La chanson de la rue - 11/ Čtvrť osamělých žen a příliš malých andílků
když jsme jednou tady, tak by nemělo
být tu jinak než-li pěkně veselo.
Proč oba dva teda chcem' zívat až běda?
Jsme jak zašlí svatí v orloji,
já a cizí žena v cizím pokoji...
Spal špatně. Či spíš nespal vůbec. Když se ráno podíval do opatlaného zrcadla, v první chvíli se skoro nepoznal. S kruhy pod očima by se ještě smířil, občas se prostě objevily a mizely až s opravdu dobrým, dlouhým spánkem. Ale ta ztrhaná, bledá tvář nemohla patřit jemu. Ta patřila malému vyděšenému klukovi, který nevěděl, co si sám počít. A ten kluk, ten odešel už před lety. Neměl se nikdy vrátit.
Nesměl se vrátit.
Naplno roztočil kohoutek se studenou vodou a chrstl si notnou dávku do obličeje. Jenže stejně pochyboval, že to vůbec pomůže. Když si otíral tvář odřeným ručníkem, ještě jednou na sebe zašilhal do zrcadla. Ne. Dnes k ní jít nemůže.
A co jako chceš celej den dělat? Kopat do šutrů v parku a skučet; kvůli zabití nevinný holky? Sám víš, že to nemá cenu. Ale jestli ti to pomůže, můžeš se třeba utěšovat myšlenkou, žes jí pomohl.
Vztekle zavrčel a odkopl další kamínek z cesty. Už od rána to stálo za starou belu. Snídaně byla také otřesná. Radši se vytratil ven, ale potulování po městě ho moc neuspokojovalo. Sice se rozhodl, že k Reině dnes nepůjde, přesto teď jeho rozhodnutí dostávalo povážlivé trhliny.
Zazvonil, zatímco se pravou rukou pohodlně opřel o rám dveří. Musí vypadat jako největší frajer, až otevře dveře, i když pochyboval, že jeho práci nějak ocení. Jenže se zmýlil. Otevřely se dveře. A její medové oči se neuvěřitelně rozzářily.
„Ty ses vrátil!“ vrhla se mu kolem krku. Pár vteřin mu trvalo, než se vyrovnal s její neočekávanou reakcí, ale pak ji pevně objal kolem pasu.
„Jasně že jo. Copak jsi o tom pochybovala?“ ušklíbl se.
Neposlouchala ho. „Vrátil ses,“ opakovala rozjařeně a vytrhla se mu z náručí. „Takže je vážně mrtvej. Je po něm. Je po něm!“ zavýskla a nadšeně se zatočila. „Po něm, po něm, po něm!“ smála se nahlas.
I ty naivko. Myslels, že se tak bude radovat kvůli tobě?
„Aha. Jestli se vrátím, nebo tam zkapu, to ti bylo vlastně jedno,“ přerušil ji Kakashi otráveně.
Reina strnula v půli pohybu. „Jasně že ne,“ otočila se na něho. „Já věděla, že ho dáš. Ale přece jenom,“ přistoupila k němu a chytila ho za klopy, „trochu jsem strach měla. Věřil bys tomu? Měla jsem strach,“ zasmála se hlubokým, hrdelním smíchem. Všiml si, že její oči se nesmějí. Spíš se v nich varovně zablesklo.
„Vážně ses o mě bála?“ Její neposedné prsty přejížděly po látce oblečení. Pevně ji chytil za ruce a donutil ji se mu dívat do očí.
„Zas tolik si nefandi,“ usmála se sladce. „Ale jo... Neumím si představit, že by tě zabili.“
Chvíli ji mlčky pozoroval. Neuhnula pohledem, jak by to udělali ostatní. Právě tohle se mu na ní tolik líbilo.
„Brzo se budu muset vrátit zpátky do vesnice.“
„Já vím.“
„Hm...“ Pustil jí ruce a zamotal svoje prsty do jejích vlasů. „Bude ti vadit, že odejdu?“
Trvalo než se pohnula, pak přivřela oči v štěrbinky a bojovně vysunula bradu. „A co chceš slyšet tentokrát?“
Prsty v jejích vlasech se mu zastavily. „Třeba pravdu, Reino.“
Třeba pravdu, miláčku. Alespoň jednou.
