Rozhodnout se Kap. 18.

Byl šokovaný, jeho nepozornost ho mohla stát hodně. To že tu nechal svůj kunai, bylo jako nechat tu svůj podpis. Takovou chybu nikdy v životě neudělal. Ještě několikrát prohledal celé místo. Znovu si potvrdil skutečnost, že jeho zbraň někdo sebral. Pokud někdo ví jak to použít… Může mě vystopovat… Ne, ne, myslím na to nejhorší. Proč by někdo chtěl najít jeho majitele? Shinobi si ho nechá, civilista prodá… Je to v pohodě. Navíc se k němu přenést nemůžu, prozradil bych se sám.

Se svěšenou hlavou zklamáním ze sebe sama se vydal neznámým směrem. Po chvíli narazil do nevinného stromu. Náraz poukázal na jeho probíhající boj mysli. Vyrazilo to na povrch.
„Já idiot! Co jsem si potřeboval dokázat? Nakonec mi musela pomáhat i ta drsňačka Uno!“ zatnul pěst a silně jí uhodil do stromu, „Nevím, vážně nevím, co jsem to udělal za hloupost. K čemu mi byly ty nekonečné hodiny tréninku, když nakonec dělám takovýhle blbosti?“ Sjel po kůře až do sedu. Sklopil hlavu mezi svá kolena. Byl potichu, se svými nadávkami na sebe pokračoval v duchu.
Možná se to zdálo být přehnané, ale pro něj nebylo. Celý život trávil tréninkem a vyvarováním se jakýchkoli chyb. Nedonutil ho jen Raikage k neúspěchu, on sám si jej nikdy nedovolil. Znal jediný svět, ten, ve kterém může být kdykoli zabit, kvůli tomu kdo je. Na misích uviděl skutečný život ninjů, poznal se s profesionály. Viděl výraz v jejich očích, jak vyhledávali jeho jediné zaškobrtnutí, aby mohli provést poslední útok. Byl rychlejší, ve všech případech.
Nenáviděl se za to, jaká síla mu byla z neznámého důvodu svěřena. Nebyl však takový zbabělec, nechtěl to ukončit. Toužil změnit svůj život. Útěkem, na místo, kde ho nikdo nezná a on bude moci skrývat svou získanou podstatu.

Musel si to vše připomenout, připomenout, proč je na tomhle místě. Na místě kde nikdy nechtěl být, na místě kde se mu nelíbí. Mohl zase nasadit neutrální výraz a vydat se zpět do vesnice. Uvědomil si, může se vlastně konečně volně potulovat, kde se mu zachce. Začal přicházet na to, že chůze bez cíle mu pomáhá od zatížené mysli. Byl rád.

Měl už za sebou prochozenou půlku Konohy, ale stále neuběhlo tolik času, kolik by chtěl. Bylo dlouho po poledni. Neměl hlad, ale řekl si, že se zachová jako normální člověk, bez pokušení vyzkoušet další pokus. Vzpomněl si na jeho poslední "pokoušení" a naběhlá vráska na čele mohla napovědět, že pokusy na další týden nepřipadají v úvahu. S rukama v kapsách čekal, až se při jeho cestě mihne první restaurace. Peněz měl po málu a chtěl šetřit na vybavení, ale řekl si, že mu malý oběd nemůže vydolovat celé jeho úspory. Jako první příležitost se objevila restaurace s nadpisem Ichiraku. Pozvedl nerozhodně rameny, ale nakonec se tam přece jen zašil.

