Boj proti Osudu 81

Nejiho probudil pohyb druhého těla, přitisknutého k jeho hrudi. Zamrkal a jeho ruka se instinktivně napjala a přitáhla postavu blíže.
„Hmmm.“ Ozvalo se z jeho objetí. Jedno bílé oko se opatrně otevřelo.
Byla k němu otočená zády. Její lopatky se povědomě tiskly k jeho žebrům. Místa, kde se ho dotýkaly, příjemně hřála.
„Už jsi vzhůru?“
„Hmmm.“ Muži pobaveně zacukal koutek, a i druhé víčko zkusmo odhalilo světlou duhovku. Zacuchané modré prameny ho polechtaly na bradě. Zvednul se na lokti, aby unikl jejich škádlivému doteku, a i druhá ruka opustila svoje místo na ženině břiše a jemně rozdováděné vlasy uhladila. Její snaha ale přišla vniveč, když se hlava pohnula a prameny se opět rozeběhly po polštáři.
Druhý pár očí zamžoural přes husté řasy do pokoje. Od bílých stěn a lakovaného nábytku se už odrážely první paprsky svítání. Bledé zornice se ale soustředily pouze na povědomý obličej.
Muž spokojeně sledoval, jak se ženiny tváře zbarvily do ruda. Jeho rozpoložení se ještě zlepšilo, když se mu vybavily obrazy ze včerejší noci.
„Hezké ráno.“ Zašeptal, hlas stále zastřený spánkem. Žena si přitáhla přikrývku až k bradě a nesměle zamumlala odpověď.
Neji se sklonil k odhalenému čelu a na půl vteřiny k němu přitisknul rty. Než se ale odtáhl, otřel se rty ještě o ušní lalůček.
„Vypadáš nádherně.“ Polechtal svým dechem citlivou kůži, a ženin obličej už dočista ztratil svou obvyklou bledost. Muž se s pocitem zadostiučinění konečně odtáhl. Poslední vteřinu si užil pohled na znervóznělou modrovlásku, než vyklouzl zpod přikrývky a jeho chodidla se zabořila do měkkého koberce.

***

Keitaro, probuzený a převlečený z pyžama, muže právě tahal za rukáv a přemlouval ho k cestě na hřiště, když se domem ozvalo zaklepání. Neji se zamračil a chvíli přemýšlel, jestli si zvuk jen nepředstavoval, další naléhavé ťukání ho ale vyvedlo z omylu. I chlapec kvůli zvuku na chvilku přerušil své veselé štěbetání.
Muž měl nepříjemnou předtuchu. Od konfrontace s Mizukage po Nishinových jouninských zkouškách nebyl s ženou v kontaktu. Očekával, že bude předvolán do několika dní po incidentu, už uběhl ale více než měsíc a nikdo ho za tu dobu nesháněl.
Muž přesto přinutil své tělo k uvolnění a položil chlapci ruku na rameno v uklidňujícím gestu.
„Utíkej za maminkou do kuchyně.“ Chlapec ale jeho slova ignoroval.
„Návštěva!“ Zaradoval se a vyběhl ke dveřím. „Tati, že je to teta Nige? Že za náma konečně přišla? Nebo strejda Tai?“ Zalykal se chlapec vesele. Neji synovi věnoval přísný pohled.
„Běž za mámou, Keitaro.“ Zavelel, nenechávajíc žádný prostor pro smlouvání. Chlapec pochopil a se smutně sklopenou hlavou zamířil přikázaným směrem.
„Ale pokud to bude teta Nige…“ Zaprotestoval ještě jednou opatrně.
„Tak přijdeme za vámi.“ Povolil a chlapcova tvář se zase rozjasnila.
„Tak jo!“ Zazubil se a zmizel mezi dveřmi.
Neji si povzdechl. Tak nějak pochyboval, že to bude Nigenteki nebo kdokoliv z týmů. Všichni teď měli úplně jiné starosti a Neji moc dobře věděl, že se Nigenteki mimo svůj domov necítí dobře. Nepřipadalo v úvahu, že by jen tak přišla na návštěvu, obzvlášť, když teprve nedávno ukončila svou naprostou izolaci.
Neji také moc dobře věděl, jak často ticho předchází bouři. A zkušenost ho naučila počítat vždy s tím nejhorším scénářem.
„Sensei.“ Neji sotva skryl překvapení, když mezi dveřmi spatřil povědomou postavu svého studenta.
„Nentou.“ Pokývl hlavou na pozdrav a odstoupil na stranu, aby mohl mladík projít dovnitř. Zamračil se. „Co tě sem přivádí?“
Nentou zůstal stát na místě a jen si povzdechl. Hyuugy se začala zmocňovat nepříjemná předtucha.
„Díky, sensei, ale nemůžu jít dál.“ Student k němu opatrně vzhlédl a Neji se najednou nemohl zbavit strachu, že se někomu z týmů zase něco stalo. Copak už toho nezakusili dost? Byly to přece pořád ještě děti!
„Netěší mě, že to padlo na mě, ale co se dá dělat. Poslala mě pro vás Mizukage.“
Neji by si nikdy býval nemyslel, že ho tato slova uklidní. A přece se stalo. Mezi rty mu unikl úlevný výdech, který ani nevěděl, že zadržoval. Všichni jsou v pořádku. Alespoň to.
„Dobře tedy.“ Přikývl smířeně. „Dám jen vědět Hinatě, že se zpozdím.“ Nentou zasmušile mávl rukou na souhlas a s povzdechem se opřel o stěnu vedle vstupních dveří.