„Už zase hraješ na city.“
„Ne, zlato. Teď už na ně nehraju.“
Teď už na ně nehraju. A mám pocit, že ty taky ne. Cítíš ke mně něco, Reino? Doopravdy? Už nechci to koupené 'miluju tě'. Chci něco jinýho.
Přemýšlel o tom celou dobu, co si balil věci v hostinci. Musel se vrátit, Hokage by mu další pobyt neproplatil.
Musel se vrátit, ale nechtěl se vracet sám.
Nabídne jí, aby šla s ním. Ona a Miko. Zařídí jim lepší život. Nikdo se nemusí dozvědět pravdu o tom, co bylo. Stvoří pravdu o tom, co bude. Nechce ji opustit. Nedokáže ji opustit. Ty její medové oči, které neuhýbají, její hrdelní smích, který bublá a tryská jako šampaňské z natřepané láhve. Je jeho. Všichni mu ji budou závidět. Žádná ve vesnici není jako ona.
Žádná není jako ona.
Neodmítne. Byla by sama proti sobě. Proti Miko, proti všemu.
Jenže když jí druhý den klepal na dveře, už si tak jistý nebyl. Má svoji hlavu.
Ale ty ji máš taky. A ji nesmíš nechat jít. V životě bys už takovou nepotkal.
Když otevřela dveře, srazil se s pohledem medových očí. Ne, neodmítne ho.
Donutí ji.
„Miko je vedle v pokoji, nesehnala jsem pro dnešek hlídání,“ promnula si unaveně prsty kořen nosu.
„To nevadí. Potřebuju s tebou mluvit.“
„Ah,“ zarazila se. „O čem? Promiň, dneska to na nějaký debaty moc nevidím. Jsem přetažená,“ zívla. „Skoro jsem nespala.“
Pak to bude jednodušší.
„Nechtěl bych to řešit mezi dveřma.“
„Jasně, jasně,“ mávla rukou. „Pojď dál.“ Cestou znovu zívla a pak se posadila na postel. „Takže?“
„No, takže,“ vyschlo mu v krku. „Mám pro tebe nabídku.“
„Už zase? To jsme řešili před měsícem.“
„No, před měsícem... Jinou nabídku,“ znervóznila ho.
„Fajn, tak spusť, než ti tady usnu.“
„Dobře.“ Sípavě se nadechl, ale zaskočilo mu, takže se zakuckal. Reina pobaveně pozorovala, jak začal přecházet po pokoji.
„Hodně jsem v poslední době přemýšlel. O nás,“ dodal a střelil pohledem k posteli. Reina nehnula ani brvou, což mu moc nepomohlo. „Musím se vrátit do vesnice; o tom jsme mluvili včera. Popravdě se tam musím vrátit co nejdřív, nejlíp hned. Chtěl jsem ti říct, že se tam nehodlám vracet sám.“
Reinina ospalost zmizela. Narovnala se na posteli jako pravítko. „Ne, Kakashi,“ zasyčela výhružně.
Bezva, takže jí to došlo.
„Chci, abys šla se mnou. Ty a Miko samozřejmě. Nastěhujete se ke mně do Konohy, pořídím nám větší byt. O Miko se nemusíš bát, všechno zařídím. Můžeš si tam najít práci, začlenit se do normálního života.“
Tímhle plánem jsem strávil celej včerejší večer, tak něco řekni, Reino. No tak, řekni, že se ti líbí. Že se ti zatraceně líbí. Že půjdeš se mnou. Budem spolu žít pod jednou střechou. A já už ti nikdy nebudu muset platit.
„Časem se třeba i vezmeme, co jen budeš chtít. Ve vesnici mě uznávají, nebude vadit, když si tě přivedu.“
A ty mi už nikdy neodejdeš. No tak, řekni, řekni, nelíbí se mi, že tu musím tak dlouho žebrat jako štěně. Ale je to jen tebou, Reino. Na tebe si vyplatí počkat.
