Jsme zase rodina

Ještě nedávno ses smažil na pokraji smrti. Probudil jsi v sobě svého démona. A to jen kvůli jednomu obyčejnému klukovi. Co jsi tím chtěl dokázat? Stačila by ti jen špetka tvé moci, abys ho srazil na kolena. Ale ty ses musel vytasit se svou nejmocnější zbraní. Tys ho musel probudit a tím ohrozit všechny své blízké. Jen kvůli němu.
A on tě porazil. Nevím, co se s tebou od té doby stalo, ale cítím, že ses hodně změnil. Už netoužíš zabíjet nevinné. Někdy ve tvé tváři dokonce čítám jediné…
… jsme zase rodina.

Sám jsi navrhl tenhle výlet. Ale proč? A proč zrovna k moři? Je zvláštní vidět tě usmívat se. Už nejsi stroj na zabíjení. Už nejsi vrah.
A… zvláštní… užíváme si to tu spolu… ty, já a naše sestra. Nedokážu pochopit, co tě vedlo k tomu, aby ses najednou tak změnil, ale - ani to pochopit nechci. Jsem rád, že to tak je, protože…
… jsme zase rodina.

Připravuješ pro mě samá překvapení. Zvláště když sis s sebou na dovolenou nevzal svou písečnou tykev. Nosíval jsi ji všude, ale teď… Taky mě zarazil tvůj pohled na pláž. Všiml jsem si, že už na písek nepohlížíš jako na vražednou zbraň. Bereš ho jako něco, s čím si můžeš hrát.
A s jakou chutí se učíš plavat! Jako malý jsi byl odstrčený od světa, náš otec s tebou nechtěl mít nic společného, a tak jsi neznal nic jako moře. O to víc se z něj teď raduješ. Usmívám se, když tě vidím, jak se plácáš na břehu a vyplivuješ tu slanou vodu, která se ti neustále dostává do pusy.
Je to úžasný tady být, s tebou a s Temari. A jedna z nejpodivnějších věcí byla, že jsem na tobě zaregistroval, že kruhy pod očima ti mizí. Tvá sestra je z tebe unešená snad ještě víc než já.
Jsme zase rodina.

Myslím, že až se budeme vracet zpátky do naší vesnice, nikdo tě nepozná. Protože se nezměnilo jen tvé já. Poté, co jsem si přestal tolik všímat tvého chování, mě totiž zarazila ještě jedna věc - tvé tělo již není bílé jako u mrtvoly. Paprsky slunce tě dozlatova opálily a mně nezbývá, než udiveně kroutit hlavou.
A znovu a znovu se sám sebe ptám, co s tebou ten mladý Uzumaki udělal, že jsi tak plný života. Když se tě na tuhle otázku konečně ptám, jen bezstarostně mávneš rukou a s úsměvem na tváři odcházíš.
Jsme zase rodina.

Dnes ráno jsi mě však překvapil úplně nejvíc. Ještě jsme spali, když jsi k nám přišel.
„Temari, Kankurou,“ pověděl jsi a vážně ses na nás díval. „Já… chtěl bych se vám omluvit za to všechno.“
S neuvěřením jsme na tebe zírali, protože co si pamatuju, nikdy ses nikomu za nic neomluvil.
„A ještě něco,“ řekl jsi při odchodu z našeho stanu. „Rád bych, abyste věděli, že vás mám strašně rád.“
Temari se při těchto slovech rozbrečela štěstím a já ji objal. Nakonec jsem řekl jen: „Jsme zase rodina.“