Byly tam celkem tři osoby, jeho příchod zaznamenaly téměř okamžitě. Trochu se zamračily nad jeho skrývaným obličejem, ale Naruto o ně nehodlal zavadit ani pohledem. Majitel si ho všiml až po delší chvíli. Posadil se a hleděl nepřítomným pohledem před sebe. Až se muž před něj tiše postavil, tak ho pozdravil. Po další odmlce, která se majiteli nelíbila, začal on.
„Přání?“
„Já nevím, co kdyby tu byla nějaká tabule s možnostmi?“ mohlo to znít nezdvořile, myslel to však naprosto upřímně.
„Neříkej, že seš úplně poprvé v restauraci? Copak neznáš slavné menu Ichiraku?“ ozval se zákazník nejbližší opačné zdi, u které seděl Naruto.
„Bohužel neměl jsem možnost,“ odpověděl, ale přitom se na něj nepodíval.
„Nepoznáš cizince?“ ohradil se na něj obsluhující, „Máme…“ vyjmenovával všechny druhy jídel, ale Naruto ani jedno neznal. Až když zaslechl jedno.
„Obyčejný ramen prosím,“ vzpomněl si na jeho nejšťastnější den v životě. Poslední slavené narozeniny, toto všední jídlo, byl jeho slavnostní oběd. Cena toho dne ale byla velká. Přestal vzpomínat, až když se před ním objevila kouřící mísa s hůlkami.
Pomalu začal misku vyprazdňovat. Stačila mu jedna, když však poté nahlédl do peněženky, zjistil, že je v ještě horším stavu, než předpokládal. Na oběd to však stačilo, kapesné nikdy nedostával. S rozloučením odešel, vypadalo to, že na něj hned zapomněli.

Pokračoval dál v bezcílné procházce. Tentokrát už hodlal vnímat okolí víc. Dorazil až k uličkám lemovanými dřevěnými ploty, bylo to ve středu vesnice. Před ním byla nějaká menší skupinka lidí. Moc se nezajímal, ale pokračoval dál. Uslyšel křik, byl jim už celkem blízko. Zrychlil, upřel na ně svůj zrak. Ze situace usoudil, že nějaká růžovláska narazila od pohledu starší holky a té se to moc nelíbí. Byl už skoro u nich.
„Jé, moc se omlouvám!“ řekla růžovlasá dívka.
„Co to tady vyvádíš holka pitomá!“ vzala ji za vlasy. Naruto zrovna procházel kolem nich. Nevšímaly si ho. Mimo ještě stál kluk jeho věku s tmavými vlasy.
„Nechci tu dělat soudce,“ jednoduché přemístění mu stačilo, bylo to jen pár metrů, „Ale neomluvila se náhodou?“ Starší dívce vytřískl na ruce tenký pramínek krve. Vystrašením růžovlásku pustila. Zmateně se dívala kolem sebe, Naruto pokračoval dál. Kunai stačil zastrčit tak, aby si toho nikdo nevšiml. Pro ostatní to předtím vypadalo, že jen šel. Nikdo nezaznamenal jiný pohyb.

Sám nevěděl, proč se do toho pletl. Dávno si sice všiml, že to musí být jeho protikandidáti na chuunina. Možná si chtěl trošku upravit do budoucna své jméno, aby to radši ostatní dopředu vzdali, když se jim představí jako jejich soupeř. Předpokládal, že ta starší holka nebude v opravdovém boji špatná, její krev by se mu mohla hodit. I když si to nechtěl připustit, trochu v tom viděl jeho a Uninu situaci, taky se omluvil a ona to nebrala. Dokázal si ještě zformulovat hodně důvodů, než jí to došlo.
Pohled mu přeskočil na kluka, co se zhmotnil na stromě hned vedle plotu. Poletoval kolem něj písek a v očích měl nenávistný výraz. Tak s tímhle se ještě určitě potkám. Cítil jeho sílu, ale musel pokračovat dál. Kluk s rudými vlasy si jej taky prohlédl od hlavy k patě.

