Obecné
Jen pár hodin po Sasukeho zmizení měl Jiraiya kostru plánu jak dosáhnout toho, na čem se dohodli. Jenže pro svůj plán potřeboval dva shinobi, kteří se takřka vypařili a nikdo neví kam.
Gaara a Jiraya se svým doprovodem dorazili do Konohy a okamžitě se nechali ohlásit u Tsunade. V její kanceláři dlouze diskutovali o možném zrušení soutěže.
„Takovou dobu jsme to chystali,“ povzdechla si Hokage a koukala se z okna, přičemž si ještě kousala nehet na palci. Přemýšlela. Nemohla se rozhodnout. Záleželo to v podstatě už jen na ní.
Co to s ním je? Ani nic neřekne? Co je to proboha za kluka? Ustoupila zpět až na úroveň Bory a čekala. Pozorovala, jak si tam leží. Jako by vedl válku o to, co má udělat. Po dlouhé chvíli se pomalu začal zvedat ze země. Zatnul pěsti, které se mu začaly tou silou chvět a bělet. Z pusy mu vytekl tenký pramínek rudé krve, naznačoval, že rána musela být velmi bolestivá.
„Tobi, teď nemysli na to, že máš hmotné tělo a pomocí chakry se zanoř do země,“ řekl Zetsu/Itachi a Tobi/Zetsu se snažil udělat to co mu řekl, ale když se mu do země propadla noha tak se vylekal a utekl do lesa.
„Černá půlko asi to bude složitější, než sem si myslel,“ oznámila bílá část, která ovládala Itachiho tělo, ale černá část se neozývala.
„Tak si mlč! Já Tobiho najdu sám!“ rozkřičel se na sebe a běžel ho hledat do lesa.
„Takže..teda….no,“ koktal nervózně Pein/Tobi.
Tma.
Nic jiného než všeobjímající tma doprovázející ho na každém jeho nejistém kroku do neznáma. Ani ta malá louče světla nemohla zahnat temnotu. Musel si proto dávat pozor kam šlape. Stalo se mu už dvakrát, že málem spadl do velikostně a hloubkově neznámé díry. Nehodlal to zjišťovat. Šel odhodlaně dál.
Mladá dívka postupně šla až k tomu okraji. Pomalými kroky se blížila ke koci cesty a ke své smrti. Už cítila tu slanou vůni a v srdci žal. Dnes byl ten smutný den, který ukončil život její lásky. Pořád vzpomínala na jeho úsměv, na jeho tvář a na jeho schopnosti. I když byl pro spoustu lidí podivný, pro ni byl výjimečný. Už došla až na okraj, přestávala pod sebou cítit pevnou zem a pomalu se blížila k smrti.
„Jak jsem se procházela… No šla jsem k bráně a tam jsem viděla muže v černém plášti s červenými mráčky.“ zopakovala jsem tu samou větu, kterou jsem řekla už venku. Stáli jsme v Gaarově pokoji, který na můj vkus vypadal obyčejně.
„Řekni mi víc podrobností.“ Pobídl mě Gaara.
„Když jsem ho uviděla, schovala jsem se za roh…“ lež, lež, lež! Křičela jsem v duchu. Pohled jsem pořád měla sklopený k zemi, nedokázala jsem se Gaarovi podívat do očí, aniž by viděl, že lžu.
„Hanabi… Hanabi! Kde si? Hanabi!“ Hinata křičela a se slzami v očích hledala svojí sestru. Doběhla až k bráně, kde jako výjev z Tristana a Isoldy stáli Kiba a Hanabi a líbali se. Hinata stála jako opařená a tupě zírala před sebe.
„Hanabi?“ Kiba ji uslyšel a rychle uskočil. Hanabi se jen ušklíbla a s opovržlivým výrazem odkráčela pryč. Hinata došla až ke Kibovi.
„Jak si jenom mohl? Je vdaná a ty to moc dobře víš.“
„Takže už mi povíš, co se to děje?“ zeptal jsem se jemně Temari. Už mi to došlo, ale musela mi to potvrdit.
„Jistě že povím,“ skoro odsekla, „já jsem totiž těhotná!“ Zářivě se na mě usmála. Polkl jsem. „To znamená, že... jsem otec?“ zeptal jsem se rozpačitě a opatrně po ní pokukoval s rukama v kapsách.
