Dobré zlo 02 - Probuzení

Jako každý obyčejný den se Itachi ze zločinecké organizace Akatsuki vydal na krátkou procházku. Dělal to vždycky, aby unikl těm blbečkům, svým kolegům.
Došel až k řece, která protékala údolím, kde měli Akatsuki sídlo. Sedl si na kámen a přemýšlel nad vším možným, když periferním viděním zahlédl něco, co by do lesa patřit nemělo. Leželo to na břehu řeky a při prvním bližším pohledu poznal, že to sem skutečně nepatří.

Akarui ležela na zemi se zavřenýma očima a přemýšlela, jak může cítit pod rukama trávu, když je určitě už po smrti. Jenže pak začala kromě té trávit cítit i neuvěřitelný hlad, žízeň, únavu a bolest. To už věděla docela jistě, že není mrtvá.
Po krátkém zamyšlení usoudila, že musela spadnout do řeky na dně propasti a proud jí odnesl pryč. Ale i tak si nedovedla vysvětlit, jak ten pád mohla přežít. Navíc poblíž neslyšela ani necítila řeku, což znamenalo jediné další možné řešení: ti ninjové z Kamenné jí objevili a odvlekli pryč. Srdce jí přitom pomyšlení vynechalo několik úderů.
Nakonec se přinutila otevřít oči, do kterých jí okamžitě udeřily paprsky zapadajícího slunce. Ležela na nějaké obrovské louce, takže ze svého úhlu pohledu neviděla nic víc než oblohu.
"Tak už ses probrala, hm?" Uslyšela něčí hlas a vzápětí se nad ní sklonil nějaký muž. Měl blond vlasy a patku. Na okamžik se vyděsila, když zahlédla čelenku Kamenné, ale potom si všimla škrábance na ní. Došlo jí, že se dívá do tváře nuukenina.
"Zůstaň tady, zavolám ostatní, hm," zamumlal Deidara a odešel.
Tohle byla její příležitost. Ať jsou ti ostatní kdokoli, s nuukeninama není sranda. Akarui okamžitě došlo, že musí zmizet. Znovu zavřela oči. Zpod víček jí začalo prozařovat zlaté světlo. To byl její keken genkai. Její oči měli i normálně zlatou barvu, ale když se soustředila, rozzářily se jako dvě sluníčka. V takové chvíli jí dokázaly vyléčit mnoho zranění.
Akarui začala zkoumat způsobenou škodu. Zlomené předloktí na jedné ruce, naražené zápěstí na pravé. A spousta řezných ran na zádech ve tvaru peří Shizenejiho, jejího luku. Zjevně, když padala, se jí Shizeneji posunul rovně na záda tak, aby jí ochránil páteř. Zase jí zachránil život.
Když si vyléčila řezné rány, vstala. Nebylo to moc jednoduché, protože měla stále zlomené ruce. Ty už totiž vyléčit nedokázala.
Stačil jí krátký pohled, aby zjistila, že stojí uprostřed obrovské travnaté roviny. Na jedné straně stála schovaná pod stromy veliká vila a tam u ní zahlédla skupinku nuukeninů s Deidarou v čele.
I když věděla, že jí snadno dohoní, okamžitě se dala na úprk. Cítila moc velkou touhu po svobodě na to, aby se jen tak vzdala.
Neuběhla ani pár kroků a spadla na zem. Vyčerpání bylo příliš veliké. Když vzhlédla a zjistila, že jí ninjové mezitím obklíčili, dost neslušně zaklela.
"Pokusy o útěk jsou zbytečné," začal zrzavý muž naproti ní.
"To mi došlo," odsekla vzpurným hlasem.
"Boj je také zbytečný."
"To mi taky došlo."
"My jsme totiž," pokračoval a mírně zvýšil hlas, "Akatsuki, známá organizace na nejvyšší úrovni."
"Akatsuki?! Tak to mi nedošlo," prolomila Akarui svoji podrážděnou masku, protože poznala, že teď je skutečně v bryndě. Tihle lidé jsou zločinci, kteří jen tak někoho naživu nenechají.
"Teď budeš odpovídat na naše otázky a my tě zabijeme rychle a bezbolestně..."
"Rychle a bezbolestně??? Co to kur*a meleš?! Já navrhuju obětovat ji Jashinovi! Takovou smrt bych já považoval za odměnu!" Přerušil ho nikdo jiný než Hidan.
"Sklapni, nikdo se tě na nic neptal," zavrčel Kakuzu.
"Zajímavé, ale mě se ještě umřít nechce. Na co že jste se to chtěli ptát?" Řekla Akarui a přemáhala se, aby neomdlela. Viděla teď jedinou možnost, jak přežít: udělat na tyhle zabijáky dojem.
"Tohle jsme našli u tebe. Jsou to tvoje zbraně?" Zeptal se místo Peina Itachi.
"Ano."
"A je tohle Tsuchigorou?" Zeptal se Itachi a mírně katanu pozdvihl.
"Že by ti maminka povídala tu pohádku na dobrou noc?" Rýpla si do něj Akarui. Samozřejmě, pokud katanu znal, mohlo to být jedině z té pohádky.
Itachiho pohled ztvrdl, ale víc na to reagovat nestihl. Akarui se podlomily nohy a spadla na zem. Už se nedokázala dál udržet při vědomí.
Ještě zdálky zaslechla, jak Konan mluví k Peinovi a ucítila její chladnou ruku na čele.
"Peine, dostala horečku, jestli se chceme něco dozvědět, musíme ji vzít dovnitř. Takhle dlouho nevydrží. Vždyť celou dobu sotva stála. A má pořád zpřelámané paže…"
Víc už toho neslyšela. Do bezvědomí se propadala s pocitem, že všechno špatné se stává jen a jen jí. Pořád aby vzdorovala obrovským problémům, které jsou zcela nad její síly.