Příběh jedné dívky 5

Probudilo mě bouchání na dveře a hlas, který na něco naléhal. Posadila jsem se na gauč a promnula si oči.
„Sakuro!!!“ už jsem poznala ten naléhající hlas. Sasuke bušil do dveří a nepříčetně volal moje jméno.
„Naruto hned otevři! Dělej ty zmetku!“ Naruto vyšel z ložnice a zavřel za sebou. Poohlédl se po mně a přešel ke vchodovým dveřím. Otevřel dveře a v tom jsem uviděla jen oslňující záblesk.
„Raikiri!“ zaostřila jsem a v blesku jsem zahlédla Naruta jak drží Sasukeho paži. Sasuke Naruta zatáhl na chodbu a začal nepříčetně řvát.
„Tak ty teď chrápeš se dvěma jo?! Jak se ti to líbí... hmmm?!“ Sasuke věnoval Narutovi ránu pěstí, ale Naruto se prát nechtěl. Snažil se Sasukeho chytit a znehybnit ho.
„Dost!“ na nic jiného jsem se nezmohla.
„Sasuke uklidni se... Nech si to vysvětlit,“ Naruto chytil Sasukeho za hlavu a sevřel jí v podpaždí.
„Jaký to s ní bylo?! Spokojenej!“ Sasuke se vyprostil z Narutova sevření a najednou všechen rámus ustal. Dívala jsem se na jejich postavy jak bezhybně stojí. Sasuke byl rychlí a Naruto příliž přemýšlel jak mu neublížit. Kunai zabodnutý do Narutovi hrudi se zaleskl ve slunečním světle a Sasuke si teprve teď uvědomil tu hloupost, kterou udělal. Naruto chytil jeho ruku a sundal jí z kunaie.
„Naruto!“ Hinata vyběhla z bytu a podívala se na Narutovo zranění. Viděla jsem jak se v ní kupí vztek.
„Idi*te!“ dřív než jsem to stihla zaregistrovat, tak Hinata vrazila Sasukemu facku. Ten se jen omluvil a zmizel pryč.
„Naruto – kun... odvedu tě do nemocnice,“ Hinata šla Narutovi a sobě pro oblečení a já se konečně pohla z místa.
„Mrzí mě to Naruto...,“ přišla jsem k němu a vytáhla mu z hrudi kunai. Bolestně zasyčel a opřel se rukou o zeď za mnou. Dýchal z hluboka, ale těžce. Pramínky krve se táhly po jeho dokonalém těle a já se v tu chvíli neovládla. Přitiskla jsem svoje dlaně pevně na jeho ránu a opřela čelo o jeho.
„Mrzí mě to, moc mě to mrzí,“ opakovala jsem pořád dokola.
„Nemůžeš za to... To bude dobrý,“ Naruto se musel opřít i druhou rukou o stěnu. V tu chvíli jsem věděla, že nemá sílu. Né proto, že by byl tolik zraněn. Vlastně to nebylo tak vážné, ale proto, že se s kamarádem pohádal. Věděl, že to bude dlouho vysvětlovat a to Naruto neměl rád. Mrzela ho ta situace do které jsme se všichni dostali... To jen kvůli mně.
„Vrátím se k němu...“ řekla jsem s těžkým srdcem a přitlačila víc dlaně na jeho hruď.
„Sakuro...“
„To nic,“ ruce se svezly po jeho těle a čelo se oddálilo. Podlezla jsem jeho ruku a běžela jsem pryč. Zastavila jsem se u hlavní brány a zadívala se na obzor za cestou. Měla jsem nutkání se rozeběhnout z vesnice a už se nikdy nevrátit. Přišla jsem o Naruta a zjistila jsem, že patřím k němu. Nejen proto, že jsme si tolik podobní. Jsem sobecká jako on a chci všechno co nemám. Jsem tvrdohlavá a násilná. Přesně ženská verze Sasukeho. Stála jsem tam a přemýšlela o tom, že díky tomu, že jsem s ním je Naruto šťastný. Vidí totiž přítele šťastného a mě také... I když tomu tak není, on to tak vnímá. Takhle to dopadnout muselo...