Ty dva měsíce uplynuly jako voda. Provedl táhlý kop na svého nepřítele. Snad poprvé za celý život se mi líbí Raikageho nápad. Získám spoustu zkušeností, které budu v budoucnu potřebovat. Jemně uhnul před špatně načasovaným pravým hákem. Tohle je hezky kulatá dvacátá mise. Když nad tím přemýšlím, jsem neustále na nohou. Dal mu tvrdou ránu pěstí do obličeje. Shinobi padal rychle dolů a při své cestě se několikrát zastavil o větve, které se pod jeho tíhou zlomily.
„Je tu sice sucho, ale líbí se mi tu,“ broukla Tem a položila mi hlavu na rameno. Nakonec jsem se nechal přemluvit na procházku po Suně, ale vypadalo to spíš jako jedna velká přestávka na lavičce. Seděli jsme těsně vedle sebe, navzájem jsme měli ruce ovinuté kolem toho druhého a povídali si.
Sasuke po celý čas nehybně stál na tom samém místě. Ještě nikdy nebyl tak vystrašený, po hodné chvíli se však vzpamatoval a běžel rychle nahoru. Hlasitě odtáhnul dveře, i když Naruto byl stejně pořád vzhůru.
„Vstávej!“ křičel od dveří. Naruto se otráveně obrátil směrem k němu, sedl si na postel a mírně odtáhnul deku ze svých nohou, protože mu bylo teplo.
„Je pět ráno, chceš vzbudit celej dům?“
„Jsou tady!“ nebral do úvahy žádné jeho protesty.
„Ta skupina nukeninů?“ rázem vstal.
Útulným domem se nesla příjemná vůně lahodně se pečícího těsta.
Celý dům byl osvětlen příjemným přítmím, stěny byly ozdobeny, kromě různých fotografií, i zeleně čerstvými keříčky s různobarevnými kouličkami a vesele se houpacími lesklými řetězy, nesoucí taktéž různé barvy duhy. Dokonce i menší palma stojící v rohu kuchyně byla poctěna touhle okrasou.
Nábytek, podlaha, poličky a jakýkoliv jiný kout. To vše bylo do puntíku utřené a vyleštěné. Všude se rozléhala příjemná vánoční hudba.
Tichými kroky se blížili k cíli. Bělovlasý mistr, položil mladíka na zem a zkoumal okolí. Blonďákovi modré oči přeskakovali kolem, nic však zatím neviděli, jen všude pnoucí se tmu.
"Už se blížíme..." Mistrovo oči se zastavili na nenápadném, stromy obrostlém přístřešku.
"Uááá!"
"Minato, co je ti?"
„Naruto? Co to s*kra děláš? Ne, ne neodvolávej to!“ Bee se pro jistotu rozběhl pryč. Yugito s úsměvem na Naruta kývla, že děkuje. Ten jí pokynul na znamení, že je cesta volná. Uviděl matčinu nastavenou pěst a její vystartování k Beemu.
„Asi si hodně věříš, co? Když si myslíš, že ti to povolím, nebo se snad zúčastním!“ ukazováčkem mu rozkazovačně kroužila okolo očí. Panenky se mu kroutily, jak se prst snažil stíhat.
„Ale Yugito, no táák! Legrace musí být!“ zaprotestoval Bee a rozhodně dal paže na prsa. Naruto se k jeho přemlouvání za chvíli připojil. Dlouho, předlouho prosili, ale nic, Yugito sebou ani nehla.
S hysterickým výrazem prohrabala všechny taštičky se znakem Konohy, do té chvíle pečlivě seřazené pod obrovským zrcadlem. Obsah – vysypaný a tak dokonale promíchaný, že dávno netušila, co kam patří – potom shrnula na jednu stranu.
Oblíbenou světle růžovou rtěnku přesto nenašla.
„Brr. Nějak se ochladilo.“ stěžoval si Sasuke klepouc zuby.
„To proto, že už se přibližujeme k Zemi Větru.“ informoval Mitsuroki.
„Skutečně!? Jak daleko to ještě je?“ těšila se Ayame.
„Kolem hodiny cesty.“
„Už bylo na čase, dattebayo! Vlečeme se tady pěknej týden.“
„Sensei, není to zvláštní… myslím, že na nás od toho incidentu už nezaútočili.“ během cesty se zamyšleně dívala do země.
[i]Vždycky se neměli rádi. Vždycky na sebe pokřikovali. Heh… Kakashi a pokřikovat?
