Lásku smrt nepřekoná 01

„Neumírej!“ prosil mladý muž krásnou dívku, ležící v jeho hřejivém náručí. Její hruď byla pokrytá červenou tekutinou, vycházející z ošklivé rány v hrudníku. Z rány jí trčela katana, obalená stejnou tekutinou jako dívčino oblečení. Vždy tak rozzářenou tvář, s pletí jemně narůžovělou, měla nyní bledou a zpocenou. Levandulové oči přivřené a hlavu položenou v klíně krásného blonďatého muže. Ano, už se z něj stal muž.
Jednou rukou hladil její modré vlasy, druhou tiskl dívčinu drobnou ručku ve své.
„Ne, nezavírej oči! Musíš tu zůstat! Nesmíš odejít! Nesmíš mě opustit!“ křičel s mokrými tvářemi od slz.
„Odpusť mi,“ zašeptala z posledních sil a naposledy se nadechla. Její oči nyní zůstali bez života.
„NÉÉÉÉÉ!“ zařval a přitiskl si ji pevně k sobě. Hlavu zabořil do jejích vlasů.
Držel ji v objetí několik dlouhých minut, možná hodin, dokud slané kapky nepřestaly téct proudem na drobné, nehybné tělo.
Pomalu zvedl hlavu, ve tváři měl zabijácký výraz, oči rudé, avšak ne z dlouhého pláče. Kyuubiho oči si prorazily cestu ven.

O NĚKOLIK MĚSÍCŮ DŘÍVE
Byl krásný letní podvečer. Slunce stále zářilo na čisté obloze bez jediného mraku, ptáčci poletovali Konohou a prozpěvovali si na celé okolí, vesničané pracovali na konečných opravách svých domů a krámků po válce s Peinem a radovali se z nové krásné vesnice, kterou vlastníma rukama postavili.
Ninjové ostražitě střežili vesnici a její okolí, neustále se potulovali i pár kilometrů před vesnicí kvůli nebezpečí. Hlídky se prostřídávaly každých pár hodin a hlásily vše Hokage.
Doktoři už léčili poslední pacienty, kteří byli vážně poraněni při válce, ale teď už byli mimo nebezpečí a zotavovali se. Do léčitelských jednotek se přijímali další mladí ninjové a zaučovali se, jelikož hodně lékařských ninjů bylo zabito.
Skupina mladých ninjů postávala u hromady klád, kousek od hlavní brány vesnice a pozorovala dění ve vesnici. Scházeli se na tomto místě poměrně často, jelikož teď neměli moc misí a zůstávali ve vesnici.
„Všichni jsou zase šťastní,“ promluvila s úsměvem na tváři Ino a prolomila tak ticho mezi přáteli.
„Ještě, aby ne. Vždyť sme před více jak rokem vyhráli velkou válku s Peinem,“ odvětil Kiba.
„Ano, bylo to vzrušující, jít proti tak silnému soupeři,“ Lee se zase celý rozplýval.
„Vzrušující?“ zeptala se nevěřícně TenTen. „Přišli jsme o tolik skvělých ninjů. Nemluvě o tom, kolik jich mohlo zůstat mrtvých, kdyby Naruto nedokázal Peinovi ukázat, jaký život vlastně je. A tobě to přišlo vzrušující?“
„Máš pravdu TenTen, omlouvám se,“ omluvil se se skloněnou hlavou. Shikamaru s Kibou se začali pochechtávat.
„Naruto nás zachránil. Hrdina Konohy.“ Sakura se usmála, ale zároveň ji bodlo u srdce. „Kde asi právě je?“
„Toulá se pryč už hodně dlouho,“ přitakala blondýnka.
„Ten de*il nás tu nechal. Je tu tolik práce a on si klidně odešel,“ nadával Shikamaru.
„Shikamaru!“ okřikla ho Sakura. „Odešel, protože ho zasáhla smrt Iruky a Jiraiyi. Už toho na něj bylo moc. Oba pro něj moc znamenali.“
„No jo.“ Shikamaru se ušklíbl. „Ale už by se moh vrátit. A ona taky.“ Nastalo ticho. Nikdo o ní moc nemluvil. A když ano, museli si dávat pozor, na jakých místech o ní mluví. Její otec zuřil, když odešla. Dokonce ji dal i hledat, ale nikdo ji nenašel. Jako by se po ní slehla zem. Přesto na ni ale mysleli. Obzvlášť jeden ninja. Velice se o ní bál, myslel na ni pořád. Už se mu o ní i několikrát zdálo. Zraňovala ho její nepřítomnost.
„Něco mi říká, že se oba ještě nějakou dobu nevrátí,“ promluvil Shino po pár minutách ticha. „Oba odešli trénovat. Je pravda, že ona je pryč kratší dobu, ale nelíbí se mi, že o ní nemáme žádný zprávy.“
„Jo, to je fakt. Ani jeden nedal nijak vědět, že je v pohodě, ale u ní se mi to nelíbí o hodně víc. Přece jen není tak zkušená jako on a sama tak dlouho nikde nikdy nebyla. Co když se jí něco stalo?“ začal se strachovat Kiba.
