Když má srdce svoji hlavu 43

Třiačtyřicátý díl - Vzhled slupky neudává chuť plodu

Rozespale jsem otevřela oči. Nebyly zatažené závěsy, takže se do pokoje prodraly první ranní všetečné paprsky, a přidrzle mě šimraly na skráni. Nadzvedla jsem se na lokti, abych viděla na budík na nočním stolku, s tichounkým, monotónním tikotem, zapříčiněným pohybem do sebe zapadajících koleček miniaturního strojku, ukazoval skoro čtvrt na sedm. S vědomím začínajícího víkendu jsem sebou s úlevným povzdechnutím plácla zpět do polštáře. Líně jsem se po tom vydatném spánku protáhla, už dlouho jsem se necítila takhle odpočinutě. Zvláštní bylo, že jsem si nějak nepamatovala, v kolik hodin a že bych si šla vůbec lehnout. V podvědomí si rekapitulujíc včerejší večer jsem nelibě, s úzkostlivě staženým hrdlem nad možným nepříjemným odhalením, svraštila čelo. Fakt, že jsem se probudila oblečená, nevěstil nic příznivého. Poslední, co jsem si vybavovala, byl ten zatracený, ožehavý rozhovor v baru, panák saké a příšerná únava. S nefalšovaným děsem jsem se vymrštila do sedu a oběma rukama se chytila za hlavu. Netřeštila, ani se nemotala. Snad jsem se zase neopila, nebo jo? Odhodila jsem peřinu, vyskočila na nohy a rozeběhla se do koupelny, kde jsem před zrcadlem podrobně studovala svůj vyděšený odraz. Kruhy pod očima se nerýsovaly, pleť měla normální barvu, rty se k sobě vyschle nelepily, žaludek nemetal kotrmelce nazad - nejevila jsem žádné známky kocoviny. Zmateně jsem zhasla, vpochodovala nazpět do stále více sluncem zalitější místnosti a rozhozeně se škrábajíc na nose jsem znovu usedla na postel.
Možná jsem se v jakémsi útlumu sama nějak doplácela domů a jen si na to nevzpomínám, zadoufala jsem v duchu zbožně. Pak mi však padl zrak naproti na stůl na dvojici dárkových tašek. Dobře, třeba jsem byla natolik uvědomělá, že jsem si ty věci jednoduše vzala…
Kdesi hluboko uvnitř mi bylo jasné, že to je pouze vymodlené přání. Po pečlivějším rozhlédnutí mě v tom utvrdily boty, spořádaně složené v nohách postele.
„Kuso!“ zaúpěla jsem zmučeně a zahanbeně schovala obličej do dlaní. Někdo mě musel dopravit domů! A to jsem si tehdy přísahala, že se do podobné situace víckrát nedostanu.
Jediné, co jsem v tuto chvíli mohla udělat, bylo skálopevně věřit, že to byla Ino. Nemělo cenu brečet nad rozlitým mlíkem, rozhodla jsem si dát sprchu, nasnídat se a pokořeně se jít pídit po informacích přímo ke zdroji.
Oděná do bílých tříčtvrtečních přiléhavých kalhot a delšího vínového topu bez rukávů jsem potichu zdolala schody, načež jsem, s myšlenkami pořád upnutými k mlhovinou zahaleným místům zrádné paměti, zamířila rovnou do kuchyně. Navzdory střízlivému stavu jsem dostala chuť na něco studeného, vrhla jsem se tedy na ledničku a jala se v ní hledat lahev s vodou.
„Dobré ránko,“ ozvalo se mi znenadání za zády. Tolik mě to vylekalo, že jsem se zakuckala a ve snaze zabránit udušení si poprskala celou horní část trupu.
„A-Ahoj,“ pozdravila jsem zjevně dobře naladěného, nyní i pobaveného taťku, zatímco jsem si nejhorší skvrny vysušovala papírovým ubrouskem. Ještěže neochucená voda nezanechává stopy.
