Dva večery a dvanáct let pro Hokageho 10 - END

Sakura se chystala pomalu začít Naokimu vysvětlovat, co je to Sharingan, když ji někdo vyrušil. Za zády se jí ozvaly kroky. Prudce se otočila, aby zjistila, kdo chodí do takové zapadlé uličky.
„Sa-sasuke?!“ Vykulila oči.
„Ahoj,“ řekl klidným hlasem a očima přejel na chlapce.
„Jaký ahoj?! Co tu děláš!“ Spustila polohlasně.
„Přišel sem se na vás podívat,“ konstatoval.
„Ty si se snad úplně zbláznil?!“ Vyjekla, ale stále se snažila kontrolovat, aby tam nikdo nepřišel.
„Tak co po mě vlastně chceš?“ Odpověděl vážně.
„Abys konečně dostal rozum!“ Zoufala si růžovovláska.
„O co jde? Prostě sme se potkali, je to blbý?“ Zakroutil hlavou, co z toho pořád dělá takové fiasko.
„O to, že by si někdo mol všimnout, jak často mě potkáváš,“ zdůraznila poslední slovo.
Bylo jí opravdu hloupé, řešit tohle před Naokim, ale co nevidět mu to stejně musí vysvětlit, jen by to ráda udělala jinak.
„Je vážně problém, aby nás někdo viděl spolu, když každý ví, že sme spolu byli v týmu, dlouho sme se neviděli a tolik sem pro tebe znamenal. Po tom všem je špatně, když půjdeme spolu po ulici?“ Zeptal se přímo.
„Právě proto, že všichni ví, jak moc sem tě milovala, mohli by začít řeči. Mám manžela a procházet se někde s Naokim a s tebou-“ zarazila se, když ucítila na sobě pohled.
„Mami? Co si to říkala?“ Zeptal se zmateně chlapec.
„Vysvětlím ti to později zlato,“ povzdechla si a hodila na Sasukeho pohled ala: “Jestli teda jdeš, tak pojď.“

„Hinato! Otevři!“ Naléhal blonďák, ale dívka zůstávala mlčky opřená o dveře.
„Co když tu odpověď neznám?“ Povzdechl si.
„Co když ji nechceš znát?“ Odpověděla nezvykle chladným tónem a srdce měla až v krku.
„Chodím vždycky za tebou, protože jsme od mala přátelé, protože ti věřím, vím že se na tebe můžu spolehnout,“ řekl na konec.
Ozvalo se cvaknutí zámku a dívka od dveří poodstoupila.
Chvíli váhal, než vzal za kliku a vešel dovnitř. Stála k němu zády a opírala se o okno.
„Co mám dělat, abys na mě nebyla naštvaná?“ Zeptal se nervózně.
„Co je to s tebou? Sakury se takhle neptáš,“ povzdechla si, ale pokračovala strategicky.
„To protože tebe sem nikdy neviděl ta naštvanou,“ odpověděl upřimně.
„Nejsem naštvaná,“ lhala sama sobě a věděla, že je to znát.
„Omlouvám se,“ řekl Naruto, ale odpovědí mu bylo jen těžké, bodající ticho.
„Myslím to vážně, já vážně nevím, co mám dělat,“ naléhal.
„Poradím ti,“ otočila se k němu prudce čelem a zabodla do něj svůj pohled.
„Zatřepej konečně hlavou, ať vysypeš ty piliny!“ Důrazně se na něj podívala, dala si záležet, aby se rozrušením netřásla, nebrečela, ani nevypadala rozhozená.
„Co tím myslíš?“ Zmaten těkal očima po dívce. Věděl, že mluví o něčem, čemu nerozumí. Ač si to neuměl vysvětlit, nejspíš to bylo totéž, o čem mluvila Sakura. Ty dvě se ale nikdy nijak extra nesblížily, ne víc než obyčejné kamarádky, odkud Hinata ví něco, co nechápe ani on.
„Čekám, až mě začneš konečně poslouchat, nebo se naučíš dávat jedna a jedna dohromady,“ povzdechla si. Je vůbec možné, aby byl někdo tak dalece zabedněný? Musí mít blond i mozek, jinak to nejde vysvětlit.
„Temari měla tehdy pravdu, copak jsi hloupý? Slepý? Hluchý? Nechceš vidět, čeho už si všimla polovina tvých přátel? Naruto, prosím vzpamatuj se,“ povzdechla si trochu sklesle.
Poslední větu už slyšel po několikáté, všichni kolem něj mluví o něčem co nechápe, všichni to vědí a on se má vzpamatovat.
„Slepý, hluchý, zabedněný... To je to tak zřejmé?“ Zamyslel se nahlas.
„Co to má s Temari?“ Zakroutil zmateně hlavou.
„Jen to, že sem ji tehdy měla poslechnout a otevřít si oči. Zdálo se mi to sobecké, ale teď chápu, že to není tak, že bys úmyslně přehlížel, co se kolem tebe děje. Ty jsi opravdu mimořádně nevšímavý!“ Řekla trochu uraženým tónem, přece jen už ho měla dost a to, že tolik let přehlíží její city, se jí začínalo dotýkat.
„Ale já vážně nechápu...“ Prostě mu nic nedocházelo.
„Pamatuješ si vůbec něco co jsem ti říkala? Naruto jdi domů, zmysli se a možná ti to dojde!“ Nařídila mu. Blonďák se nesnažil vzdorovat i když věděl, že s tímhle úkolem nehne ani s Jashinovou pomocí.