„Hej, ty!“ křikla dívka. Ani se neohlédl. Zmizel jim za rohem další uličky. Nikdo za ním však neběžel. Středně upoutaná pozornost, to se mi povedlo. Pěšky se vrátil do ubytovny, začalo se stmívat. Na pokoji už všichni byli.
Trošku se divil, když tam byla i jeho matka a Uno. Yugito si všimla jeho zadrhnutí na prahu.
„Jak to jen říct, máme všechno společné…“ Nastalo ticho, přerušované hysterickým funěním Uno. Nezaujatě za sebou zavřel dveře a sedl na postel, u které měl batoh. Yugito pokrčila rameny a klesla do sedu na tu svou. Napodobili ji Uno i Bora. Naruto si po chvíli všiml, že má menší jizvu od říznutí na tváři.
„Co se stalo Boro?“ zeptal se.
„Ale nic vážného. Jen jsem se chtěl ubránit menší roztržce a přitom jsem byl říznut,“ odpověděl s naprostým klidem. Naruto si také všiml, že se potom Uno uraženě otočila opačným směrem od nich. V duchu se uchechtl, bylo to až moc očividné. Yugiro mezitím otevřela nějaké desky s pár papíry.
„Zítra vás čeká první zkouška v podobě testu, dál je to tajné, abyste se nemohli připravit dopředu. Myslím, že je vám jasné, jak se musíte k sobě chovat. Musíte to zvládnout jako tým, jinak se rovnou můžeme vrátit domů, jasné?“ všichni souhlasně přikývli, „Je tu hodně týmů, vysoká konkurence. Možná, že mezi sebou máte rozepře, ale určitě máte stejný cíl a to uspět. Kdo by taky nechtěl? Stát se chuuninem na téhle úrovni je všude uznávané, to vám snad ani nemusím říkat. Snažte se, neudělejte Skryté Oblačné ostudu! Sice jsem s vámi chvíli, ale ani mně! Nejste špatný tým, nejste neschopní, jen musíte hodit starosti za hlavu a chovat se jako ninjové! Když nebudete muset, nehrajte fér, nebudu vás k tomu navádět, protože oni taky nebudou! To by myslím pro dnešek stačilo. Ráno v sedm jsou zkoušky, vyspat do růžova,“ ukončila svůj proslov.

**********************************************************************

Nejsou až tak hloupí jak jsem si myslela, podcenila jsem je, nejmíň polovina ví, co má doopravdy dělat. Ne jako kdysi já… Seděla a poklepávala tužkou do prázdných desek. Ne ty ne, seš průhlednej. Hodila tužkou a kandidát číslo čtyřicet devět skončil. Naštvaně u prahu dveří podupal nohou. Kaira kdyby mohla, tak by na něj vyplázla jazyk. Tohle ji hrozně bavilo, být soudkyní a rozhodovat, kdo projde, ale byla mírná.
Dívala se vždy po vzhledu, aby náhodou nevyhodila nesprávnou osobu. Už si také všimla svých vytypovaných genninů. Nijak ji sice nepřesvědčili, ale ani nevyvrátili možnost. Zaznamenala si taky pár podivínů, co by na svůj seznam ráda přidala. Nebylo jich však mnoho. Dnes se probudila s dobrou náladou, tak jí nevadilo, že jen sedí a kouká, normálně by potřebovala něco dělat. I tak byla ráda, když konečně byly psychické zkoušky za nimi a přilétla Anko.
Vzpomněla si na své povýšení na chuunina, bylo to také těžké, ale ne až tak na psychiku, věděla však, že by se svou vůlí prošla za každou cenu.

Čekal je les, to jim nezáviděla. Věděla, co je všechno v lese za pasti. Kaira byla ta, která rozdávala svitky. Bylo to rychle hotové. Pro její smůlu, neměla povolené sledovat jednotlivé týmy při akci. Těšila se však na vyřazovací souboje a poté na závěrečnou arénu.

