Odsouzená 01

Pršelo. Za posledních sto let to byl nejdeštivější den nad nejsilnější skrytou vesnicí v Zemi Ohně. Kapky začali padat od odbytí kostelních hodin ukazující půlnoc. Nebyla ani vteřina, kdy by na zem nespadlo miliony dešťových kapek z nebe, které nebylo ani vidět díky černým hustým mrakům překrývající jeden druhého. Zem byla rozblácená, nebo pokrytá špinavou vodou, jak přes ni lidi skákali.
Všechny ulice byli prázdné. V žádných se nedalo narazit na jedinou živou duši, ale nebylo to kvůli počasí. Obyvatelé Konohy se neschovávali pod teplými střechami svých domů, matky nevařili teplé polévky a nápoje aby bylo její rodině teplo. Ninjové nestřežili vesnici a její poklady. Celá vesnice byla prázdná, až na jedno místo ve středu vesnice. Náměstí.
Náměstí bylo přeplněné obyvateli vesnice. Nestávalo se často, aby se zde sešli všichni obyvatelé, ale dnes museli. Všichni ve vesnici byli shromážděni na náměstí kvůli popravě mladé dívky.
„Už ji vedou,“ zaznělo z hloučku mladých žen.
Všichni se podívali směrem upažení ruky jedné z žen. Stála tam dívka s potrhanými šaty, hlavou skloněnou, tudíž jí do obličeje napadali dlouhé deštěm rozcuchané vlasy, velice hubenou postavou a po všech stranách hlídající členy jednotky ANBU. Ruce měla svázané provazem požírající chakru.
„Jdi,“ rozkázal jeden člen ANBU s maskou kočky a popostrčil ji.
Dívka se pomalu rozešla směrem ke všem lidem, kteří ji rychle ustupovali z cesty a vytvářeli tak prostor, kterým ona musí projít. Dívala se na zem. Nechtěla spatřit nenávistný pohled všech vesničanů, nebo pohled svých přátel a své rodiny. Nechtěla vidět jejich pohledy. Bála se jich, nevěděla, co v nich najde. Lítost? Smutek? Vztek? Nebo snad nenávist? Měli právo na všechno kromě nenávisti. Nikdo netušil jaká je pravda o jejím napadení Hokage-sama. Nikdo ji nevěřil. Nikdo, kromě jediného člověka, kterému důvěřovala ze všech lidí na světě nejvíc. Vybavila si jeho tvář, jak se na ni usmíval, podporoval ji, sliboval ji, že všechno dobře dopadne a oni budou konečně spolu. Věřila mu, nepřestala v něj myslet ani na chvíli, ale ona za chvíli spatří tenhle svět naposled a on tu není. Nikde ho necítila, vždycky věděla, že je poblíž, cítila to. Srdce jí to ukazovalo.
Cítila, jak stoupá po schodech. Trošku vrzaly, ale ona si nepřipouštěla ten zvuk. Byl pro ni až moc bolestivý, tolik jí připomínal její konec. Nikdy už neuvidí svoji rodinu, nikdy nevyrazí se svým týmem na misi, nikdy se už nepohádá s otcem kvůli tréninku- i když hádky nesnášela, byli to jediné chvíle, kdy s otcem komunikovala, nikdy už nebude trhat květiny, nikdy už neuvidí jeho.
„Klekni si,“ řekl znovu ANBU s maskou kočky a zatlačil ji za ramena, aby si klekla. Dívka klesla koleny na dřevěnou podlahu, ucítila pálivou bolest vystřelující z ran na kolenou a tlumeně vykřikla.
„Ještě není důvod křičet, prvá bolest teprve přijde.“
Slyšela svištění kovu, moc dobře ale věděla, že ať držel jakoukoliv zbraň, tak touhle jí nezabije. Její smrt bude dlouhá a bolestivá. Slibovali jí to celý její pobyt v zatuchlé a smradlavé cele pro trpaslíky.
„Všichni mě poslouchejte!“ nařídil mužský hlas patřící šéfovi ANBU, „tato dívka je shledána vinnou za úmyslné napadení naší Hokage-sama. Útok, se ale naštěstí nezdařil a naše hokage je živá a...“
„To všichni ví ty pitomče, stojím hned vedle tebe,“ přerušila ho Tsunade.
Lidi se začali pochechtávat, i přes situaci, která se zde odehrávala.
„Ehm, omlouvám se Hokage-sama,“ zamumlal šéf a dál četl “postrašující“ proslov. „živá a zdravá…“
„Ach bože, co to tu je jen za idioty?“ pomyslela si Hokage pro sebe, „to snad ani není možný, aby takovej idiot byl člen a hůř kapitán ANBU jednotky. No, ale to je jedno. Teď musím vymyslet, jak ji odtud dostat. Pokud se jí něco stane, tak si to vypiju a on mě zabije.“
„…a obžalovaná byla odsouzena k trestu smrti,“ dokončil svůj proslov.
