Co Kishimoto nezveřejnil 2. Jak Naruto rámenu na chuť přišel

Byl to hezký letní večer. Vál teplý větřík. Zrovna se stmívalo a stíny domů se prodlužovaly. Po ulici šel chlapec. Důvěrně známou ulicí. Zastavil se u místní restaurace, kde vařili výborný rámen. Usedl na jednu z barových židlí. Pozdravil muže a děvečku. Všichni se usmívali a byli prosté radosti z toho, že se znovu vidí. Děvečka se nemusela ptát a ihned hodila na pánev vybrané suroviny. Moc dobře znala jeho nejoblíbenější jídlo. Byli skoro jako rodina. Po těžké práci se tento blonďáček vždy vracel sem a sděloval novinky. Kuchaři zatajovali dech při výslechu mnohdy hrůzostrašných zážitků z misí. Znovu zde seděli a vzpomínali na staré dobré časy.

Před deseti lety, to byl blonďák ještě malý a vyváděl všelijaké lumpárny, mnohdy pomaloval hlavy hokagů na křiklavě modré až zeleno-červené barvy, teď se však jen tak poflakoval po vesnici a slýchal ty hrozné fámy o něm samém, všichni si na něj ukazovali prstem, on upíral své sytě pomněnkové oči do země a poraženě svěsil kyblík s barvou vedle sebe a kecnul poblíž domku na chladnou cestu.
Majitel domku to neštěstí viděl a k Narutově smůle rozhodl se tu skvrnu poblíž svého obydlí odstranit a to rychle. Přišel k sedícímu chlapci ze zadu a kopnul jej do zad. Chlapec se převrátil na bok a pravou rukou se chytl za bolavé místo. Druhou rukou se opíral o zem a pokoušel se vstát. Před očima se mu zatemnilo. Cítil se ukřivděný. Tolik to bolelo. Muž viděl, že chlapec strnule civí k zemi. Nezvedal se. Kopnul jej znovu tentokrát do břicha. Naruto se znovu převalil a z úst mu vytekl úzký pramínek krve. Děti okolo plakaly. Tolik hrubosti a brutality ještě neviděly. Jejich matky je však utěšovaly, že je to v pořádku, že je to zlý kluk. Okolo nešťastného dítěte se nashromáždil dav lidí. Všichni byli nadšeni a bláznivě pokřikovali. Naruto brečel. Obličej od písku z cesty zmáčely slzy a krev. Nebylo mu dobře. Bylo mu hrozně. Už neměl sílu. Přál si být pryč. Jinde, kdekoliv jen né tady. V té posrané vesnici. Už se nebránil, nesnažil se vstát, ačkoliv útočník na něj tento rozkaz znovu a znovu křičel. A poté uslyšel ten přívětivý a silný hlas.
,,Nechte toho kluka, za nic nemůže..."
"Pomaloval celou vesnici, jasně, že za to může!" Vzpíral se muž, jenž se cítil ponížený za to, že mu ten nezbeda udělal tak ošklivou skrvnu na jeho ctěném domečku.
"Je to ještě dítě, jste normální? Nechte ho." Křikl tentokrát trochu výrazněji ten příjemný a Narutovi tolik sympatický hlas. Vzal ho pod svá ochranná bedra a vyzval.
"Půjdeš se mnou, Ayame se o tebe postará." Řekl a odvedl ho až k malému obchůdku, kde ho nechal posadit a drobná hnědovláska se k němu přitočila a za hodnou chvíli měla vyčištěné a vyléčené všechny blonďákovi rány.
"Děkuju." Slušně poděkoval a podíval se více do obchodu, kde to příjemně vonělo masem a smaženými vajíčky.
Ta drobná brunetka byla hezká, ne o moc starší než on. Bylo to poprvé co cítil tak zvláštní pocit. Ten milý pán jej zachránil. Právě teď se hádal před obchodem s rozzuřeným davem. Moc dobře věděl, že si právě teď snížil návštěvnost.
,,Jak se jmenuješ?" Zeptala se dívenka s tázavě povytaženým obočím. Nyní nadešla Narutova chvíle. Hrdě vyřknout své jméno.
,,Uzumaki Naruto!" Vypravil ze sebe odhodlaně. ,,Naruto jo? Chceš jedno naruto ochutnat?" Zeptala se mile. Dítko nevědělo o čem je řeč.
"Prosím?" Zeptal se mile, stále očekávajíc, že na něj vybafne se super akcí či něčím podobným, ona mu pouze odvětila 'počkej' a na okamžik se odebrala dál, stařík mezitím s hlasitým klením též vešel do obchodu, dívka známá jako Ayame mu něco zašeptala do ucha a ten muž s čapkou na hlavě začal převracet nudle...

