Obecné

Tahle povídka vznikla z velké nudy a podle toho taky vypadá je oničem ale už jsem dlouho nic nenapsala, tak ji zveřejnuji, ale je vážně nudná :-D

„Nenávidíš mne?“ zeptala se vážně dívka.
„Máš pravdu, je to tak. Nenávidím,“ řekl vážně chlapec a stál nehybně s rukama v kapsách naproti dívky.
„Myslela jsem si to,“ prohodila dívka a upřeně hleděla do chlapcovích očí.
„Máš dobrý postřeh,“ poznamenal.
Dívka se od něj odvrátila. Nepatrně setřela jednu slzu, která jí proklouzla a potlačila další příval.

Znáš odpověď?
tak odpověz hned...
Proč jsi nás tady nechal?
Proč jsi za tou pomstou tak chvátal?

Znáš odpověď?
Tak odpověz teď...
Proč jsi se vždycky všech stranil?
Proč jsi mé city k tobě ranil?

Znáš odpověď?
Tak jen odpověz...
Proč jsi Naruta nechal být?
Proč jsi chtěl odejít?

Sakra proč?
Pořád dokola jak kolotoč...
Opravdu znáš odpověď?
Tak mi ji pověz,
protože já nevím,
už 3 roky se pod psa cítím...

Ty jsi všechno zahodil,
mě a Naruta jsi zabil.
Dokážeš s tím žít?
Dokážeš zapomenout a dál jít?

Mno tak tohle mě napadlo při čtení Minatčiny FF (jj je to Co by kdyby!!! ) a pak už šlo jen o hádání se typu: Dát bo nedát?! Je asi všem jasný co vyhrálo!!! Je to zkrátka o tom co všechno se mohlo stát ae nestalo ... příjemný čtení!!!!!!!

Hlavou mi probíhají otázky a ze všech stran se na mě šklebí ten "nemrtvý" kterého jsem potkala před několika hodinami.
Kdo to byl?!
Proč nemůže zemřít?
O čem to proboha mluvil?
A proč, když je to Akatsuki neběžel za mnou?

Ráno mě probudí paprsek slunečního světla.
Někdo otevřel dveře!
Že by to byl...?!
Ležím bez hnutí a předstírám spánek.
Něco mě klepne po hlavě.
Než upadnu do bezvědomí, uvědomím si že se dotyčný pojistil.

Spousta lidí na svém konci rekapituluje svůj život. Přemítají nad jeho smyslem… ptají se sami sebe, jestli ho skutečně prožili šťastně a nejlépe, jak dovedou. Jestli není něco, co mohli udělat lépe…
Litují činů, které neudělali, pláčou nad chybami,které udělali… možná si přejí vrátit minulost, aby vše dopadlo lépe… nebo jsou rádi, že neskončili mnohem hůř…

Neskončili mnohem hůř… stará žena se podívala na noční nebe. Mnoho hvězd na ní pomrkávalo… osvětlovaly vesnici…

[i]Sen … Každý máme nějaká drobná přání. A kdo říká, že ne, musí lhát … Nebo neumí žít. Anebo, alespoň … Každou noc, když si lehne na svůj měkký polštář a zavře oči, něco se mu bude zdát … A tomu se říká pravý sen. Ten máme všichni, bez rozdílu. Jestli stojíme na špatné nebo dobré straně, za zavřenými víčky běží příběhy … Bláznivé, milostné, takové, které vůbec nechápeme … Sny jsou náladové.

Lesem si vykračovala podivná postava.
Podivná možná proto, že její pravá polovina měla černou barvu a levá zase bílou.
Podivná možná proto, že byla ukryta uprostřed jakési zvláštní rostliny, co vyhlížela jako masožravka.
A podivná určitě i proto, že si cestou povídala sama se sebou. Přesně tak. Lesní cestou si to šinul člen Akatsuki jménem Zetsu.
"Teda, cejtíš to?"
"Krev!"
"A mladá!"
"Už jsem začínal šilhat hlady!"
"Nojo, Pein nám nedá pořádně najíst!"
"To je fakt...poslední dobou nikdo neumírá."
"Už zmlkni a čuchej!"

