manga_preview
Boruto TBV 15

Nic nového II, díl 9: Shikamaru

Kiba sebou naštvaně praštil na gauč. Nejen, že jeho nejvěrnější přítel, kterému bezmezně věřil, zklamal jeho důvěru. Ještě se všichni ocitli v nebezpečí života a nemohli se bránit! Mohli se probudit mrtví!
No... Byl dost naštvaný.
Káťa, která si šla ještě opláchnout ruce, potom co nesla Froda, se opřela o futra dveří a chvíli ho pozorovala. Potom k němu s povzdychem došla a pohladila ho po hlavě.
„Ale notak, hlavně, že se mu nic nestalo. Vem si, co by asi Akatsuki dělali, kdyby se na ně vrhl...“ nechala větu nedokončenou. Kiba k ní obrátil pohled. Zdálo se, že na to taky už myslel. Vypadal dost ztrápeně.

O asi dvacet minut později je probudilo, že je někdo shodil z gauče.
„Au!“ protestovala Káťa.
„Hele, nestěžuj si. Povolila jsem vám hlídku,“ tyčila se nad nimi miss Kazišuk.
Káťa něco zavrčela a hodila po ní polštář.
Chvíli trvalo, než se s Kibou na střechu vydrápali. Už tam na ně čekal Lee.
„No... Asi víte, co se tady během naší hlídky dělo, co?“ zadíval se na ně omluvně. Pořád si to trochu vyčítal. A jak by to znělo hezky... KONOHA SENPU! A pěkně ze tmy! To byla šance jeho života...
No nic. Už na něj bylo dost pozdě, normálně chodil spát po večerníčku, a tak šel spát, tornádo netornádo.
Tenten všechno zaspala a ani nevěděla, jak málo stačilo, aby se její citace knihy stala pravdivou.
Když Káťa a Kiba osaměli, rozhostilo se ticho. Kiba vypadal, že všechny ochrání za každou cenu. Takový ten odhodlaný výraz, znáte to.
Káťa zklamaně zafuněla. Bez lomcováku nebyla v noci nic patná. Kiba jí zafuněl na záda, až se jí všechny chloupky postavily. Dobře, tak lomcovák bychom měli, ale co teď? Pochybovala, že se Akatsuki vrátí. Obzvláště po takové trapárně. Nejspíš právě sbírají cáry pláště po lese... A jestli se vrátí, tak s takovým kalibrem, že je nikdo nezastaví. Takže teď tady musí strávit dvě hodiny vedle nakrknutého Kiby, kterému to přátelské probuzení asi moc nepřidalo.
Kiba přemýšlel o něčem podobném. Hodlal doslova dodržet, co Bára řekla, tj. žádný prasečinky, i když mu to rvalo srdce. Povídat si taky neměli moc o čem, a tak oba dál mlčeli.
„Jdu se mrknout po okolí, jestli něco nenajdu...“ rozhodla se Káťa k odvážnému kroku. Takhle sedět ji ubíjelo.
„Hm... Radši ne. Co kdybys něco našla.“
„Jo, to je fakt.“
A zase ticho. Káťa dlouze zívla. Ve Skryté Přeslučné, která byla jen kousek přes pole, měli asi nějakou fakt dobrou pařbu, protože se po nebi míhalo laserové kolo. Doléhaly k nim i nějaké zbytkové decibely. A oni trčeli tady.
„Jé, škoda že nebudou takový hezký ohňostroje jako včera...“ povzdychla si Káťa. To ji bavilo.
„Hm, já ohňostroje rád nemám. Vždycky, když se v Listové slaví nový rok, tak se celá rodina seberem a odejdem daleko do lesa. Máme tam takový hezký místečko... Je tam jezírko a všechno.“
„To zní hezky...“ Brrr.
Kiba prostě dnes neměl dobrý den. Káťa přemýšlela, jestli ho má potěšit nějakými jinými než slovními argumenty, něco jako řeč těla, že, ale pak usoudila, že to je jeho smůla, že je otrávený, a ona se tím přece nebude rozčilovat. Tak si toho prostě nevšímala, vesele si povídala (i když spíš sama pro sebe) a Kibu to po nějaké době samo přešlo. Když je na hlídce střídali Hinata s Nejim, dokonce i podrbal Akamaru za ušima. Celou noc už se podle očekávání nic zvláštního nepřihodilo.