„Uvařil jsem okayu, dáš si?“
„Můžu,“ odvětila jsem bezbarvě a přepadle usedla ke stolu. „Jsi dlouho vzhůru?“ Napadlo mě, že šikovným dotazem na vstávání bych z něho mohla vysondovat i čas a okolnosti odchodu na kutě.
„Půl hodiny? Udělal jsem jídlo a odnesl menší porci mamce, prý se dnes cítí o dost líp,“ oznámil mi s povzbuzujícím mrknutím, když přede mne stavěl misku s kouřícím pokrmem a šálek zeleného čaje.
„To je dobře,“ zamumlala jsem poněkud sklíčeně. O tom, kdo chronické, silné bolesti hlavy tentokrát spustil, nebylo pochyb. Nepřímo na mou osobu útočící článek a o poznání drsnější nápis na výloze krámu temperamentní ženu, léta tíhnoucí k těžkým migrénám, nehorázně rozčarovaly. Ujištění, že jsme se s Narutem nerozešli a onen text se nezakládá na pravdě, to věru moc nespravilo.
„Nemůžeš za to, neber si to tak.“
„Děkuju,“ řekla jsem vděčně, za snídani i za neodsuzující přístup, přičemž jsem zadumaně žvýkala vložené sousto.
„Jak bylo na dámské jízdě?“ zeptal se po chvilce s nepatrným zajiskřením v očích.
„No, šlo to,“ odtušila jsem váhavě. Pro nastupující rozpaky jsem zabodla zrak do rýžové kaše a šeredně se při té neúplné vzpomínce zamračila, čímž se mi kůže kolem víček zkrabatila stylem slupky doprostřed hozené, zavařené švestky.
„Pokud ti dělá starosti cesta domů, můžeš být v klidu, dostalo se ti královské péče,“ pronesl s pro svůj věk netypickým uličnickým uchechtnutím. Vychutnával si to.
„Ty jsi byl ještě dole?“ Zhrozeně jsem vystřelila vypoulené oči na místo naproti, které s na prsou založenými pažemi okupoval. „Propána, to je ostuda! Kdo mě doprovodil, byla to Ino? Neměla jsem v úmyslu pít, nechápu to, musela jsem prostě usnout, odpadnout,“ drmolila jsem polohlasně, sotva srozumitelně. Sice jsem překročila hranici plnoletosti, dokonce jsem byla přesvědčená, že by mě za opilost nevyplísnil, ale nesnášela jsem, když jsem z jakékoli příčiny nemohla kontrolovat vlastní tělo. Ona bezbrannost mě doslova přiváděla k šílenství.
„Naruto tě přinesl.“ Po jeho výroku se mi vytřeštěné bulvy málem vykutálely do nákypu, aby dělaly společnost osamocenému kousku ovoce, do nějž jsem nevědomky opakovaně píchala hůlkami.
„J-Jak to…? O-on se už vrátil?“
„Evidentně. Coby správný hrdina si umí načasovat vskutku efektní příchod,“ prohlásil uznale. Nasucho jsem polkla, na hrany misky odložila ten mučící nástroj a po zaboření do židle se s ní marně pokoušela splynout. Naštvaně jsem si prsty stiskla kořen nosu. Sakra, to bylo podruhé, co mě Naruto nesl domů a já si to nepamatovala. A zase za nejistého citového rozpoložení! To mě nemůže zastihnout v momentě, kdy na sobě mám něco hezkého a dělám nějakou ušlechtilou věc?! Nejradši bych tváří pleskla do zbytku kaše a zůstala tak navěky.
„Co říkal?“ zajímala jsem se, když jsem se jakž takž vzpamatovala z utrženého šoku.
