Uzumaki no monogatari – část 17 – Promiň a miluji tě

Nagato a jeho společníci byli druhým dnem na cestě do Oblačné. I když byli téměř již na místě, tak Nagato byl myšlenka naprosto na jiném místě. Dělal si starosti Mizuki, která jej vždy doprovázela, když hledali Naruta. Yahiko i Konan to na něm poznali, že je úplně mimo. Oni dva však neznali důvod Nagatovy duševní nepřítomnosti. Trochu se o něj báli, že by se mu mohlo něco stát, protože i on představoval značnou hrozbu v podobě svých očí. Chtěli jej upozornit, ale on s nimi prostě nebyl.
Nagato se strachoval o Mizuki a opravdu velice hluboce uvažoval proč tomu tak je. Nemohla pro něj být něčím zvláštním, vždyť byla pořád ještě dítě.
„Možná jednou…“ Vynořila se Nagatovy v hlavě myšlenka.
Musel ji okamžitě zavrhnout, protože se mu nelíbilo, kam ona myšlenka směřovala. Částečně se toho, co by mohlo přijít bál a částečně věděl, že si nic takového nemůže dovolit. Ale jako by to jeho hlava nebrala, prostě musel myslet na Mizuki. Stále uvažoval nad tím, co pro něj Mizuki přesně znamená. Možná pro něj byla něco více, než člověkem, který chtěl najít Naruta. Nagato byl ze svých citů zmatený, a proto se nedokázal plně soustředit na misi.
Pomalu se začínalo Nagatovy dařit vracet se zpět ke svým přátelům. Vracel se duchem zpět ke svému nynějšímu úkolu.
„Ha! Takže už jseš zpět Nagato?“ Zeptal se ho Yahiko.
„Cože?“ Odpověděl mu na to.
„Asi ještě ne,“ řekla Konan.
Ona a Yahiko se začali smát. A když konečně došlo i Nagatovi, co dělal tak vtipného, tak se k nim přidal. Pak si uvědomili, na jak důležité misi právě jsou a uklidnili se.
„Zítra bychom měli dorazit do Oblačné. Musíme zvážit, co říct,“ uvažoval nahlas Nagato.
„Co říct? Vždyť je to úplně jasné, ne?“ Řekl Yahiko.
Dalších slov nebylo třeba Nagatovy došlo, co bude muset říct. Byl opravdu hodně rád, že právě Yahiko a Konan jsou jeho přátelé. Bez nich by byl ještě stále nejspíše někde ztracený nebo možná už dávno mrtvý. Ale i tak měli všichni tři opravdové štěstí, když je objevil Jiraiya. Tím dnem se jim změnil svět a oni se časem naučili postarat sami o sebe. A nyní dokonce pomáhali dalším.

Někde hluboko v Listové. V místě, kde není žádné sluneční světlo, ale jenom temnota, byla svolána skupina ninjů, na tajnou misi. Jejich velitel nikdy neudělal nikdy nic proti Listové, tedy alespoň takto jim byly jejich rozkazy podávány. Pravdou však bylo, že v okamžiku, kdy Orochimaru zradil Listovou, se jejich velitel snažil stát Hokagem. Ale Hokagem se opět stal někdo jiný a proto tentokrát tento člověk chystal převrat. Věděl, že by sám a ani se svými loajálními ninji, nic takového nedokázal. Proto hodlal vyvolat válku, aby se po ní mohl stát Hokagem. Jeho mysl byla snad naprosto zvrácená, protože i on sám nakonec uvěřil, že je pro Listovou nejlepší, když ON a jenom ON bude hlavou vesnice. Že to je jediná možnost, a proto byl ochoten uvrhnout celý svět do války a zmatku, jenom aby dosáhl svého cíle.
„Danzou-dono, jaký je cíl naší mise?“ Zeptal se jeden z ninjů.
Danzou jim zatím nic neříkal, jenom tomu ninjovi podal složku s fotkou a popisem jejich cíle.
„Přestrojte se za ninji z Oblačné a zabijte ji,“ řekl Danzou chladně.
Ninjové se mu uklonili a v mžiku zmizeli vykonávat svou misi.
„Orochimaru moc dobře vím, že chceš zničit Listovou. Ale prozatím budu hrát tu tvoji směšnou hru. Možná budeš mít sílu, ale tím, co teď udělám, sis proti sobě poštval Kyuubiho jinchuurikiho. Nemyslím, že máš šanci,“ říkal si v duchu Danzou.
Sice byl Danzou realista, ale byl si naprosto jistý, že brzo se dostane na poste Hokageho. Nemohl se toho dočkat. Věděl, že v současnosti je Oblačné nejblíže tomu, aby se stali spojenci Listové a proto svým lidem poručil, aby v přestrojení za Oblačné ninji zabili někoho z Listové. Moc dobře věděl, jak manipulovat s lidskými emocemi a nyní toho plně využíval.