Probouzení bylo bolestné. Hlavně pro Tenten, která měla bolehlav jak památník Hokagů, jelikož nebyla na takové dobré pitíčko zvyklá. A taky pro Báru, která jak dvě noci po sobě nespí deset hodin, začne být malátná a nepoužitelná. Tohle bylo všem jasné, když ráno obě dvě v naprosté shodě zahrnuly nadávkami a polštáři Leeho, který vyskočil z postele a začal hulákat, že je rozcvička. Probuzení Báry se ujal odvážlivec Neji, na Tenten se dobrovolně přihlásil Shino. Jenže zatímco Shino vyléčil Tenten pomocí Kátina dryáku, o kterém minulou noc zjistil, že je to dokonalý lék na kocovinu, Neji popadl napůl spící Báru do náruče a už si to s ní hasil ke kachňáčku. Čím víc se blížil, tím byla Bára vzbuzenější a taky tím víc pištěla, že doufá, že ho nenapadne ji tam hodit. Když s ní stál na břehu, už bylo jasné, že na spaní nemá ani pomyšlení, ale Neji si chtěl být jistý...
„Neji, pomsta bude má...“ drkotala zuby Bára, když se vypotácela z vody. Pokud si Neji myslel, že to byla pouze planá výhružka, tak kostky ledu, které mu přistály za košilí na zádech během snídaně, ho z tohoto omylu vyvedly. Takže tolik k poklidnému životu na farmě... Ve skutečnosti to byly jen velmi ojedinělé úkazy, jinak panovala poměrně stísněná atmosféra. Ani počasí, které bylo teď zamračené a dusné, nikomu nepřidávalo na náladě. Co budou Akatsuki dělat dál? Buď se smíří s tím, že jejich cíl je pro ně nedostupný, a nebo...
„Neměl by se náhodou už dneska vrátit Shikamaru?“ uvědomila si Káťa, zrovna když přemýšlela o těchto ponurých věcech. „Třeba přivede posilu!“
„No na to vem jed! Na Shikamaru je v tomhle spoleh!“ ujistil ji Kiba s úsměvem.
„Nebo aspoň přinese nějaké užitečné informace,“ přikyvoval Neji.
Ten den se nikomu nechtělo moc pracovat, kromě Leeho, který si vzal za úkol jít na pole sušit konopí, dokud nepršelo. Zbytek se rozdělil mezi ovce a husy, které včera nebyly na pastvě, a shořelou stáj. Přece jen, něco s ní udělat museli... Ale bohužel z ní opravdu moc nezůstalo. No co, jak těžké může být postavit stáj? Když vezmeme v úvahu, jak rychle si Shino poradil s kůlnou... jo, hodili to na Shina. Ještě si mohl vybrat libovolného dobrovolníka, tak si vybral Kibu, aby pomohl jeho broučkům nosit moc těžké kameny, které neunesly. Pak si lehl do trávy a neznámo proč vypadal velmi spokojeně.
Po poledni se stala ta očekávaná věc – doopravdy se vrátil Shikamaru! Ale... bez posily. Když vkráčel na dvůr, všichni přítomní se k němu sběhli.
„Tak co, vedeš nějaké ANBU nebo tak? Co říkala Pátá?“ hned na něj vyhrkl Kiba.
„Šmarjá, ty vždycky tak spěcháš...“ zamručel Shikamaru a plácl sebou na lavičku.
„Když nám to řekneš, dostaneš pečenou brambůrku!“ slibovala mu Káťa.
„Ech... no dobře... podle zaručených informací se teď zaznamenává činnost Akatsuki na tolika jiných místech, že tohle prostě oni bejt nemůžou. Asi jsme se spletli,“ řekl Shikamaru suše.
„Ale... to přece... a ukázals jim ten jíl?“ kulil oči nechápavě Kiba.
„Ale to víš že jo, ale když to prozkoumali ANBU, pěkně jsem se ztrapnil – žádnej čakrovej jíl to nebyl, s něčím jsem si to spletl!“
„Já to ale viděla, Shikamaru-kun, jsem si jistá, že to bylo ono!“ osmělila se Hinata.
„To se chceš hádat s ANBU nebo co?“ usadil ji Shikamaru, který z celé záležitosti vypadal otráveně. Nejspíš se mu taky nelíbilo, že jim v Lisotvé nevěřili.
„Hele, Shikamaru, jako nechci nic říkat, ale včera se nám sem tři z nich vlámali, měli mráčkovaný pláště a všecko, já to viděla na vlastní oči!“ přisadila si Bára.
„Kdo ví, co jsi viděla, prosímtě, jak tě znám...“
„Hele! Se můžeš zeptat Leeho, byl na hlídce se mnou!“
„No to je teda fakt důvěryhodná dvojka, bóže... někdo si z vás dělal srandu, to je všechno... znáte to, pitomý vtípky... lidi fakt nevěděj, co s časem. Kdyby se radši pěkně natáhli a relaxovali...“
„Ale...“ Káťa už měla na krajíčku. A ona tak doufala v pomoc...
„No a co ty výbuchy a ohňostroje? Proč by někdo dělal něco takového?“ nedala se Hinata.
„To řikám. Někdo si z vás dělá prču...“
„No, nevím, jestli by se v Přeslučné našel někdo, kdo by dokázal něco takového vymyslet...Ti by se zmohli leda na římskou svíci a to, co sem viděla já, bylo na mnohem vyšší úrovni...“ Káťa naposledy zkusila nějak zaargumentovat.
„To si piš! Že se tam někdo takový najde. Sakra, to je vopruz. Kolikrát vám to mám ještě říkat?“ Shikamaru znechuceně vzhlédl od šťourání si svých nehtů.
„A co tady vlastně hledali?“ zeptal se.
„Pch. Dyť nás chtěli jen vystrašit,“ otočila se k němu Bára zády a uraženě odkráčela. Káťa rychle odběhla za ní, aby se nemusela rozplakat.
Shikamaru se nechápavě rozhlédl.
„Co sem řek? Tak odpoví mi někdo?“
„Víš, Shikamaru-kun, my tak docela nevíme... Barunka-san říkala, že o té věci nic neví,“ snažila se jako vždy zachránit situaci Hinata.
„Nebo vám nechtěla nic říct...“ zahuhlal Shikamaru polohlasem.
Všichni se zarazili. Nakonec se ale rozhodli, že tuhle poslední poznámku budou ignorovat.
„Hlavně že ses vrátil v pořádku. To se musí oslavit!“ plácl ho do zad bodře Kiba.
„Né, jen to ne...“ odpotácela se Tenten v dál. Pořád jí ještě nepřestala bolet hlava z toho minulého „slavení“.

