Dobré zlo 03 - Výslech

V jednom zalesněném údolí chráněném za všech stran strmými skalami, stál na kraji louky všem dobře známý dům velký jako palác označovaný jako sídlo nejvíce hledaných nuukeninů, zkrátka sídlo organizace Akatsuki. A v tomhle sídle se v jednom pokoji nazývaném jídelna právě scházela již zmíněná organizace, aby probrala své zločinecké plány. Po poradě zrzavý vůdce promluvil.
"Jak je na tom vlastně ta malá holka? Už je připravená na výslech?"
"Nevím, od včera jsem u ní nebyla," odpověděla Konan, "ale myslím si, že bychom jí měli nechat nějaký čas na zotavení," dodala.
"Nehodlám jí tady nechat jako v nějakém hotelu," prohlásil velmi důrazně Pein, "dávám jí čas do večera."
"Super! A jestli se neprobere, můžu jí obětovat Jashinovi?" Vyhrkl Hidan nadšeně.
"Klidně," svolil Pein
"Ehm, Peine! Neslyšel jsi, o čem jsem mluvil? Jestli je ta katana skutečně Tsuchigorou, máme v rukou obrovskou sílu. A ta holka o tom něco ví," vpadl do debaty Itachi, který jediný slyšel o síle tajemných zbraní.
"Anebo to jenom hraje," zamumlal Kisame.
"Nehraje. Snad ještě poznám, když někdo lže," odsekl Itachi, už docela podrážděný.
"Ať lže nebo ne, tak je odvážná! Dělala si z nás srandu i potom, co zjistila, že jsme Akatsuki, hm. Podle mě by se nám hodila," nechal se slyšet Deidara.
"Je to jenom mrňavá holka, Deidaro. Ať je silná jakkoli, odmítám, aby se ze mě stala chůva," zavrčel Kakuzu.
Následovala další výměna názorů, kdy každý zvyšoval hlas i počet nadávek, až to Peina přestalo bavit.
"Ku*wa tohle mě nezajímá! Já jsem už rozhodl. Vyslechneme jí, ale pokud se do večera neprobere, tak jí odstraníme jako normálně! Konec porady, už nechci ty vaše debilní kecy ani slyšet!"

Akarui se probrala v dokonalé tmě. Vlhkost, zima a špína kolem jí napověděla, že leží asi v nějaké kobce. Roztřásla se jako osika, nejen kvůli zimě, ale také z důvodu horečky. Ještě nikdy se necítila tak strašně. Hlad, žízeň, bolest, únava a zima ale nebyly hlavní důvod jejího zoufalství. Akarui nenáviděla tmu. Po většinu života cítila samotu a nikdo k ní nepromluvil jediné vlídné slovo. Naučila se to snášet. Dokázala všechny emoce a bolest skrýt, jenže ne na dlouho. Každou noc to všechno prosáklo na povrch a ona nedokázala nic jiného, než celé hodiny probrečet nad nespravedlností, kterou jí ostatní lidé zahrnovali. Proto si vytvořila takový strach ze tmy. Proto teď nedokázala nic jiného, než se choulit v koutku svého vězení a brečet jako malé dítě.
Jak čas ubíhal, začal se jí v mysli tvořit plán, nejspíš vyprodukovaný z neustálých otázek typu: Co teď budu dělat? Jak se z toho dostanu? Mám vůbec vůli se z toho dostat?
Jedna věc byla jistá. Je obrovská pravděpodobnost, že jí zabijí. Jediná možnost, jak přežít znamenala nechat se jimi využít. Tahle představa se dívce ani trochu nelíbila. Vždyť před tím celou dobu utíkala. Nenáviděla představu, že by se nechala jen tak využívat a nemít žádná práva. Když už by kývla na tuhle možnost, znamenalo by to upsat se zločincům. Nejspíš by musela zabíjet lidi. Při té představě se jí zvedal žaludek.