„Že jsi v pořádku, jenom jsi tvrdě usnula.“
„A vzkazuje mi něco?“
„Ne.“
„Ah,“ vydechla jsem se svěšenou hlavou zklamaně potlačujíc slzy, „samozřejmě. Pohnojila jsem to, nebyla jsem k němu upřímná a hluboce ho ranila.“
„Nevypadal rozzlobeně. Spíš jako někdo, kdo se o tebe velmi strachuje. Jsem si jistý, že pokud mu od základu vysvětlíš své důvody, pochopí to.“ Jakmile jsem tu moudrou poznámku zpracovala, podezřívavě jsem si ho přeměřila.
„O čem jste spolu mluvili?“
„To ti nemůžu říct, zlato. Chlapská záležitost.“ Dotčeně jsem protáhla obličej, kdežto taťkovi nápadně zacukaly koutky.
„Uvolni se, Sakuro. Opravdu se nemáš čeho obávat. Ve vší galantnosti tě uložil nahoru a pak jsme si civilizovaně vypili šálek čaje. Taky jsem mu, jakožto řádný hostitel, dal dort. To je vše.“ Třebaže neoplýval vlastnostmi příhodnými pro drsný obor podnikání, Haruno Kizashi byl přímý, spravedlivý, poctivý a pravdomluvný muž; nenáviděl lhaní. Stoprocentně jsem mu věřila. Zavřela jsem oči, táhlým výdechem nechala odejít množství na hrudi nahromaděného napětí a o dost vyrovnaněji přikývla. Zvažujíc předchozí radu jsem se s novou vervou pustila do zanedbávaného přídělu.
„Sdílení problémů tě s milovanou osobou sblíží, ne naopak,“ pravil opíraje se o opěradlo již zastrčené židle. Nakrátko jsme si vyměnili pohled plný porozumění, pak už jsem jen sledovala, jak odchází a vesele si píská povědomou písničku. Věděla jsem přesně, co mám udělat, abych vyjádřila ochotu se Jinchuurikimu maximálně otevřít. Překousnout hrdost. Tak nějak mi došlo, že různými způsoby podání to samé doporučovali i ostatní podporovatelé našeho vztahu. Nehledě na frekvenci vštěpování rozumů, ke zlomovým krokům musí člověk prostě dozrát sám.

S bradou zahloubaně spočívající na propletených prstech sepjatých dlaní horních končetin, které jsem měla v ostrém úhlu ohnuté v loktech, jsem si seděla na pokrčených nohách a nevraživě hypnotizovala zpod postele vydolovanou krabici od bot.
Nechystáš se couvnout, že ne? Vytrhla mě z transu vnitřní Sakura.
Ne.
Super. Já jen, že už tady dřepíš přes čtyřicet minut a tváříš se, jako by ses tu škatuli snažila zapálit pouhýma očima. S pažemi na bocích působila přísně a autoritativně.
Máš pravdu, to se asi nepovede. Dobře, jdeme, zavelela jsem si a energicky vstala. No, vzhledem k zaujaté pozici to zrovna dvakrát energické nebylo, za odhodlané by se to však brát dalo. Kvůli ztuhlému svalstvu jsem doklopýtala ke stolku, odkud jsem zvedla inkriminovaný časopis, stočila ho do ruličky, tu si zastrčila do zadní kapsy a s provizorní papírovou přepravkou v pravačce jsem opustila pokoj.
Soustředěná na cíl své výpravy za vykoupením jsem takřka nevnímala šrumec v ulicích. Zaznamenala jsem, že se kolem všemožnými směry hemží lidé, což bylo nejspíš následkem probíhajících trhů na malém náměstí. Jelikož jsem to nemohla nepozorovaně střihnout po hřebenech obydlí, pro zachování duševní rovnováhy jsem si jich nevšímala.
Bez incidentu se mi podařilo prokličkovat až k patrové budově oválného tvaru, před níž jsem se na okamžik zastavila. Pomalu jsem pozvedla hlavu a zadívala se na krajní střešní apartmán. Ačkoli celé stavení zoufale volalo po rekonstrukci, na nespočtu míst odrolená omítka, rezavějící okapy i sem tam vychýlená dřevěná šindel ve mně evokovaly pocit bezpečí a potěchy. Rozvážně jsem si jazykem přejela po předních zubech, ze zvyku zastrčila vlasy za ucho a automaticky upevnila stisk na krabici.