"Tady máš!" Usmál se na něj a posadil před něj misku plnou nudlí, masa a vajíček.
"Díky." Malý blonďáček se též na něj zazubil a před tím než se pustil do jídla vykřikl "Itadakimasu!" A nabral si na čínské hůlky plnou várku nudlové dobroty.
Bylo to výtečné. Jak to jen popsat. Nejlepší jídlo co kdy jedl. Určitě by od amminky nebylo lepší. Okamžitě hlasitě a nadšeně vychválil umění pána a dívenky s čapkou. Ti se jen mile usmívali a nevěřili vlastním uším. Naruto v této milé společnosti zapomněl na všechny ty křivdy a bolesti. Teď mu bylo dobře. S panem a Ayame si dlouho do večera povídali. Obvyklí hosté byli tatam. Pán s čapkou se ale nezlobil. Vyprávěli si, smáli se.

"To už je dlouho, co, staříku?" Zeptal se blonďák se modrýma očima jako pohled do nebes.
"Mi povídej." Otočil se od plotny a dál si vesele převracel nudle.
"Ale tvůj rámen je pořád stejně výbornej!" Plácl a cpal do sebe další vajíčko, po jeho pravici stálo už nejméně tucet misek.
,,A pamatuješ si na toho kluka..?" Nadhodil nové téma stařík. Naruto nechápavě stáhl husté blonďaté obočí. V tu chvíli se do rozhovoru vložila Ayame. ,, Jistě, ten chlapec ze skryté mlžné. Hako, nebo tak nějak." V tu chvíli Narutovi svitlo.
"Jo ty myslíš Hakua! No jo, jsem doma, co je s ním?" Zeptal se teď už s úsměvem na rtech.
"Slyšel jsem, že zemřel, spolu s jeho učitelem, jakže se jmenoval? Vím, že to bylo něco na způsob buzny, počkej já si vzpomenu...Buznič! Ne... Buza?" Pomalu to vzdával, Naruto ho raději přerušil dřív, než stačil cokoli dalšího říct.
"Ty myslíš Zabuzu?" Hodil na něj pohled alá "máš sklerózu" a přitom on sám neměl co říkat.
Stále k těm dvoum choval obrovskou úctu. Setkání s těma dvěma byla pro něj jedna z největších zkušeností jeho života. Když zpětně přemítal, vzpomněl si, že jej jejich smrt dost vzala.
,,Ale notak Naruto, není to tvá vina, byla to mise a ninja musí plnit své mise." Utěšovala uplakaného ninju brunetka. Ten se nezmohl na slovo. Poprvé v životě viděl, co to znamená být ninja. Prožil si nehezké chvíle. Bylo to tak zvláštní. Nikdy nebrečel pro sebe, ale vždy pro druhé a trápil se. Viděl smrt dvou ninjů. Dvou silných lidí. Dvou lidí s dobrým srdcem. Pro tak malé dítě, jakým Naruto byl, to byl šok. Šok, ze kterého ho právě dostávala Ayamina něžná pohlazení. Vždy tu pro něj byla. Vždy se smála a říkala, že to bude dobré. Naruto utřel uslzené oči, aby se na kamarádku před sebou lépe podíval. Poprvé v životě si u ní všimnul čehosi, co nikdy dřív neviděl. Byla překrásná. Husté kaštanové vlasy sepnuté do drdolu, věčně vonící po osmažených vajíčkách a usmívající se hnědé oči, lemované úzkým obloukovým obočím. Jemné a šikovné ruce. Byla nádherná.