[font=Bookman Old Style]---Čtvrtý díl: Plán---
Naruto: *křičí bolestný citoslovec* Auuu, Aka-ma-růůůů!!! *otočí se a za ním stojí Kiba a neurvale se řechtá*

Naruto: *zabručí si* Slez, ty obří štěně! Právě si zakousnul moje Happy spoďárky!

Kiba: *začne se chichotat hlasitěji* Akamaru to se ti povedlo.

Naruto: *zase jeho dlouhý příběh*

Kiba: *podrbe se na bradě* Hm a ty mě potřebuješ, protože?

Naruto: Protože to sám nezvládnu. *škrábe se na hlavě*

[font=Bookman Old Style]---Třetí díl: Revenge---
Vypravěč: Chvíli tam na sebe tiše hleděli. Slunce se vyjasnilo a zahalilo krajinu svým zlatavým svitem. Naruto stále nemohl uvěřit, co se stalo za těch pár minut, vteřin. Před chvílí si s Hinatou téměř padli do náručí, teď před ním stojí starý přítel a Hin leží spoutaná na zemi.

Naruto: * sklopí zrak k zem* Sasuke t-ty ses vrátil?! *radostí vykřikne a nevšímá si Hinaty na zemi. Probírá se z šoku pohledu na Sasukeho*

[i]Šťastné Vánoce, Gaaro…
Vlastně ... Mám narozeniny přesně o Vánoce ... Už bych zapoměl… Takže si myslím, že tohle je dárek, který jsem si dal k narozeninám…
Zajímalo by mě jak se máš… V Konoze určitě sněží…
Já vím ... V Suně nikdy nesněží... Ale já bych přesto chtěl tuhle bělostnou nádheru vidět… a chtěl bych, abych tě přitom objímal… cítil tvojí vůni, tvé teplo…

Sakura ospale zamžourala do nového, sluncem zalitého, dne. Slastně se protáhla.
Pein! prolétlo jí hlavou a pohled jí sklouzl vedle ní.
Její "pacient" klidně ležel a koukal do stropu.
Když vycítil, že se na něj dívá, otočil se k ní.
V denním světle vypadal ještě bledší a pohublejší.
"Měl jste mě probudit! Hned nachystám snídani," vyskočila z postele, rozběhla se do kuchyně a v mžiku se vrátila s chlebem, sýrem a kávou.
Pomohla mu posadit se a jídlo mu vyskládala do peřin.
"Vezměte si," pobídla ho.

"Neplač...nemám to rád..."
A pak už jen pokojně zavře oči.
Marně se snažím zachytit jeho dech.
Vím, že už to nemá cenu...
Zmizel.
Mou vinou.
Navždy.

Vím, že ho musím pohřbít. Vím ale také, že by ho v Konoze pohřbít nenechali.
Tak vyjdu před sídlo a začnu kopat jámu.
Celou dobu pláču... pochybuji že někdy plakat přestanu.
Je mi hrozně.
Možná hůř, než když jsem zabila Itachiho.
Možná...mi tak bude už nadosmrti.
Teď totiž už nemám nikoho...

[font=Bookman Old Style]---Druhý díl: Omluva---
Vypravěč: Naruto celou noc nemohl usnout. Nasadil si do hlavy brouka, který mu nedal spát. Neustále přemýšlel nad tím jak odčinit svůj hrozný čin. Vždyť ona ho má ráda. Pravděpodobně celou noc též nespala jako on. Jak mohl být tak pošetilý. Hned po jejich prvním polibku to má snad skončit? To nehodlal připustit, a proto vymýšlel správná slova hodná omluvy.

