Lásku smrt nepřekoná 02

„Jen se mi to zdá velice nebezpečné,“ zvyšovala hlas Shizune, „ještě pořád jsou to děti.“
„Shizune sklapni!“ Tsunade se opřela o stůl, až málem zapraskal. „ Já jsem Hokage, a vím koho tam poslat. Jsou ti nejschopnější a jiní tu nejsou. Vetšina ninjů je na misích a víc než polovina není tak dobrá jako každý z nich! Potřebuji, aby tam šly. Oni to dokážou. A navíc jich bude osm. Což je víc než bych tam mohla poslat, ale posílám je tam všechny. Oni je odkážou porazit.“ Zase si dosedla na židli a hlavu schovala do dlaní. „Pokud je někdo dokáže porazit. Tak jsou to oni.“ Řekla už mírnějším tónem.
Shizune chtěla ještě něco namítnout, ale naštěstí se ozvalo klepání.
„Dále,“ Tsunade se podívala ke dveřím, aby je viděla vcházet.
Celá parta vstoupila do kanceláře páté hokage a postavili se před stůl do řady. Jediný Shikamaru stál před nimi nejblíž k princezně.
„Chouji nám řekl, že pro nás máte misi,“ promluvil Shikamaru.
„Ano. Mám pro vás velice důležitou, ale tajnou misi. Napřed vás upozorňuji, že je nebezpečná a tipu S. Rozhodla jsem se jít dát vám, protože jste momentálně jediný ve vesnici, kteří ji zvládnou, a já věřím, že se všichni vrátíte v pořádku. Pro jistotu s vámi ale pošlu dva lékařské ninji Sakuru a Ino. Ty dvě nesmí být zraněné!“ Rozkázala Tsunade a všechny propálila pohledem.
„Fajn o co de?“ Shikamaru se zdál jako vždycky znuděný, Tsunade to neuniklo.
„Shikamaru, ber to vážně. Přebíráš za všechny zodpovědnost. Měl by ses už trochu sebrat a nebrat všechno tak lehce a znuděně! Budeš jejich velitel a já věřím, že odvedeš skvělou práci, ale občas se chováš jako naprostý debil a dnes tomu není jinak.“
Všichni se začali chechtat, jen Shikamaru si povzdechl, ale se vším okamžitě přestali, jakmile byli propáleni vraždícím pohledem nejděsivějšího Kage.
„Řekněte nám, na jakou misi nás posíláte. Už teď chci začít vymýšlet strategii.“
„Půjdete do deštné země. Skrývá se tam nebezpečná ANBU jednotka ohrožující ostatní vesnice a postupně by pokračovala až k nám. Nemůžeme si dovolit, nechat je dostat se blízko k naší vesnici, proto se jich musíte zbavit co nejdál od naší vesnice. Na misi máte dva dny. Vyrazíte zítra ráno, pozítří večer musíte být nejpozději zpátky! Je tu více misí, na které půjdete, ale tahle je nejdůležitější!“ Shizune si povzdechla, ale neopovážila se něco dalšího namítnout.
„Ale, ANBU pracují přeci pro Kage, proč by napadali vesnice?“ nechápala Sakura.
„To nevím,“ povzdechla si Tsunade. „Sama na tuto otázku neznám odpověď, a proto po vás chci ještě jednu věc.
Zjistíte, o co jim jde a proč vesnice napadají. ANBU členi jsou ale zavázáni k mlčenlivosti proto jednoho dovedete k nám do vesnice a my se o to postaráme.“
„Hai,“ řekli všichni společně.
„Dobrá teď jděte a pořádně se vyspěte, ať můžete vyrazit brzo ráno. Máte na to dva dny. Nepokazte to, nezapomínejte je to mise úrovně S.“ Všechny znovu přejela pohledem, přičemž ji každý kývl, že rozumí.

„Buďte ráno v pět u hlavní brány. Vemte si jen potřebné věci. Ráno vám řeknu, jak budeme postupovat. Teď je hlavní připravit si vše potřebné a vyspat se. Nebudeme zastavovat, pokud nebude nezbytně nutné. Zastavíme, až si budeme jisti, že nepřátelé nejsou daleko a my budeme muset načerpat síly pro boj. Tak se snažte se vyspat ať nejste jak chodící mrtvoly!“ Rozkázal Shikamaru před Kage budovou.
Každý z Shikamarova týmu dal najevo, že rozumí a nakonec odešli domů načerpat síly na boj proti ANBU.

