba a masa, jehož silná, kořeněná chuť jí připadala zvláštní ale ne nepříjemná. Chtěla, aby někdo přišel, kdokoliv. Dům se utápěl v tísnivém tichu, třebaže všechno tady bylo upravené a krásné, působil bez lidí nepřátelsky.
Dojedla a uklidila po sobě.
Co dál, rozmýšlela se a znuděně sledovala hodiny na stěně. Nikdo ji tudy ještě neprovedl. Skoro, jako kdyby na takovou nepodstatnost zapomněli, pomyslela si. O něco později se procházela chodbami. Nahlédla do každých dveří, na které narazila. Byla tu studovna, útulná místnůstka se stěnami pokrytými závěsy, a tu spojoval nenápadný průchod s knihovnou. Až tajila dech, kolik knih leželo v policích sahajících až ke stropu. Později se sem vrátí, rozhodla se a pokračovala dál. Vstoupila i do ložnic, které kdysi patřily Gaarovým sourozencům. Poslední dveře na konci chodby kdosi předtím zamkl a Hinata se neodvažovala dobývat se dovnitř. Vrátila se zpátky a mezi kamennými zdmi se rozléhaly ozvěny jejích kroků, které v hrobovém tichu zněly nepříjemně rušivě.
V další části domu – připomínal skoro bludiště – našla pokoje nejspíš určené služebnictvu. Soudila tak podle jednoduchého vybavení, prostého lněného přehozu přes postel a futonu složeného na almaře. Znovu se podivila nad tím, kam služebné zmizely a proč.
Obrátila se k pokojům zády a seběhla po křivolakých schůdcích zpět k hlavnímu ochozu, kde se zvedaly sloupy až nahoru ke střeše. Vzhlédla k vysokému stropu klenoucímu se tři patra nad ní. K čemu všechna ta velikost, když není koho ohromit, pomyslela si.
Sešla dolů do haly. Slunce sem svítilo zpříma kruhovým oknem nad vstupními dveřmi. Vzpomněla si na vůni kadidla – nezbyl po ní ani slabý závan. Ohlédla se po malé kapli. Z jakéhosi vnitřního popudu rozevřela dveře dokořán a pohlédla na oltář. Rozptýlené světlo z haly měkce dopadalo na mosazné svícny, lampy a vrhalo stíny. Chvíli tam stála a dívala se na výzdobu. Překvapilo ji, jak moc je místnost ve skutečnosti prostá. Pamatovala si ji jako blyštivou a zářivou.
Pak, když se zavřela v knihovně, zapomněla na okolní svět a zcela pohroužená do knihy ležela v teple mezi vyšívanými polštáři v rohu studovny. V malých kamnech přitom praskalo. Nevnímala čas, teprve když se setmělo a ona nemohla číst dál, uvědomila si, kolik uběhlo hodin. Udivená a tak trochu zahanbená odložila knihu a zaposlouchala se do ticha domu. Neslyšela nic, žádné kroky, žádný ruch. Bylo to tu pořád stejně prázdné. Pomalu se jí klížila víčka a ona si říkala, že by měla vstát, co kdyby Gaara přišel. Ale nevstávala, byla malátná a prochladlá, protože v kamínkách stačilo vyhasnout.
Nakonec si rozsvítila, opřela se bradou o dlaň a znovu se začetla.
* * *
Zatím hodiny ukazovaly blížící se půlnoc, Baki kontroloval poslední záznamy v účetní knize, Gaara psal dopis daimjóovi a Matsuri mlčky utírala prach, občas vrátila některou knihu na místo. Minuty plynuly v klidném, navyklém rytmu. Ostatně, nesešli se tu poprvé, zvykli si pracovat spolu do pozdních hodin v dokonalé souhře.
„Zůstáváš tu přes noc?“ zeptal se Baki.
„Ne,“ odpověděl suše Gaara, aniž by vzhlédl.
