Ztraceno 04

Moje ochranka mě přišla zkontrolovat ne se zrovna milým výrazem a tak jsem raději zůstal v posteli, požádal jej, aby zhasnul a rozsvítil jsem si lampičku u postele. Nejspíš to nebyl zrovna nejlepší nápad číst si historii Konohy ve chvíli, kdybych na sebe neměl tlačit, ale po tom prapodivném záchvatu bych jen těžko usnul.
Listoval jsem knihou, stránku za stránkou, od jejího založení k prvnímu Hokagemu, jakému si Hashiramovi Senju, následovala celá řada jeho skutků, bojů až se nakonec vše převrhlo na jeho bratra, následně byla Konoha popisována za dobu třetího – Sarutobiho Hiruzena – až k Namikazemu Minatovi. Vše bylo zvláště propojené a zamotané, avšak na konci knihy, která měla něco kolem dvou set stránek, jsem měl nutkání se vrátit na začátek, kde mě zaujalo jedno jediné jméno. Uchiha Madara. Nejsem já náhodou taky Uchiha? Je z mého klanu? Přečetl jsem onen úryvek o jeho souboji s prvním a uvědomoval jsem si, že náš klan musí být slavný, alespoň trochu, když se o něm zmiňuje i historicky založená kniha.
Jsem taky ninja? A mám taky, co že to bylo… Sharingan? Zní to docela silně. Možná bych se měl zítra – páni, to je času, takže už dneska – zeptat Naruta a Sakury, na svoji minulost. Přece jen by mi to mohlo pomoci s mými vzpomínkami. Tahle nemocnice stojí za starou belu, děsí mě to.
Přestal jsem nad tím vším uvažovat, když mi víčka už nejmíň po desáté spadla a já konečně rezignoval. Zaklapl jsem knížku, opatrně ji odložil a zhasnul jsem lampičku, čímž se celý pokoj ponořil do tmy, prosvětlené měsíčními paprsky.
Kdo ksakru jsem?
***
Na ráno jsem se probral kolem deváté a vůbec se mi nechtělo vylézat z postele. Asi jsem neměl včera číst tak dlouho. Překulil jsem se na druhý bok, aby mi do tváře nesvítilo slunce, a nepřítomně jsem pozoroval pavouka v rohu místnosti. Po chvilce se mi víčka opět spojila k sobě, ale to už do mého pokoje vešla sestřička ze včera a nezaujatě mě oslovila.
„Sasuke, za hodinu přijdou tví přátelé. Připrav se, máte toho hodně co stihnout.“
„Určitě, děkuji,“ odpověděl jsem již při smyslech a spustil jsem nohy z postele. Ksakru to studí. Zašklebil jsem se a vydal se ke dveřím, vedoucích do nevelké koupelny patřící k tomuto pokoji. Rychle jsem udělal ranní hygienu a zase si prohlížel svůj odraz v zrcadle.
Černé vlasy se mi rozházely na všechny strany a spadaly mi do bledého obličeje. Asi jsem netrávil moc času na slunci. Oči jsem měl taktéž černé a připadal jsem si až moc nudný. To na mě není nic zajímavýho? Vypadám jak černá chodící mumie. Opláchl jsem si tvář a vyšel zpět do pokoje, kde již na stole byla připravena jednoduchá snídaně. Okonomiyaki. Zdá se, že v nemocnicích se vaří dobře. Kupodivu. Příjemně jsem se nasnídal a užíval si klidu, který panoval v mém okolí. Celou placku jsem zapil průzračnou vodou a slastně jsem si vydechl.