A tak tam ležela snad celou věčnost, než uslyšela něco jako kroky. Vzápětí se otevřely dveře a jí oslepilo světlo.
"Hm? Už jsi vzhůru?" Řekl Deidara a vešel dovnitř.
Akarui mlčela. Popravdě se hodně bála, co se s ní teď stane.
"Vypadáš dost zuboženě, hm. Konan mě sem poslala, jestli něco nepotřebuješ," řekl, jako by se nechumelilo. Akarui na něj vykulila oči.
"Cože?" Zachraptěla dívka. Proč by se jí měl ptát, jestli něco nepotřebuje?
"Neni to dost jasný?! Asi ti to tady leze na mozek, hm. Konan, ta modrovlasá, se ptá, jestli něco nepotřebuješ. Jídlo? Vodu? Pohřební službu?" Řekl, jako by mluvil s retardem.
"Vy mi dáte najíst?"
"Ještě jedna dem*ntí otázka a ukážu ti své umění!"
"Tak to se omlouvám. Ano, mám hlad i žízeň, ale pořád se cítím jakžtakž naživu. Jaký umění?" I když měla tak ochraptělý hlas, Deidara moc dobře poznal, že nemluvila právě zdvořilým tónem.
"Měla by ses chovat zdvořileji, jestli chceš přežít. A umění je výbuch, hm!" Tomu poslednímu Akarui vůbec nerozuměla, ale usoudila, že nemá smysl se na to ptát. Deidara odešel a znovu jí zanechal ve tmě. Po chvilce se ale vrátil, v ruce talířek s jídlem a sklenici s vodou. Beze slova to Akarui podal a chtěl odejít.
"To je pusa?!?" Vyhrkla dívka a čapla ho za zápěstí, aby si mohla tento podivný úkaz dobře prohlédnout.
"Jo, hm..." zamumlal a ruku jí vytrhl.
"To je hustý!!! A to jimi můžeš i jíst?"
"Jíst jimi nemůžu, ale... tebe to neděsí?"
"Být celou věčnost zavřená tady v absolutní tmě mě děsí,"
"A to jako víc než skutečnost, že tě zajali Akatsuki?"
Akarui překvapeně zamrkala. Najednou si uvědomila, že už vůbec nemá z Deidary strach. Ta jeho pusa ukazovala, jak je od ostatních nepřirozeně odlišný, stejně jako Akarui svýma očima. A jak by se mohla bát něčeho, co je jí podobné? Ne, tmy a nicoty se bála určitě víc než Akatsuki.
"Asi jo," odpověděla Akarui a upřela na Deidaru svoje zlaté oči. Ten byl překvapený, protože ještě nikdo se na něj nepodíval tak přátelským a milým pohledem.
Vzápětí se Akarui vrhla na jídlo. Měla už obrovský hlad.
"Kdy jsi naposledy jedla?
"Nevím... dva dny nic, než jsem sem dorazila," huhňala s plnou pusou.
"A pila?"
"Taky."
Deidara se otočil, že už půjde, ale ve dveřích ho Akarui ještě zadržela.
"Čekej, jak se vůbec jmenuješ?"
"O to se ty nemáš co starat," odbyl jí a byl pryč.
Ale nechal pootevřené dveře, takže škvírou dovnitř prosvítalo trochu světla.
Zatímco jedla, tak se Akarui zamyslela. Asi existovala ještě třetí možnost, co by mohli Akatsuki udělat. Třeba by jí nechali jít. Netušila, kde se v ní brala ta naivita, ale v mysli se jí utvořila představa, že Akatsuki nemusejí být tak zlí, jak se tváří. Třeba skrývají trochu dobrého. Třeba by se s nimi mohla domluvit a oni by jí pak pustili. I když to byla takřka šílená představa, udržela jí zdravý rozum. Jen díky téhle její dětské naivitě se rozhodla, že se k nim bude chovat přátelsky. To byl její plán. A nakonec jen díky tomu přežila následující dny.