„To si nemyslím, Kibo. Ona se o sebe umí postarat. Možná to tak nevypadá, ale je velice dobrá. Už když jsme spolu bojovali na zkoušce, byla soustředěná a snažila se vyhrát, její sebevědomí jí v tom ale podkopávalo nohy. Ale už se změnila, není tolik ustrašená a plachá, naopak, sebevědomí jí roste a zesílila. A teď je ještě silnější. Chtěla trénovat, zlepšit se a dařilo se jí to. Trénovali jsme hodiny denně, dokud jsme nebyli oba vyčerpaní. Je bystrá, chytrá, rychlá a věřím, že až se vrátí, bude mít všechno mnohem víc propracované,“ Neji se pyšně usmál. Byl na ni velmi hrdý, tolik dřela, aby blonďáka ochránila, ale také chtěla uznání od otce. Toho se ale ještě nedočkala.
„Lidi,“ zahulákal známý hlas kousek od nich. Všichni se za ním otočili, aby spatřili Choujiho, jak za nimi běží. Bylo to trošku komické, ale všichni na to byli zvyklí.
„Co se děje, Chouji?“ zeptal se Shikamaru.
„Máte jít všichni za Tsunade. Má pro vás tajnou misi.“ oznámil potichu Chouji.
„Nevíš, o co jde?“
Chouji zavrtěl hlavou. „Ne, ale zněla naléhavě a asi bych vás měl předem na něco upozornit.“ Odmlčel se a tím na sebe strhl pozornost všech svých přátel. „Zase má tu svojí náladu.“ Všichni přítomní zaúpěli, dokonce i Akamaru vydal něco jako vytí.
„Díky Chouji, už tam jdeme.“ Shikamaru se jako vždy ujal velení už teď, protože pokud je chce Tsunade vidět všechny, určitě půjdou na důležitou misi a ty vždy řídí Shikamaru. „Deš s námi?“ zeptal se ještě Choujiho.
„Ne, já mam za úkol něco jiného,“ mrkl na ně. „Ale předpokládám, že už se asi neuvidíme, než odejdete, tak vám chci ještě popřát hodně štěstí.“
„Díky, tobě taky,“ oplatil mu mrknutí Kiba a společně se svými přáteli vyrazil k sídlu Páté Hokage Listové.
Všichni šli potichu. Každý se ztrácel ve svých myšlenkách, o co asi může jít tentokrát, když na to potřebuje tolik ninjů a ještě ke všemu JE. Posílala je spolu už jen na důležité a nebezpečné mise, ale ani jednoho nenapadlo, o co půjde tentokrát. Moc misí teď nedostávali a najednou jde o něco důležitého a tajného. A pokud jsou ještě všichni, bude to jistě něco velice nebezpečného.
„Pamatujte,“ řekl Shikamaru před dveřmi kanceláře Hokage, „pokud má Tsunade svojí náladu, všichni mlčte. Nechci, aby mě zas vyhodila oknem jako minule.“ Vražedným pohledem se podíval na Kibu, ten se ale jenom uculil a podrbal Akamara.
„Fajn, tak dem zjistit, kam vyrážíme tentokrát.“ Všichni ho hypnotizovali pohledem. Shikamaru líně zaklepal na dveře a po zazněném „dále“ vstoupil se svými kamarády do nejvíce navštěvované kanceláře.

Seděl u svého oblíbeného stánku s jídlem. Byl rád, že se mohl konečně pořádně najíst a osvěžit si chuť ramenu. Ačkoliv se i divil, že ramen mají i ve Skryté Travnaté. Ať byl v jakékoli zemi, nikde ho neměli. Jen v Listové.
Vzpomínal na časy se Zvrhlým poustevníkem, když spolu cestovali a on sílil. Když ho naučil přivolávací techniku nebo chodit po vodě. To byla vlastně úplně první věc, kterou ho kdy naučil. Dřív mu to přišlo strašně těžký, až nemožný a teď na to kouká jako na zabití mouchy. Když musel číst zvrhlíkovy knížky, bavilo ho to, ale taky ho bavilo popichovat poustevníka a nacházet tam chyby. Tolik toho s ním zažil a tolik pro něj znamenal. Byl něco jako děda. Měl ho tak rád a byl příjemně překvapený, když se dozvěděl, že i poustevník ho bral jako svého vnuka.
Dokonce mu i vyprávěl o Čtvrtém, to ale ještě Naruto nevěděl, že to byl jeho otec. Měl moc rád historku, jak vzal poustevník jeho otce na důležitou misi proti několika ANBU ninjům ze Slunné země. Žlutý blesk je dostal bez jediných problémů. Jiraiya se ani nestihl zapojit a všichni z ANBU už byli mrtví. Musel se nad tím usmát. Jeho otec byl vážně legenda. Ale on ho překoná. Překoná všechny předchozí Hokage a pokusí se Kage celkově.
