Obecné

V jednom zalesněném údolí chráněném za všech stran strmými skalami, stál na kraji louky všem dobře známý dům velký jako palác označovaný jako sídlo nejvíce hledaných nuukeninů, zkrátka sídlo organizace Akatsuki. A v tomhle sídle se v jednom pokoji nazývaném jídelna právě scházela již zmíněná organizace, aby probrala své zločinecké plány. Po poradě zrzavý vůdce promluvil.
"Jak je na tom vlastně ta malá holka? Už je připravená na výslech?"

Říkali mi jinchuuriki 001- Mise v Suně

„Uzumaki Naruto, Haruno Sakura,“ ozvalo se z kanceláře hokage. Sakura vešla dovnitř a pozdravila. Naruto ji následoval. Nevěděla jsem, o co jde. Když jsme s Narutem dopoledne seděli u jeho oblíbeného rámenu, přispěchala Shizune a Naruto musel jít hned k Tsunade-sama. S Shizune byla i Sakura. „Pojď taky, Hinato,“ oslovila mne Shizune.
„Dobře,“ začervenala jsem se. Naruto mě objal a vyrazili jsme.

"Co se děje, Sakuro," Sakura ale nereagovala. Když vešla do svého pokoje, uviděla odšoupnutou skříň a otevřený poklop.
"Aki, pamatuješ na TU věc?"
"Eh...ano,"
"No tak ať je to kdekoliv, tady už není. Někdo to chtěl. To je moc špatný, to je moc špatný," Její obavy se naplnily. Aki jako jedna z mála věděla, co to je, takže chápala Sakuru. Taky se strachovala.
"Sakuro, nevíš, kdo by to chtěl?" zeptala se.

Sedela na gauči a s tupým výrazom bola začítaná do knihy, ktorá ju skoro vôbec nebavila, ale vždy lepšie než nič robenie, že? Do miestnosti vošla Anaya pretierajúc si oči a zívla.
„Kde si bola?“ spýtala sa a Sayuri zdvihla zrak od knihy.
„Najesť sa niekde v Sune, prečo?“ prívetivo sa usmiala a hnedovláska sa pohodlne usadila v kresle oproti nej.
„Len tak. A sama?“ bradu si podložila rukou a lakeť si oprela o koleno.
„Nie, s Temari.“

Byl šokovaný, jeho nepozornost ho mohla stát hodně. To že tu nechal svůj kunai, bylo jako nechat tu svůj podpis. Takovou chybu nikdy v životě neudělal. Ještě několikrát prohledal celé místo. Znovu si potvrdil skutečnost, že jeho zbraň někdo sebral. Pokud někdo ví jak to použít… Může mě vystopovat… Ne, ne, myslím na to nejhorší. Proč by někdo chtěl najít jeho majitele? Shinobi si ho nechá, civilista prodá… Je to v pohodě. Navíc se k němu přenést nemůžu, prozradil bych se sám.

Ráno jsem byla na místě a s úsměvem vyhlížela své kolegy pro tenhle úkol, byla jsem oblečena v bílých šatech, doplněných zlatým náramkem na ruce, který byl zdoben malým mráčkem…

„Páni, sluší ti to Maikeru,“ poznamenal Deidara hned po svém příchodu. Nebudu lhát, překvapilo mě to, nebyla jsem zvyklá dostávat komplimenty. Než jsem něco stačila říct já, tak nás obešel Sasori s tím, že máme vyrazit a nezdržovat se hloupostmi.

Sayuri sa otočila a znovu na seba kriticky pozrela do zrkadla. Presnejšie na čelenku zo znakom Suny.
No nič, no...
Otočila sa na päte, vyšla z izby a vydala sa dolu schodmi. Vošla do kuchyne, kde zase niečo čarovala – ako to rada Sayuri prezývala – Anaya. Vypúlila na ňu oči. „Ty už si hore?“

Jako každý obyčejný den se Itachi ze zločinecké organizace Akatsuki vydal na krátkou procházku. Dělal to vždycky, aby unikl těm blbečkům, svým kolegům.
Došel až k řece, která protékala údolím, kde měli Akatsuki sídlo. Sedl si na kámen a přemýšlel nad vším možným, když periferním viděním zahlédl něco, co by do lesa patřit nemělo. Leželo to na břehu řeky a při prvním bližším pohledu poznal, že to sem skutečně nepatří.

Moje ochranka mě přišla zkontrolovat ne se zrovna milým výrazem a tak jsem raději zůstal v posteli, požádal jej, aby zhasnul a rozsvítil jsem si lampičku u postele. Nejspíš to nebyl zrovna nejlepší nápad číst si historii Konohy ve chvíli, kdybych na sebe neměl tlačit, ale po tom prapodivném záchvatu bych jen těžko usnul.