[font=Bookman Old Style]---První díl: Rande---
Vypravěč: Přelidněná ulice, malý stánek, opravdu to nejvhodnější místo na první rande. Přímo před Ichiraku ramen stojí mladičká brunetka a nervózně si hraje s prsty. Nakonec ho uvidí. V dálce se přes dav tlačí. Nejhlučnější tvor v konoze, hyperaktivní ninja a největší milovník miso ramen pod sluncem - Naruto Uzumaki, datebayo. Konečně dojde přes tlupu lidí na ulici a dorazí k dívce rudé jako jahoda.

Jen tak mimo mísu - podle mě se u téhle kapitolky bezva poslouchá písnička Koi no mega lover od Maximum the Hormone ( Najdete jí (snad) zde ). ^^

Pokusil se vstát, ale znovu sjel na zem.
"Pe… Pein?" vykoktala.
Zvedl k ní oči - nebyl v nich chlad a opovržení, na které u něj byla zvyklá…
Byl v nich výraz štvaného zvířete a údiv.
Nechápavě si ji prohlížel, ale pak se mu tváří mihlo poznání.

[i]Víš, mami, je to hodně divný. Hele, já vím, že nejsem zrovna perfektní syn, kdo taky je, že jo, ale ty mi všechny moje chyby vždycky odpustíš … Aniž byses dívala na to, co jsem provedl, jenom mávneš rukou a zasměješ se … Nikdy se na mě nezlobíš … Protože mě chápeš?

"Ahoj."
"Kibo! Ahoj."
Kiba zavřel dveře a sedl si na židličku vedle postele.
"Kde je Akamaru?" zeptala jsem se trochu udiveně.
"Je u mojí sestry, ona je veterinářka."
"Aha. A co ty, jsi v pořádku?"
"Jo, už jo. Ale jen díky tobě. Ten kunai byl prý otrávený, a kdyby jsi mě hned nezačala léčit, bůhví, jak by to dopadlo."
"A-ale to nic nebylo." řekla jsem a mírně se začervenala.
"Ale bylo. Děkuji."
"Není zač." řekla jsem a pak nastala trapná chvíle ticha.
"No...a... co se mi vlastně stalo?" zeptala jsem se po chvíli.

[font=Georgia]Vždycky ti, které nejvíc milujeme, proč?

Je to snad vůle osudu? Opravdu je vše předurčené? Někdo si prostě usmyslel, že vždycky zemřou ti nejmilejší? Ti, na kterých nám nejvíc záleží? Proč?
Myslel jsem, kdysi jsem i prohlašoval, že to vím. Prý, žádný osud neexistuje, jak jsem mohl být tak hloupý. Naivně si myslet, že dokážu změnit vůli něčeho, co je nad mé chápání. Naivně jsem si myslel, že tě ochráním před smrtí.

Zelená chakra mě úplně naplní. Proměně v Nekrochiho se vůbec nebráním, ba naopak.
"NIKDO-NEBUDE-KLAMAT-NEKROCHIHO!" Zařvu a vyšlu mocný proud chakry, který zabije nejen mého bratra, ale i všechny Akatsuki, kteří čekají venku.
Pak se bez problémů změním zpátky (začínám svou podivnou sílu celkem dobře ovládat)...
...a běžím k Orochimarovi, ze kterého zatím vyprchává život...

Jednou ji ale dostanu! pomyslí si jeden mrtvý ( )
a vydá se spěšně na cestu pryč...

[color=#40B3EA][i]Procházel troskami hořící vesnice.

[font=Bookman Old Style]Kdykoliv pohlédnu na oblou stráň nad naší vesnicí, pokaždé mě to tam táhne jako magnet. Rád jsem se procházel vzrostlou, svobodnou travou, která mi sahala po kolena a lehce šimrala má lýtka. Její stébla tancovala do rytmu větru a s dopadem mých lehkých bot jemně šustila. Mezi rozsáhlými stepními plošinami se tyčily soubory stromů, které na travnaté pláni vypadaly jako ostrůvek v moři zeleně. Nad zaoblenými kopci se rýsuje bílá barva, která se postupně se zvyšující nadmořskou výškou mění v blankytně modrou.