Mizuki se vracela do Listové a vedla sebou i svoji mámu. Byla neuvěřitelně šťastná, že ji opět má u sebe a stejně na to byla i její matka. Obě dvě byly vyčerpané tou náročnou čtyřdenní cestou, ale konečně byly blízko svého cíle. Listovou už měly na dohled.
„Mami hned jak dorazíme, musím tě představit Kushině,“ řekla nadšeně Mizuki.
„To je Uzumakiho, tedy Narutova máma, že?“ Zeptala se Mizučina máma.
Mizuki jí na to přikývla. Její matka na ní poznala, že tu osobu taky neuvěřitelně miluje. Z nějakého důvodu musela na Kushinu žárlit. Bylo to však zcela pochopitelné, protože ani jako její matka, nevěděla čím vším si Mizuki musela projít. Zatím se s ní o tom neodvážila mluvit, ale chtěla to vědět. Musela to vědět, jinak nemohla být zcela klidná. Bála se však Mizuki zeptat, protože by nemusela unést vzpomínání na ty nepříjemné události.
„Mizuki, ty máš Kushinu-san ráda opravdu hodně, viď?“ Zeptala se Mizukji její matka.
„Mám ji ráda, mami. Myslím, že stejně jako tebe, je pro mě jako rodič. Vím, že to co říkám je pro tebe nejspíš těžké, ale myslím, že s ní budeš vycházet. Víš, řeknu ti, že když jsem se dozvěděla, co se stalo jejímu manželovi a dítěti, tak jsem si myslela, že jsem jenom náhrada za to dítě. Ale to není pravda, ona je opravdu hodná osoba. Ale neboj se mami, ke svojí opravdové matce mám přece jenom blíž,“ snažila se vysvětlit svoji situaci Mizuki.
Její mámu ze začátku tato slova bolela, ale i ona musela pochopit svoji dceru. Tak dlouho se neviděly. Takže nyní musely začít s hledáním si cesty zpět k sobě.
Najednou se Mizuki zastavila. Byly tak blízko Listové, ale ona cítila nebezpečí. Hned na to je obstoupili ninjové z Oblačné. Mizuki věděla, že Naruto vyrůstal v Oblačné, možná jej přišli navštívit.
„Jste tady kvůli Narutovi?“ Zeptala se Mizuki, ale stále si nebyla jistá, co si o nich má myslet.
Ninjové z oblačné mlčeli. A Mizuki na nich stále připadalo něco podezřelého. Bála se jich, co mohla jenom dělat. Měla snad s nimi bojovat? Kvůli svojí máme si to, však nemohla dovolit. Musela ji chránit.
„Naruto teď není v Listové, je na dlouhodobé misi, takže se hned tak nevrátí,“ řekla jim Mizuki.
Ve skutečnosti neměla moc představu o tom, kde by se Naruto mohl nacházet, ale Nagato jí vysvětlil, že se o něj nyní nemusí bát, ale bude to chvíli trvat, než se bude moct vrátit domů do Listové.
Jeden z ninjů na ni zaútočil. Mizuki mu okamžitě vrazila nejsilnější ránu, jakou dovedla, a ten ninja se proletěl několik set metrů. Napálil to do stromu.
„Je to žačka Tsunade, tak pozor na ni!“ Křikl jeden z ninjů na ostatní.
Mizuki v tu chvíli bylo jasné, že celá tato situace je neuvěřitelně zlá. Měla strach sama o sebe a chtěla utéct, ale nemohla opustit svoji mámu. Její máma se byla stále v šoku z toho, že je někdo přepadl. Navíc tak blízko vesnice.
„Co ode mě chcete?!“ Křikla na ninji Mizuki.
Snažila se jich mít na očích co nejvíce a zároveň sledovala svojí matku. Ninjové z Oblačné byli neustále v pohybu a snažili se ji zmást. Mizuki věděla, že takto to nepůjde do nekonečna. Navíc si byla jistá tím, že ten který na ni zaútočil, nebyl nejspíše moc zkušený.
Kolem hlavy jí prosvištěl kunai a zabodl se do země těsně vedle její nohy. Hned potom na ni následoval další útok. Opět jej úspěšně odrazila, ale už se nestihla vyhnout dalšímu kunaii. Ten se jí tentokrát zabodl do nohy a Mizuki se tak zhoršila pohyblivost. Stále se snažila bránit svoji matku.
Nyní viděla, co na těch ninjích bylo špatně. Už od začátku jim viděla na očích, co chtějí udělat. Viděla na nich, že jí chtějí zabít. Možná konečně dosáhla takové úrovně odhadu svých nepřátel, ale nyní pro ni bylo příliš pozdě.
