Obecné

[font=Book antiqua]Po tak dlouhé době… tak dlouho

Tma se už rozprostírala všude okolo. Dívka konečně doskočila před hlavní bránu. Nadšením jí tlouklo srdce a prsty na rukou se třásly nedočkavostí.

Konečně tě zase uvidím… tak dlouho…

Rozběhla se do nitra spící vesnice. Nehledala cestu domů, ačkoliv se jí po těch dvou letech scházeli stejně jako on. Nehledala ani svého velitele, hokage Tsunade, aby jí podala výsledek mise.

Snad… snad se nic nezměnilo… je to tak dlouho… tak dlouhá doba…

„Peine, proboha, co tady děláš?“ Začala jsem.
„Já co tady dělám? Co tady děláš ty!? Dneska slavíš dvacetiny, máš být doma.“ Zpražil mě, chová se jak můj otec, nebo hůř jako můj přítel, co jsem komu udělala?
„Ona je doma. Konoha je její domov.“ Vložil se do rozhovoru Neji.
„Drž hubu, s tebou se nikdo nebaví, my jsme její domov!“ Sykl Pein na Nejiho, už jsem to nevydržela a konečně jsem si splnila sen, praštila jsem Peina.
„Nebudeš si dovolovat na mého bratra.“ Řekla jsem to neskutečně chladně, ale vyrovnaně.

Byl jsem dítě když se to stalo,
navždycky mi to život poznamenalo.

Bylo to večera když jsem se narodil,
večera,kdy Kyubi útok svůj na nás zasadil.

Můj otec,Hokage hrdě s ním bojoval,
Kyubihi ni z pomocí druhých nezdolal.

A proto to rozhodnutí,proto ten čin,
zapečetit démona,vyvoleným stal se jeho syn.

Naruto měl se stát hrdina,
Tak přál si to Hokage i jeho rodina.

Osud však zlý byl a mnohém víc,
z otcova přání nezbylo nic.

Zemřela matka po porodu,zemřel i otec jeho,
nikdo se neujal chlapce nebohého.

Stranili se mu,vyhýbali,

Kapitola druhá... Přesun a menší komplikace

A je to tady! Oujé, je to tady!
Lítám po bytě jak torpédo a snažím se uklidit bordel, co jsem způsobila při balení. Orochimaru sedí na židli před počítačem a snaží se najít ten díl Naruta, v kterém byl zakódovaný portál.
Přitáhnu před obrazovku tzv. miništafle, ze kterých jsou nyní schůdky přímo k monitoru.

Jaden pomalu pootevřel oči.
Když se trochu vzpamatoval, ucítil otřesy a svištění větru.
Kde to sem…? Napadlo ho.
Zaostřil pohled a spatřil Namin obličej nad sebou. Dívala se někam dopředu, jelikož on se díval nahoru.
Potom ucítil pod rukou srst.
„Kde to sem?“ otázal se.
Nami trhla hlavou a zadívala se na něj.
Na tváři se jí objevil široký úsměv.
„Ahoooj!!! Už je ti líp??“ řekla vesele a pomohla Jadenovi se narovnat a chytit Riona, na kterém se vezli.

Zavřela dveře a sestoupila po schodech od pracovny dolů mezi jásající dav, který jí gratuloval za to, jak pořádně vypekla Peiňátko a který jí také později oznámil, že v pokoji bude s Tobim, který prý není vůbec nebezpečný...

"Tobi ti rád ukáže pokoj!" mužíček v oranžové masce poapdl Sagi za ruku a táhl ji dlouhou chodbou.
"Hele Tobi, proč tě ostatní nemají rádi?" otázala se a zamyšleně na človíčka pohlédla.
"Tobi neví." odpověděl a otevřel dveře, před kterými stáli.
"Takže tady...?" Sagi vstoupila do místnosti.

„Až dorazíme, tak o ní zjisti něco víc…“ prohodil k němu. Mladík v brýlích přikývl.
Potom se věnovali cestě před sebou ………………………. .