„Zítra je schůze Rady. Nezapomeň jí to připomenout.“
Kazekage nepatrně přikývl. Oba věděli, kdo je ona. Dokončil poslední znak. Podepsal se a odložil hotový dopis na stranu. „Už můžeš jít,“ řekl Matsuri, která stačila dokončit úklid a nyní lelkovala u okna. Děvče jim popřálo dobrou noc a poslušně se klidilo z místnosti. Znovu se rozhostilo ticho jen občas přerušené zašustěním papíru, jak Baki listoval v knize. Gaara seděl v křesle a dlouhou chvíli nespustil z bývalého učitele oči. Baki zaklapl knihu.
„Děje se něco?“
„Ne,“ potřásl hlavou mladík. „Ne… jen jsem přemýšlel.“
Ale neřekl o čem. Baki mohl pouze hádat, co se mu honilo hlavou. Snad přemýšlel nad zítřejším jednáním. Gaara málokdy nechával věci na náhodě. Jestliže existovala činnost, které se oddával se zanícením, pak se jednalo o plánování. Anebo se mu honil hlavou rozhovor z dnešního dopoledne – Baki sice nešpehoval, nebylo však těžké uhodnout, o čem se bratři bavili.
Unaveně si protřel oči. Uplynulo několik dalších minut. Gaara se zatím vrátil k práci.
„Potřebuješ mě tu ještě?“
„Pro dnešek to stačí."
Baki vstal, ale cosi ho zarazilo. Ohlédl se po Gaarovi, který rozepsal další dopis. Zamračil se, když spatřil, jak kazekage hryže násadku pera jako malé dítě, které to neodnaučili. Bylo v tom cosi neurotického, ve způsobu, jakým uchopoval psací náčiní, jak skusoval lakované dřevo. Ta nutkavost docela nezapadala do kazekageho úpravnosti. Než se muž nadál, odstrčil se mladík prudce od stolu, až se kalamář s inkoustem nebezpečně zakymácel. Kazekage roztrhal nedokončený dopis na cáry a útržky papíru hodil do kamen. Papír zaplál, zčernal a zkroutil se. Gaara prohrábl oharky pohrabáčem.
„Nechtěl jsi jít?“
Pokud měl Baki k takové nezdvořilosti připomínku, rozhodl se nechat si ji pro sebe. Koneckonců, nic by to na věci nezměnilo. Rozloučil se s kazekagem, který se mezitím znovu dal do práce a nevypadal, že by vnímal okolí.
* * *
Když se Gaara konečně odebral do domu, chýlilo se již k druhé hodině ranní.
Přivítal jej nehostinný chlad zdí a tma. Shukaku v jeho útrobách se pohnulo a kdesi vzadu v jeho lebce se znovu ozvala pronikavá bolest, které se celý den nemohl zbavit. Opřel se o sloup. V levé ruce mu cukalo. Zaťal ji v pěst a počkal, než křeč přešla. Stávalo se to poslední dobou častěji, než by mu bývalo bylo milé. Přičetl to na vrub Shukaku.
Cítil se nijace. Jako vždy, nechtělo se mu sem. Vyšel nahoru po schodech.
Kdo by toužil stát se terčem posměchu vesnice? Vyložil příliš velké úsilí na to, aby se dostal nahoru, než aby to vše promrhal vlastní ješitností. Kankuro se nemýlil. Jako obvykle. Proč jeho bratr viděl věci, které jemu unikaly? Měl vztek sám na sebe, že se neovládl.
Našlapoval tiše, spíš ze zvyku než z ohleduplnosti. Zamířil do pracovny. Zůstane tam do svítání, dokončí účetnictví a odpočine si.
Míjel pootevřené dveře studovny, když spatřil tenký proužek světla linoucí se zpoza škvíry.
Nečekal, že ji najde – či spíše, že na ni narazí – právě teď. Nechtěl ji vidět, mluvit s ní, ne nyní. Zavřel by dveře a šel dál, kdyby jej nepřemohla zvědavost. Neslyšně vklouzl dovnitř.