„Takže tohle má být konec?“ Zeptala se velice tichým a smutným hlasem Mizuki.
Zasáhlo ji dalších několik kunaií a stejně tak i její matku. Obě dvě krvácely a život z nich vyprchával.
„Promiň a miluji tě, mami,“ řekla Mizuki své matce a z posledních sil ji objala.
„Já tebe taky Mizuki. Škoda, že se stalo všechno to zlé a jenom drobek dobrého. Jseš můj poklad Mizuki,“ řekla na to její máma.
Obě dvě se sesunuly na zem, mrtvé. Krev vytékající z jejich mrtvých těl pomalu kolem nich tvořila obrovskou louži. Ale ani po smrti se nepouštěly z obětí.
„Opravdu jsme tohle museli udělat?“ Zeptal se jeden z ninjů.
„Pochybuješ snad o dobrých úmyslech Danzou-sama?!“ Zeptal se výhružným tónem v hlase velitel mise.
„Nepochybuji, ale tohle byly jenom dcera s matkou,“ řekl ninja, který pochyboval.
Nepochyboval však dlouho, protože jej velitel mise hned v tom okamžiku zabil. Vraceli se zpět podat hlášení o své úspěšné misi.
„Danzou-dono. Mise byla splněna,“ řekl mu velitel mise.
„Ztráty?“ Zeptal se Danzou, když uviděl, že se vrátilo méně nijů, než kolik na misi poslal.
„Ztráty utržené během mise, jsou postradatelné,“ nahlásil velitel mise.
„Dobře, teď se ztraťte,“ řekl Danzou a dal tím znamení ninjům znamení k rozchodu, ti byli v okamžiku pryč.
Danzou byl s výsledkem mise spokojen. Nyní mu vše hrálo do karet. Neměl však nejmenší tušení, že Kyuubi no Youko už neexistuje. Tu informaci mělo jenom několik málo lidí.

Prazvláštní dvojice se pomalým tempem blížila k Listové. Lidé, které na svojí cestě do Listové potkali, se jich báli, ne-li přímo děsili. Jim to však nedělalo žádné problémy. Za pár dní si na to zvykli a raději se věnovali jenom jeden druhému. Byli dokonalý zamilovaný pár, i když zase ne tak typický.
Kurama a Youko vešli do Listové a zraky všech přítomných na nich okamžitě ustrnuly.
„Já jsem ti říkal Kuramo, že by ses mohla alespoň učesat,“ řekl Youko.
„Nemyslím si, že to je důvod, proč na nás všichni civí,“ řekla mu na to Kurama a přitom projížděla Youko kožich rukou.
„Kdo jste?!“ Zeptal se jich první odvážlivec a zněl velice agresivně.
Youko i Kurama byli na podobné chování zvyklí, takže vše brali s nadhledem a dělali si z takových lidí legraci, především tedy Kurama.
„Vůbec ne podezřelý párek démonů,“ řekla Kurama a přitom se usmívala.
„Kuramo! Nedělej si z lidí legraci! Ah… Promiňte, přišli jsme do Listové za její příbuznou,“ vysvětlil Youko.
„Smím vědět, kdo je váš příbuzný tady v Listové?“ Zeptal se jeden z hlídačů u brány.
„Kdokoliv s příjmením Uzumaki,“ řekla Kurama.
„Myslíte Uzumaki Kushina?“ Zeptal se opět ten strážný.
„Ano přesně tu myslím,“ řekla Kurama a neměla nejmenší ponětí, jak ta osoba vypadá.
Jediné, co věděla, že je to Narutova matka.
„Co je to tady za pozdvižení?“ Zeptal se Jiraiya, který dorazil k bráně.
„Hokage-sama,“ rozléhalo se davem.
„Přišli jsme za Kushinou,“ odpověděl Youko.
Jiraiya mírně nadskočil, protože se lekl, když se ho ta obrovská liška zeptala.
„Neznáte nás, je mi to jasné. Já jsem Youko a toto je moje snoubenka Uzumaki Kurama. Dříve jsme my dva dohromady byli Kyuubi no Youko,“ řek Youko.
„Chápu, pojďte za mnou,“ řek Jiraiya a začal se prodírat davem.
Lidé se však Youko báli a proto mu raději ustupovali z cesty. Za chvíli je Jiraiya zavedl na nějaké odlehlejší místo, kde by si s nimi mohl v klidu promluvit, tak aby je nikdo nevyrušoval.
„Jste Narutovy přátelé, nemám pravdu?“ Zeptal se Jiraiya.
Kurama i Youko přikývli.
„Jeho kamarádka Mizuki byla před měsícem zabita,“ řekl Jiraiya.
Oba dva zůstali oněměle stát. Bylo jim tak nějak úzko.