Obecné

"Tak už jsi tady," řekla Tsunade.
"Hai."
"Takže, jelikož jsi na akademii moc stará (no dovol xD), dostaneš osobního trenéra."
Osobního trenéra? Se teda mám.
"A kdo bude tím trenérem?" zeptala jsem se s očekáváním toho nejhoršího.
"Uzumaki Naruto."
Nééé! Toho ne! To jsem teda dopadla. Ale je fakt, že jsem mohla skončit hůř. No ...
"Hai," řekla jsem poněkud sklesle.
"Tvůj trénink začne v deset. Měla by ses vrátit na ubytovnu, připravit se a počkat na Naruta."
"Hai. Ehm... Tsunade-sama, chtěla bych vám o sobě něco říct."

[font=Bookman old style]…Izumo učinil, jak mu Kotetsu přikázal, pokusil se alespoň trochu zvednout dřevo… to se ovšem ani nehlo…
„Co budeme dělat?“ zeptá se ublíženě, když se štaflemi nehnul ani o milimetr.
„Co budeme dělat? To je dobrá otázka.“
„A těžká odpověď,“ zamručí Izumo a opět se stáhne do svého koutku.
„Kam si zase šel?“ zeptá se Kotetsu.
„Kam asi, sednout si!“ odsekne Izumo.
„Hm.“
…Kotetsu přemýšlí…
„Páka!“ vykřikne z ničeho nic, že i Izumo nadskočil leknutím.

Hodně lidí už se mě ptalo,jestli taky někdy napíšu nějakou Jednorázovku.Přemýšlela jsem a nakonec jsem přišla na toto.Tak snad se Vám to bude líbit

„Jsem doma sám.Manželka mi odjela na služební cestu a syn je na výletě.“
POZOR!
Toto není naříkání ubohého muže,který zůstal doma sám.Je šťastný,že má konečně celý byt pro sebe.

Netrvalo dlouho a do půl třetí přešli hranice. Poté se drželi už jen hlavní cesty, která je zavedla až k obrovskému stavení. Byli u cíle…………………………. .

6. Starý meč; "DO BOJE!!!"

Naskytl se jim pohled na bíle natřenou budovu a ohromné prostranství kolem. Krásně opečované stavení už na pohled. Vydali se směrem k němu. Došli ke dveřím a zaklepali.

[font=Bookman Old Style]…den jako každý jiný…
„Ahój,“ zavolá Kotetsu na svého kámoše.
„Zdar,“ odpoví mu Izumo a vpustí ho do svého bytu.
…den jako každý jiný… Izumo se rozhodl vymalovat si byt…
„Tak přinesl jsem ty barvy a taky štafle,“ řekne, zatížen obrovskou horou dřeva na zádech.
…den jako každý jiný… Izumo se rozhodl vymalovat si byt… A Kotetsu nesmí chybět…
„Jo díky, postav je do předsíně, já zatím skočím pro štětce a hurá do práce,“ zvolá zvesela Izumo.

I můj odpor povolí. Vím, že ten, jenž stvořil mé prokletí na mě čeká.
A jako v tranzu, jako zaslepená se vydám pryč...
Pryč od Akatsuki...
Pryč od Konohy...
Pryč od Nejiho...
Pryč od Kakshiho...
Pryč ode všech mě milých...
Pryč... a za někým, kdo mi zničil život...
...za někým, kdo mě ale přesto dokázal ovládnout...
...udělat ze mě loutku...
...mířím k Orochimarovi...

Už jsem skoro tam, když si uvědomím co to vlastně dělám.
Ale což, pomyslím si, aspoň ho KONEČNĚ zabiju.

V noci opustil tým 1 vesnici a vydal se směrem k lesu.
„A co budeme vlastně hledat?“ zeptala se Katara.
„Všechno divný.“ Řekl Jaden.
„Nemohl by jste být trochu konkrétnější??“ řekla netrpělivě Katara na Jadenovu odpověď.
„Nemohl, protože sám nevím, co máme čekat. Prostě, kdyby jste zahlédli nebo zaslechli něco podezřelého, dejte vědět.“ Řekl Jaden a rozhlédl se po tmavém okolí.
„Daisaku a já můžeme použít svoje Kekkei Genkai na prozkoumání okolí, takže se rozdělíme, abychom mohli pokrýt větší území.

„Po dlouhé době mise … nemůžu se dočkat. Chybělo mi to,“ řekla ještě než otevřeli dveře do pracovny Páté…………

5. Nová mise;Vzpomínky se vracejí!

Chytila za kliku a spolu s těma dvěma vešla dovnitř. Všichni už tu čekali jen na ně.
„Jste tu všichni ?“ přejela je Hokage očima a oni přikývli.

A je tu další jednorázovka pochybného původu. :-D

Muž vystoupil na horu a pohlédl pod sebe. Bylo už šero a jemu se naskytl úžasný pohled na Konohu. Na vesnici, kterou před tolika lety opustil. Na tváři se mu objevil zatrpklý úsměv.
Jeho pohled spočinul na skále s hlavami Hokagů. Překvapeně se díval na pátou podobiznu. Znovu ten úsměv, když si vzpomněl, kdo to je. Dříve jí znal. Dříve. Dost se bál, aby ho ve vesnici přijali. Po tolika letech. A pak si vzpomněl na něho…

[font=Book Antiqua][i]Maluju, rád maluju. Vždycky jsem maloval. Když mi bylo smutno, když jsem se nudil, když jsem se smál. Maloval jsem, i když jsem bojoval. Když jsem se ráno probudil. Před spaním. Vlastně pořád.