„Tak jo.“ Cvičně jsem přenesla váhu z nohy na druhou a poté odvážně vyšlápla schody jevící obdobné známky rozkladu. Na ochozu jsem nesnížila tempo, rovnou jsem si to nakráčela před omšelé dveře a rázně zaklepala. Jenže nic. Důrazně jsem akci zopakovala, leč ani nyní jsem se nedočkala odezvy. Co to?! Tak dlouho mi trvalo se dokopat k činu a pán si není doma? Naštvaně jsem bouchla do zdi – chatrné dveře by to nemusely vydržet – a vytočeně podupávajíc špičkou boty jsem se rozhlédla, přemítala jsem o možnostech. Jít zpátky a vrátit se později, tím pádem se opakovaně producírovat mezi ne právě nakloněnými spoluobčany, se mi doopravdy nechtělo. Opřela jsem se o stěnu a dřímající předmět si překříženýma rukama přitáhla k hrudníku. Rozhodla jsem se počkat. To jsem ovšem netušila, že tu ztvrdnu přes poledne. Jelikož mi zanedlouho bylo chladno od zad, přesunula jsem se k zábradlí, odkud jsem měla lepší výhled, po nekonečném, nudném stání na jednom fleku jsem dobu seděla na nejvrchnějším schodě, pak nepokojně přecházela od bytu až na konec částečně zastřešené chodby a nakonec jsem se nacházela s pokrčenýma nohama usazená na rohožce, týlem i rameny odevzdaně přilnutá ke dveřím. Užuž jsem ztrácela naději, že se tu ještě dnes objeví, když jsem přivřenýma očima zaregistrovala cosi žlutého a střapatého. Jak stoupal po schodišti, brzy se za kovovými tyčkami zábradlí vynořila blonďákova hlava, trup a nato i zbytek. Jakmile mě zmerčil, zarazil se, zůstal stát na horním úpatí a vyčkával. Namáhavě, s využitím dřevěné plochy za sebou coby podpory, jsem se vysoukala do stoje a konkurující intenzitou se do něho vpíjela nezastavitelně vlhnoucími smaragdy.
„Ahoj,“ vymáčkla jsem ze sebe přiškrceně.
„Ahoj,“ odpověděl měkce. Přes divoce bušící srdce jsem ho málem přeslechla.
„Promiň mi to, Naruto. Slibuju, že ti úplně všechno řeknu, hlavně mi, prosím, odpusť.“ Nepostřehnutelně kolísavý hlas bylo to poslední, co mě momentálně trápilo. Daleko horší byl fakt, že mlčel. Nervy jsem měla vyšponované k prasknutí. Snad po věčnosti se stěží viditelně pousmál, srdečně rozpřáhl ruce do stran a vykročil mi v ústrety. Neváhala jsem ani vteřinu, svižně, jak zdřevěnělé končetiny dovolily, jsem vyrazila vpřed a prakticky mu vpadla do připravené náruče. Sehraně jsme se objali, Naruto mě kolem krku, kdežto já mu nepropustně omotala ruce kolem pasu, načež požitkářsky zabořila obličej do oranžovo černé mikiny. Poté, co jsem ukorigovala dotírající pláč na pár zpod víček uniknuvších slz jsem si hlasitě, blaženě povzdechla. Jeho sevření rázem zesílilo. Nosem, kterým mě jemně poňuchňal ve vlasech, zhluboka nasál jejich vůni a posléze uspokojivě zamručel. Stylem slepého krtka lezoucího z nory jsem tváří doslova ryla v tom voňavém oblečení, až jsem přišla do kontaktu s holou kůží na šíji. Kurážně jsem mu vtiskla vlhký polibek pod ušní lalůček, potom jsem vyšplhala ještě výš, přitom jsem se pootevřenými rty lehce dotýkala kontury senzitivního boltce, po čemž se neubránil drobnému zachvění.