Sakura vařila večeři a zdála se nesvá, Naruto seděl na gauči a myšlenkami byl naprosto jinde. Nedokázal si vysvětlit, co to do Hinaty vjelo.
„Co mi říkala?“ Zašeptal a zamyslel se.
Z ničeho nic zazvonil telefon. Sakura sebou trhla a šla ho zvednout.
„Halo?“
„Sakuro?“ Ozval se známí hluboký hlas.
„Co chceš?!“ Vyštěkla.
„Vidět Naokiho, chvíli s ním mluvit,“ vysvětlil.
„Tak sem kvůli tomu nevolej! Přivedu ho zítra!“ Povzdechla si.
„Je nezvykle tichý,“ ozvalo se ještě.
„Po kom to asi má,“ řekla sarkasticky.
„Promiň,“ ozvalo se.
„Sasuke?“ Trochu naléhavým tónem zareagovala, aby to nepokládal.
„Řeknu to Narutovi zítra večer,“ oznámila mu. Pak už ale vážně zavěsil.
Nebyla si jistá, jestli to brát jako souhlas nebo nesouhlas, ale podpora v tom určitě nebyla.

Druhý den Naruto seděl v kanceláři a jako obvykle, víc než do papírů koukal z okna. Nemohl vyhnat z hlavy to co mu řekla. Přemýšlel o jejich předchozích rozhovorech. Vážně mu říkala něco tak důležitého?
Najednou se z chodby ozval hluk, netrvalo dlouho a dovnitř vpadl Shikamaru.
„Naruto!“ Vykřikl a popadal dech.
„Hm?“ Zeptal se nezaujatě.
„No, volala mi Temari, že bych ti měl něco říct...“ Začal a nebyl si jistý, odkud to vzít.
„Zase Temari?“ Pomyslel si Naruto. Pomalu toho všeho mal dost.
„Tak?“ přejel pohledek Shikamara.
„Byla vyzvednout holky ze akademie, Sakura už tam nebyla, ale Kasumi říkala, že dnes při soubojích udělal Naoki něco moc divného,“ vysvětloval.
„A dál?“ Zvedl Naruto znuděně obočí.
„Byl rychlí, všímvý a...“ Shikamaru stále zaraženě brzdil a čekal, jestli to nedojde Narutovi samo.
„A?!“ Trochu nabroušeně zvýšil hlas.
„A ml oči jako Kakashi,“ dodal nakonec.
Naruto se na něj zmateně podíval. Vypadal trochu překvapeně, hlavně nejprve jako by tomu ani nevěřil.
„To je blbost,“ konstatoval se zakroucením hlavou.
„Opakovala to pořád dokola, Naruto on... ..má sharingan,“ řekl Shiamaru.
„Říkám, že je to blbost!“ Vykřikl Naruto, jako by realita potřebovala jeho svolení, ale pomalu sám věřil, že je to pravda.
„A Sasuke ho byl poslední dva dny vyzvedávat společně se Sakurou," dodal.
„To přece nic neznamená!" Bránil se Naruto.
„To-to není možný,“ zadíval se tupě do prázdna před sebou a pak vyletěl jako blesk z kanceláře.
Nikdo nevěděl kam se hnal, ani on sám, ale jak zjistil, nohy ho táhli na místo, kde před lety slavili poražení Madary.
Byla to přece jediná noc, jediná noc kterou strávila Sakura sama se Sasukem. Přece se nemohlo nic stát. Byla to jen jedna noc. Jedna noc po všech tech letech. Noc s někým na koho myslela a koho vždy milovala.
Pomalu mu začínala třeštit hlava, všechno do sebe zapadalo. Její reakce když ho po té době uviděla, její vyhýbání se Naokimu a podráždění od chvíle kdy se tu Sasuke ukázal. Všechno to nabralo na intenzitě.
Zabrzdil, procházel mezi stromy, dokud neuviděl jeden, vzpomněl si, co o něm říkala Hinata.
„Vyrývají se tam jména, že jo?“ Konstatoval sám pro sebe a šel k němu. Začal hledat, chtěl vědět, jestli najde to co si myslí.
Za nějakou dobu se zarazil. Zůstal tupě zírat před sebe, tak to trvalo několik minut, během kterých se mu v hlavě asi odehrával chaos.
Následně se mu do očí nahrnuly slzy.
„Hinata a Naruto“
Právě teď chápal všechno. Všechno od začátku do konce. Nemohl hledat dál, protože teď už prostě věřil tomu co slyšel. Beztak Hinata řekla, že je úplně slepý. Tohle tím myslela, tohle a to že si nevšiml. Teď teprve mu došlo, že mu není podobný vzhledem ani povahou. To odhodlání co v něm viděl, to nebylo jeho.
Najednou si byl stoprocentně jistý. Byl roztomilý po Sakuře a tak a ctižádostivý po Sasukem. Byl Sasukeho dítě.
Teď ho zajímalo jediné, co bude dál? Musel si okamžitě promluvit se Sakurou. Jak mu mohla tak dlouho lhát? Otočil se k cestě nazpět do centra vesnice a zoufale se snažil srovnat v hlavě všechny ty myšlenky. Najít řešení.