„Můžeme mít spolu děti, Miko by třeba sourozence uvítala.“
Udělám všechno, abys šla. Žádná ti u nás nesahá ani po kotníky. Žádná by mě nenechala prosit. Žádná z nich není taková mrcha.
„Není to přece špatnej nápad -“
Sakra že není! Nervózně se zastavil uprostřed pokoje. Ona se pořád nehýbala. Seděla a dívala se na své ruce. Jen seděla a tupě civěla na ruce. Proč nic neříká? Už ji nenechá, aby jimi sáhla na jinýho. Chce to jednorázovou bombu. Obrovskou salvu. A ona se pak vzchopí a vletí mu do náruče.
„Miluju tě.“
Nebo si to aspoň myslím.
Trhla sebou. Kakashimu svitla naděje. Pomalu přešla pokojem a zastavila se před oknem, rukama se pevně objala kolem pasu.
Proč nic neříkáš? Nepřišlo to tak náhle. Chci, abys byla moje. Moje žena. Nepotkal jsem žádnou tobě podobnou. Ani ji nechci hledat, neuspěl bych. Tak řekni, Reino, lásko, řekni, že půjdeš se mnou.
„Vypadni.“
A najednou bylo ticho.
Obrovské
ohlušující
ticho.
„Cože?“
To říkáš Ty Mně?
Nemohl uvěřit, že to vyslovila. Pořád stála klidně u okna, objímala se rukama, pohled upřený někam ven do ulice. Nic nenaznačovalo tomu, že by vůbec cokoliv řekla. Nezahoukal v dálce vlak?
„Prostě vypadni,“ zopakovala to tiše. Ruce se jí začaly třást. „Vypadni a už se nevracej. Nevracej, slyšíš?!“ Najednou křičela, stála před ním, ruce zaťaté v pěst.
Křičela. Všechno na ní křičelo. A nejvíc její oči. Ty její proklatý medový oči.
„Vem si svoje prachy, sbal se a zmiz! Nechci je! I kdybych měla všechny chlapy planety prosit, tvoje si už nevezmu!“ Prskala jako rozzuřená kočka. Natáhla se k nočnímu stolku a vyrvala zásuvku. Několik tretek se rozsypalo po zemi.
Koulelo se, koulelo, červené jablíčko... A jeho barva mi připomínala tvé rudé šaty, které´s měla na sobě v den, co jsem tě poznal.
Držela šuplík za oprýskaný dřevěný knoflík, trousila po podlaze další věci. Připadala mu šílená.
Vyhrabala z věcí zažloutlou obálku, upustila zásuvku a nahmatala několik bankovek. „Vem si je! Vem si je všechny!“ vyhazovala je do vzduchu. „A vypadni s nima. Běž!“
„Reino... Slyšelas, co jsem ti ří-“
„Nejsem hluchá! Víš ty, co je láska?!“ Řvala. Teď už na něho nepokrytě řvala a na krku jí křečovitě naskakovaly žíly. „Víš to? Seber se. Seber se a táhni! Všechny ty svoje kecy si vem s sebou, já vo ně nestojím. Nikam s tebou nepůjdu!“
Kakashimu došla slova. Čekal bouřlivou reakci, ale ne... vyhození.
„Miláčku -“
„Táhni!“ zavřískla, sehnula se pro šuplík, který předtím upustila, a mrštila jím po něm. „Dělej. Ty o životě nic nevíš,“ stála přímo před ním. Beze strachu. S tím čímsi chladným a tvrdým v jejích očích. „Dostaneš si úkol, někoho zabiješ a oni ti za to zaplatí. Tady to takhle nechodí. Na ulici se o tebe nikdo nestará. Úkoly si hledáš sám, prosíš o ně. Žebráš! Víš, jak to bylo ponižující?! Jak pořád je? Neexistuje nějaký vypracování, pořád jsem ten základ, pořád... Bože.“ Sklopila hlavu jako by se vzdávala, ale tušil, že pokud by nějak zasáhl, opřela by se do něho ještě prudčeji. Nezbývalo nic, jen vyčkávat. Čekat, až na něho vyřve příkoří posledních let, která tak dlouho v sobě dusila. Nechtěl to slyšet.