Shino a Kiba se vrátili ke stavění stáje s tím, že se to sice oslavit musí, ale ne teď. Práce jim hezky ubíhala od ruky. Hinata šla zase uklízet sklep. Shikamaru jí sice nabídl, že jí pomůže, ale ona ho rázně i když zdvořile odmítla. Byla to pro ni možnost mít chvilku sama pro sebe a utřídit si myšlenky, i když ji z kouta strašila „ta věc“. Bára uraženě odrázovala k salaši s výmluvou, že jde zkontrolovat březí ovce, přičemž ji Neji rád doprovodil, a Káťa s Tenten zůstaly doma a dodělávaly otravné domácí práce. Shikamaru vypadal, že se urazil, když ho Hinata vystrnadila, a tak nikdo nic nenamítal, když se odešel projít do lesa.
„Dávej si pozor!“ křikl na něj Kiba od pokládání jednoho obzvláště těžkého základního kamene. Na to si Shikamaru jen odfrkl a zmizel v šeru.
„Pořád si nemůžu zvyknout na myšlenku, že to Akatsuki nejsou... Co myslíš, Shino?“ obrátil se na svého společníka hafopán.
„Já myslím, že to Akatsuki jsou. Ale můžu se mýlit,“ podělil se o názor Shino.
„Ale když Shikamaru jedná tak bezstarostně, tak o tom asi bude přesvědčený, ne? A co řekne on, to je většinou pravda, ne?“ Kiba byl opravdu rozhozený. Vždycky předtím se vyplatilo Shikamaru věřit. Ale ten cár látky viděl na vlastní oči! I ta hlína mu smrděla divně... Tak jak to sakra je?