V jeden obzvlášť rozpálený letní den běžela po lesní cestě dívka. Už od pohledu na ní bylo něco v nepořádku. Možná to, že měla rozcuchané mastné vlasy, potrhané oblečení a špinavou tvář, jakoby právě utekla z vězení. Popravdě, ona skutečně utekla z něčeho jako vězení. To se stalo den předtím večer, od té doby po celou dobu jen a jen běžela. Takže strávila na nohou celou noc a dopoledne. Také podle toho vypadala. Klížily se jí oči a potácela se, jako by měla každou chvíli spadnout.

Sayuri popošla ku stolíku, kde boli položené kľúče a strčila si ich do vrecka. Vyšla z izby a zatvorila za sebou dvere, nedbajúc, že oblečenie na sebe mala zo včerajška ešte pokrčené. Zišla dolu zo schodov a zamierila do kuchyne. Schmatla tam jedno jablko, rýchlo ho zjedla a ponáhľala sa von z domu. Zavrela za sebou dvere a vyšla do ulíc Suny. Bolo ešte skoro ráno, slnko vychádzalo. Jej sesternica bola ešte v dome, na čo si povzdychla. Neskôr pravdepodobne bude cítiť vinu, že jej to neoznámila. Nevadí. Obzrela sa okolo seba.

Přebíral si v myšlenkách události minulých hodin, nedokázal tomu uvěřit, ona mu pomohla. Proč, tahle otázka ho trápila. Neměl rád neznámo a nehodlal to jen tak vytrhnout z hlavy. [i]Že by změnila názor?

Louku osvětlovaly ranní paprsky těžce se prodírající skrz hustou mlhu.
On stál nad zkrvaveným tělem svého protivníka, sám však nevypadal o mnoho lépe; jedna ruka mu nehybně visela podél těla, druhou se opíral o tvrdou kůru stromu a prudce oddechoval. Do jeho světle modrých očí mu z vlasů kapala krev. Krev o tolik světlejší, než by čekal.
Znovu se podíval na muže pod sebou, jemuž patřila. Měl být starší! Potlačil představu, že by to tak nemuselo být. Určitě za to mohly jeho světlé vlasy, jenom vytvářely ten dojem.

Dneska je úplněk. V tu noc nebe rozzáří jasný stříbrný měsíc. Dneska však tuto krásu nevnímám. Vždy jsem o úplňku pozoroval to zářící nebe a měl radost. Naplňovalo mě to klidem. Dnes, ale ne. Poslední noc strávenou v Konoze nemůžu být klidný. Vždyť jsem před chvílí mluvil s rodiči naposledy.
Sasuke… To jméno mi zní v uších. Jak rád bych s tebou prožil ještě mnoho dnů. Moc jsem se ti nevěnoval Sasuke , vím. A teď mě ještě budeš nenávidět. Budeš si myslet, že jsem vyvraždil celý klan jen tak pro radost.

Mladá kunoichi bežala po suchej púšti a sledovala obrovské múry, ku ktorým bola stále bližšie a bližšie. Po boku s ňou bežal shinobi a upokojujúco na ňu pozrel, keď na sebe ucítil jej pohľad. „Bude to v poriadku.

Kunoichi si povzdychla a keď boli pri bráne, dvaja shinobi sa najprv pozreli na chlapca, vydýchli si a potom nervózne pozreli na čelenku kunoichi vedľa neho.

„Dobrý deň, a ona je z...?“

První věc, kterou jsem zaznamenal, bylo svítání, ukryté za okny mého pokoje. Slunce se líně oddalovalo od horizontu a mně se pomalu skládaly vzpomínky na poslední dva dny zpět do sebe. Otočil jsem hlavu na druhou stranu a překvapeně vytřeštil oči, když jsem spatřil Sakuru oddechovat vedle mě na posteli.

[i]Smrt. Tolik utrpení, smutku a bolesti, ale zároveň osvobození a klidu v jednom slově. Není to smrt která bolí, ale to, co předchází před ní. Ta ztráta a pocit bezmoci, před její nevyhnutelnou a každodenní všudypřítomností. Není to umírání, co tak ochromuje, ale život, co předcházel před ním.

Sakura se chystala pomalu začít Naokimu vysvětlovat, co je to Sharingan, když ji někdo vyrušil. Za zády se jí ozvaly kroky. Prudce se otočila, aby zjistila, kdo chodí do takové zapadlé uličky.
„Sa-sasuke?!“ Vykulila oči.
„Ahoj,“ řekl klidným hlasem a očima přejel na chlapce.
„Jaký ahoj?! Co tu děláš!“ Spustila polohlasně.
„Přišel sem se na vás podívat,“ konstatoval.
„Ty si se snad úplně zbláznil?!“ Vyjekla, ale stále se snažila kontrolovat, aby tam nikdo nepřišel.
„Tak co po mě vlastně chceš?“ Odpověděl vážně.

Šel instinktivně, věděl jak daleko až může odskočit od místa označení. Po chvíli chůze viděl, jak tam někdo leží na lesní pěšince. Trošku přidal do kroku, když si ho však prohlédl, postavil se přímo nad něj a chvíli ho pozoroval. Ležel obličejem dolů a nepatrně se chvěl.