Spala na zemi mezi polštáři stočená do klubíčka jako štěně. Vlasy jí spadaly do obličeje. Před ní ležela otevřená kniha. Dívka vypadala dokonale bezbranně. Klidně oddychovala, neměla nejmenší ponětí, že nad ní někdo stojí.
Co za shinobiho nechá vetřelce přiblížit se na dosah ruky, aniž by se probudil. Přistoupil blíž a posadil se na zem vedle ní. Předstírala spánek? Nehýbala se, její hruď se zvedala a klesala v neměnném rytmu. Byla mu zcela vydaná napospas. Nevědomky, bezmocně, pitomě.
Co kdyby se mu zachtělo vydloubnout jí oči. Nezmohla by nic. Představil si ji v louži krve, s prázdnými důlky, s proříznutým hrdlem a s poklidným výrazem, jaký měla ve tváři teď…
Shukaku zařvalo.
Semkl pevně víčka a přinutil se uklidnit se. Potlačil bizarní obraz ve své mysli. Svíravý pocit po chvíli pominul. Oddechl si. Obrátil pozornost zpět k ní.
Vzdychla ze spaní. Nepatrně se pohnula, jako kdyby hledala pohodlnější pozici, ale neprobudila se. Mohl se tak dívat nerušeně dál.
Po oné noci pohled na ni nabyl nového rozměru, zakázané hořké pachuti podivného horka. I nyní, třebaže postrádala eleganci, jak tu ležela na zemi v obyčejných beztvarých šatech a s rozcuchanými vlasy, její přítomnost naplňovala místnost napětím. Pootevřená ústa v něm vyvolávala chvění. Linie jejích zad plynule přecházela v oblé hýždě tušené pod záhyby látky. Kdyby k ní natáhl ruku a dotkl se odhalené šíje, ucítil by onu známou sametovou kůži.
Útlá vrba mu vyhovovala mnohem víc, pomyslel si sarkasticky.
Nejspíš ji pozoroval příliš dlouho. Svraštila obočí, rozevřela oči. Na okamžik zmateně zírala, než si uvědomila, koho vidí nad sebou. Zbledla jako stěna a prudce se od něj odtáhla. Nic jí neřekl, třebaže strach vepsaný v její tváři jej urážel. Čekal, jestli ze sebe dívka vypraví větu. Když se neměla ani po chvíli ke slovu, zvedl se ze země a zamířil pryč.
„Kazekage… Počkejte!“
Zastavil se ve dveřích. Ohlédl se. Klečela na kolenou. „Nečekala jsem, že sem ještě přijdete, Gaara-sama.“
„Žiju tady,“odvětil suše. Zavládlo trapné ticho, kdy ani jeden netušil jak pokračovat.
„Já…“ Vzhlédla. „Chtěla jsem s vámi mluvit, ale chápu, že jste už asi unavený.“ Její hlas zněl nepřirozeně, jakoby přiškrceně.
„Mluvit o čem?“
„Chtěla jsem…“ Polkla. „Chtěla jsem se omluvit za své chování. Vím, že bylo vůči vám nemístné a prosím vás o prominutí.“
Aspoň, že to ví. Váhal, jestli by měl omluvu přijmout. Rozum mu říkal, že pokračovat v rozepři by věci pouze zhoršilo, avšak hrdost mu bránila jen tak polknout vztek. Uvědomil si, že dívka čeká na odpověď.
