S+A 005 Rande na ulici

„No to si snad děláte srandu!“ sledovala šokovaně Anko domovníka.
Zmítaly jí všechny možné city a emoce.
„Ne, myslím to naprosto vážně. Od té doby, co tě vyhodili z tvé práce, nejsi schopná zaplatit nájemný. Je mi to moc líto, vím, že jsi správná holka a každý má nějaký problémy, ale i já se potřebuju něčím živit. Musím ten pronájem dát někomu, kdo mi opravdu bude platit…“
„Zaplatím za týden! Nebojte se, seženu všechny peníze!“
Domovník smutně zavrtěl hlavou.
„Nezlob se, ale nemůžu tě tady už nechat.“
Nastala dost dlouhá odmlka, kdy měla Anko na krajíčku. Poslední dobou toho na ni bylo moc.
Také si všimla, že se Shikamaru od toho, kdy se dozvěděl, že bude otcem, dost změnil. Často mu na očích viděla smutek a taky si uvědomila, že Shiki trochu „zapáchá“. Jakoby se nějaký čas nemyl.
„Prosím,“ zkusila to ještě jednou Anko a zoufale se na domovníka podívala.
Ale ten jenom zavrtěl hlavou.
„Do hodiny chci mít prázdný byt,“ řekl nakonec a odkráčel.
Anko si smutně povzdychla. Nezbývalo jí holt nic jiného, a tak se začala balit.
Hlavou jí mezitím prolétlo tolik vzpomínek. Pohladila si své již velké břicho a zašklebila se, když ucítila kopnutí. Už byla v sedmém měsíci těhotenství. Za tu dlouhou dobu si zvykla na pohrdavé pohledy kolemjdoucích a nevšímavosti svých známých. Jediný Shikamaru a domovník se k ní chovali mile a ona jim za to byla velmi vděčná.
Jenže teď ztratila náklonnost domovníka a nezbývá jí nic jiného, než žít na ulici. Shikiho o pomoc prosit nebude, věděla, že musí mít dost problémů se svým otcem. Bude to muset vydržet - minimálně do té doby, než se miminko narodí.
Tolikrát už Anko pomyslela na odstěhování do jiné vesnice, ale bohužel na to nemá peníze. A navíc, když byla naposledy v písečné, vysloužila si dokonce několik plivanců. Zprávy se šíří rychle.
Další povzdech způsobil, že se Anko vrátila do reality a rychle si sbalila. Ani se raději nerozloučila s domovníkem a vyšla na blátivou ulici. Už se stmívalo a Anko se rozhodla najít nějaké místo, kde by mohla v suchu přečkat noc. Hned si vzpomněla na dětské hřiště, kde je obrovský přístřešek. Tam přespí a ráno se teprve uvidí, co bude dál, konec konců ne nadarmo se říká - ráno moudřejší večera.

Anko se zarazila. Nevěřícně se dívala na spící postavu pod přístřeškem. Úlekem pustila tašku na zem a chytla se za své bříško. Nemohla uvěřit tomu, co viděla. Nemohla uvěřit tomu, že by tam mohl ležet on.
„Shikamaru,“ zašeptala do vzduchu.
Dotyčný pohnul hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Pak jeho pohled spočinul na Anko. Otevřel pusu. Chtěl něco říct, ale nemohl. V hrdle měl sucho.
„Ty… tvůj otec tě vyhodil, že?“ zeptala se Anko a Shikamaru přikývl.
„Ale… proč? Proč jsi mě teda nenechal? Tvá rodina je daleko důležitější!“ vykřikla Anko a v jejím hlase bylo slyšet zoufalství.
Shikamaru se na Anko podíval trochu omluvným, trochu láskyplným pohledem.
„Protože TY jsi moje rodina. A ne jenom ty,“ odvětil.
„Já… díky,“ vykoktala ze sebe nakonec Anko a rozběhla se za svým milým.
Tu noc i noci následující spali spolu - jejich láska prostě překonala všechny překážky.

Anko ani Shikamaru si však nevšimli opodál stojící postavy. Postavy, která je sledovala. Vnímala jejich pocity, všímala si jejich starostí a každý den je pronásledovala. Věděla, kdo jsou. A po shlédnutí jejich lásky byla pevně odhodlána, navzdory všeobecnému nesouhlasu, jim pomoct.