Neji s Bárou kráčeli bok po boku do strmého kopce.
„Co si o sobě myslí?“ funěla Bára rozčileně. Zvykla si před Nejim myslet nahlas.
„Takovej vocas... To sem si o něm nemyslela...“
Neji vypadal zamyšleně a nijak na tato ostrá slova nereagoval. Ostatně, stejně se v tuto chvíli cítila i většina zbylého osazenstva farmy.
„Já jsem je viděla! Na vlastní oči! Neji, věříš mi? Neji!“
„Hm...? Ano, Barunko-san. Jsem si jistý, že máš pravdu...“
Bára nespokojeně zamručela. Ale Neji vypadal, že má o čem přemýšlet, tak mu odpustila, že nedával pozor, a nechala ho už na pokoji. Stejně se musela uklidnit předtím, než k salaši došli. Zvířata dokážou vycítit emoce a ona rozhodně nehodlala budoucí maminy nějak rozrušit. U polorozpadlé budovy salaše panoval mírumilovný klid. Chundelaté ovce, po tom dešti docela čisté, se rozprostřely po zelených pastvinách. Občas se někde ozvalo spokojené zabečení doprovázené cinkotem zvonce, ale jinak bylo ticho. Báru ten pohled krásně uklidnil.
„Zůstaň tady,“ ukázala Nejimu na kámen před vchodem. Neji sice nesouhlasně zvedl obočí, ale poslechl. To Báře zvedlo náladu ještě víc. Se spokojeným výrazem nakoukla do šera uvnitř. Byly tam jenom dvě ovce. Obě patřily k seznamu březích. Když uviděly Báru, zvedly hlavy. Jedna z nich hlasitě zabečela. Chtěla se pochlubit svým nejnovějším přispěním do stáda. Zpod její žlutobílé vlny vykoukla malá hlavička. Jé, jehňátko! A jak se tak dívala na druhou z ovcí, vypadalo to, že další je na spadnutí
„Neji, nechceš si pochovat jehňátko?“ zavolala Bára ven, když se se zvířátkem dost vymazlila.
„Neji!“ Vylezla ven, ale místo, kde Nejiho zanechala, bylo prázdné.
„Neji!“ To už bylo víc nahlas. Některé pasoucí se ovce zvedly hlavy, ale jinak nikdo neodpovídal. Bářina nálada klesla opět na bod mrazu.
Našla ho na kraji jedné z odlehlejších pastvin.
„Neji! Co to sakra bylo! Víš, jaks mě vyděsil? Já vím, že to teda ty Akatsuki asi nejsou, ale stejně!“ Byla v obličeji celá rudá a k pláči taky neměla daleko, i když to by nikdy nepřiznala.
„Promiň, Barunko-san. Pokusím se ti to vynahradit...“ Neji vypadal, že je myšlenkami jinde. Zrovna vypnul byakugan.
„Co tě to napadlo, takhle se vypařit a nic neříct? A co jsi vlastně dělal?“
„Nic důležitého...“ Bára myslela, že ho majzne ovcí přes ksicht. Ale té ovce by jí bylo líto. Nakonec, i Nejiho by jí bylo líto...
Celou cestu domů nepřestávala brblat. Nadávala na Shikamaru, nadávala na počasí, nadávala na požáry a blbý Akatsuki, nadávala na Nejiho a kopala při tom do všeho, co jí přišlo do cesty. Kromě exkrementů a žab. Když se blížili ke konci lesa, Neji už to nevydržel. Popadl Báru za rukáv, otočil ji obličejem k sobě a vlepil jí nečekanou pusu. Bára najednou zapomněla, co že se dneska stalo, a polibek mu opětovala. Po nějaké té chvíli se Neji zase odtáhl a na její nechápavý pohled řekl jen:
„Někde jsem slyšel, že to je nejlepší cesta, jak někoho umlčet.“
„Jé, ty jsi hodnej...“
„Hm?“
„No že jsi mě třeba místo toho nepraštil... já bych se teda za takový móresy klidně praštila...“ uvědomila si Bára, jak její nevybíravé chování muselo působit na citlivého Nejiho, který měl stále ještě iluze o tom, jaká je jemná a slušná dívka. No, možná už neměl.