„To přece nemůžete. Jste blázni. Ona je nevinná, copak to nevidíte, vždyť ona by toho v jejím zdravotním stavu nebyla schopná.“ Vykřikovali mladí ninjové a drali se skrz houf lidí dopředu.
Zaslechla ty hlasy. „Vždyť to jsou přece… moji přátelé. Že by jim na mě tolik záleželo?“ na tváři se ji mihl úsměv, byla tak šťastná, ale zároveň zděšená.
„Pokud se o něco pokusí, tak je zabijou. Ne! Ne, to se nesmí stát. Ať umřu já, ale nikdo jiný!“
„Všichni ustupte a pamatujte, co se vám stane, pokud napadnete Hokage, nebo kohokoliv jiného z vesnice!“ Kývnutím dal znamení svému kolegovi ať začne.
„Už je to tady, cítím to. Ta divná čakra. Je tak silná, a něčím nabitá, nějakou energii. Temnou energii,“ všimla si.
V tom ale ucítila, jak se to k ní blíží. Neměla ponětí, co to je, nechtěla se na to podívat. Stejně jí to je jedno. Zemře. Už ji nikdo nezachrání. Zavřela oči, a naposledy si vybavila jeho tvář. Tu nádhernou tvář s rýhami, které na něm tolik milovala, blonďaté vlasy, jeho úsměv dodávající jí odvahu...
Ucítila palčivou bolest v hrudi. Neudržela se a začala křičet, bolestí zaklonila hlavu a otevřela oči. Stál nad ní ANBU člen s černým pláštěm. Jediný měl černý plášť a v ruce měl velice podobnou techniku jako rasengan, tahle koule ale byla černá.
Nebylo to takové, jaké ji slibovali, bylo to mnohem horší. Bolest byla nepředstavitelná. Černá hmota se jí pomalu dostávala přes kůži k masu. Věděla, že je to jen několik vteřin, ale připadalo jí to jako hodiny v plamenech ohně s pilkou, která přořezává cestu horkým plamenům...
„Hinato!!!“ vzduchem prolétlo několik kunaiů a shurikenů.

O PĚT TÝDNŮ DŘÍVE
„Hinato,“ blonďák rychle přiběhl ke krvácející dívce. Ležela v kaluži krve, pocházející z mnoha ran na těle. Měla několik řezných ran na břiše a na rukách, a pár bodných v boku. Vypadalo to příšerně, ale jakmile spatřil probodnutá obě kolena musel zavřít oči, aby se mu neudělalo špatně.
Pomalu zvedl dívku do náruče, snažil se nejopatrněji, jak dokázal, přesto ale Hinata sykla bolestí.
„Promiň,“ omluvně se usmála.
„Bude to dost těžký se odtud dostat. Pořád tu ještě jsou, ale většina z nich už je mrtvá. Možná ostatní zdrhly, ale s tím bych moc nepočítal. Takže tě odsud dostanu a potom je vyřídím,“ plánoval nahlas.
„Na, Naruto. Omlouvám se, přidělávám ti jen starosti,“ zašeptala zesláble. Zaraženě se na ni podíval.
„Cože? To je nesmysl. Bez tebe, bych je nikdy nedokázal porazit,“ namítl okamžitě.
Trošku se usmála, když v tom ji vystřelila prudká bolest do boku.
„Au,“ chytla se rukou za ránu.
„Ššš, to bude dobrý,“ uklidňoval ji a jako blesk s ní vystřelil ven, k jejímu překvapení, se ale nezastavoval a běžel dál lesem do Listový.
„Po, počkej, musíš se jich zbavit. Jinak nedokončíme misi.“
„To je jedno. Jsi vážně zraněná a je blbost, že jsem vůbec přemýšlel nad tím, že bych je napřed zabil a potom se až s tebou vydal do nemocnice.“
„Ale... “ chtěla ještě něco namítnout.
„Žádný ale, tvé zdraví je pro mě tisíckrát důležitější než dokončení mise. Dostanu je jindy.“ Překvapeně na něj hleděla, po tváři se jí začala kutálet slza dojetím. Naruto si ji všiml, ale vyložil si ji jinak.
„Bože, musí to strašně bolet. Neboj, za chvilinku už tam budeme, a všechna bolest přestane. Nedovolím, aby ti ještě někdo ublížil. Slibuji,“ dívala se na něj a slabě přikývla, ale tím pohybem si způsobila velký motání. Chtěla se za ni chytnout, ale neměla žádnou rukou volnou. Pravou se držela Naruta okolo krku, a levou si tiskla k ráně na boku.
„Ach bože, ať to přestane“ pomalu se začala propadat do tmy.
„Hinato.“ Křičel na ni „No tak, prober se, nesmíš omdlít!“ snažil se, ale to už jí přepadla hlava do zádu a nekomunikovala.
„Sakra!“