Čas utíkal a Akarui najednou dostala jistou vtíravou potřebu. Našla další využití pro pootevřené dveře, které tu zanechal Deidara. Když se vyplížila ven, docela dost jí překvapil vzhled Akatsuki sídla. Čekala podzemí a pochmurnou atmosféru, ale místo toho viděla naprosto normální chodbu naprosto normálního domu. Velké dveře vedly asi ven, ale Akarui ani nenapadlo utéct. Místo toho se bavila představou, že celou dobu nebyla zavřená ve vězení, ale ve sklepě. Zrovna ve chvíli, kdy začala usilovně přemýšlet, kde by asi mohli mít záchod, sešel ze schodů na konci chodby sám velký vůdce, tedy Pein.
"Vypadá to, že se ti už daří lépe. To je dobře, vážně mě nebaví čekat, až nám prozradíš těch pár informací, kvůli kterým si tě tu držíme. I tak by mě zajímalo, kdo ti povolil procházet se po sídle?" Začal a propálil Akarui přísným pohledem.
"Ve skutečnosti jsem si to povolila tak nějak sama, ale rozhodně se neprocházím. Radši bych zůstala dole ve sklepě..." začala natahovat Akarui, protože jí tahle situace přišla nesmírně trapná.
"To není sklep, ale vězení a mluv přímo!"
"Dobře… Kde tady máte záchody?"
Pein pozdvihl obočí a nakonec ukázal na jedny dveře. Akarui do nich tiše vplula.
Koupelna vypadala o dost normálněji, než by od Akatsuki čekala. Dokonce i když prohrabala skříň, nenašla nic zajímavého. S o dost lepší náladou se vrátila do svého sklepovězení, nyní už rozhodnutá, že se bude k Akatsuki chovat naprosto normálně.

Když Akarui strávila ve sklepě víc jak hodinu a nic se nedělo, připustila si, že se nudí. Zatkli jí Akatsuki a ona se nudila. Už se necítila ani zdaleka tak strašně jako před několika hodinami. Dlahy na zlomených rukou jí svrběly a dívka si je zkoušela uzdravit, ale vůbec jí to nešlo.
Jako záchrana se konečně ozvaly něčí kroky.
"Hej ty! Jde se na výslech!" Ozval se Kisame tvrdým tónem. Patřil mezi ty členy Akatsuki, kteří by Akarui nejradši viděli mrtvou.
"Super! Už jsem se vážně nudila! Není tady nic k zabavení," postěžovala si přímo. Kisame vykulil oči, ale potom se mu obličejem roztáhl děsivý úsměv. Tedy, děsivý jenom kvůli tomu, že sám vypadal dost děsivě se svými špičatými zuby. Ale z jeho strany to byl prostě jenom úsměv.
"Víš vůbec, že tě chceme zabít, když nám k ničemu nebudeš?"
"Samozřejmě,"
"Chacha! Tak to se mi líbí," zasmál se Kisame. Akarui ani nevěděla, jak moc si ho tímhle naklonila. Kisame měl totiž moc rád lidi, co jen tak neztrácejí hlavu. A ona s ním mluvila jako se starým známým, i když věděla, že jí nejspíš v budoucnu zabije.
Kisame odvedl Akarui do vyšetřovací místnosti, mimochodem také používané jako jídelna. Kolem stolu byli rozsazení všichni Akatsuki v čele s Peinem, jenom Konan chyběla.
"Takže, už jsi připravená odpovídat na naše otázky, ale nejdřív bys nám mohla říct, jestli na ně budeš odpovídat po dobrém nebo po zlém," začal Pein s výslechem.
"Asi po dobrém, pokud to uznám za vhodné," odpověděla Akarui a pohodlně se usadila na židli.