Podíval jsem se na hodiny visícími nad vchodovými dveřmi a zjistil, že mám ještě pár minut čas. Otevřel jsem knihu od… ksakru, jak že se jmenoval? Kashi? Katushi. Kakushi… Kakashi! Nedělám žádné pokroky. V hlavě jsem měl tiché prázdno, neměl jsem na co myslet a o čem přemýšlet. Sem tam jsem si vybavil jméno člověka, kterého mi Naruto se Sakurou představili, ale necítil jsem se, jako bych kohokoliv z nich kdy poznal. Ani ty záblesky ze včera nevypadaly skutečně. A ani nechci myslet na toho chlápka, kvůli kterému jsem včera dostal záchvat. Ale jeho jméno ve mně něco spustilo, bál jsem se, že se to stane znova, když si jen v hlavě řeknu jeho jméno. Kdo to byl? Kvůli němu jsem včera málem přišel o rozum, kterej už stejně nemám. Tělem mi stále projížděly elektrické výboje a i nyní jsem se otřásl při vzpomínce na tu bolest. Ať už ten člověk byl kdokoliv, nechci ho poznat. Teď ale nemělo cenu řešit toho chlápka. Za chvíli budu mít možnost se posunout dál a on mi v tom nezabrání. Potřepal jsem hlavou a raději se opět začetl do knížky od mého senseie.
***
„Sasuke, jsi připravený?“ zeptala se mě Sakura s úsměvem na tváři, když se za dvacet minut objevila s Narutem v mých dveřích, a já se svévolně usmál taky. Konečně se projdu.
„Stoprocentně,“ odvětil jsem s jistotou v hlase a vyskočil z postele.
„Tak fajn! Já a Saky na tebe použijeme Henge no jutsu, což změní tvůj vzhled. Už jsme se i dohodli, jak budeš vypadat,“ Naruto se culil jak magor a já jej podezřívavě zkoumal. Pil něco? Není ještě moc mladej?
„Tak fajn.“
Oba dva si stoupli vedle mě, každý z jedný strany, a položili svou dlaň na má ramena. Druhou ruku si dali před tvář a na chvíli ztichli.
„Henge no jutsu!“ vykřikli naráz a kolem mě se na chvíli objevil bledý oblak kouře.
„Hotovo?“ podivil jsem se a rukou odvál dým před obličejem.
„Páni,“ uznale pokýval Naruto hlavou a já povytáhl obočí, „Jdi se podívat krasavče.“
„Já ti říkala, že ať už vybereš jakýkoliv vzhled, tak bude pořád vypadat dobře,“ rýpla si potichu Sakura do Naruta a ten nasupeně odfrkl. Jak pořád vypadat dobře? Trochu mě zarazila, ale nejdřív jsem se musel přesvědčit sám.
Přešel jsem ke koupelně, rozsvítil a zadíval se do zrcadla.
„Co to -,“ vykulil jsem na sebe oči, neboť přede mnou již nestál ten černovlasý kluk, za jakého jsem byl před pár hodinami. Pokožku jsem měl stále bledou a nyní – k mému údivu - byly i mé zorničky bílé. Vypadalo to docela zvláštně, ale v tu chvíli se mi to líbilo víc, než ta černá stěna, co na mě vždycky mrzutě koukala. Hnědé vlasy jsem měl uhlazené k tváři a patka mi probíhala přesně mezi očima. Zpozorněl jsem, když jsem si na tváři všiml sestříhaného strniště a pořád jsem si ověřoval, jestli se mi to fakt nezdá.
„Tak, co ty na to?“ zeptal se s úsměvem Naruto a já vyšel ven z koupelny.
„No, říkám – Páni! Teda, nevím proč to strniště, ale tak, nemůžu si stěžovat,“ uculil jsem se a strčil si ruce do černých tříčtvrtečních kalhot.
