Dobré zlo 01 - Beznaděj

V jeden obzvlášť rozpálený letní den běžela po lesní cestě dívka. Už od pohledu na ní bylo něco v nepořádku. Možná to, že měla rozcuchané mastné vlasy, potrhané oblečení a špinavou tvář, jakoby právě utekla z vězení. Popravdě, ona skutečně utekla z něčeho jako vězení. To se stalo den předtím večer, od té doby po celou dobu jen a jen běžela. Takže strávila na nohou celou noc a dopoledne. Také podle toho vypadala. Klížily se jí oči a potácela se, jako by měla každou chvíli spadnout.
Její fyzický stav pro ní byl nic v porovnání s tím, jak se cítila uvnitř. Byla tak zoufalá, že ani nedokázala brečet. A mohla za to samota, která na ní doléhala celou svojí tíží. Za svůj život se cítila sama mnohokrát. Už také zakusila podobné zoufalství, jaké cítila teď. Ale ze všeho nejvíc jí dělalo problém to, že neměla tušení, co by měla dělat dál. Teď, když uprchla, nevěděla o jediném místě, kde by se mohla ukrýt.
Jedinou útěchou jí byly její zbraně. Jednak měla k pasu přivázanou krásnou katanu, celou černou a s nádechem modré, jako noční obloha. Zdobily jí spirály a čáry ze stříbra. A jednak jí taky tížil ramena luk, který jako luk zrovna moc nevypadal. Zdobila ho červená, zelená, modrá a žlutá pera ze skla, takže připomínal papouška. Obě tyto zbraně vládli neuvěřitelnou silou, kterou sama dívka ani neuměla ovládat. Ale i tak by jí byly k ničemu, kdyby jí dohnali její věznitelé. Skutečně totiž kolísala na pokraji zhroucení. Kromě únavy měla totiž obrovský hlad a žízeň.
A po chvíli to uviděla. Před ní se vynořila propast, která tvořila hranici země Země. Vidina svobody jí zaslepila oči a dívka běžela dál, i když jí kdesi v hlavě vibroval alarm, že tu není sama. Vběhla na vratkou lávku, která vedla přes propast. A v okamžiku, když byla akorát v polovině, se to stalo. Oba konce v mžiku zablokovali ninjové. Když to dívka uviděla, přemohlo jí zoufalství. Padla na prkna lávky neschopna se pohnout.
Čelenky skryté Kamenné se zaleskly ve slunci, jak ninjové doběhli ke své oběti.
"A už nám neutečeš!" Pronesl hlas plný zvrácené radosti.
"Radši chcípnu, než se vám vydat!" Zachroptěla dívka a sebrala veškerou psychickou i fyzickou sílu, která jí zbyla a udělala jediný pohyb, který jí vykoupil ze spárů ninjů a zároveň jí zpečetil osud.
Převalila se do propasti.
Celý svůj život cítila ta nebohá dívka jenom utrpení. Tak aspoň tváří v tvář smrti měla to štěstí a omdlela dřív, než dopadla. Bylo to jako vykoupení. Tolik toho prožila a přitom jí bylo jenom třináct let.