Vrátil se domů. Otevřel dveře a šel rovnou nahoru odkud slyšel hlas.
V pokoji našel Sakuru, jak povídala něco Naokimu.
„Ahoj Naruto, chtěla bych si s tebou promluvit,“ polkla.
„O tom, že si mi dvanáct let tvrdila, že Naoki je moje dítě a přitom si věděla, že je Sasukeho?“ Zadíval se na ní chladně. Byl to pohled zrazeného štěněte, které odkopli nechali u silnice, přesto, že bylo věrné a hodné.
„Já-já...“ Začala, ale nevěděla co říct.
„Jak si mi sakra mohla takhle lhát?!“ Vykřikl najendou.
„Pamatuješ ten večer kdy tě jmenovali Hokagem? Chtěla jsem ti něco říct, víš co si mi řekl? Ať se stalo cokoliv, já se o to postarám. Takhle jsem mohla lhát. Zjitila jsem, že sem ve druhém měsíci těhotenství a ty si mi řekl tohle. Pochopila jsem tehdy, že mě miluješ a že to nejlepší co můžu udělat pro všechny je být s tebou. Nevěděla jsem, že to nebude fungovat, že budeme tak hrozně jiní, že prostě jenom tvoje láska nestačí.“ Vysvětlila.
„Ale proč si mi proboha neřekla pravdu?!“
„Doufala jsem, že to nebude potřeba, že se k tomu nebudu muset už nikdy vracet!“ Uhnula pohledem.
„A Sasuke?“ Zeptal se už klidným hlasem Naruto.
„Co?“ Zvedla oči opět k jeho tváři.
„Ví to?“ Dodal.
„Asi dva dny,“ odpověděla už zcela klidně, jen lehce třesoucím hlasem.
Naruto se otočil ve dveřích a šel pryč. Přesně to sedělo, jak vůbec mohl pochybovat?
„Počkej! Kam to jdeš!“ Vyhrkla. Chtěla si o tom rozumně promluvit.
„Sakuro, my dva se teď nemůžeme v klidu bavit, nechci nic víc říkat, protože tě mám rád a vím, že bych toho litoval. Není to tak, že bych tě teď nenáviděl, ale faktem je, že Naoki je Sasukeho dítě a ty po všech tech letech miluješ jeho, takže to takhle nemůže zůstat i kdybychom se snažili přetvařovat sebe líp,“ řekl.
„Dobře, ale kam to jdeš? Naruto já vím, že co sem udělala, bylo špatně, že sem ti o tom měla říct, ale přísahám, že sem ti nechtěla ublížit, věřila sem, že to zůstane po zbytek života moje tajemství.“
„V pořádku. Ale udělali jsme až moc chyb, než abychom měli čas se nad nimi teď zastavovat. Půjdu je napravit k někomu komu sem moc ublížil a ty zavolej Sasukemu, že ho pozdravuju, ať kouká zvednout svůj líný zadek a naklusat sem, protože tu má syna a má mu co vynahrazovat, je to rozkaz Hokageho.“ Řekl a bez dalších debat vyšel ven.
„A já... ..já teď sebou pohnu a půjdu konečně za Hinatou. Za mojí Hinatou.“