„To byl můj nápad,“ ozvala se Sakura a já se k ní se zájmem otočil. Měla milou tvář. „Řekneme pravdu a oznámíme jim, že jsi ztratil paměť. Nepamatuješ si ani své jméno, ani své přátele, nic o sobě, což je taky – nyní už naštěstí ne tak moc - pravda. My ti pomáháme zapojit se zpět do běžného života v tvém domově. Tak jim nemusíme moc lhát a nebude jim snad připadat divné, když si tě nebudou pamatovat. Teď vypadáš starší, než jsi, ale stále ses s námi mohl někde potkávat, takže teď budeš součástí naší party. A sluší ti to.“
Poslední větu dodala šeptem a s rozšířeným úsměvem, až se mi do tváří nahrnulo teplo. Asi jsem v tu chvíli pěkně zrudnul, neboť se Sakura uškrnula a Naruto na mě valil oči, jako by mě ještě nikdy neviděl.
„Měli – radši vyrazíme,“ zahnal jsem nervozitu a už jsem vycházel ven z pokoje, následován svými přáteli.
***
Vyšel jsem před nemocnici a první mě uchvátila zeleň, pokrývající velkou část vesnice. Nadechl jsem se svěžího vzduchu a hned se mi na tváři vykouzlil úsměv. Oba dva se postavili vedle mě a všichni jsme se vydali na procházku vesnicí. Pozoroval jsem vesničany, jak se smějí, baví se a hrají se svými dětmi. Ratolest, která spolu bojovala dřevěnými meči nebo jen hrála všelijaké hry. Denní ruch lahodil mému sluchu a já si užíval novou volnost. Uvnitř mě se rozléval příjemný pocit, s každým nádechem jsem byl volnější, krok za krokem jsem se cítil jistěji a hlava byla lehká, uklidněná a jako bych se vznášel ve vzduchu.
„Sakuro!“ hlas křičící jméno mé kamarádky mě vrátil zpět do přítomnosti. Proti nám běžela blonďatá dívka s culíkem a fialovým oblečením. V tu chvíli vypadala velmi mile a přátelsky.
„Ahoj, Ino. Doufám, že jsi všechny připravila,“ pozdravila ji Sakura a oplatila jí úsměv. Vypadaly jako dobré kamarádky. Byly jsme s Narutem taky takoví?
„Neboj se. Všichni už o tom vědí a za hodinu a půl se všichni sejdeme před restaurací,“ oznámila jí a v tu chvíli pohled přenesla na mě, až sem před jejíma uhrančivýma očima couvl vzad. „Tak tohle je ten kluk, kterému pomáháte? Páni, chudáčku, je mi tě líto, že jsi přišel o paměť, ale jestli ti setkání s přáteli pomůže, tak se těš. Budou tam skoro všichni, koho bys mohl poznat.“
„Ah, moc… moc děkuju. Těším se,“ vysoukal jsem ze sebe odpověď a rychle jsem spolknul knedlík, který mě v tu chvíli trápil v ústech. Byla až moc aktivní.
„Jo, Saky. Neji a TenTen nepřijdou, jsou na misi, ale jinak tam mají být všichni. Senseiové nám dají volnou ruku, takže se to tam asi pod vedením Kibi rozjede,“ uculila se a po tváři jí přeběhl lišácký výraz. Děsivý.
„Nemusíme to přehánět, ale tvoje přesvědčovací techniky jsou někdy vážně nebezpečný,“ mrkla na ni Saky a Ino se už jen rozloučila a zase utíkala pryč.
„Páni, ta byla… pěkně energetická,“ oznámil jsem jim a oni se zasmáli. Co sem zase řekl?
„To je pravda. Je energetická, hádavá, příležitostně vtipná a často i hysterická. No nevadí. Sasuke, nyní nesmíš používat své jméno. Bude to pro tebe těžký, ale budeš schopný dneska používat jméno Sho?“ Sakura se na mě koukala se starostí v očích a já ji nechtěl zklamat. Sice mi to jméno dělalo samo o sobě problémy, ale jestli si chci na něco vzpomenout, musím se snažit.
„Zvládnu to,“ odpověděl jsem jistě a já doufal, že je to pravda.