11. Návrat domů

Nano, Sakura, Naruto a Kakashi byli na cestě zpátky do Konohy. Jejich mise byla neúšpěšná, jelikož se jim nepovedlo přivést Sasukeho zpět.
/Sasuke … proč?/ zatnul pěsti Naruto. Slíbil to Sakuře … že ho přivede zpět, ale opět se mu to nepovedlo. Zase zklamal. Nebyl dost silný na to, aby ho zastavil a to tak tvrdě trénoval.

Černovlasý kluk políbil dívku na tvář.
Jen ona věděla, že to nemyslí vážně.
Láska...jak povrchní věc.
"Měj se, Siashi!" zamávala svému příteli.
"Pá, puso!" zamával a odběhl.
Věděla, že tam má schůzku s Temari.
Dcera Kazekageho... výhodnější partie než nějaká obyčejná holka.
Táhli to spolu už dlouho.
Je jen otázkou času, kdy mě nechá, pomyslela si trpce.
Už to tak nebolelo... ne tak jako dřív...
"Tak ahoj zase zítra!"
"Měj se, Kimi!"
"Čau!"

Popadla Konanin kartáč na vlasy a jala se zuřivě česat.
Pro jistotu sundala šátek z krku, aby jí napřekážel a...
...zamrzla uprostřed pohybu, když viděla na svém krku...

...umíte si asi představit, že se vyděsila toho podivného tetování.
Co to je? pomyslela si, Je to...hnusný! Vyzařuje z toho zlověstná aura...
...nebudu jim to ukazovat...! rozhodla se nakonec.

Pečlivě si uvázala šátek a vešla zpět mezi Akatsuki. Beze slova se chopila koštěte a začala zametat.

„Sasuke!“ zvolal radostně Naruto.
„Sasuke?“ ztratila Sakura řeč a pozorovala osobu na konci místnosti sedící ve stínu na schodech ………………………… .

10. Přítel nebo nepřítel ???; Boj se Sasukem !!!

Osoba zahalená ve stínu vzhlédla…rudě zářícíma očima.
/To je on?/ Nano se zamračila a pozorovala Sasukeho postavu. Byla v pozoru, protože se jí na něm něco nelíbilo.
„Naruto, huh?“ řekl ledabyle Sasuke a sklouzl přivřenýma očima na Nano.
„Tahle holka mě nahradila?“

ÚVOD : Stačí málo a člověk zapomene … stačí chvilka a život se člověku může změnit… je to náhoda nebo osud? Kdo ví … važme si věcí, které doposud máme, protože pak už je na to moc pozdě …

Ztracená duše ...

„Vstávej Emi !!!“ křičí zezdola na dívku její matka. Osoba na lůžku zamručí a otočí se.
„Už máš devět hodin !!!“ ozve se znova. Dívka si přikryje hlavu polštářem …
/Ještě je brzo …/ Najednou je slyšet dusot nohou po schodišti. Poté se prudce rozrazí dveře do Emiina pokoje a v nich stojí její máma.
„Mladá dámo koukej vstát!“ Dívka vztekle vstane.
„Dyť je brzo!!!! Mám ještě čas!!! Na misi jdu až kolem poledního tak nechápu proč mě budíš!!!“ zavrčí směrem k ženě v postarším věku.

Měla dojem, jakoby měla kolem pasu něco těžkého…
Ospale zamžourala do denního světla.
No ano!
Ležela zády k Peinovi, který ji pevně objímal kolem pasu.
Opatrně položila svou ruku na jeho.
Usmála se.
Celé to bylo tak bláznivé!
Věděla, že by už měla vstát… že by takhle vůbec ležet neměli, ale… strašně moc se jí nechtělo!
Po dlouhé době se cítila tak… klidně, pokojně, hezky…
Chvíli ještě vychutnávala blízkost muže vedle sebe, pak neochotně vyklouzla z jeho sevření.

„Ne! Už ne!“ křičela Ina.
Písek se jí drolil zpět do části, kterou zrovna prokopávala. Do konce časového limitu zbývaly jen 2 dny a ony ještě nenašli střep. Teda, pokud tady střep je. Podívala se na hodinky.
„Je dvanáct pryč. Čas pro polední pauzu na oběd,“ pomyslela si a balila náčiní.
Odcházela do stanu. V polovině cesty potkala Sakuru.
„Tak co? Našla si něco, Sakuro?“ zeptala se jí.