„Vzhledem k tomu, že jsem k tvému rozhořčení taky přispěl, asi by to nebylo moc fér... Navíc, Barunko-san, ani bych nedokázal tě uhodit!“ Bára s vypětím všech sil odolala nutkání se za toto na Nejiho vrhnout a ještě chvíli se s ním u lesa zdržet, protože na to opravdu nebyla teď vhodná chvíle. Místo toho tedy řekla:
„Tak to je dobře, ale stejně tě pro jistotu už nebudu pokoušet něčím podobným, slibuju.“ I když zase... pokud by ji pokaždé umlčel takhle... Neji na to s úsměvem kývl, ale stejně se Báře zdálo, že ho něco znepokojuje.
Když vešli do dvora, spatřili, že Shikamaru se už vrátil z lesa a teď se tam poflakuje. Došli k němu.
„Lidi, trochu jsem přemýšlel a podle toho, co mi tady vykládáte, už taky nevěřím, že by si jen někdo dělal srandu... Taky jsem viděl ten kus pláště, jak jste našli... řek bych, že někomu dlužím omluvu...“ mžiknul očima po Báře.
„Jo...no... tak tos mě nepotěšil, já už se začala uklidňovat, že nám nehrozí žádné nebezpečí...“ povzdechla si Bára. Jasně, že měla pravdu, jak mohl vůbec pochybovat?
„Tak jsem si říkal... mohl bych se kouknout na tu věc, po které Akatsuki šli?“ Bára pokrčila rameny.
„Klidně, pojď...“ Nakonec, byl to inteligent, tak třeba z toho vyčte víc, než oni před tím. Vzala petrolejku a zavedla Shikamaru do sklepa, který už byl zase pěkně vysmýčený. Pak mu ukázala záhadnou schránku spočívající v temném výklenku.
„Hm... a jak se to otvírá?“ vyptával se zamyšleně.
„Copak já vím?“
„Notak... je to u vás doma, tak předpokládám, že o tom něco víš, ne? Jako třeba proč by je to mohlo zajímat...“
„Hele, tobě jsem to asi ještě dost nevyjasnila, ale já fakt netuším. Vůbec jsem nevěděla, že to tady je, chápeš?“
„Ani třeba co to dělá? To se ti nikdy rodiče nezmínili o nějaké divné věci, co máte ve sklepě a na kterou nemáš sahat?“
„Jak říkám, nikdy!“
„Hele, promiň, ale to mi zní hodně divně,“ pohlédl na ni Shikamaru náhle tvrdým pohledem, „Je nezbytný, abychom se dozvěděli, s čím tady máme tu čest, takže jestli něco víš, teď je ten pravý čas to říct!“
„Sakra, proč bych vám něco měla zapírat?“ rozhořčila se Bára a otočila se na Nejiho, který tam samozřejmě šel taky, jako jestli slyší to, co ona. Ovšem zjistila, že i Neji se tváří napjatě a čeká, co na to řekne. „Hej! To si myslíš, že tu celou dobu všem lžu, jak když tiskne? Dyť to bych ani nedokázala!“ Neji však vypadal, že její schopnost se přetvařovat by rozhodně nepodceňoval.
„Barunko-san, já ti věřím, to víš, ale je možné, že ti třeba rodiče řekli, abys to držela v tajnosti za každou cenu, protože to je nějaké rodinné tajemství, možná tajemství dávného ninja klanu. Je samozřejmé, že pak bys dala přednost zájmům rodiny před námi.“ Bára jen koukala s otevřenou pusou. Tak tohle si celou dobu myslel?
„Dobře, teď si to ujasníme na dobro, jo? Nic o tom nevím a nic o tom nevědí ani Matěj s Káťou. Teda... aspoň nevím o tom, že by o tom něco věděli!“
„Jseš si naprosto jistá?“ optal se ještě sugestivně Shikamaru.
„Jo!“ založila si Bára ruce na prsou. Mysli na jehňátko, mysli na jehňátko... Shikamaru i Neji se však stále tvářili trochu nedůvěřivě. Bára je tedy nevybíravě vykopala ze sklepa a zavřela ho na kličku. Tohle jí byl čert dlužen!