Úzké narůžovělé rty se opět zkroutily do hezkého, oslnivého úsměvu.
"Děkuju, Ayame." Taky se usmál, teď cítil něco, co naposledy cítil, když ho růžovláska pohladila po vlasech, to bylo tehdy když ho poprve uznala. Ale teď před očima neviděl kočičí oči a vlasy barvy rozkvetlé sakury, tentokrát to byly ty studny kůry stromů a vlasy jako záhnědový kámen.
"Není zač, Naruto." Povzbudivě rukou přejela po jeho hebkých blonďatých vlasech. Toužil ji obejmout, toužil se jí schovat v náručí. Proč jen nemá o pár let navíc...
Co jej však překvapilo, byla samotná brunetka. Sama od sebe jej objala a jemu bylo jedno, že jo to objetí přátelské, ale byl jí tak blízko jako ještě nikdy. A znovu slyšel ten veselý hlas, jak mu šeptá do ucha, že všechno bude dobré. Tolik pro něho tato věta znamenala. Náhle objetí skončilo. Brunetka se zvedla a k Narutově převeliké radosti postavila na plotnu hrnec s vodou. Naruto ten postup znal snad nazpaměť. Ayame chystala jeho nejmilovanější ramen.
"Tak to máš na nás." Přihrál mu to skoro plešatý chlapík.
"Díky." Poděkoval mezi nabíráním jeho oblíbených nudlí a už se doslova válel v chuti masa a tak dále.
Přesně tak, jako tehdy, tak i teď pojídal svou oblíbenou polévku mísu za mísou. Co se týkalo ramenu, neznal hranic. Už to bylo vcelku dlouho, co Pein napadl Konohu. Po těch třech, Konan Nagatovi a Yahikovi mu v srdci zůstal zvláštní pocit. Bylo to takové nepříjemné hlodání. Jakoby každý den, kdy nezachraňoval svět marnil svůj čas. V Ichiraku jej tento pocit vždy opustil. Dojedl další misku a chvíli se zadíval dovnitř. Viděl štíhlá Ayaminina záda, jak umývala nádobí. Byla stále stejně krásná. Ale teď už v něm převládal ten samý cit, jen k jiné osobě.

Představil si tu modrovlásku, která pro něj málem obětovala svůj život, měla lehce levandulová očka a upřímný, věrný úsměv, který si tolik zamiloval.
"N-Naruto-kun?" Uslyšel libý hlas z pravé strany. On o vlku (nebo spíš o vlčici?) a vlk za humny. "M-můžu si přisednout?" Opakovala stále. On se na ni mile usmál a pokýval hlavou v pozitivní odpověď.
Stařík se už dlouho Naruta chtěl zeptat na jeho soukromý život, ale dneska tuto otázku považoval za zodpovězenou, když Naruto vytáhl zpod stolu kytici a věnoval ji Hinatě, společně s krátkým polibkem.
"I love you." Zašeptal modrovlásce do ouška smyslným hlasem, teda, to si myslel aspoň on.
"Naruto, nepřeháněj s tou angličtinou!" Smála se. Naruto nadhodil letmý úsměv a rukou se opřel o stůl na kterém Ayame snad naschvál nechala recept na Narutův nejmilovanější rámen. Hned druhého rána po společně strávené noci, se okny z Narutova bytu linula příjemná vůně Hinatina kuchařského umění.