Vážně to nechtěl slyšet.
„Nezabíjím někoho, zabíjím sama sebe,“ promluvila už klidněji. Ten šílený lesk jí z očí zmizel, ale pořád mu připadala děsivá. Tvrdá. „Jsem jenom obyčejná štětka, Kakashi. Štastná, že teď vo sobě můžu rozhodovat sama. Jsou holky, kterým diktují s kým a kolikrát se vyspí. Jak se s nima vyspí. Berou se i spešl požadavky a je jedno, jak moc to tý holce ublíží, pokud jí to nějak neponičí fazónu. Prachy jim pak čahnou. Tohle je ulice, zlato. A pořád to není špinavější pajzl než ten, do kterejch si chodíme vydělávat. Vypadni. Nic o nás nevíš.“
Co zkoušíš, Reino? Co nám oběma namlouváš? Já to nechci slyšet. A ty to nechceš říkat.
„Tohle nemyslíš vážně. Tohle ti nevěřím,“ zachraptěl.
Zavrtěla hlavou. „Jseš dost chytrej na to, abys věděl, že říkám pravdu. Možná´s viděl jenom zlomek toho, o čem bych mohla vyprávět, ale viděls ho. Měls možnost pochopit, co vopravdu znamená šlapat chodník, bez příkras a vomluv. Nádhera, že? Numajiri mi řekla, že to, co dělaj chlapi s holkama není nic pěknýho. A měla sakra pravdu. Vždycky si vodbydete to svý a pak po nás hodíte stejně špinavý prachy jako jste sami v přesvědčení, že jsme vyrovnaní. Že to všechno zachrání nějakejch pár papírků. A víš, co ti řeknu? Že jste úplně vedle. Tolikrát jsem měla chuť zařvat do těch vašich namyšlenejch ksichtů, co si vo vás myslím, ale nemohla jsem. Musíme zůstat akorát tak pokorně ležet na tý propocený posteli mezi zmačkanejma dekama a čekat, zda se pánovi ještě něco neuráčí. Tímhle ses mi zhnusil. Že sis mě taky koupil. Přišels a věděls, že budu za prachy svolná. Dál jsi nic neřešil. Všechno přece vyřeší peněženka. Ale to ses přepočítal. I kdybys byl ředitel zeměkoule, od okamžiku, cos zamával peněženkou, seš stejná socka jako ostatní. Seš stejnej egoista jako každej, kterej ke mně přišel. Žádná tvoje velkorysá nabídka z tebe nedělá svatýho. Snad jen ještě většího vola. Vypadni.“
„J- jak - ?“ Podlaha se pod ním houpala, pevné linky se komíhaly a měnily v nestabilní. Co se to ksakru děje?!
„Jak to můžu říct? Úplně normálně. Myslíš, že mě bavilo poslouchat tvoje fňukání? Všechny ty kecy o dokonalosti vaší vesnice? Nebo ty uklidňovací řečičky, když jsem ti vyprávěla já? Myslíš, že bavilo? Ani v nejmenším. Hele, někdo věří na pana nebo slečnu Pravou, a i když je to podle mě kravina, protože nikdo takovej neexistuje, tak i kdyby byli, já to pro tebe nejsem. A ty nejsi můj Pan Pravej. Miluješ povrchně. Jen tu krásu, co je vidět. Když to nejde po tvým, naštveš se. Kakashi, já nebudu věčně takováhle. Jsem starší než ty, je mi pětadvacet a stejně se cítím už stará, proboha! Člověka víc mění to, co viděl a zažil, než věk. Nehodíme se k sobě. Nejsem zvyklá nechávat se vydržovat, radši jsem svobodná. K -va, ale svobodná! Tohlecto ty nikdy nepochopíš. A tím se mi ještě víc hnusíš.“
To. Snad. Ne.
