Tohle byl osud 02

Když jsem se probudila, byla tma, vypadalo to, že je noc, ale tma byla proto, že místnost neměla okna. Dveře nešly otevřít , protože byly zamčené. Za nedlouho zachrastil v zámku klíč a já kousek odstoupila a vyčkávala v bojové pozici. Jakmile se dveře otevřely, byla jsem přišpendlená na zdi. Byl to hodně silný náraz a já vykřikla.
„Snad nechceš utéct, Sakuro?“ ušklíbl se Sasuke.
„Co po mě chceš?“ zasyčela jsem na něj.
„Ale co tak jedovatě,“ mluvil chladně a víc mě tiskl na zeď.
„Přestaň se na mě sakra lepit,“ řekla jsem mu mírně naštvaně, i přesto že mi jeho blízkost vůbec nevadila.
Odstoupil ode mě a já tam stala a koukala do jednoho místa, jako vyoraná myš.
Když odcházel, ještě se otočil a řekl: „Nedělej žádné blbosti, tvoje hloupost by tě mohla bolet.“
Zatraceně co budu dělat? Když se pokusím o útěk, zabije mě. Stála jsem tam poměrně dlouho, protože zase přišel Sasuke.
„Tady máš jídlo,“ řekl a položil jídlo na zem jak pro nějakého psa.
„Připadám ti jak pes?“ litovala jsem moji drzé poznámky, jakmile jídlo vzal a hodil ho o zeď.
„Klidně si to jez třeba ze země,“ procedil skrz zuby, „jako pes.“
„Proč mě tu držíš?“ zašeptala jsem, „k čemu mě tu chceš?“
„K ničemu. Jen si věděla, že jsme byl v Konoze a já nehodlám riskovat,“ otočil se na mě a pohrdavě si mě měřil. Dveře se zavřely a já to už nevydržela a slzy se spustily z očí. Přemohla mě únava a já usínala v roku místnosti. Vrátili se mi vzpomínky na minulost. Na přípravy na Jarní pouť a taky na tréninky s Narutem a Saiem. Nepřemýšlela jsem však dlouho, protože mě únava přemohla úplně a já alespoň na chvíli odešla od bolesti a zimy.
Další ráno bylo příjemnější než minulý den. Pokoj byl prostornější, byly tu okna a to hlavní neležela jsem na zemi, ale na posteli zabalená v peřině. Chtě nechtě jsem se musela posadit, abych zjistila, kde se vůbec nacházím.
„Vypadá to, že tady ti je líp,“ řekl ten kluk s vlasy bíle barvy, když vylezl pravděpodobně s koupelny.
„Jistě, vždyť všude musí být lépe než tam dole ne?“ zamumlala jsem.
„Jo, to je pravda. Hele Sasuke neví, že tam nejsi, takže asi bude vyšilovat,“ mluvil nervózně a jednou rukou se škrábal na hlavě, jak to dělává Naruto.
„Takže budu mít problém?“ hlas se mi třásl, protože dveře od pokoje se otevřely a nestál v nich nikdo jiný než Sasuke.
„Asi jo,“ vydechla jsem a začala vstávat.
„Co tady sakra dělá?“ řekl Sasuke a zdálo se, že bojoval sám se sebou, aby něco nerozbil.
„M-myslel …“ koktal ten kluk.
„Přišel mě večer zkontrolovat a já ho přemluvila, aby mě vzal někam, kde by nebyla taková zima. Vždyť víš, jak umím byt otravná,“ zalhala jsem a byla pyšná, jak rychle mě tahle lež napadla. Oba se na mě překvapeně podívali. Sasuke přišel k posteli, hrubě mě chytil za ruku a vytáhl na nohy. Tahal mě ven z pokoje a přes chodby, mě dotáhl k nějakým dveřím. Myslela jsem, že mě vede do místnosti, kde mě zavřel minule, ale to jsem se pletla. Vtáhl mě dovnitř a opřel se o dveře.