„To jsem ráda. A teď, Sho. Jestli by se ti při našem setkání udělalo nevolno, bolela tě hlava nebo bys prostě potřeboval se vrátit, tak to řekni. Dneska to je hektický, takže bych se ti ani nedivila.“
„Určitě. Stejně myslím, že by to na mě bylo poznat.“
„Tak na to ale nesázej,“ rýpla si Saky a my se vydali dál na prohlídku vesnice. Ukázali mi akademii, kam jsem chodil jako malý a vysvětlili mi, že jsem ninja. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Madaru, ale nedal jsem na sobě znát poznání, takže mi okrajově vysvětlili, co to ninja je. Takže přece jenom jsem se včera nemýlil. Asi se někdy v bližší době zeptám na svoji rodinu. Přece jen by se mi hodilo vědět, kde je a kdo vlastně jsou.
Prošli jsme i kolem různých obchodů a restaurací a o některých mi řekli, že jsem do nich rád chodíval. Nejradši jsem prý měl obchod se zbraněmi.
„Bože já byl divnej,“ vyslovil jsem to nahlas, až se oba prudce zarazili.
„Ne, ani ne, jen si se rád zlepšoval. Někdy ti určitě řekneme, jaký jsi byl ninja a co všechno jsi uměl. Určitě tě ti to budeme moct i připomenout, ale necháme to na jiný den,“ vysvětlil mi Naruto a zase mě strkal před sebou a ukazoval na všechny obchody, místa a plochy. Někdy říkal – „Tady jsi s námi dokončil naši první misi,“ Nebo „Sem jsme někdy zašli, když jsme dokončili misi.“ Jinde zase říkával – „Tady jsi trénoval,“ a naopak „Sem do toho parčiku si chodil okukovat nebe. Ne moc často, ale v tu chvíli jsi byl jak Shikamaru.“ Takhle jsme prošli skoro celou vesnici, která se mi pomalu urovnávala v hlavě. Chvilku mě zabolela, když jsme procházeli kolem jezera a do tváře se mi nahrnulo horko, ale nechal jsem to být. Když jsem se hodně soustředil, dokázal jsem si v hlavě celou vesnici představit, ale dlouho mi to nevydrželo, protože to bylo docela namáhavé.
„Měli bychom se vydat k restauraci,“ upozornila nás Saky a já ji i přes velkou nervozitu a horko následoval.
***
„Konečně jste tady!“ zahalekal mužský hlas a mně do očí trkla jedna jediná věc. Obočí. Zamotala se mi hlava, neboť tahle věc se mi v hlavě vybavila již včera. Chvíli jsem namáhal hlavu, až mi v mysli vytanulo jméno Lee. Snad se nezařeknu a nebudu mu říkat ‚Obočí‘.
Prohlédl jsem si interiér restaurace, která byla svým uspořádáním a vzhledem nakloněná spíše k tanečnímu baru. Ve středu místnosti se nacházel čtvercový zaoblený stůl kolem mohutného černého sloupu. Kolem něj se táhly poličky, pokryté množstvím likérů, skleniček, ovocných gáz a všeho možného, co je potřeba k namíchání alkoholických nápojů. Začínal jsem z toho mít špatný pocit.
„Takže, dneska to tu máme celé pro sebe, takže ať už si támhle zalezlej Kakashi myslí co chce, hodláme to tu rozjet na plný pecky!“ Kiba se pohupoval na pultu a vyřvával na celou místnost, která se ponořila do tmy, a na stropě se rozsvítila neonová světla.
V tu chvíli se prostor zaplnil hudbou a po chvilce se už pár lidí přidalo do skotačení a tančení v rytmu hudby.
„Doufal jsem, že to nebudou přehánět,“ zašeptal mi do ucha Naruto a hlasitě si povzdechl, „pojď si zatím přisednout ke Kakashimu.“
Horlivě jsem začal přikyvovat, načež mě odvedl k šedovlasému muži, sedícímu sklesle u pultu.