Miluju kreslení i malování. Ze začátku jsem myslel, že mi to moc nejde, postupně mi ale všichni říkali, že umím úžasně kreslit. Těšilo mě to. Postupně jsem si začal víc věřit. Věřit ve svou ruku, jež držela štětec a malovala. Konečně jsem si byl jistý tím, co dělám. Že jsem opravdu v něčem dobrý.

Za chvíli se už tým Delta hnal dál lesem do Země Deště.
„Za chvíli překročíme hranice!“ podíval se přes rameno Jaden na Nami s Hirem.
Když by jsme to tu stihli vyřídit rychle, tak by jsme se ještě možná stihli přidat k Narutovi a Sakuře na jejich misi s tím špehem.... Ale možná to ani nebude nutné.... Sasuke!!
Přemýšlel Jaden a zamračil se.
Najednou sebou trhl a rychle se odrazil od větve, na kterou právě doskočil, do zadu.

"Kdybych byla klon," pokusím se o žert,
"Tak bych nejspíš požadovala pusu na dobrou noc."
Jaké je však moje překvapení, když to Kakashi nepochopí jako žert, nýbrž...
"jak si přeješ..."
a opravdu mě políbí.
"A teď už spi..."
A pak opustí místnost...

Probudím se a chvíli mi trvá, než mi dojde, kde jsem.
Potichu, potichoučku vstanu, vlezu do sprchy, umyju se, obleču a když už stojím u dveří, že odejdu, zaslechnu kroky.
Aktivuju Midorigan. Nikde nic nevidím...
Pomyslím si, že už mi asi hrabe a vyjdu ven na ulici. A v tom se to stane...

Teď jí konečně uvidí … po tak dlouhém čase. Vůbec mu nevadí že leje jako z konve. Pospíchá, jako kdyby mu za zádama hořelo. Už vidí bránu. Seskočí na ulici a už jde pomalu pěšky. Čím víc se přibližuje, tím víc je natěšený. Poté spatří dvě postavy stojící u hlavní stráže …………………..

4. Setkání s přáteli

„Tak se tu mějte. Musíme už jít. Máme za sebou dlouhou cestu,“ vymluvil se Jiraiya. Rozloučili se a zamířili do středu vesnice.

Splněné přání - 15

Další díl od Kieko . Doufám, že se bude líbit.

[font=Book Antiqua][i]Naděje…
Vzdát se? To nikdy, já se nikdy nevzdám, rozumíš kluku? Půjdu tě hledat i nakonec světa, a nakonec tě přivedu zpět, to je můj druhý cíl a půjdu si za ním tak dlouho, dokud se nesplní. A za každou cenu ti zabráním v napadení naší vesnice.

Láska…
I když si mě opustil, a vím, že ses změnil, stále to neznamená, že už to nejsi ty. Lidé se mění, někdy k lepšímu, někdy k horšímu. Já tě budu navždy milovat a spolu s Narutem ti dokážeme, že tam uvnitř jsi to pořád ty.

Přátelství…

[font=Book Antiqua][i]Přemýšlel jsem, nebo vlastně pořád nad tím hloubám...

Hlavou se mi honí jen jediná otázka: Jednal jsem správně?
Teď, když jsem dovršil osmnáctý rok života, jsem si teprve začal uvědomovat, že to celé nemělo vlastně žádný smysl.

Konečně jsem se dohrabala k tomu,abych sepsala další díl.Omlouvám se všem,kteří museli tak dlouho čekat .
P.S.:Skoro na konci příběhu je úryvek rozdělen na dvě barvy – Modrou a Fialovou –
Modrá:Řeč otce Nanami.
Fialová:Řeč matky Nanami.

Díl 9. - Vzpomínky na minulost

Měsíc se pomalu začal střídat se Sluncem.Sluneční paprsky začaly pronikat i do Akademie.Jediného,koho to pobudilo,bylo naše největší ranní ptáče z Konohy-Lee.Začal křičet něco ve stylu:

Slunce už se začalo ukládat k spánku, jen jeho poslední hřejivé paprsky pronikaly skrz koruny stromů a zalévaly tak svou září kousíčky staré cesty. Ta cesta působila dojmem, že po ní již dlouhá léta nikdo nešel, dříve bývala nejspíše široká, aby na ní mohlo jít více lidí vedle sebe, časem však začala zarůstat trávou, plevelem a kořeny z okolních stromů.

[font=Book Antiqua][i]Ještě donedávna jsem myslela, že můj život zůstane nenaplněn. Poslouchala jsem rozkazy rodičů, pilně se učila, zdokonalovala se ve svých jutsu. Oproti jiným kunoichi, jsem neměla příliš šťastné dětství. Rodiče mě nikdy nepovažovali za nic víc, než zbytečnou přítěž. Můj otec se nedokázal smířit se skutečností, že místo vysněného syna má malou dceru.

Daleko od nich v jedné vesnici vykřikl blonďatý chlapec : „Mám to!!!Jooo!!!Podívejte se sensei!“ podstrčil přepůlený list stříbrovlasému muži pod nos.
„Výborně Naruto. Odpočiň si. Zítra budeme pokračovat...“ usmál se muž.
„Až zítra …?“ posmutněl chlapec.
„Zítra,“ odpověděl Kakashi a spolu se vydali zpět do Konohy……………………………..

3.Starý známý;Nano sílí!

„Udělám oběd …“ prohodila Nano, když vcházela do dveří.
„Není třeba, zajdeme si do vesnice,“ brouknul Jiraiya od stolu.