„Miluju tě,“ zašeptala jsem zřetelně.
Teď jsem se právem obávala, že mě uškrtí - kdyby se tak stalo, byla by to ta nejhezčí smrt. Odlehčeně jsem se nad tou bláznivou představou zasmála, nicméně ze mě vyšlo jenom jakési skomírající zachroptění. Maličko povolil, ale nepustil mě. Nestěžovala jsem si.
„Ah, Sakur-“
„Jej. Um, omlouvám se za vyrušení. H-hledám byt 7B,“ utnul naše důvěrné přivítání pubertálním chichotáním zkreslený dívčí hlas. Narovnala jsem se a kousíček poodstoupila, abych byla schopná okouknout vetřelcovu identitu – byla jím plavovláska, odhadem kolem dvaceti, menšího vzrůstu s dvojicí vysoko vyčesaných výstředních palmiček a uhrančivýma tmavýma očima. Na sobě měla neformální komon kimono hrající netypicky pestrými barvami. I přes přítomnost třetí osoby mě Naruto neuvolnil ze svých spárů, odkročil trochu stranou, takže se ocitl přední částí těla přimáčknutý k pravému boku.
„Můžu se zeptat proč?“ opáčil s nevídanou nekompromisností.
„Ošetřovatelka paní Muranaka onemocněla, mám za ni nějakou dobu zaskočit,“ odpověděla netečně, mezitím co po kapsách lovila průkazku s logem pečovatelské agentury, kterou nám záhy předložila.
„Jo, v pořádku. Je to moje sousedka. Támhlety dveře,“ řekl o něco mileji ukazuje na vedlejší byt. Pochopila jsem, že svou zvědavostí chrání zmíněnou stařenku před podomními prodejci a podobnými drzými šmejdy. Hned se mnou prohnala obří vlna sympatií a nehynoucího obdivu.
„To se tu budeme nejspíš potkávat. Jsem Ran,“ představila se napřahujíc k Jinchuurikimu nadšeně pravici.
„Naruto.“ Za účelem jednat dle pravidel slušného chování mě osvobodil, naklonil se dopředu a potřásl si drobnou rukou. Neuniklo mi, jak si ta podivínka blonďáka mlsně prohlédla. Můra.
„Tohle je Sakura.“ Zachmuřeně jsem kývla na pozdrav, stejně mi dotyčná nevěnovala nijak valnou pozornost. Netrpělivě jsem si odkašlala.
„No, nebudu vás dál zdržovat. Děkuju za pomoc. Nepochybně se ještě uvidíme.“ Rozloučila se významným zamáváním, načež se čile rozeběhla k obydlí nové svěřenkyně. Věděla jsem, že jí Naruto občas obstarával nákupy, osobně jsem se s ní však setkala všehovšudy dvakrát; údajně ven moc nevycházela.
Teplá dlaň mě stylem motýlího doteku pohladila po rameni, což mě vrátilo zpět do reality.
„Půjdeme si promluvit ke mně?“ otázal se nenuceně. Souhlasně jsem přikývla a následovala ho ke dveřím.
„Co to je?“ zajímal se během odemykání o krabici, pro níž jsem se sehnula.
„O tom později. Nejdřív ti chci poděkovat a zároveň se omluvit za ten včerejšek,“ drmolila jsem potupně při zouvání bot, „naše shledání jsem si opravdu představovala jinak. Staly se… nějaké věci, nebyla jsem ve své kůži, pravděpodobně to na mě dolehlo.“ Jelikož jsem za ním cupitala úzkou chodbou, upřel na mě starostlivý pohled přes rameno.
„Ino říkala, že pořád čteš Orochimarovy deníky. Vím, že se k nim upínáš jako k poslední naději, ale všeho moc škodí. To já je přinesl, nikdy bych si neodpustil, kdyby to na tebe mělo jakýkoli negativní dopad.“ Zněl skutečně nabádavě.