***

Zatímco procházeli Skrytou Mlžnou, Neji začal chápat, proč pro něj Mizukage poslala právě člena jeho týmu.
Musela se bát, že budu klást odpor. Hyuuga musel uznat, že Mizukage jednala velmi rozumně. Ne, že by plánoval klást odpor v jakékoliv situaci – na to měl příliš mnoho co ztratit. Musel je za každou cenu ochránit; Keitara i Hinatu.
Ulice kolem něj splývaly jako čmouhy; jediné, co přitahovalo jeho pozornost, byla budova Mizukage v centru vesnice. Budova, do níž brzy i s Nentouem vstupovali, a dobře známé dveře, na které jeho student zaklepal se stejnou razancí, jako před pár minutami na vstup do senseiova domu.
„Dále.“ Ozval se zevnitř rozhodný hlas Mizukage, a Nentou stiskl kliku. Oba muži vstoupili dovnitř. A Nejiho oči se okamžitě podezíravě střetly s černýma očima Uchihy, který ve Skryté Mlžné neměl co pohledávat.
„Mizukage-sama, přivedl jsem –“
„Výborně, můžeš jít.“ Přerušila jeho hlášení žena a propustila ho z místnosti. Nentou jen přikývl a trojice ninjů v místnosti osaměla.
Několik vteřin bylo ticho, než si Mizukage otráveně povzdechla. „Pan Uchiha je vyslancem Konohy. Hokage zjevně nevěří, že jste to toho studenta neučil, Hyuugo.“
Nejiho tvář byla kamenná a jeho pohled dál vzdoroval prázdnému výrazu Uchihových černých očí.
„A co Hokage navrhuje?“ Zeptal se pevně a konečně pohlédl do ženina obličeje. Její obočí se stáhlo.
„Hokage požaduje, abyste byl vyslechnut. Pokud se potvrdí, že jste svého svěřence techniky klanu Hyuuga neučil, je ochoten protentokrát porušení mírové dohody přehlédnout.“ Otráveně vzhlédla k listovému ninjovi. „Je to tak, pane Uchiho?“
Tázaný jen mlčky přikývl a Neji cítil, jak ho černým pohledem přeměřuje.
Výslech, hm.
Pokud před jednotkou mlžných expertů na výslech dokáže skrýt pravdu o svém příbuzenském vztahu s Hinatou, mělo by to být v pořádku. Obzvlášť, když budou hledat tak nesouvisející informaci.
„Souhlasím.“ Ozval se nakonec pevným hlasem a odhodlaně přikývl. Mizukage se uchechtla, její výraz ale vyzařoval pouze frustraci.
„Tak to bych ještě měla zmínit, že Hokage trvá na tom, aby výslech vedl přímo Uchiha-san.“ Prskla otráveně. Nejiho obočí se bezděky stáhlo, muž ale zachoval mlčení.
„Hokage věřil, že s tím nebude problém, Mizukage-sama.“ Vzal si konečně slovo tmavovlasý ninja z Konohy. Neji zatnul zuby. Nikdy Uchihu nemusel; přinášel s sebou jenom problémy. „Věřil, že zvážíte, o jak vstřícný krok se ze strany Konohy jedná. Jistě rozumíte, že porušení smlouvy dává Konoze právo na válečnou odpověď.“
Ženiny nehty poklepaly na desku stolu v nervózním gestu, než se jí podařilo tik ovládnout. Vzhlédla do uhlových očí a několik okamžiků si je nedůvěřivě měřila. Neji přesně poznal ten okamžik, kdy se podvolila.
„Běžte s ním, Hyuugo.“ Zahučela a její prsty se začaly probírat hromadou papírů na jejím stole.
Neji nervózně přenesl váhu z nohy na nohu. Tohle se mu nezdálo. Uchiha zatím vykročil ke dveřím a s rukou na klice se zastavil. Zjevně čekal, až se k němu Neji přidá. Hyuuga opatrně vzhlédl k Mizukage. Ta po minutě přestala předstírat svůj zájem o potištěné listy na desce stolu a vzhlédla do bílých očí.
Tiché kývnutí určilo Hyuugův osud.
Ještě tišší Magekyou Sharingan o pár minut později jeho osud zpečetilo.

