Nenávist s příchutí lásky 08

Ráno jsem byla na místě a s úsměvem vyhlížela své kolegy pro tenhle úkol, byla jsem oblečena v bílých šatech, doplněných zlatým náramkem na ruce, který byl zdoben malým mráčkem…

„Páni, sluší ti to Maikeru,“ poznamenal Deidara hned po svém příchodu. Nebudu lhát, překvapilo mě to, nebyla jsem zvyklá dostávat komplimenty. Než jsem něco stačila říct já, tak nás obešel Sasori s tím, že máme vyrazit a nezdržovat se hloupostmi.

Cesta ubíhala poklidně, až na pár… dobře pár set hádek o umění, které sice byly dost nebezpečné, zvlášť ve chvíli, když mi jeden z Deidarových výrobků vybuchl téměř pod nohama, ale rozhodně byly zábavné. Přesto jsem děkovala Jashinovi, že mě nezatahovali do svých rozepří.
Po třech dnech jsme dorazili k začátku pouště, dál už jsem měla pokračovat sama, ale nakonec jsem to ticho nevydržela a připojila se ke skupince několika lidí, kteří byli odněkud z okolí kamenné vesnice, byli velmi přátelští a milí. Zajímalo mě, jak by zareagovali na informaci o tom, kdo jsem, čím se živím a jakéže to mám povedené kolegy.

Po vstupu do Suny jsem zalapala po dechu, bylo to tam skvostné, s výzdobou si dali skutečně záležet. Nejspíš jsem nebyla jediná, která si toto myslela, na to tam bylo až příliš moc lidí. To mě už naštěstí probralo a já si šla sehnat ubytování na těch pár nocí.
Po hodině pobíhání sem a tam, až na druhý konec vesnice skryté v písku, mi došlo, že to nebude tak snadné, jak se zdálo. Momentálně se to jevilo spíše nemožné, protože kamkoliv jsem vešla, okamžitě na mě volali informace o přeplnění jejich pokojů.
Už jsem to chtěla vzdát, ale štěstí se na mě usmálo a já konečně našla nejspíše poslední volný pokoj v jednom zapadlém, útulném hotýlku, kousek od kanceláře kazekageho.

Dnešní večer jsem hodlala strávit potulováním v ulicích, přece jen slavnost začínala až zítra, tak nebylo nic moc co jiného dělat, ale po vyhlédnutí z okna a zjištění, jak málo tam lidé mají místa, byť jen na obyčejné nadechnutí, jsem to raději zavrhla a zůstala ležet v posteli.
Ráno jsem se vzbudila překvapivě čilá a odpočatá, vypadalo to, že nové prášky na spaní, které jsem vyškemrala od Sasoriho, doopravdy fungují. V duchu jsem si poznamenala, že mu musím pořádně poděkovat a nejspíš i sehnat nějaké vzácné bylinky. Slyšela jsem o nějakých, které rostou kousek odtud, možná se po nich podívám, až to tady skončí.

Nakonec jsem se rozhodla získat ty kytky dneska, alespoň jsem se měla do večera čím zabavit.
Po hodince hledání a bloudění jsem objevila menší záhonek vzdálený asi půl kilometru od Suny. Tady se ale našel zádrhel, neznala jsem ani jedinou bylinu, která zde rostla.
Přemýšlením o tom, co je jaká rostlina zač, jsem strávila ještě dalších deset minut, než jsem si uvědomila, že nejsem sama. Pomalu jsem se otočila a dívala se přímo do jinchuurikiho očí. Z jeho pohledu mě zamrazilo, nebylo tam nic jiného než nenávist, i když… něco přece, samota.
Opatrně jsem ho obešla a chtěla se vydat zpátky do vesnice, ale jen co jsem ušla pár metrů, prolomil to ticho všude kolem: „Nepodaří se vám to.“
„Co prosím?“ ohlédla jsem se.
„Slyšelas, ať už chystáte s Akatsuki cokoli, tak vám to nevyjde.“ odpověděl
Prokoukl nás, uvědomila jsem si. Navenek jsem se jenom ušklíbla: „Uvidíme.“