**********************************************************************

„Máš to?“ zeptal se.
„Ne asi, baka, vytrousila jschem jeden blbej svitek po cestě. Však víš, leštila jschem si nehty, zavazel mi, tak jschem ho předala támhletomu týmu, krásně se jim hodil do sady, no není to super?“ jako důkaz mu je ukázala. Samozřejmě krásné, někdy dokonce do krve roztrhané. Podíval se na ni takovým pohledem, jestli to myslí vážně. Obrátila oči vzhůru a hodila mu svitek z tašky.
„Zemský,“ řekl si spíš sám pro sebe, „Potřebujeme tedy nebeský.“
„Blesku,“ dráždila ho za každou cenu.
„Ne Uno, až tak hloupý nejsem. To, že jsem si to řekl, mi pomohlo k výpočtu přibližného údaje, kdo z našich soupeřů by mohl mít ten nebeský. Teď mám pár typů,“ s klidem jí to vysvětlil. Odfrkla si. Byla napjatá, už stáli před jejich bránou a čekali na signál. Yugito už s nimi nebyla.
„Dáme si limit?“ zeptal se lišácky Naruto.
„Co?“ odpověděli sborově.
„No, limit. Zmákneme to za den a půl.“ Nasadila nechápající výraz.
„Tak fajn, podceňuju nás. Den, to bude stačit,“ strojeně se zasmál. Uno si dala ruce v bok.
„Jdi někam, za den to nedá nikdo!“
„Když…“ Bum! Brána se rozletěla.
„No tak nic, jdem.“ Rozběhli se do neznáma.

**********************************************************************

Šla zrovna po hlavní ulici Konohy. Snažila se zabít čas. Usoudila, že na správném místě, uviděla totiž tu ženu. Ženu, kterou spatřila se Saihim. Nečekala takové štěstí. Rozhodla se ji sledovat, musí o ní něco zjistit, třeba by mohla být ta, pro kterou pracuje.
Byla v příšeří stínu tlusté stěny budovy. Skryla se a čekala, až se pohne. Nesledovala ji moc dlouho, v momentě kdy se rozhodla někam jít. Počkala si a pronásledovala ji. Kaira za ní zahnula za roh, když ucítila chladné ostří na svém krku. Nebyla pomalá, také stačila vytáhnout kunai z ledvinového pouzdra a zamířit čepel na nepřítelův pas.
„Kdo jsi?“ zeptala se s vědomě mířícím kunaiem na ni.
„Nápodobně,“ odpověděla s klidem Kaira. Projevily se větší zkušenosti Yugito. Vzala ji za zápěstí a otočila s ním tak, aby musela pustit kunai. Teď nemohla Kaira nic dělat, čekala, co se bude dít dál.

Naštěstí nikdo okolo nešel, všichni byli v práci. Yugito ji u zdi otočila tak, aby viděla na její obličej. Kaira v jejích očích rozeznala rozhořčené poznání, jak by ji mohla znát? Když ona ji ne? Nemohly být věkově až tak odlišné.
„Tak kdo jste?“
„Zlato, nemyslím si, že jsi momentálně v pozici, kdy by ses ty, mohla na něco ptát. Radši běž a neotravuj,“ řekla ledově.
„Bohužel, ještě nemám odpověď, nemůžu,“ chvíli přemýšlela, jestli se má prozradit nebo ne, „Viděla jsem vás se Saihim, to vy jste ho poslala na mě? Chci jednoduchou odpověď, proč?“ Yugito přimhouřila oči, teď ji nepříčetně naštvala. Jediná osoba na světě, to nás musela načapat zrovna tahle? Nebude si se mnou zahrávat! Přidržela jí rukou krk, obrátila kunai tupým koncem na ni a narazila s ním o její čelist. Okamžitě začala padat, přidržela ji a posadila, mohla se opřít díky zdi. Takhle bude vypadat jak nějakej zlitej ožrala, pohoda, času mám dost. Zatočila si kunaiem v ruce a strčila ho do brašny. Poklidně si odtud odešla, věděla, kam půjde dál. Zdržela se až dost, potom musela to prozrazení nějak zakrýt.

