Akatsuki & Hyuuga VI. - závěr.

„Peine, proboha, co tady děláš?“ Začala jsem.
„Já co tady dělám? Co tady děláš ty!? Dneska slavíš dvacetiny, máš být doma.“ Zpražil mě, chová se jak můj otec, nebo hůř jako můj přítel, co jsem komu udělala?
„Ona je doma. Konoha je její domov.“ Vložil se do rozhovoru Neji.
„Drž hubu, s tebou se nikdo nebaví, my jsme její domov!“ Sykl Pein na Nejiho, už jsem to nevydržela a konečně jsem si splnila sen, praštila jsem Peina.
„Nebudeš si dovolovat na mého bratra.“ Řekla jsem to neskutečně chladně, ale vyrovnaně.
„Ty jsi mi dala facku?“ Větu vyslabikoval. Hlas měl vražedně autoritativní, naběhla mi husí kůže.
„Ano, dala.“ Sebevědomě jsem mu vyplivla odpověď do tváře.
„Hinato, ty jsi překročila své hranice.“ Hrůzou mi nejspíše stály i vlasy.
„Ty mi budeš určovat hranice? Kdo si jako myslíš, že jsi?“ Nevzdávala jsem se.
„Já jsem tvůj šef! A piš si, že tohle pusa nezachrání.“ Křičel
„Okamžitě půjdeš semnou.“ Hrozil.
„Ne. Nepůjdu. A dělej si co chceš, ostatní si taky můžou lítat kde chtějí, tak nevím proč já ne!“ Urazila jsem se.
„Protože tě mám chránit.“ Řekl již sklesle Pein.
„Cože? Děláš si legraci, že jo?“ Otočila jsem se na něj.
„Ne, znal jsem tvou matku, i tvého pravého otce. Tvá matka věděla, že se jednou Hiashi dozví, že nejsi jeho a přála si, abych tě před ním ochránil, slíbil jsem jí to…“ Přiznal se.
„Ano, znal jsem tvou matku, byla velkou shinobi, díky ní máš v sobě Juubiho chakru."
„Lžeš Peine. To není pravda, nic společného s Juubim nemám. To nemůže být pravda.“ Brečela jsem.
„Je, Hinato, nikdy ti nepřišlo zvláští, kde jsi vzala ty nadpřirozené zásoby chakry, proč víš, to co ostatní neví??" Teď mi to došlo, vysvětlovalo to mé sny, co se vždy splnily, moje zvláštní pocity, skoro nepřekročitelné hranice v boji. Nelhal.
„Vrátíš se semnou?“ Zeptal se a hrozně mile se usmál.
„Sasori na tebe taky čeká.“
„Ne, to nesmíš.“ Ozval se Neji
Já na to nic neříkala, došla jsem k Nejimu, políbila ho na čelo.
„Brzy se vrátím. Vždy budeš u Akatsuki vítaný. Teď se měj, pozdravuj přátelé a Hyuuga klan, řekni Hiashimu, že nemůžu za to, že nejsem jeho, ale určitě na mě už zapomněl, Hanabi se dostane v pořádku domů, tomu věř, stýská se mu už teď.“ Rozloučila jsem se, chytla se Peinova pláště a vrátila se domů.

O týden pozdeji.[/center]

Už mi bylo dvacet let a jeden týden, měla jsem se skvěle, oslava narozenin byla skvělá, se Sasorim jsem spolu, cítím se tak skvěle.. Teď jsem dokonce i vůdce Akatsuki, ale nebojte Pein žije. Jen se rozhodl mi vedení předat dřív, všichni mě tu již uznávají jako vůdkyni, dokonce i Itachi, konečně svolil, abychom se utkali a já ho porazila. Ale musím uznat, že bojuje skvěle, takže konečně máme v rodině Akatsuki všichni dobré vztahy. Jen nám tu všem chybí Konan. Jako první věc jsem přísahala, že zabiju jejího vraha, a to taky udělám, ale to už je jiný příběh, doufám, že tento se vám líbil. Konec.