„Proč ses ho zastávala?“ řekl bez jakéhokoli citu.
„J-já…“ koktala jsem, tohle mě nenapadlo a já mlčela.
„Jsi snad hluchá? Na něco jsem se ptal,“ zvýšil hlas a vzpřímil se.
„Protože on mi chtěl pomoct,“ špitla jsem.
„Cože? Neslyšel jsem? Říkala jsi něco?“ dělal jako kdyby neslyšel a ušklíbl se.
„Jsi snad hluchý?“ křikla jsem a vůbec si neuvědomila, po kom tady křičím.
Oči jsem odlepila od podlahy a podívala jsem se na něj. Úšklebek mu zmizel z tváře a já měla u krku kunai.
Sakra je o hodně rychlejší než kdy jindy.
Měla jsem strach dokonce i polknout nebo se jen nadechnout. Dlouhou mi jen hleděl do očí a já myslela, že existuje jen on. Najednou je zavřel a já se probudila.
„Chceš, abych ti ublížil?“ prolomil to ticho a ruku stáhl. Sklopila jsem hlavu a zavrtěla jí.
„Fajn, tak mě nenuť, abych to musel udělat,“ téměř to zašeptal, „zůstaneš tady, je to můj pokoj.“
„M-můžu se umýt?“ zeptala jsem se a zčervenala jako rajče.
„Támhle je koupelna, ručníky jsou ve skříňce pod zrcadlem,“ ukázal na dveře a odešel.
Nadechla jsem se a vešla do koupelny. Svlékla jsem se a vlezla do sprchy a pustila na sebe teplou vodu. Byla jsem tam poměrně dlouho. Moje věci byly špinavé, tak jsem se zabalila do ručníku a vyšla z koupelny. Sasuke seděl na židli a četl nějaký svitek. Když uslyšel skřípaní dveří, zvedl hlavu a ta doba, kterou mě sledoval, se mi zdála jako nekonečná.
„Asi chceš něco čistého,“ řekl a šel ke skříni. Chvíli se prohraboval a pak mi podal nějaké tričko a kraťasy. Vlezla jsem do koupelny a převlékla se. Samozřejmě mi to bylo velké, ale hlavně že to bylo čisté. Nejistě jsem vešla do pokoje a Sasuke si opět pročítal svitek. Chtěla jsem se ho zeptat, co teď bude nebo kde budu spát, ale pokaždé když se mé rty pootevřely, tak mi hlas ve mně řekl, ať ho neruším.
Nakonec jsem přišla k němu a zeptala se: „Co bude teď?“
Zvedl hlavu od svitku a kývl směrem k posteli. Pochopila jsem to tak, že si mám lehnout.
„Pořádně se vyspi,“ rozkázal, „zítra tě čeká náročný den.“
„Jak to myslíš?“ byla jsem zmatená.
„Budeš se mnou trénovat,“ řekl potichu.
„Cože?“ zhrozila jsem se a postavila se.
Přišel ke mně blíž a hlavu naklonil tak, že se rty skoro dotýkal mého ucha.
„Ty jsi vážně hluchá,“ zašeptal a já se otřásla, ovšem ne strachem.
„N-ne,“ mumlala jsem omámeně. Sasuke udělal krom blíž ke mně a já automaticky krok do zadu. Pevně mě chytit, abych se nemohla od něj hnout. Opět se ke mně naklonil a já cítila na tváři jeho dech. Cítila jsem, jak se ke mně přibližuje, jak se jemně rty otřel o ty mé, když v tom najednou někdo zabouchal na dveře.
„Sasuke? Musím s tebou mluvit,“ křičela ta červenovlasá holka.
Rychle se odtáhl a odešel a já tam stála jako přikovaná. Chtěl mě políbit…proč mě sakra chtěl políbit? Zanedlouho jsem si lehla do jeho postele, a jakmile se moje hlava dotkla polštáře, ucítila jsem jeho vůni. Pomalu mě kouzlo spánku vtahovalo do svého magického světa.