Večer při zahájení slavnosti jsem už před hlavní bránou vyhlížela své kolegy. Něco bylo špatně, měli zpoždění. U Deidary by to nebylo nějak moc znepokojující, koneckonců, byl dost lehkomyslný. Problém byl, že se to týkalo i Sasoriho a ten vždy chodil včas. Zamračila jsem se a jen tak tak se vyhnula vlně písku. To nevypadalo dobře.
Otočila jsem se právě včas, abych se tento den už podruhé čelila pohledu toho kluka. Při pohledu na něj mě zároveň napadlo, že to zpoždění asi nebude zrovna dobrovolné. Na přemýšlení jsem neměla zrovna čas, došlo mi, když na mě letěl další písek.
Byla jsem nucená použít sharingan, abych stíhala uhýbat. Ten výraz v očích soupeřů, když zaktivuju svoje Kekkei Genkai, si nikdy nepřestanu užívat.
Ve chvíli, kdy překvapeně ztuhl, jsem pro změnu byla s útočením na řadě já. V mžiku jsem na něj poslala několik ohnivých koulí a větrných břitů, bohužel ten písek byl až moc všestranný a ten červenovlasý kluk až moc otravný. S lehkostí odrazil všechny moje útoky a ještě stíhal útočit. Tenhle beznadějný boj trval skoro tři hodiny, než se situace změnila a to, světe div se, k lepšímu.
Celou vesnicí se ozval obrovský výbuch a vykouzlil mi úsměv na tváři, konečně dorazili. Gaaru to očividně taky překvapilo, nejspíš s ničím takovým nepočítal. Hold náhoda je praštěná, ale tentokrát hraje pro mě.
Za pár minut už byli u nás a boj za mě převzal Dei. Ze začátku to vypadalo na úplně stejné fiasko, ale potom, kdo by to do něj řekl, vymyslel plán, který vyšel. Byl to úspěch, přestože přišel o ruku. Jsem zvědavá, jak bude přemlouvat Kakuza, aby mu ji přišil zpátky.

Vraceli jsme se na Deidarově jílovém létajícím výrobku a ve skvělé náladě, démon chycený, mise splněná a nezabili jsme se navzájem, a přestože jsem neměla k Deiově obvyklém způsobu dopravy nijak velkou důvěru, tak ani nikdo z nás nevyletěl do povětří.

Do sídla jsme dorazili další den před polednem. Vypadalo to, že kromě nás tří tady nebyla živá noha, Pein a Konan byli pravděpodobně v Deštné vesnici a ostatní někde plnili své mise. Takže vyjmutí jednoocasého se uskuteční na dálku.
Tak nějak se mi ulevilo, že nemusím čelit ostatním. Moji dva dočasní společníci mi nechávali prostor a nevyptávali se, vlastně to celkově přešli, jakoby se nic nestalo, ale vím, že ostatní tak tolerantní nejsou a ani nebudou. No nic, snad mě do té doby ještě něco napadne.

Odpoledne ubíhalo rychle, pomalu nadcházel čas na získání dalšího démona. Začínala jsem být nervózní, účastnila jsem se poprvé a nechtěla jsem něco pokazit, ať už méně či více.
Dříve mě vynechávali kvůli mému věku. Konan ani Pein si nemysleli, že bych něco takového zvládla, vlastně měli připomínky i tentokrát, ale nakonec jsem je přemluvila. Ostatní se k tomu nevyjadřovali, některým to bylo jedno a ostatní netoužili naštvat Konan nebo mě. Přece jen jsme byly jediné, které tady uměly vařit.
Z úvah mě vyrušilo zaklepání na dveře: „Dále.“
Vešel Sasori, tentokrát bez té své příšerné masky.
„Ahoj, nervózní?“ zeptal se.
„Jak si to poznal?“ odpověděla jsem otázkou.
„Taky jsem poprvé byl. Neboj, bude to dobrý,“ zasmál se.
„Snad… Proč si tady? Nezdá se mi, že bys přišel, jenom proto, abys mě podpořil.“ vyzvídala jsem.
„Znáš mě, opravdu jsem nepřišel, kvůli tomu. Mám špatný pocit, že se něco pokazí.“ sdělil mi své obavy.
„A přesto si před chvílí tvrdil, že to bude dobrý. Hm… dobře, jak se mě to týká?“ zajímala jsem se.
„Pokud se něco pokazí, nebudeš do toho zasahovat,“ oznámil mi zcela vážně, přestože mě zná dost dlouho. Tentokrát mě ale něco přimělo souhlasit, možná ta naléhavost v jeho pohledu. Opatrně jsem mu na to kývla, ale musím přiznat, že mě ta úleva, která se objevila v jeho obličeji, moc neuklidnila.