"Mám tý mrňavý holce zavřít hubu? Nějak moc si dovoluje!" Vykřikl Hidan, kterému se oproti Kisamemu Akaruin přístup ani trochu nelíbil.
"Sklapni Hidane. Když jí zavřeš hubu, nebude moc odpovídat a bude nám k ničemu," srazil Hidana Kakuzu.
"Pravda, že trochu vážněji by nás brát měla, jinak jí ukážeme pár našich způsobů, jak vyslýcháme zajatce, hm," zamručel Deidara. Znělo to spíš, jako by chtěl Akarui varovat než vystrašit.
"Já vás beru smrtelně vážně. Kdyby ne, neodpustila bych si nějakou poznámku typu na otázky jestli používám Schaumu nebo Head and shoulders odpovídat nehodlám, ale neřekla jsem to," řekla Akarui s úsměvem. "A na co jste se mě to chtěli zeptat?"
Akatsuki spolkli veškeré další poznámky.
"Takže, je tohle tedy ta pověstná katana Tsuchigorou?" Zeptal se Itachi a pozvedl meč, který byl doteď opřený o stěnu vedle luku.
"Jasně, že je. A to druhý se jmenuje Shizeneji."
"Hele, Itachi, vy jste tu s tou holkou jediný, kdo o tom kouzelnym nožíku kdy slyšel. My ostatní o tom ale víme velký h*vno," nechal se slyšet Hidan.
"Jestli chcete, řeknu vám tu pohádku, nebo spíš, co si myslím, že se doopravdy stalo," nabídla jim Akarui a po souhlasu začala zpaměti vyprávět: „Jednoho dne za dob sennina šesti cest se kdesi v Ohnivé zemi udál jeden příběh. Tady Itachi ten příběh zná, protože se vypráví právě a jen v Ohnivé zemi.
Takže, v té době žil jeden ninja, jehož jméno se nezná, ale nejčastěji se mu dává přezdívka Yuura. Jednoho dne se Yuura vydal na misi do jedné malé vesnice, ale zahlédl podivnou záři z nebe. V pohádce se vypráví, že to byla spadlá hvězda, ale já si myslím, že to byl meteorit napuštěný vesmírnou chakrou. Yuura se šel podívat, co se stalo a na místě dopadu uviděl kopu písku a v ní zasazený velký tmavý kámen, z kterého byla cítit tajemná a mocná chakra. Najednou se ozvala rána a kámen praskl. Uvnitř byla zářivá žíla podivného stříbrného kovu. Yuura vzal kámen i s žílou do jedné vesnice, kde nechal věhlasného mistra ve výrobě zbraní, aby mu zhotovil z kamene katanu. Z tmavé části je asi zhotovena rukojeť a pochva, z kovu čepel. Jílec a pochvu nechal Yuura posázet stříbrem a zbraň nazval Tsuchigorou.
Od té doby byl slavný. Lidé básnili o jeho kataně a hledali místo, kde meteorit dopadl, ale nikdo jej nenašel. Yuuru nikdo nikdy neporazil. Ale i tak se vysokého věku nedočkal, protože ho přemohla nemoc. Tsuchigorou zdědil jeho jediný syn, který po ní dlouho toužil. Ale nebyl schopný ji ovládnout. Myslím si, že Yuura použil nějaké kinjutsu či co, jinak si to neumím vysvětlit, protože Tsuchigorou nikdo nemohl ovládnout. V rukou všech se jevila jako úplně obyčejná katana. Někteří si mysleli, že ji Yuura vyměnil a pravou někam ukryl, jiní že její moc byly jenom fámy. Já ale vím, že to skutečně Tsuchigorou byla. Její skutečnou sílu může totiž využít pouze někdo, někoho holt neposlouchala. A jednoho dne se její majitel skutečně našel. Ovládnul jí, stal se slavným a zemřel stejně jako Yuura na nemoc. A pak se katana ztratila. Znovu jsem jí našla až já, v jedné staré podzemní jeskyni." Zhluboka se nadechla. Tohle bylo poněkud vyčerpávající vyprávění.