„Neboj, nezmagořím z toho. Znáš Prasečino, ráda přehání,“ převedla jsem jeho ustaraný postoj do lehčí formy a na důkaz vděku za neutuchající péči jsem ho jemně pohladila po lopatce. Rezignovaně se pousmál, vědom si mého nemalého vlivu na svou osobu. Navzdory nadcházejícímu rozhovoru mě to gesto pobavilo, tiše jsem se zachichotala a současně v duchu prostořeké kamarádce slibovala dlouhou bolestivou smrt.
„Nerozhlížej se, je tady trochu bordel, ráno jsem odcházel ve spěchu. Dáš si něco k pití?“ zeptal se, když jsme došli do obýváku. Na podlaze, tak jak jej ze sebe shodil, leželo špinavé oblečení, rozepnutý batoh s napůl vyvrženým obsahem a spousta do nedotažených kuliček zmuchlaných papírů. Na gauči se válelo odhozené pouzdro se zbraněmi a na stole, na sesunuté hordě letáků, balancovala krabice mléka spolu s talířkem s rozjedeným kusem dortu.
„Třeba vodu, děkuju.“ Opatrně jsem se posadila na boční opěrku pohovky a položila si ruce na kolena.
„Kde jsi vlastně celý den byl?“ houkla jsem směrem ke kuchyni.
„Musel jsem za babčou Tsunade, dlužil jsem jí vysvětlení. Včera si dala pěkně do nosu, tak nebyla právě nejlíp naladěná, prý si to ještě slíznu,“ ozvalo se nevzrušeně, „po cestě jsem potkal Konohamaru, skočili jsme na oběd a pak mě přemluvil k menšímu tréninku.“ Při zmínce o Ctihodném vnukovi se objevil v místnosti se sklenicí čiré tekutiny, kterou mi v zápětí podal. Mlčky jsem si usrkla, obemkla sklenici dlaněmi, zapřela si ji o stehno a zamyšleně se zakoukala na omlácené hrdlo.
„A… kam jsi odešel, mi můžeš říct?“ pronesla jsem rozvážně.
„Stavil jsem se za Gaarou, potom jsem svou návštěvou poctil Daimya i Hiashiho Hyuugu.“ Postával přede mnou, takže jsem mu po prudkém pozvednutí hlavy hleděla přímo do obličeje. Tvářil se normálně, jako by se zmíněnými mocnáři absolvoval obyčejný pokec o blbostech.
„Hiashiho? Co s tím má Hinatin otec?“
„Byl mozkem celé akce. Doporučil ty zabijáky, nýbrž špinavou práci a financování prospěchářsky přenechal Daimyovi. Zřejmě se spoléhal, že své angažování pořídí ututlat.“
Výborně, můj seznam nepřátel začíná skýtat více vlivných jmen než soupis hostů narozeninové párty feudálního pána.
Stočila jsem zrak k bosým nohám.
Byla to tedy pravda. Jak měl ve zvyku, naložil si na bedra i tenhle problém. Najednou jsem si připadala děsně zbaběle, že jsem jeho řešení tak tvrdohlavě odkládala. Z prvotního úmyslu se jim postavit společně se stala úhybná hra plná tajností a zapírání.
„Troufám si tvrdit, že jsem to celkem zvládl,“ oznámil mi skromně drbaje se roztomile ve vlasech.
„Já vím, že jo. Moc se omlouvám, že jsem pochybovala a nesvěřila se ti hned. Chtěla jsem tě toho ušetřit,“ zakuňkala jsem kamsi k Narutovým kolenům, „byla to chyba.“ Myslela jsem to smrtelně vážně. Měla jsem mu to bývala povědět. Jak jsem mohla takhle sobecky pošlapat jeho důvěru?