Vymrštil pravou ruku zaťatou v pěst a prudce jí udeřil do stěny. Reina vyděšeně nadskočila. Že by ji konečně umlčel? Měla snad ta pravačka zasáhnout kůži? Ani jeden teď netušil odpověď, jen v uších pořád doznívala ona rána, a to stačilo. Jenže po chvíli zase přimhouřila oči v pouhé štěrbinky a sladce se usmála. Příliš sladce. Jsou úsměvy, které hřejí na duši, jsou úsměvy, které mrazí a jsou úsměvy, z kterých odkapává med na příliš horkou zem, příliš rychle karamelizuje, příliš páchne a příliš se vám z něho zvedá žaludek.
Ona – já – my.
„Máš pravdu, seš jenom laciná štětka!“ vyštěkl popuzeně. Začínal se dostávat do varu. „Já byl ještě tak blbej, že jsem tomu nechtěl věřit. V pohodě, jen do mě! Co ještě jsem dělal špatně? Jsem aspoň dobrej v posteli?!“ zařval.
Skousla si ret a bojovnost v očích zmizela. Nikdy ho neslyšela zvýšit hlas.
Její bledost ho rozzuřila ještě víc. Nečekala, že se bude bránit?
„No řekni! Řekni, byl?! Netvař se jak svatá! Najednou! Vyplivneš na mě to, jak jsem ti od začátku hrozně vadil, ale ty sis hrála na anděla a ujala ses mě. Tohle už ti vážně nežeru. Já byl ještě takovej idiot, že jsem chtěl, aby sis mě vzala!“
„Vidíš, jak je život zvláštní,“ pronesla tiše a sklonila hlavu.
Vřelo to v něm, ale snažil se ovládnout. Co mu to tady, sakra, povídá za kecy? Dělal ze sebe vola. Snažil se ovládnout; měl chuť ji udeřit do té její namyšlené, porcelánové tváře. Tentokrát se už trefit. Umlčet ty výsměšné oči. Donutit ústa, aby prosila... Ona měla prosit. Ona musela prosit.
Jenže sám víš, že to z ní nikdy nedostaneš. Ani kdybys jí vrazil nůž pod krk.
„Skončili jsme,“ vydechl klidně. Ovládl se. A možná to bylo špatně.
„Skončili,“ souhlasila pevně a ušklíbla se.
Udělalo se mu z ní ještě víc zle. Otočil se a vypadl z místnosti; stiskl studenou kliku, neohlédl se a hlasitě za sebou práskl dveřmi. Reině v tu chvíli stekl úsměv ze rtů, jako by ho cukrář bleskurychle otřel špachtličkou.
Jenže vzápětí se otevřely druhé dveře a začalo druhé dějství.
Máš na ně ještě sílu?
„Mami, děje se něco?“ Miko nejistě nakoukla do pokoje. Reina zatnula ruku v pěst, až jí zbělaly klouby.
„Nic se neděje, broučku, toho bince si nevšímej,“ usmála se na ni. Potřebuje ji nějak zabavit. Zabavit, aby se neptala, co se stalo. „Víš co? Půjdeme koupit toho křečka, cos vždycky chtěla, jo?“
„Mami! Bezva!“ zajásala holčička.
„Ale převleč si tu sukni, máš na ní flek.“ Jakkoliv odvést pozornost. Jakkoliv, než se dá -
„Hned budu zpátky, mami!“ vypískla nadšeně Miko a zmizela za dveřmi.
Dohromady. Reina povolila pěst a sesunula se na zem vedle postele.
Šlapka.
Když se dívenka vrátila s čistou sukní do pokoje, její matka klidně stála u okna a dívala se ven; na oprýskané popelnice a spleť odpadků na zemi. Tu láhev tam určitě upustila Tamae, měla tendenci dát si doušek po své stejně špinavé práci. Barevné papírky od bonbónů zase pravidelně ztrácel syn Michiko, jen o tři roky mladší než Miko a též bez otce. Naštěstí. Michiko vždycky přitahovala ožralce a pobudy. A ty ohryzky jablek, co se zakutálely do rohu, musí být od Sango, ta jediná pořád věří na zdravou stravu a vykoupení se dobrým jídlem.
Čtvrť osamělých žen a příliš malých andílků.
„Můžeme jít?“ zeptala se Miko nejistě. Reina se otočila a zářivě se na ni usmála.