„Já vím, že jsou dny, kdy jsem bezdůvodně agresivní, ale to mě musejí během těch dnů ještě některý osoby tak strašně vytáčet?!“ klesla Bára za stůl v kuchyni. Uchýlila se tam, když Shikamaru a Neji jevili zájem si ještě o něčem promluvit, ale bez její přítomnosti. Káťa s Tenten na ni nechápavě pohlédly. Právě nad už celkem prořídlým seznamem věcí, co se mají udělat, plánovaly, co na koho hodí.
„Kdo zas?“ zeptala se Káťa.
„Třeba Shikamaru!“ Nejiho radši před Tenten nezmiňovala.
„Jó, ten je otravnej pořád, na to si zvykneš...“ mávla rukou Tenten, „Za to mu dáme nějakou práci, co říkáte?“
„Hmmm...“ prohlížela si Káťa seznam, „Já bych mu dala vyklízení stájí, ale jaksi už není co vyklízet...“
„Tak mu dáme vyklízení chlívku pro ovce! Když jsou teď pryč, tak by se to mohlo udělat ne?“ navrhla Tenten.
„Tyjo, to se tady mamka ani neodvážila napsat...“
„No právě!“
„Cheche!“
„Co nám vlastně ještě zbývá?“ naklonila se Bára, aby si prohlédla papír v Kátině ruce. „No, s tím sušením bude trochu problém... ještě že je Lee tak aktivní a nevadí mu, že to furt tahá do stodoly a zpátky na pole... s tímhle počasím se asi trochu nepočítalo... Chjo, zase sbírání jablek? To je sisyfovská práce... Jo hele, už máme jedno jehňátko!“ vzpomněla si najednou.
„Fakt?“
„Jé, já ho chci vidět!“ nadchla se hned Tenten.
„Hele, tak zítra tě vezmu s sebou, až se půjdu kouknout, jestli je s tím druhým všechno v pořádku, řekla bych, že už bude taky narozený... Hinata určitě taky bude chtít jít, ne? Uděláme si dámskou ovčí jízdu!“ těšila se Bára, protože si byla jistá, že mezi dívkami se nevyskytnou žádné podobně pitomé názory, jakože před nimi něco tají a podobně.
A i kdyby něco takového měly, tak jim to rozumně vymluví a bude.
„Tak jo. Když pudem tři, tak nás snad nikdo nenapadne.“ Z jejího hlasu odkapávalo něco mezi ironií a sebekritikou. Nedalo se to poznat přesně. Večer se všichni sešli nad večeří. Mluvilo se mnohem méně, než včera. Po rozdělení úkolů na další den nastalo téměř úplné ticho. Příbory, které se všichni rozhodli používat, cinkaly o talíře. Nad stolem létaly skryté pohledy plné podezření, pod stolem se Neji snažil udobřit si Báru. No, docela to i fungovalo.
„Jak to teda je?“ nevydržela to Tenten a praštila s příborem. „Jsou to ti hnusní, odporní a zatuchlí padouši, nebo jen banda křivozubých blbců?“
Ta četba v posledních dnech jí krásně rozšířila slovní zásobu, kterou se nebála použít.
„Ano, Tenten, jsou to oni,“ přikývl Neji.
„Kdo?“
„No... Akatsuki.“
„Takže držíme hlídky?“
„Ano, Tenten, stále držíme hlídky.“
„A...“
Přerušilo je Bářino významné odkašlání.
„Dnešní rozpis hlídek je takovýto. Nejdřív nastoupí Shikamaru s Hinatou. V první hlídce se zatím ještě nic nestalo, tak to snad vydrží. Po nich to bude Shino s Káťou, páč to se minule vyplatilo a taky nemůžem nechat Shina s Tenten, protože chlast pomalu dochází. Ty vystřídám já s Nejim a naposled půjdou Lee s Kibou, jakožto největší drsňáci. Všichni spokojení?“
„Jakto, že máš zase hlídku s Nejim, když jsou všichni ostatní proházení?“ vztekala se Káťa.
„Protože to losuje, asi,“ protočila oči Tenten.
„Nene!“ čertila se Bára. „To bylo poctivé losování!“
„Jo, jasně, jasně... To bych si taky takhle mohla vylosovat zlatý prase...“ mávla nad tím její protivnice rukou. Už se smířila s tím, že na téhle misi asi nikoho neuloví. Ještě by mohla zneužít Shina, až bude v podroušeném stavu... No, to by on dřív zneužil ji. Ti jeho zatracení hmyzové rozkládali každou toxickou látku dřív, než se mu mohla dostat do krve.
Brzo nastal čas jít spát. Sice jim to večerníček neřekl, ale oni už byli velké děti, takže to nebylo potřeba. Káťa s Kibou sebou zase plácli na gauč a jelikož Kibova nálada už byla mnohem lepší, než včera na hlídce, rozhodl se, že Kátě tu absenci něžného citu vynahradí i s úroky. Ale ve vší slušnosti, že... No, možná ne vší... Ale minimálně dvacet procent jí tam bude.
„Pojď, Shikamaru-kun. Ukážu ti, o co jde,“ zašeptala Hinata a vyvedla ho na střechu.
„Hm, je odsud dobře vidět mraky... Nemáš náhodou chipsy?“
„Nee...“
„No nevadí.“ Shikamaru se usadil a jal se znuděně pozorovat oblohu. Chtěl se zrovna zeptat Hinaty, jestli tady takhle blbě trčí na mrazu každou noc, ale najednou si všiml, že s ní není něco v pořádku. Přepadávala dopředu a lapala po dechu.
„Hej...?“ Hinata neodpověděla, protočila levandulové oči a svezla se na chladný povrch střechy.
Shikamaru chvíli počkal, jestli se bude nějak projevovat. Vypadal velmi zaujatě.
„Hm...“ zabručel a přisunul se k ní blíž. Nejdříve jí sáhl na čelo, potom zkontroloval puls. Dobrý, žila. Chvíli zblízka pozoroval, jak mělce dýchá, a pak vytáhl odněkud kunai. Vypadalo to, jako by ji hladil po hlavě. Pak schoval pramen dlouhých, modročerných vlasů do svého záňadří. Když se zvedal od dívčina těla, na tváři mu hrál slizácký triumf.