Běžela, jak nejrychleji ji nohy dovolili. Už byla opravdu vyčerpaná, a hnát se za Narutem když měl asi hodinový náskok, jí moc k odpočinku nepřibližovalo, ale ani tak nezastavovala a nutila své nohy běžet dál.
Neměla ponětí, kam běží, ale naslouchala svému srdci. Vždyť už ji dovedlo na místo kde se před několika hodinami nacházel, a cpal do sebe své oblíbené jídlo. Minula ho jen o pár hodin, možná míň.
Určitě se zase změnil, zesílil, ale co když i vzhledově?
Běžela čím dál pomaleji, její nohy ji přestávali poslouchat, ale ona si to nepřipouštěla. Musí ho najít! Musí ho znovu vidět! Tolik jí chyběl. Vždy když někam odešel, cítila se prázdná, neúplná. Ale když byl poblíž, byla šťastná. I když on nadbíhal Sakuře a jí si tolik nevšímal. Pořád mu to ještě nedošlo? Že ona ho nechce, a nikdy chtít nebude? Nebo si jen něco nalhává? Proč nevidí, že ona ho miluje. Už mu to i řekla, ale potom už se neviděli. Když válka skončila, on odešel a ona… ona se rozhodla odejít také. Chtěla ještě víc zesílit, aby ho tentokrát mohla ochránit.
Vždy jí bylo jedno, že zemře, pokud umře pro něj. A jednou už se to málem stalo, díky tomu prý vyhráli. Naruto se změnil a vytvořil Kyuubiho plášť a zastavil tak Paina. Možná, se změnil, protože si myslel, že je mrtvá. To by ale znamenalo, že mu na ní záleží. Je to možné?
Konečně zahlédla stromy. Na nic nečekala a skočila. Pokud bude skákat, ušetří hodně síly a bude moci déle sledovat Naruta. Pořád se nezastavovala, ale i to skákání jí ubíralo tolik síly, až se musela zastavit. Celá zadýchaná se opřela o strom, na kterém stála a ztěžka dýchala. Strašně jí pálili plíce. Pořádně nemohla nabrat vzduch a musela se předklonit. Nečekala však, že se jí zatočí hlava a ztratí rovnováhu. Snažila se ji udržet, mávala okolo sebe rukama, ale nešlo to. Začala padat skrz větve stromů. Pár jich zlomila a padala spolu s nima. Některé jen nalomila, takže se zlomili, ale přesto zůstali viset. Snažila se za nějakou větev zachytit ale, když se jí to konečně podařilo, zradili jí její ruce a ona padala dál, až dopadla na zem.
Pokusila se postavit, ale už jí odmítalo poslouchat celé tělo. Ze všech sil se dokázala odplazit za stromy a keře a poté upadla do vyčerpávajícího spánku.

Pořád se musel za sebe otáčet. Měl pocit jako by ho někdo sledoval, ale nebyl tak blízko jak chtěl. Nedokázal se toho pocitu zbavit a chtě nechtě, se pořád za sebe otáčel.
Z vesnice byl pryč už několik hodin, avšak ten pocit ho přepadl asi hodinu po opuštění vesnice. Když odcházel, pečlivě vše sledoval, aby ho nikdo nesledoval. Snažil se na sebe nepřitahovat moc pozornost, což se mu dařilo dobře. Lidé si ho nevšímali, byli zabraní do vlastní práce.
Už dávno padla tma, dnes byla velice hustá, jelikož černé mraky zakryli celou oblohu a měsíc, dodávající Narutovi světlo na cestě. Měl výborný zrak, ale v noci jako je tahle se mu nedařilo dobře vidět. Bylo pro něj bezpečnější jít po zemi, a neskákat po stromech, to však bylo rychlejší, ale on zas tak nespěchal. Času měl hodně, a domů se vracet ještě nechtěl. Nepotřeboval se vrátit. Nic ho tam netáhlo, ale on věděl, že se vrátí, až nastane správná chvíle a on ji ucítí.
Pomalu kličkoval mezi keříky, snažil se nedělat moc hluku, ale nedařilo se. Pořád pod ním praskali spadané větvičky, nebo o sebe naráželi malé kamínky. Rozčilovalo ho to. Kdyby se tu někdo toulal, nebo schovával, snadno by na sebe upozornil, ale to v plánu rozhodně neměl. Nepotřeboval plýtvat čakru na zbytečné souboje. Musí si šetřit síly na skutečný boj.
Znovu šlápl na jednu z větviček povalující se na zemi a ona si neodpustila zvuk křupnutí. Rozčílilo ho to a rozhodl se vzdát se. Dnes v noci, se blíž k Deštné nepřiblíží. Najde si nějaké dobré místo na spaní a vyrazí hned za svítání.

„Proč jsi sem přišla? Rychle uteč. Nemáš proti němu šanci…“
„Já vím, jsme jen sobecká a pořád se vzdávám.“
„O čem to sakra mluvíš? Nevystavuj se takhle nebezpečí!“
„Jsem tu, protože tu být chci. Tentokrát tě zachráním Naruto-kun. Vždy jsem se jen vzdávala a brečela a to jsem kolikrát ani nezačala. Už jsem se mnohokrát špatně rozhodla… Ale ty jsi mi pomohl najít mou cestu a postrčit mě správným směrem, Naruto. Vždycky jsem se tě snažila dohnat, snažila jsem se být jako ty. Chtěla jsem kráčet po tvém boku. Teď už s tebou chci být napořád. Proto se nebojím zemřít, pokud to znamená, že tě ochráním! Naruto-kun.“
„Proč? Proč zahodíš svůj život kvůli mně?“ Hinata se na něj podívala. Byl to soucitný pohled ale plný dalších jiných citů.
„Protože… protože tě miluji Naruto-kun.“ Naruto se na ni překvapeně podíval. Ona mě miluje? Určitě se musela přeříct. To není možné, aby mě milovala, nebo je? Vždy ke mně byla tak milá, jako jediná mě uctívala od první chvíle, co jsme se potkali, ale to snad neznamená, že mě miluje…