„Kakashi-sensei, co tak smutně? Neříkejte, že jste si Kibova slova vzal až tak k srdci,“ začal Naruto, čímž našemu mistrovi vykouzlil na tváře kyselý výraz.
„Naruto, jak to mluvíš se svým senseiem? Ááá, takže jste našeho přítele přece jenom přivedli,“ zaměřil se svými slovy na mě a já se usmál. V tuhle chvíli vypadal o deset let starší, než když mi energeticky a s úsměvem podával své knížky.
„Jestli by to bylo možné, pro dnešek se mám jmenovat Sho. Prý by nebylo dobré, kdyby mě někdo poznal,“ upozornil jsem jej, ale on už mezitím jen hbitě mával rukou.
„To mi došlo, neboj se. Sho hm… tak snad jsi skutečně tak snaživý, jak říká tvé jméno. Půjdu načerpat energii od Gaie, třeba mě trochu nakopne, abych tu neseděl jak kakabus.“
S těmito slovy si to uráčil odpochodovat k muži, který vyhlížel na vlas stejně jako Lee. Vlastně, byl starší a vyjevenější a právě se mu asi desetkrát vyhodila pánev, jak s ní šíleně kroutil, ale jinak si byly jako zrcadlové odrazy.
„Vypadal smutně,“ promluvila Saky a já se k ní obrátil čelem, abych zřetelně slyšel.
„No jo, má nějakej mindrák. Asi ho dost deptá, že je pořád sám. Poslední dobou pokukoval po Anko,“ vysvětloval Naruto, přičemž udělal úděsnou grimasu při vyslovení jména Anko. Kdo to asi je…
Dřív, než jsem se stihl zeptat, došla k nám trojčlenná skupinka, ve které se opět objevila ona blondýnka z dřívějška.
„Ahojte,“ pozdravil obtloustlý kluk, který v ruce svíral pytlík s brambůrky. Ten asi nemá moc velký pud sebezáchovy.
„Takže ty jsi ten kluk, který ztratil paměť? Bože, ty to musíš mít složitý,“ hudroval na mě chlapec s culíkem, který vypadal, jako by jej sem vytáhli násilím.
„No, já doufám, že si brzo na všechno vzpomenu. Na každého z vás si něco vybavuju, ani nevím, jestli dobře,“ trochu jsem zpanikařil a nechtěně jsem se podrbal na zátylku. Celou dobu, co tady jsme, se mě nepouští pocit vedra a nejistoty.
„Neboj se,“ mrkla na mě Ino a přišoupla se blíž ke mně. Chtěl jsem se nenápadně odtáhnout, ale to by znamenalo pád z kruhové točité židle u baru.
„A jak se vlastně jmenuješ? To si snad pamatuješ, no ne?“ zeptal se hnědovlasý chlapec a probodával mě pohledem.
„S-Sho,“ vyslovil jsem své nepravé jméno a hlasitě polknul. Tady asi dlouho nevydržím. Pohledy všech mi přišly podezíravé a nevěřícné. Proč jen nemůžu vypadat tak, jak ve skutečnosti vypadám?!
„Já jsem Chouji,“ promluvil poprvé tlouštík a vesele se na mě usmál. Naštěstí nechal zavřenou pusu, takže mu obsah úst nevypadl na oblečení. Spolknul sousto a představil posledního z trojice: „Tohle je Shikamaru. Jestli od nás budeš pak něco potřebovat, klidně se zeptej. Ale svoje jídlo ti nedám.“
Odešli za doprovodu smíchu a nadávek, jak jeden je nudnej, druhý netaktní a poslední moc hlasitá, ale nechal jsem je být. S takovouhle se vedle mě vystřídalo několik lidí, ať už, aby si mě oklepli, což jsem opět chytal záchvaty a pot se ze mě valil jedna báseň, nebo sem dotančili jako onen hlasitý chlapec, který se předtím představil jako Kiba. Naruto a Sakura odcházeli a vraceli se, načež se Naruto přidal do víru zábavy a Saky štěbetala s Ino.