„Co se to stalo?“ Kátin hlas se chvěl panikou, když přebírala s Shinem hlídku od Shikamaru, držícího v náručí bezvědomou Hinatu.
„Co to tady máte za baráky? Padaj jak houby po dešti! Nejdřív vyhořej stáje a potom i ovčí chlívek? To je vopruz...“ přivítal ji přívětivě.
Káťa sice vypadala, že by něco ráda řekla, ale nenacházela slov.
Shino tázavě upřel brýle na dívku.
„Usnula. Však to taky byla nuda. Ten barák se nejspíš samovznítil z toho bordelu uvnitř... No, aspoň už to nebudu muset uklízet...“
„Jo, jasně,“ zavrčela Káťa, když za ním zapadly dveře. „Vsadím se, že to co schovával za zády, byly sirky.“

Shikamaru položil Hinatu na postel a chvíli ji v měsíčním světle pozoroval. Ona v tom sklepě uklízela. Byla nejdéle vystavená. A ztratila vědomí, jakmile se pokusila použít byakugan. Kéž by něco takového taky měl, aby viděl, co se zrovna děje s její čakrou. Něco jako kapesní apokalypsa... Nebo aspoň tak to bylo ve všech legendách.
„Nikdo jiného rodu neokusí tu sílu...“ zašeptal si pro sebe svoji oblíbenou část.
„Heh, ale já budu první!“ a položil si ruku na hruď, kde pod šaty ležel schovaný pramen Hinatiných vlasů.