„Co jste včera ještě řešili? Když jsem šel kolem, tak jste tam ještě byli.“ Zeptal se těch dvou Naruto, při další jejich „schůzce“.
„Dotahovali jsme operaci Sakura Uzumaki k dokonalosti.“ Ušklíbl se Sasu a Naru na něj vyjeveně koukal.
„Jo a máme pro tebe pokyny k fázi jedna. Většinu už znáš, ale jistota je jistota…“ přidal se Neji. Naruto na to zahučel něco ve smyslu „Nejsem blbej!“, ale ti dva ho ignorovali.
„Takže za prvé ji nezvi na rande.“ Začal Sasuke.
„Nechovej se jak debil.“ Doplnil ho Neji.

Všude samý básně... všude samý verše... to děsně naštve, vzhledem k tomu, že já nejsem vůbec žádný básnický střevo!!! Ae je to děsně nakažlivý!!! Můj první pokus... a jak tak koukám, nemá to vůbec nic společnýho s Narutem!!! xDDD A zase ty moje zbytečný kecy!!! Mno... snad se bude aspoň trošku líbit!!!

***

Život je tvrdý a záludný...,
ale je také krásný a radostný...

Život je jako cenný artefakt, který se vystaví...,
avšak když se rozbije, už ho nic nespraví...

Života si každý váží...,

Kus od hranic se zemí Vody stála menší obranná vesnice.
Z komínů domů v ní se linuly dýmy a obyvatele se v klidu procházeli po hlavní ulici a zastavovali se u různých obchodů nebo restaurací.
Les, kus od ní, lehce šuměl a stromy v něm se mírně nakláněli pod závany větru.
Byl klidný tichý večer…ne však na dlouho.
Najednou se hora, tyčící se do výše kus od lesa začala třást a na jejích svazích se začali objevovat praskliny.
Široké okolí zachvátilo zemětřesení.

Další jednorázovka s hlavním tématem o tom,jak se Kushina Uzumaki a Minato Namikaze vlastně seznámili.Bavte se / nebo-li po Anglicku – ENJOY!

Díl 1. - Neodolatelné rty

Kapitola 1.

Krutá,nemilosrdná …

Přehodila přes sebe černý plášť a vyšla ze svého pokoje. Byl čas snídaně…
„Musíš bejt vždycky tak nechutnej?!“ obořila se žena s modrými vlasy na muže se žraločím obličejem sedící po její levici.
„Co je?!Mám hlad … navíc, oči jsou nejlepší!Nechceš taky Konan?“ podstrčil jí pod nos oko srnky napíchnuté na vidličce.
„Fuj!“otočila hlavu na druhou stranu.

Ještě nedávno ses smažil na pokraji smrti. Probudil jsi v sobě svého démona. A to jen kvůli jednomu obyčejnému klukovi. Co jsi tím chtěl dokázat? Stačila by ti jen špetka tvé moci, abys ho srazil na kolena. Ale ty ses musel vytasit se svou nejmocnější zbraní. Tys ho musel probudit a tím ohrozit všechny své blízké. Jen kvůli němu.
A on tě porazil. Nevím, co se s tebou od té doby stalo, ale cítím, že ses hodně změnil. Už netoužíš zabíjet nevinné. Někdy ve tvé tváři dokonce čítám jediné…
… jsme zase rodina.

„No to si snad děláte srandu!“ sledovala šokovaně Anko domovníka.
Zmítaly jí všechny možné city a emoce.
„Ne, myslím to naprosto vážně. Od té doby, co tě vyhodili z tvé práce, nejsi schopná zaplatit nájemný. Je mi to moc líto, vím, že jsi správná holka a každý má nějaký problémy, ale i já se potřebuju něčím živit. Musím ten pronájem dát někomu, kdo mi opravdu bude platit…“
„Zaplatím za týden! Nebojte se, seženu všechny peníze!“
Domovník smutně zavrtěl hlavou.
„Nezlob se, ale nemůžu tě tady už nechat.“