„Ještě jeden!“ poručil staříkovi připravujícímu ramen. Ten s úsměvem přikývl a podal Narutovi už asi šestou misku ramenu.
Naruto ramen snědl okamžitě a misku hodil na ostatní, ze kterých už byla pěkná hromádka. Ještě chvíli seděl a vzpomínal na svého mistra, ale najednou z ničeho nic, vylítl ze sedu a podíval se na oblohu. Byla červeno žluto fialová. Slunce zapadalo, což byl čas znovu se vydat na cestu.
Zaplatil za hromadu chutného ramenu a vydal se zadní branou vesnice do Skryté Dešťné, splnit svůj slib.

Celý den stála na nohou. Ani jednou se nezastavila, něco ji táhlo dál a nedovolovalo ji to odpočívat. Nic za celý den nesnědla a žaludek jí to dával dost najevo. Byla tak moc ráda, když konečně spatřila hlavní bránu Skryté Travnaté.
Bránou prošla bez problému, což ji udivilo. Ninjové většinou nepouští cizince a s jejím oděvem jí to přišlo ještě divnější, ale dnes byla ráda, že nemusela podstupovat kontrolu. Už byla unavená, těšila se, až si dá něco k snědku a konečně se po dlouhé době zase vyspí v měkoučké posteli.
Pomalu procházela živé město. Lidé byli stále na nohou i přes fakt, že už je tma. Ulicím však dodávaly světla lampy a světlo vycházející z domů. Děti si hrály na ulicích a občas se po ni koukly a ukázaly na ni svými drobnými prsty. Možná se jí bály. Ani by se nedivila. Měla nezvyklý oděv. Černý plášť s kapucí měla zašněrovaný tak, aby jí nespadl při boji a černý šátek, kvůli nepřátelům, přes část obličeje. Vidět ji byly jen oči. Už se střetla s mnoho nepřáteli a ani jednou si nepřála, aby ji poznali. Hodně nepřátel ji znalo díky jejím očím, ale pokud neviděli tvář a Byakugan neměla aktivovaný, nikdo ji nepoznal.
Konečně uviděla stánek s jídlem, k jejímu překvapení se tam podával ramen. Znovu ji zakručelo v břiše a tak na nic nečekala a vydala se uspokojit svůj žaludek.
Sedla si na jednu ze stoliček a po dlouhé době si konečně sundala šátek z obličeje.
„Teď mi nic nehrozí. Není důvod ho mít i při jídle.“
„Jednou ramen.“ Objednala okamžitě u staršího pána postávající u pultu.
Pán jen kývl na znamení, že rozumí a už jí podával misku teplého ramenu. Mile se na něj usmála a pustila se do jídla. Cítila úlevu, jakmile spolkla první sousto. Pomalu snědla dalších pár soust, ale cítila na sobě něčí pohled.
Odtrhla ten svůj od misky s jídlem, aby odhalila, kdo ji pozoruje. Zjistila to okamžitě. Stařík si ji prohlížel velice zaujatě, až dostala strach, aby ji nepoznal a nenahlásil. Tolik parchantů chtělo její oči a nabízeli velice slušné odměny. Naštěstí si všimla, co staříka tak zaujalo. Byla to ochranná čelenka se znakem Listové.
„Zvláštní,“ zamumlal stařík. „Ta už je druhá.“ To ji zmátlo. Velice dobře rozuměla, co si zamumlal, ale nerozuměla významu slov.
„Promiňte, co jste tím myslel?“ zeptala se zvědavě. Stařík odtrhl pohled od její čelenky a zadíval se jí do očí.
„To jen slečno, že už jste druhá s tímto znakem na čelence, kdo se u mě za dnešek objevil. Moc často sem ninjové ze Skryté Listové nechodí a tak mě to jen podivilo.“
„Aha,“ řekla jen, ale pak si uvědomila, co přesně říkal. „Počkejte, říkal jste druhá?“
„No…ehm…ano,“ vykoktal. „Byl tu mladík, tak ve stejném věku jako vy. Měl blonďaté vlasy a oranžovo černý oblečení.“ Stařík jí dál popisoval Listového ninju, ale jí stačilo pár prvních popisů a ihned věděla, o koho jde.
„Vážně? Nepletete se?“ začala si znovu nandávat šátek a plášť.
„Ne. Prošel tudy a stavil se u mě asi před víc jak hodinou. Dal si několik misek ramenu a potom rychle vyrazil k zadní bráně,“ dořekl stařík. To už ale Hinata zaplatila svoji nedojedenou porci a pospíchala k bráně, kterou měl údajně Naruto opustit vesnici.