To, že vyhořela další stavba, už nikoho nevzrušilo. Za poslední dobu to nakonec bylo téměř na denním pořádku. Jediné, co Káťu štvalo, bylo, že nemá hlídku s Kibou. Ale snažila se to nedávat najevo, protože nechtěla, aby se Shino cítil méněcenný. Ten, s inteligencí sobě vlastní, tentokrát přinesl pro oba pohodlné polštářky na sezení a teplou deku, jenom jednu, ale zato velkou. Měl to skvěle vymyšlené. Dá tu deku Kátě, ale ona, protože je taková dobrosrdečná, se ho zeptá, jestli mu není zima, on pak řekne, že je a ona, protože je taková dobrosrdečná, ho vezme k sobě pod deku! Chachá. Zatím se Káťa choulila do deky a tvářila se utrápeně.
„Tak já už vážně nevím. Jestli to jsou Akatsuki, tak proč neposlali z Listové posilu? A jestli nejsou... tak co nás Shikamaru plaší? Vůbec se mi to celé nelíbí. A co to má být s tím, jak nám tady v jednom kuse něco hoří a padá? Teda, pravda, tu jednu kůlnu zbourali Matěj s Shikamaru... ale to je jedno, prostě to se tady nikdy nedělo, chápeš? Ale sotva odjedou rodiče, najednou takovej humbuk! To by sis skoro myslel, že přesně na to někdo čekal, že snad jsou nějací super mocní ninjové, no to si teda neumím představit, ách jo, ách jo!!“ Shino celou dobu účastně kýval a pak řekl jenom:
„Karamelku?“
„Shino! Ty nikdy nezklameš!“ vzala si Káťa karamelku a bylo jí líp. Chvíli cucala potichu, ale pak si všimla, že „chudák“ Shino si nepřinesl deku!
„Není ti zima, Shino?“ zeptala se tedy dobrosrdečně. Shino se za svým vysokým límcem nebo rouškou nebo co to bylo šíleně a ďábelsky uculil.
„Ale... trochu jo...“
„Tak pojď blíž, ne? Tahle deka je dost velká pro nás oba!“ hned mu Káťa nabídla cíp. Checheche, no není to náhoda? Shino nechal vyndané karamelky a sice jich na tu hlídku padla aspoň polovina, ale bylo to pro dobrý účel. Co už Shino nevěděl, bylo, že když se pak Káťa vrátila ke Kibovi na gauč, měl z té vůně její psí kamarád krásný sen o karamelkách a začal jí žužlat ucho... ale na druhou stranu, to Shino určitě ani vědět nechtěl.
Ani za celou jejich hlídku se tedy nic zajímavého nestalo.

Poznámky: 

Tak tentokrát dřív než za půl roku Smiling

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Ket
Vložil Ket, Ne, 2012-05-06 09:42 | Ninja už: 5892 dní, Příspěvků: 427 | Autor je: Prostý občan

Skvělý příběh, Shikamaru se chová nějak divně, ale to určitě vyčtu v dalším díle Smiling

Obrázek uživatele Nanimo
Vložil Nanimo, Út, 2012-04-24 19:44 | Ninja už: 5547 dní, Příspěvků: 70 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Tak to mě vážně zajímá, co to Shikamaru vymýšlí. Super příběh, strašný napětí, zase budu nedočkavě pozorovat, kdy se ukáže další díl Smiling (Jinak děkuju, že je takhle kapitola tak brzy, nemocnou nic nemůže potěšit více Eye-wink ) Ten Shika mi ale bude vrtat hlavou...

Webová stránka kinshipu Taura-Arnor, věnující se hře The Lord of the Rings Online.

Obrázek uživatele Miss_Atlantis
Vložil Miss_Atlantis, Út, 2012-04-24 21:47 | Ninja už: 6008 dní, Příspěvků: 435 | Autor je: Prostý občan

Já jsem právě taky nemocná, takže nebyl časový/zapomínací problém Laughing out loud