Večerní hodiny s sebou přinesly i tmu, která zahalila okolní domy. Přišla jsem před „domov“ a vytáhla klíče z kapsy. Dřív než jsem je zastrčila do zámku se otevřely dveře a černé oči upřely svůj zrak na mě.
„Co tady chceš!“ jeho přísný hlas mě kdysy přitahoval a jeho flegmatické chování na mojí osobu mi přišlo jako frajeřina, ale teď se mi dělalo zle z jeho vzhledu a z jeho hlasu jsem měla strach.
„Jdu domů... ještě pořád tady mám právo být. Tak uhni,“ obešla jsem ho a hodila klíče na stůl. Vždy to nesnášel. Tvrdil, že to můžu položit, tak proč to házím. Dnes ale nic neřekl, zavřel dveře a sedl si ke mně na gauč. Sáhl mi na stehno a pokračoval víš. Tehdy jsem měla ráda to jak si věřil a to, že měl na mě chuť, ale dnes jsem se přemáhala i k tomu jít s ním do postele.

Ráno jsem se probudila s jeho rukou na svém pasu. Ráda jsem tak spala, ale teď jsem ze sebe jeho ruku sundala a šla si udělat čaj. Sedla jsem si na balkon a užívala si samotu.
„Sakuróóó...“ pohled sjel z oblohy na rosou zvlhlou cestu kde stála Ino.
„Takže už jsi zase s ním... jaké překvapení,“ začala se smát a ukazovat na mě prstem. Připadala jsem si jako úplný de*il, ale zrovna ona mi neměla co vyčítat.
„Co Chouji?... Co Ino?!“ ta se přestala smát a s překvapeným až zklamaným výrazem odkráčela rychle pryč. Já zůstala sedět na balkoně a přemýšlela jsem jak moc jsme ochotni změnit svůj osud a do jaké míru ho vlastně ovlivnit můžeme. Vzpoměla jsem si na Narutova slova – Nemusíš přijmout osud, který nechceš – mýlil jsi se Naruto. Já tento osud nechci, ale chci ten starý život. Ten, kdy jsem u tebe byla na prvním místě. Tenhle osud mohu změnit, ale na úkor mnoha jiných životů a osudů. To bych asi o tolik lepší nebyla...
„Přemýšlíš nad tím jak spolu hovoří chrousti?“ Naruto seskočil ze střechy a objevil se vedle mě.
„Naruto...?“ začervenala jsem se při takové blízkosti. Přece jenom jsem byla ještě ve spodním prádle a přes sebe jsem měla jen krátké průhledné tričko. On se na mě zadíval tak starostlivě, že jsem měla potřebu mu skočit do náruče a jen si stěžovat. Neudělala jsem to... Nemohla jsem být zase ta slabá.
„Nechceš s ním být... Už ho nemiluješ jako dřív,“ Narutovi se v očích objevily slzy.
„Ty pláčeš?“ Naruto je udržel, ale moc se mu nechtělo držet je v sobě.
„Nevěděl jsem, že to tak cítíš... To bych tě k němu neposílal,“
„To nic Naruto... Já si zvyknu,“ nechtěla jsem to takto říct, ale pravda ze mě prostě vypadla sama.
„Buď se mnou...“ slova která zazněla na balkoně jsem chtěla poslouchat navždy... ten tón, kterým to řekl mi zní v uších jako melodie.
„Ne...“ řekla jsem jedinou odpověď která byla přípustná a šla jsem odnést hrníček od čaje. Naruto šel za mnou, a když jsem pokládala do umyvadla hrnek chytl mě za ruku.
„Naru...“ nestačila jsem mu říct ať odejde. Jeho rty byly jako vánek, který ve mně probudil to staré já. Ten pocit nekonečného štěstí jsem ale sama přerušila.
„Zbláznil jsi se, je vedle v pokoji!“ držela jsem si ho od těla jen jednou rukou, ale i ta paže se mi klepala vzrušením.
„Nemůžu tě tu nechat!“...