"A co ta druhá zbraň, Shizeneji?" Zeptal se Itachi.
"Shizeneji je něco jako bratr Tsuchigorou. Neřekla jsem vám předtím všechno. Převážně proto, že nemá nic společného s tou pohádkou. To, co o něm vím, jsem si domyslela. Takže, myslím si, že někdo místo, kam meteorit dopadl, objevil. Ze zbytku kamene a ze skla utvořeného z písku, do kterého meteorit dopadl, vytvořil Shizeneji. Nevím, co se stalo dál, vím jen, že o desítky let později jsem ho objevila já u jedněch mrňavejch šmejdů, co ho uctívali. Sebrala jsem jim ho. Je to velice dlouhý a nesmírně nespravedlivý příběh, který doopravdy slyšet nepotřebujete," řekla trochu nabručeně.
"Hele, pořád mluvíš o nějakých super schopnostech, ale ještě jsme se nic nedozvěděli, hm," konstatoval Deidara.
"No, já sama plný rozsah jejich schopností neznám, protože mě nikdy nikdo nenaučil používat chakru. Ale něco málo jsem už zjistila. Tak například… Cítím správně ramen?" Akarui se rozzářily oči, ovšem jen obrazně řečeno. Měla už docela velký hlad.
"O čem to k*rva žvaníš??? Tohleto má bejt nějakej výslech? Šéfe, ona z nás vůbec neni na mrtvici, musíme jí trochu vyděsit, já jí ukážu, co dokáže Jashin-sama a…" Vychrlil ze sebe Hidan.
"Jestli jí ukážeš, co dokáže Jashin, nezbude po ní ani mastný flek. Itachi má na to lepší techniky,“ řekl Pein.
Itachi nasadil sharingan a zahleděl se do zlatých očí Akarui. Ta se jen usmála. Vzápětí se její oči rozzářily zlatým světlem a dívka je rychle upřela na zeď, aby nikoho dočasně neoslepila.
"Genjutsu na mě nepůsobí," konstatovala.
"To je keken genkai?" Zeptal se Itachi překvapeně. Kdo by taky očekával, že taková malá holka má sama o sobě nějakou sílu? Všechny vždycky zajímala jen schopnosti jejích zbraní.
"Ano, a krom toho, že mě chrání před genjutsu, mě to taky uzdravuje," řekla a sundala si dlahy z rukou. Konečně jimi mohla zase hýbat.
"Ale nejde to ovládat. Prostě se mi někdy rozzáří oči, většinou automaticky, nebo když jsem hodně vyděšená nebo rozrušená. Je to škoda, kdybych to uměla ovládat, bylo by to nesmírně praktické. Třeba při čtení v posteli a taky když jdu v noci na záchod. Mám příšernou orientaci v prostoru, když je tma. Takhle bych si mohla jednoduše rozsvítit a…" zarazila se, když si všimla jejich pohledů. "Ehm, to je stejně jedno… tak co bude s tím ramenem? Mám příšernej hlad!"
Hidan vypadal, že se rozeřve. Kakuzův a Itachiho pohled by se dal popsat slovy to si děláš p*del. Kisame a Deidara zadržovali smích. Zetsu byl mimo. Tobi se nacházel momentálně daleko odsud, protože měl krátkou misi.
"Nech jí být, Hidane," řekl Pein klidně, když začal Hidan chrlit nelichotivé nadávky na adresu Akarui. Otevřel pusu, že jí sám patřičně vysvětlí situaci, ale hned na to vešla do místnosti Konan s ramenem a se slovy večeře, lidi.
Akarui vážně bavila tahle hra na odvahu. I když Hidan teď působil, že si na ní v noci počíhá a provede na ní svůj krvavý rituál.