Rudá stuha 01

Seděla jsem na skalce a koukala na klidnou řeku. Házela na mě barevné oslepující odlesky. Už dlouho nám nedali žádnou misi, takže jsme většinou trénovali, nebo se jen tak poflakovali.
Nikdo tu nebyl, proto se mi myšlenky zatoulaly někam hodně daleko. Už sama nevím, nad čím přesně jsem tolik dumala, každopádně mě z nich vyrušila obrovská rána. Co to je? Aha. Bouřka. To nic…
„Tenten!“ Zavolal na mě někdo.
„Hinato?“
„Schyluje se k bouřce, nepůjdeš se mnou…?“ Zeptala se nejistě. Byli jsme kamarádky, tak proč takový nerozhodný výraz?
„Jistě, ráda.“ Místo odpovědi se na mě jen usmála. Co to s ní je? Doufám, že nechce probírat nic důležitého. Na to vážně nemám náladu. Zvedla jsem se ze skalky a následovala Hinatu do jejich sídla. Tato mohutná stavba několika obrovských domů na mě působila nadřazeně. Náš domek byl oproti tomu kůlničkou na dříví.
Přesně jsem věděla, kde Hinata bydlí. Jelikož patřila do hlavní rodiny, pobývala v tom největším domě uprostřed stavby. Také jsem přesně věděla, kde bydlí Neji, jelikož jsme za ním s Hinatou často chodily. Dlouhovlasá přítelkyně mi otevřela kamenné dveře a já tak mohla vstoupit do útulné haly. Směrovala mě dál schodištěm nahoru, přímo k pokoji, kde trávila nejvíc času, když se zrovna nacházela tady, ve čtvrti Hyuugů.
Bezděky mě poslala sednout na postel a sama si sedla naproti mně do svého oblíbeného křesla.
„Tak to vyklop,“ pobídla jsem ji.
„Jak? No to je fuk. Prostě… Nevím kde začít… Víš, já – “
„zase omdlela, když zahlédla Naruta?“
„Ne, to ne! Už jsem se to naučila ovládat. Divné, že?“
„To ti povím. Tak co se stalo? Je fuk, kde začneš, hlavně mě už nenapínej.“
„Kiba mě pozval na rande.“ Vyprskla jsem smíchy.
„Cože?“ Podařilo se mi dostat ze sebe mezi záchvaty smíchu.
„A cos mu řekla?“ Proč se vůbec ptám. Žije jen pro Naruta, Kibu určitě odmítla.
„Půdu s ním,“ to si snad dělá srandu. Že by ji konečně omrzel Naruto?
„Ale rovnou jsem mu řekla, aby s ničím nepočítal. Řekni mi ale, proč měl v očích vypsanou takovou naději? V tu chvíli mi připomínal Naruta…“ Takže neomrzel.
„Jednoduchá odpověď – pořád doufá, že tě Naruto přestal zajímat.“ Povytáhla obočí ve znaku toho, že jsme se všichni naprosto zbláznili. No jistě, zrovna my!
„Ví, že nemá šanci. Na Naruta nezapomenu, ať se stane cokoliv.“ To si jen myslíš, holčičko. Mám takový pocit, že bude Kiba skvělá náhrada. Stejný blázen, jen se nechce stát hokagem.
Začalo pršet. Kapky deště hlasitě dopadaly na parapet. Z haly byly slyšet hlasy.
„Neji?“
„Je to možné, otec si ho poslední dobou hodně volá. Sice nevím proč, ale asi to není nic důležitého, protože se vrací do svého domu celý rozjařený.“ Koutky úst se mi pomalu začaly hrnout nahoru.
„Snad ho nezačal konečně poučovat o ženách…“
„Neji a ženy? Nikdy!“ Obě jsme se hlasitě rozesmály. Ano, Neji snad nikdy neprojevil zájem o ženu. Alespoň ne před námi, tím myslím všechny naše společné přátele. Ozvalo se letmé zaklepání na dveře, které se okamžitě otevřely. Nejdříve jsme zahlédly tmavě hnědé vlasy, ale ihned za nimi následoval známý obličej. O kom se mluvívá, na blízku bývá.
„Co ty tady?“
„Hinato, volá si tě otec. Tenten? Za hodinu se máme dostavit k hokage.“
„Že by konečně mise?“
„Nejspíš…“ Tentokrát nebyl Neji rozjařený. Spíše nasupený, řekla bych.
„Vypadá to, že se budeme muset rozloučit,“ dodala smutně Hinata. Jen jsem přikývla a vydala se za Nejim, který už stihl sejít ze schodů ke dveřím vedoucím ven.
„Tak snad vám z toho kápne nějaká ta mise…“
„Snad…“ To bylo celé naše rozloučení. Určitě se za chvíli znovu uvidíme. Následovala jsem Nejiho i ven, dokud se nezastavil před svým domem.
„Půjdeš na chvíli dál? Jen se převléknu.“ Opět jsem souhlasně přikývla a následovala ho. Pokynul mi ke křeslu.
„Hned budu zpět.“ Překvapil mě, jak rychle se převlékl. Ještě jsem se ani pořádně neusadila a už si sedal do křesla vedle mě. Zaryl nehty do opěradel a zavřel oči.
„Děje se něco?“
„Nic,“ odpověděl chladně.