***

Slunce už vystoupalo vysoko nad obzor, a Neji byl stále v kanceláři Mizukage. Před několika minutami se tu otočil posel s hlášením, že Uchiha Sasuke opustil vesnici. A Neji tu trpělivě vyčkával, až se Mizukage chopí slova.
Výslech potvrdil pravdu, za kterou si Neji celou dobu stál.
Nic Nishina neučil.
Konflikt s Listovou byl opět zažehnán. Krize byla překonána. A přesto –
„Jak mám vědět, že tohle nebyl celou dobu plán Listové?“ Neji nechápavě vzhlédl do očí, které ho rozzuřeně probodávaly.
„Mizukage-sama?“
„Přijde mi to zkrátka zvláštní.“ Zasyčela. „Dva Hyuugové, vyhnaní z Konohy vlastní rodinou, žádají Mlžnou o azyl. Roky tu žijí, tiše sbírají informace, zatímco splývají s davem, a potom, jednoho dne, poruší mírovou smlouvu.“
Nejimu se zatočila hlava, když začal chápat kam Mizukage svým proslovem míří.
„A nepřátelská vesnice najednou získává skvělou záminku prohledat jednomu z nich hlavu, a získat tak interní informace o naší vesnici.“
Hyuugu na čele zalechtaly první kapky potu.
„Mizukage-sama, víte přece, že tak to být nemůže. Keitaro –“
„Váš chlapec vám vytváří skvělé alibi, to máte pravdu.“ Prskla nepřesvědčeně. „Nejraději bych vás poslala tam, odkud jste přišel.“ Zahučela. „Jenže jste pro vesnici bezpečnostní hrozba. Víte příliš mnoho. Příliš mnoho.“ Žena zakroutila hlavou.
Kapka potu obtáhla mužovo obočí a pokračovala v cestě po jeho líci. Jeho rty byly stažené do tenké linky. Svaly v jeho těle byly napjaté, připravené k okamžité obraně.
„Zbavuji vás pozice senseie.“ Neji překvapeně vzhlédl. „Odteď smíte chodit pouze na rutinní mise, které se nedotýkají citlivých informací o vesnici. A vy i vaše… žena se začnete učit běžné techniky. O další návštěvu z Listové už v budoucnu nemám zájem.“
„Rozumím.“ Řekl Neji a jeho napjaté tělo se trochu uvolnilo. Ještě před pár vteřinami čekal mnohem horší výsledek.
„Nezapomeňte oznámit Taiovi, že s okamžitou platností přebírá velení nad zbytky členů původních týmů.“ Přikázala žena, neschopná dále skrývat frustraci ve svém hlase. „A teď běžte.“
„Mizukage-sama.“ Rozloučil se Neji letmou úklonou a vykročil ke dveřím. Sotva se dotknul kliky, ženin hlas ho vyrušil naposledy.
„Tohle je vaše poslední šance, Hyuugo. Nezapomínejte na to.“
„Chápu.“
A těžké dveře za ním nadobro zapadly.