Ráno mě nečekalo zrovna příjemné probuzení. Do pokoje vtrhla ta dívka ze včerejška.
„Proč ještě spíš? Nemáš náhodou se Sasukem trénovat?“ vyřvávala na celý pokoj.
Vyletěla jsem z postele rychle.
„Sakra, ale já nevím kde to je,“ zaklela jsem a začala hledat, kde by se tak mohlo trénovat.
Všechny dveře byly prázdné nebo zamknuté, najednou jsem vrazila do posledních dveří a napálila do Sasukeho, který náraz nečekal, a oba jsme skončili na zemi.
„Co to sakra vyvádíš?“ rozčiloval se.
„Promiň, že jsem tě hledala, když jsi mi ani neřekl, kde mám být a budit mě musí ta fúrie,“ nadávala jsem a pořád ležela na Sasukem.
„Vstaň,“ rozkázal mi naštvaně a já rychle vstala.
„V tomhle chceš trénovat?“ zeptal se a mně se zdálo, že se mírně usmál.
„N-No,“ prohlížela jsem se, „ vypadá to tak.“
Mírně zakroutil hlavou a hodil proti mně kunai.
„Víš, upřímně já s tebou nechci trénovat,“ přiznala jsem se. Jako odpověď mi bylo to, že hodil dva kunaie a oba se mi zapíchli do těla. Jeden do ramene a druhý do břicha. Sykla jsem a pomalu se vzpamatovávala, ale pořád nic nedělala. Sasuke se evidentně naštval, chytil mě pod krk a zvedl do vzduchu.
„Já jsem se ale na nic neptal,“ řekl chladně a odhodil mě na protější zeď. Tvrdý náraz mě donikl vykřiknout. Každý pohyb mě bolel, ale já stejně vstala. Opět mě zasáhla jedna z jeho zbraní. A já zase sykla bolestí. Najednou se mi začalo točit v hlavě a já upadala do bezvědomí.
Opět probuzení nebylo příjemné, seděla vedle mě opět ta dívka a já si sedla.
„Co zas chceš?“ zeptala jsem se unaveně.
„Mám ti ošetřit rány,“ zamumlala naštvaně.
„A ty to umíš?“ zeptala jsem se a podívala se na ni se zájmem.
„Ani ne, ale základní ošetření umím,“ řekla uraženě. Obvázala mi poslední zranění a vstala. Když vycházela z pokoje, vešel do pokoje Sasuke.
„Jak se cítíš?“ zeptal se bez zájmu.
„Proč se mě ptáš, když je ti to úplně jedno?“ zeptala jsem se drze. Přeměřil si mě pohledem a přišel ke mně tak blízko, že jsme se téměř nosy dotýkali.
„Kdyby mi to bylo jedno, tak se tě neptám,“ zašeptal. Nemohla jsem skoro dýchat a oči sklopila. Rukou mě jemně chytil za bradu, to mě donutilo oči zvednout. Díval se mi do očí a já se nemohla odtrhnout. Naklonil se ke mně ještě blíž a opět otřel rty o ty mé, ale tentokrát nás nikdo nevyrušil, tak mě políbil jen jemně, jako kdyby čekal na moji reakci. Jednu ruku jsem mu dala za krk a přitáhla si ho blíž a on mě chytil za pas. Proč to dělá?
„Co to děláš?“ zašeptala jsem ublíženě.
„To samé co ty,“ pronesl klidně a vstal.
„Počkej,“ zakřičela jsem, „jak to myslíš?“
Jen se pousmál a odešel. Dlaněmi jsem si přikryla oči, co se to sakra děje.
„Zjistím, jak si to myslel, přísahám, Sasuke Uchiho,“ zašeptala jsem a ušklíbla se do tmy.