**********************************************************************

Uslyšel zašumění, poslal tenoučké pásky své chakry do okolí, jestli nenarazí na jinou skupinu. Jeho kolegové si jako obvykle ničeho nevšimli, samozřejmě, neměli tak ostře vypracované smysly. Odpověď se vrátila celkem brzy, jiný tým musel být hodně blízko. Zaměřím jejich přesnou pozici. Hmm… Jeden kilometr na jihozápad.
„Jste připraveni na boj?“ pokusil se o řečnickou otázku.
„Co?“ řekli Bora i Uno, nepochopili ho.
„Myslel jsem to jinak, za chvíli se střetneme v tomhle směru s jiným týmem. Připravte se, myslím, že by to mohli být ti, které jsem typoval na nebeský svitek.“
„Kdo ti řekl, že jsi náš kapitán a můžeš nám rozkazovat?!“ Ucítila, jak ji někdo pevně uchopil za rameno. Chystala se, že se ožene kunaiem, ale byl to jen Bora. Setřásla jeho ruku, nechal se.
„Uno, upřímně myslím, že ví, co dělá a naschvál by nás nenavedl do nějaké pasti,“ všiml si jak na něj Naruto vděčně kývl, „Zdá se mi, že z nás tří nejvíc ví, jak v tom chodit. Zkus mu věřit aspoň v tomhle,“ jeho tón hlasu byl přehnaně přátelský.
„Čím si tě získal nebo snad podplatil? Já ho poslouchat nebudu, ať si je chytrej, jak chce,“ zkřížila rozhodně ruce.
„To je v pohodě Boro, zkusil jsi to. Děkuju, že mi věříš aspoň ty,“ zbystřil, „Ale teď už vážně žádný tlachání! Jsou tu.“
Sice skákali přes stromy a neustále měnili svou formaci, i tak Naruto hodil kunai přesně mezi větve, aby je upozornil na to, že s nimi chtějí bojovat. Odezva byla hned.

Naruto vytáhl další kunai, najednou se ve vteřině objevili před nimi tři shinobi, byl to přímý náraz a ozval se tvrdý cinkot čepelí. Spadlo pár rozžhavených jisker. Naruto tím jednoho zpomalil, druhému dal kopanec do břicha a třetí, byla to dívka, praštil přes tvář. Uhození nasměroval tak, aby po jednom pokračovali k Uno a Borovi. Ti je poté dokázali zaznamenat a pustit se do svých jednotlivých bojů. Jsi vážně dobrý… Pěkně jsi nám je přichystal, nepřipravené, pomyslel si Bora.

Vrátil se zase do svého původního postavení. Začal boj s kunaii, prokládaný pár kopy. Zatím nehodlal vytáhnout meče, nebylo potřeba. Bojoval s klukem, co byl menší než on a nevypadal moc silně. Nechtěl udělat chybu, nikdy nepodceňoval soupeře, i kdyby bojoval s kunoichi, mohla být stejně silná jako on.
Měl jasnou převahu, stačilo pár úhybů a středně rychlých protiútoků, nepřítel ze Skryté Travnaté se jen bránil. Naskytla se mu jasná příležitost poslat ninju k zemi, využil toho, nechtěl to prodlužovat. Podkopl mu nohy, začal se poroučet k zemi.

Ninja, co bojoval s Borou, kterého teď srazil s kombinací kopů a jutsu, si všiml situace jeho přítele. Se zatnutými zuby vytáhl kunai a hodil ho po Narutovi. Zaregistroval to dost včas, podíval se po Uno. Byla v dobré pozici, aby kunai vykryla a tím Naruta „zachránila“. Právě svou bojovnici srazila k zemi. Toho kunaie si všimla až moc dobře. Nic však neudělala. Naruto přimhouřil oči zklamáním.
Kdybych byl na tvé úrovni, Uno a byl takhle otočený zády, neměl bych šanci to chytit. Skončil jsem s tebou. Otočil se a kunai zastavil těsně před svou hrudí. Chceš mě mrtvého, už nebude existovat omluva, tohle je konec, žádná příští šance.
Ve vteřině se napřáhl a hodil kunai zpět k majiteli, ale s mnohem větší rychlostí a přesností. Nemířil na životně důležitá místa, stačilo ho ochromit. Trefil stehno, protivník spadl koleny na zem.