„Jsme nejlepší přátelé, můžeš mi říct všechno.“
„Já vím, ale asi bude lepší, když o tom nebude nikdo vědět.“ Že by v tom vážně byla nějaká žena? Rozzářily se mi oči. Konečně! Konečně by se Neji rozhoupal a pozval aspoň někoho na rande.
„Žádná jiná osoba v tom není.“ Jako by mi četl myšlenky. Už jsem pomalu otvírala pusu s tím, že něco namítnu, ale nenechal mě cokoli říct.
„V poslední době jsem hodně trénoval s Hiashim. Dával mi naději, že mě zbaví té prokleté pečetě… Jak mi řekl, nějakým způsobem by to šlo, ale jen v případě, že by jedna z jeho dcer zůstala pořád tak slabá. Bojoval jsem s Hiashim, jednou jsem ho dokonce porazil.“ Aha, tak proto ten rozjařený výraz, porazil Hiashiho!
„Dnes mi ale řekl, že trénoval s Hinatou i s Hanabi a obě se rapidně zlepšily, což uhasilo mou jedinou naději stát se vůdcem klanu.“ Znovu zavřel oči, protože je při vyprávění otevřel. V tu chvíli mi ho bylo líto. Jeho nesplnitelným snem bylo stát se vůdcem klanu Hyuuga. Když zjistil, že by to nějak šlo, Hiashi ho opět srazil k zemi. Neji však žádnou lítost nepotřeboval, proto jsem sklopila oči a čekala, co se bude dít dál.
„Měli bychom jít. Tsunade na nás čekat nebude.“ Při těchto slovech se pomalu zvedl z křesla a odešel ke dveřím. Zase jsem si připadala jako poslušný pejsek, který následuje svého pána. Ostatně jako vždycky.
Déšť už ustal. Šli jsme pomalu a tiše. Neji už neprohodil ani slovo a já ho nechtěla rušit. Přemýšlel určitě nad prokletou pečetí. Kolik času denně jí vůbec věnuje? Přemýšlí nad ní snad pořád. Občas si říkám, co by bez ní dělal. Už by přeci neměl nad čím dumat.
„Neji! Tenten!“ Oba jsme se otočili za majitelem známého hlasu.
„Lee.“
„Vy moji kvítci mládí!“ Zavolal Gai sensei a už se nás chystal obejmout. Štěstí, že jsem s Nejim včas uskočila. Stihl tak obejmout jen Leeho, kterému to v žádném případě nevadilo. Jestli nejsou ti dva příbuzní, tak se můžu rovnou vdát za Nejiho a mít s ním pět krásných dětí. Fuj…
„Pojďte, nebo se nás Pátá nedočká!“ Řekl s nadšením Lee.
„Děláš mi takovou radost, hochu! Tvá síla mládí je neskutečná!“
„Děkuji, mistře!“ Bože. Nahodili jsme s Nejim obličej á la citrón a vydali se do budovy. Gai sensei nejspíš podporuje nezdravou soutěživost, jelikož si dal s Leem závod před dveře kanceláře Hokage.
„Chovají se jako malé děti,“ prohodil Neji. Jaká pravda. Jen jsem s úsměvem kývla.
„Notak, pojďte, jste tak pomalí! Vaše síla mládí tak rychle zanikne,“ zvolal Lee. Gai mu jen rozcuchal vlasy a usmíval se od ucha k uchu. Pořád se k němu chová jako k malému. A to mu je už 19…
Prsty mého parťáka jemně zaťukaly na dveře Tsunadiny pracovny. Při slabém dále jsme vešli do dveří.
„Hm?“
„To je tým Gaie,“ řekla Shizune.
„Aha. Mám tu pro vás misi.“ Všem se nám rozzářily oči. Po tak dlouhé době nás konečně čeká mise.
„Vydáte se do Země Deště, kde vám poskytnou přesnější informace. Před hodinou nám přišel dopis. Potřebují několik silných ninjů na pomoc. Nevíme přesně, co se stalo… Ale zítra ráno vyrazíte.“ Cože? Ona nám dá misi, aniž by v podstatě věděla, co se v ní bude odehrávat?
„Nejspíš je přepadlo několik ninjů ze Země Vodopádů.“
„To nemají své vlastní lidi, kteří by se ubránili? Navíc, jestli je už po přepadení…“ To jsem asi neměla říkat. Vyklouzlo mi to z úst, aniž bych si toho byla vědomá. Neji po mě hodil káravý pohled. Tsunade si odkašlala.
„Zítra bez řečí vyrážíte!“
„Hai!“
„Tedˇuž vypadněte, nemám čas…“ Bylo nám jasné, co se bude dít, Tsunade se totiž natahovala po poloprázdné lahvi saké.
„Co to do tebe vjelo? Tenten, Hokage se nikdy neodmlouvá!“ Však já vím sensei. Nejsem hloupá. Nahlas mu to však nikdy neřeknu. Místo odpovědi se mu dostalo letmého přikývnutí.
„Večer se sejdeme U Koura. Ještě jsem tam nikdy nebyl, musíme ochutnat jeho jídlo. Lee, pojď, musíme trénovat!“ Oba vyrazili rychlým tempem na místo, kde mohli bez problémů běhat pořád dokola. Neustále mě udivuje, že je to baví.
„Asi si půjdu zbalit.“ Neji jen přikývl a vydal se zpátky do sídla Hyuugů. To bude zas večer…