„Jasně, jdem. Sluší ti to, zlatíčko,“ pohladila ji po vlasech a vylovila z nepořádku na stole klíče, které si dala do tmavé kabelky.
„A... mami?“
„Co se děje, Miko?“ Otočila se na svou nejistou dceru.
„Kakashi už k nám nebude chodit? Mně se líbil...“
„Ne, nebude,“ zavrtěla hlavou a pak pokrčila rameny. „On žije v trochu jinačím světě než my. Musel se vrátit zpátky.“
„A vrátí se semka někdy ještě?“ Miko smutně hleděla na svou matku, která se od ní náhle odvrátila. V jejích očích uviděla tu zvláštní, hřejivě chladnou naději, o které si myslela, že ji už nikdy nepotká. V duchu se jí promítl Shouheiův obraz.
„Možná, když se mu bude chtít a pustí ho,“ cvrnkla ji Reina do nosu, přehodila přes sebe bundu a pak zamávala kabelkou. „Chceš toho křečka, nebo si to mám zase sundat?“
„Křečka!“
„Tak pojď, než nám tam zavřou,“ popostrčila ji.
„A... mami?“
„Hm?“ zamrmlala, když zamykala dveře. Její dcera mezitím poskakovala po ulici, ale teď se zastavila a pozorovala svou matku.
„Kakashi se na nás zlobí?“
„Cože?“
„Proto tak křičel? Že se zlobí? Už nás nemá rád?“
Reině vypadly klíče z rukou. „To víš, že nás má rád,“ zašeptala, zatímco šátrala prsty po zemi.
Ale jistě to nevíš, co? Říkat ´miluju tě´není až tak těžký, sama s tím máš zkušenosti. Dvacetkrát denně trénink před zrcadlem, takhle se přece rodí herečky. Tak co? Má ´nás´ rád, holka? Má tě za sobě rovnou, nebo bys byla za nějakej čásek jenom další v řadě? Polovinu života jsi škemrala o slova a pozornost, pak ses toho zase přejedla. Dávit se věcma; to fakt není tvůj styl, ale řekni, někdy to do toho tvýho pěknýho krčku jde celkem samo, ne?
„Tak fajn!“
„Mami?“
Kakashi zuřivě házel poslední zbytky věcí do batohu, pak za sebou třískl dveřmi. Bez rozloučení proběhl lokálem; byl rád, že účty srovnal už včera. Na ulici mu lidé sami uhýbali z cesty.
Měl chuť se vrátit, chytit ji za ramena, třást s ní, třást a třást a donutit ji říct, že to tak nemyslela. Nebo že nic z toho neřekla. Sbalila by si tašku a šla s ním, protože její místo je u něho.
U něho!
Zastavil v zapadlé uličce, opřel se rukama o kolena a vydýchával se. Tohle už je...
Moc. Jak může být taková krása tvrdá? Jak může -
Tak fajn, Reino. Tak fajn, miláčku. Za tohle budou trpět. Každá, která se mi postaví do cesty, bude trpět za tebe.
nějak nejsem ve své kůži, řekl bych.
Proč neřeknu: „Madam,
tak sbohem, já padám.“
Vidím, že to za moc nestojí,
sbohem, cizí matko, v cizím pokoji.
Promiňte tu Reininu řeč. Strávila jsem nad tím hodně času, ale nedokázala jsem to už víc zaobalit. Vy víte, že jinak tohle vůbec nepoužívám, tak snad mi tady prominete.
A jinak... sama se po tomhle cítím dost hrozně. Vymáčkle jako citrón. Ani se mi to nechtělo posílat, ale místo na náhled jsem zmáčkla na poslat, takže už se nedalo nic moc dělat - akorát dodatečně sesmolit poznámku.
Ještě bude jeden díl. Jeden důležitej, rozstřelovací díl. A pak... končím.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Misia 2022: Iba taká poznámočka na úvod - keď si už Kakashiho nechala v boji zraniť, tak by si to mohol aj ošetriť. Podobne ako Tall som tiež predpokladal, e sa medzi nich postaví hlavne zabitie kolegyne. Hádam v tej poznámke, že zabíja seba a nie iných by mohla byť štipka tej výčitky. Človeka napadne, ako by asi reagovala, keby nebola matka. Vo svojej terajšej pozícii má určitú predstavu, ako ju vychová a prípadne ochráni pred rovnakým osudom, lenže čo keby s ňou odišla s nájomným vrahom?