Prohledal brašnu svého poraženého shinobi, našel pár zbraní, které si schoval do skladovacích svitků a zašmátral po hlavním úkolu. Pche, zemský, dneska mám smůlu. Je ale pravda, že u tohohle týmu to bylo padesát na padesát. Otočil se a zjistil, co dělají jeho kolegové. Zaujatě si prohledávali své. To stihnu, naštěstí, že jsem cestou k bráně hodně zakopával o cizí nohy… Sám pro sebe se uchechtl. Zmizel, ani si toho nevšimli.

Myslím, že začnu u těch Zvukových. Ti byli extra hnusní, když jsem žduchnul do ramene té holky. Nachystal si kunai. Hned se objevil u ní a odřízl jí tašku, když se zorientoval v prostoru, kde se ocitl, odfiknul brašnu i chlápkovi s nahrbenými zády. Vezmu to hromadně a potom to proberu.

Přemístil se na další místo. Tentokrát to byl tým růžovlásky, kterou předtím „zachránil“ před pěstí té holky z Písečné. Na ní měl taky značku, ale zajímalo ho, jestli se do dalšího kola dostane sama. Ten kluk, co tam byl včera s ní, nevypadal nijak vábně, ale vyzařovala z něj velká chakra, pochopil, že si na něj bude muset dávat bacha. Skryl se do koruny nejbližšího stromu, nezaznamenali jeho přítomnost. Snažil se změřit chakru všech dvou, usuzoval, že bude mít svitek ten, kdo bude mít největší zásobu.
Ano, byl to kluk s havraními vlasy. Na triku měl znak klanu Uchiha, Naruto si toho o Konoze zjistil hodně. Nejlepší klan ve vesnici, kekkei genkai, Sharingan. Starají se policii. Usmál se. Musí to mít on. Přemístil se svou největší rychlostí a byl hned pryč. Kluk nemohl nic dělat. Tu tašku ti vrátím, neboj.

Poslední byl tým ze Skryté Kamenné. Tam to proběhlo hodně rychle. Okamžitě poznal, kdo může svitek vlastnit. Problesknul ke svému týmu. Značku na Borovi už měl dávno, stihl od něj včas odskočit do křoví. Začal prohrabovat všechny tašky. Bingo! Už ta Zvuková měla nebeský! Strčil jej do své brašny. Podíval se dál. Konoha měla zemský a ti Kameňáci měli nebeský… Mám jeden celej pár navíc. Mám si to nechat pro zálohu, nebo to někomu dát, aby postoupil?
Rozhodl se, potopí ty Kamenný, protože taky byli strašně arogantní. Navíc v týmu Konohy jsou jen dva, bylo by pro ně těžší získat celou sadu. Zajímal ho boj mezi ním a Sharinganem. Pokud se s ním střetnu, což asi jo, uvidím, jestli jsem schopný bojovat proti kekkei genkai. Bude to zkušenost k nezaplacení.

**********************************************************************

„Víte, vždycky jsem vás chtěla poznat... Už jen to, co se o vás povídalo. Nerozluční a neporazitelní," pousmála se, „Jasný důkaz toho, že nic není pravda. Vy dva jste mi dali důvod žít, hlavně ty, Kushino," pohladila obrázek na náhrobku, „Věděla jsi, jaké to je být jinchuuriki. Měla jsi štěstí, které já nikdy neměla," podívala se na Minata, „Zemřela jsi a dala mi mé štěstí. Omlouvám se, ale myslím, že to musíš pochopit. Nestarám se o něj špatně, víte?" byla již na odchodu, „Mám ho nad srdce ráda a zemřela bych pro něj. Ne jako vaše dcera, která si ho nechala vzít," setřela si slzu z tváře a odešla.
Snažila se utěšit, ale co když to ona mohla za tu tikající bombu na jeho zádech?