„Důvod?“ Přistoupil blíž. „Bylo to tím, že jsem jinchuuriki?“ Potřásla hlavou, z jejího obličeje se vytratily poslední zbytky barvy. Nepídil se po příčině, třebaže se mu její reakce zdála přinejmenším divná. Strach poznat dovedl. Výraz, jaký měla vepsaný ve tváři teď, se však lišil. „Proč tedy?“
„Nebylo to kvůli vám,“ řekla vyhýbavě. „Tedy, ne osobně… Já… vás z ničeho neviním.“ Způsob, jakým vyslovila tu větu, jej lehce vyvedl z míry. Kankuro se občas vyjadřoval podobně. Prosté sdělení neslo další význam, mimo dosah samotných slov. Ale jestliže v těch chvílích docela nerozuměl vlastnímu bratrovi, jak mohl pochopit osobu před sebou. Zdvihla oči a tázavě se na něj zadívala, jako kdyby chtěla vědět, jestli vyčetl, co měla na mysli. „Měla jsem se ozvat dřív, než…“
„Souhlasím.“
Zarazila se. Pokusila se o úsměv, spíš jen pozvedla koutky úst, jeden měla trochu výš než druhý. Vypadalo to divně. „Už vás nebudu zdržovat.“ Postavila se a váhavě vykročila vpřed. „Jestli už ode mě nic nepotřebujete…“
„Ještě tu zůstaň,“ vyštěkl dřív, než stačila utéct. (Ano, utéct, jak soudil podle její vyplašené tváře, kterou se jí nepodařilo úplně ovládnout.) „Je tu několik záležitostí, které chci s tebou vyřešit.“ Napadlo ho, že použil možná přehnaně ostrý tón. Nijak se ale nebránila. Znovu se posadila, tentokrát na podušku k tomu určenou. Už neklečela na holé zemi jako kajícník škemrající o odpuštění. Z nějakého důvodu mu ten obrázek vyhovoval víc. „Zítra před polednem se schází Rada starších. Očekávám, že se tam objevíš.“ Když přikývla, pokračoval. „Uznávám, že ke mně nechováš sympatie, nehodlám ale trpět žádné zhnusené grimasy. Rozumělas?“
„Kdy jsem se…“ vydechla rozhořčeně. Zbytek věty se vytratil do ztracena.
„Další věc, kterou si chci vyjasnit. Nepřeji si, abys s kýmkoli hovořila o našem soukromí. Včetně Kankura.“ Chtěla se ohradit, ale umlčel ji gestem. „Myslím to vážně. Zesměšňuješ mě i sebe.“
„Přiznala jsem svou chybu,“ ohradila se, „ale na tomhle podíl nemám.“
„Proč tedy mezi lidmi kolují zkazky, že jsem se na tobě dopustil násilí?“
„Netuším, nikdy jsem nic takového nevypustila z úst. Přísahám.“
„Někdo to říct musel.“
„Mohli si situaci špatně vyložit, nebo vás chtěl prostě někdo očernit. Jak to mám vědět? Když se mě vyptávali, odpověděla jsem jim popravdě, že jste mi nic neudělal.“
Mluvila tiše a rychle. Skoro jí nerozuměl. Když ale zmínila očernění, zpozorněl. Nebylo nepravděpodobné, že by někdo takovou pomluvu roznesl s určitým záměrem. Cíl by byl jasný – otřást jeho autoritou a zbavit ho už tak vratké pozice. Pochyboval však, že by to skutečně způsobila ona. V současnosti se v celé Suně nenacházel nikdo jiný, kdo by se mohl stát kazekagem a zároveň nechoval nepřátelství ke Konoze. Musela by být blázen.
Pokud by však lhala, pak byla velice dobrou herečkou, aby dokázala přesvědčit Kankura. Ale Gaara se spoléhal na bratrovu schopnost číst v lidech; v tom Kankuro nikdy neselhal.
Ze zamyšlení jej krátce vytrhla její prosba, zda smí odejít. Přikývl. „Nezapomeň na schůzi.“
Sledoval ji, jak se sbírá ze země a opouští místnost oním způsobem, kterým se snaží člověk o důstojný odchod, ale spěšné kroky ho prozradí. Byla průhledná, tak průhledná, že ani jemu nečinilo potíže číst v ní.
Teprve později si uvědomil, že se dívka vyhnula odpovědi na první otázku.