Nové FF: Ďalšie dieťa, Klietka, CSI KONOHA: Sobášny podvod?, Fajka ; aktuálna séria: Krvavá hmla 01 - 03,
ostatné nájdete aj s popismi na - Poviedky značky PALANTIR Fan-mangy: To nestihnem; Dnes neumieraj!; Vlasy...
Mise V
............. WTF happened??! Cekala jsem hodne, urcite odmitnuti, vysmech, mozna trochu smutku strachu slz... ale tohle teda ne. Nejradsi bych zaklepala u Reiny a zeptala se co se stalo protoze to nechapu. A to jeji vysvetleni neni uplne, neco nam taji. Neco schovava pred sebou samotnou.
Blba hrdost. Kde je ta vypocitava Reina ktera mysli hlavne na dceru? Kde jsou jeji priority? Ted si to musi vycitat a tlouct si hlavu o stenu. Protoze ted musi drit jeste vic aby malou udrzela ve skole. A at uz to byl sebevetsi andilek, za chvili bude v puberte, bude se za povolani sve matky stydet a bude ji vycitat, ze neodesly za Kakashim. Za lepsim zivotem. Normalnim zivotem.
Kdyby se mohla vratit zpet, udelala by neco jinak? K cemu ji je hrdost? K cemu ji je falesna svoboda kdyz je otrokem sveho ega? Tvari se jaka je moudra, jak ji ulice naucila. Reino a k cemu ti to je kdyz nakonec zase skoncis s nejakym supakem v posteli?
Prijde mi ze lide kteri se zivi necim co ubiji jejich moralku (slapky vrazi) az moc lpi na svych zasadach podle kterych meri svoji hodnotu. A sami si tak kolem sebe vytvari klec ktera se zmensuje a zmensuje a jednou se v ni zadusi.
Mrzi me to. Vsechno. Reiny pribeh, Kakashiho pribeh. Ten zaver... Ne ze bych ho nechapala. Ale takhle zacina kruh nenavisti. Chlap zneuzije hodne devce ktere pak ublizi hodnemu chlapci. A porad dokola. Dokud se neobjevi pan Pravy nebo slecna Prava. Ale ti si nekdy davaji nacas.
Kdyz se nad tim tak zamyslim, ti dva se k sobe zas tak nehodi. Vlastne se k sobe vubec nehodi, Kakashi je pohaneny rozkrokem a ocima a Reina je moc chladna a vypocitava. Ale mohlo to fungovat kdyby se oba trochu snazili. Rikam to porad, kdyby se lidi vykaslali na sva ega hodne veci by dopadlo jinak.
Ten posledni dil me desi. Chci toho o Reine vedet vic, chci dal cist jeji pribehy protoze mi prijde ze nam toho moc nerekla. Doted nevim jak ona vlastne premysli, co se ji doopravdy honi v hlave. Muzu si to sice za nejaky cas precist znovu a zase to bude jako poprve, ale zase tam bude ten nesmlouvavy konec a to me trapi. Je strasne malo pribehu jako je tenhle.
No uz toho radsi necham protoze na to ze je to predposledni dil jsem se nejak rozepsala.
Nové FF:
Tsumeato 3: Bílá chryzantéma Rozhodnutí Sladké sny Sluneční paprsky a kytky po dešti
Ta Reinina řeč mohla být klidně ještě ostřejší. Přeci jen je to děvka z ulice a ne vychovaná obchodnická dívenka.
Čekal jsem, že ta zabitá bude mít trochu větší význam. No možná ještě bude.
Jo a je to jako vždycky skvělé.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Díky, Talle, žes to tady nenechal bez povšimnutí Chtěla jsem to ostré, ale přece jenom jsem se to s ohledem na Konohu snažila zaobalit. A o zabité zmínka bude, ale nic velkého - popravdě zrovna ona se mi tolik rozvádět nechtěla.
. • Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...