Nyní si ke mně opět přisedla zamlklá dívka s bledýma očima a dlouhými rovnými vlasy, jejíž jméno jsem si zapamatoval a vybavil při pohledu na její tvář. Hinata.
„Doufám, že se brzy uzdravíš,“ podotkla tiše, až jsem jí přes tu hudbu skoro neslyšel, ale pochopil jsem a kývnul hlavou na znamení díků. Hlava se mi motala a ani přísun chladivé vody mi nedodával sil. Všichni lidé se mi vpíjeli do jedné rozmazané šmouhy, hudba bušila do mých uší a já se na chvíli popadl za hlavu a křečovitě sevřel oči.
„Jsi v pořádku?“ hudbu přehlušil hlas Hinaty, která ke mně přiskočila a položila ruku na má záda. Její blízkost a tón hlasu mě jakš takš utišil, ale nevolnost mě neopustila tak jako tak.
„Musím na chvilku ven,“ omluvil jsem se Hinatě, která již stála pár kroků ode mě, a s vynuceným úsměvem jsem vyběhl ven.
Opřel jsem se zády o zeď a tupě jsem naslouchal hlasité hudbě z vnitřku. Oči se mi klížily a hlava mi padala na prsa. Asi jsem měl s tímhle výletem nějaký ten den počkat, neboť tohle bylo trochu moc. Ruce se mi roztřásly od chladu, který panoval v tiché noci, a náhle se mi nohy podlomily a nechaly mě tvrdě dosednout na kamennou zem.
Nehýbaje se jsem odsunul hudbu do pozadí a naslouchal jsem tichu večera. Dech se mi uklidnil a třes těla přešel, až jsem byl zase schopný jasně vidět. Málem jsem v té chvilce klidu usnul, ale vyrušil mě tvrdý dívčí hlas.
„Zvedni se,“ sykla na mě osoba, stojící po mém levém boku, těsně vedle vchodu do baru. Malátně jsem poslechl a ztěžka jsem se postavil na nohy. To mě snad někdo poznal? Ale jak? Hlavu jsem pootočil směrem k osobě, která mě oslovila a nechápavě jsem si ji prohlížel v matném světle měsíce a nedaleké pouliční lampy.
„Hinato,“ nechápal jsem, co se stalo.
„Hni se a zabiju tě, Sasuke. Proč ses vrátil? Co tu chceš? Máš v plánu zase ublížit Narutovi-kun a Sakuře?“
Co to říká?! Jaký… jaký zase ublížit? To je nějaký špatný žert, že jo!

Poznámky: 

Tak jsem opět zde s dalším, mnohem delším a snad i trochu akčně zakončeným dílkem Snažila jsem se víc vcítit do Sasukeho, z čehož mě stejně jako jeho jen rozbolela hlava. Obrázek v úvodu je tak nějak možnost, jak Sasu vypadá, když je 'Sho'. Sice jsem měla v plánu to udělat akční dvojitě, což i na začátku, ale z toho jsem radši vycouvala, neboť už takhle to je pořádný maglajz. V tuhle chvíli je to prostě to nejlepší, co ze sebe dostanu, takže - Prosím, chyby v osobě mi napište, jsou z omylu a nepozornosti. Pokud jde o pravopis, taktéž mě můžete upozornit, ale tam by to zas taková trága být neměla

POZOR! Spoiler!

Příště očekávejte Hinatu, kterou snad vystihnu, ale stále netuším, neboť nemám napsáno ani ťuk O.o

Užijte si díl a nebojte se napsat názor. Pomáhá mi to v psaní a vždycky potěší, když se objeví komentář, ať už pochvalný, či kritizující