„Jistě jsi měla k zamlčování pádný důvod.“
„Nevím, teď mi to všechno přijde malicherné. Asi jsem se bála, že by se ti mohlo zatmít před očima a uchýlil by ses k něčemu, co by ti k postu Hokage nadobro zavřelo vrátka. Taky jsem se styděla, že jsem nebyla dost silná.“ Činilo mi potíže to vyslovit nahlas. Hergot, stylem neodbytného hosta se zase vrátily ty zpropadené slzy, s protivným štípáním se neomaleně tlačily k ústí kanálků. Přerývavě jsem se nadechla. „Dělala jsem, co bylo v mých silách, ale zdálo se, že dokážou předvídat skoro každý pohyb, chvat…“ Zpozorněla jsem, jakmile jsem zaslechla zašustit oblečení. Dřepl si, tudíž jsme byli zhruba na stejné úrovni, ale do osobního prostoru se nepřiblížil, ani se mě nedotkl, lokty se pohodlně opřel o stehna, zatímco mě hypnotizoval těmi svými nebesky modrými kukadly.
„Vzhledem k tomu, kdo je najal, bych se vsadil, že o tobě obdrželi dost užitečných informací,“ řekl poněkud lítostivě. Trpce jsem se ušklíbla. Bojovala jsem předem prohranou bitvu. Tvrdě jsem se kousla do rtu a odhodlaně sáhla za sebe, odkud jsem vyndala na vhodnou chvíli odloženou krabici. Třebaže k tomuhle nebude žádná chvíle úplně vhodná, natáhla jsem paži s tou pandořinou skříňkou k Narutovi. S tázavě povytaženým obočím si ji ode mne převzal.
„Kdysi ses mě ptal, jestli ti někdy ukážu ty očerňující dopisy. Tady jsou. Dávám ti je, můžeš s nimi naložit, jak chceš. Než se do nich ale pustíš, musím s tebou probrat jednu nepříjemnost,“ sdělila jsem mu neodkladně. Vážnost, jenž se mi promítla do hlasu, ho přinutila přestat nepřátelsky civět na obdržený předmět. Mezitím jsem odložila pití, ze zadní kapsy vytasila srolovaný časopis, rozložila si ho na klín a nalistovala stranu s tím zatraceným článkem. Přes vrchní přebal jsem ho ohnula, otočila vzhůru nohama, načež ho s prstem na daném textu přistrčila zmatenému mladíkovi. Již po zběžném přelétnutí nadpisu se nepěkně zaškaredil, a jak pokračoval po jednotlivých řádcích, jeho zakaboněný výraz nabíral na obrátkách. Když dočetl, palec a ukazováček roztažené dlaně si zapřel o čelo, čímž zastínil výhled do bezchybného obličeje. Strnule jsem ho pozorovala. Čekala jsem, že začne nadávat, švihne bulvárním plátkem přes celou místnost, roztrhá jej, cokoli, ne že zčistajasna vyprskne smíchy. Smál se a kroutil hlavou.
„To je tak pitomý, až je to směšný,“ prohlásil popadaje se takřka za břicho.
„Jo, přímo k popukání,“ utrousila jsem nesdílejíc blonďákovo pobavení.
„Huh?“
„Ten časopis kupuje docela dost lidí, Naruto.“ Jak to může takhle zlehčovat?
„Vždyť je to snůška vymyšlených hovadin, kterým můžou věřit jenom totálně omezení idioti. A ti zasvěcení,“ předvedl prsty uvozovky, „ví, že můj výběr partnerky rozhodně nebyl chybný.“
Kdybychom neřešili to, že nás takto nečistě propírá tisk, jeho konstatování by mi vehnalo srdéčka do očí.
Žalování se mi příčilo, nechtěla jsem před ním však už nic skrývat.
„Tahle vesnice je bohužel osídlena hromadou právě takových případů. Počmárali nám výlohu,“ prozradila jsem mu a přitom si ďoubala nehet na malíčku.
„Opravdu?“ Okamžitě zvážněl a konejšivě pošimral na lýtku. „Čím?“
„Em, takovou nadávkou, to není důležitý. Nejlepší bude to nechat vyšumět, u dopisů to fungovalo. Přinesla jsem je, protože jsem měla dojem, že mezi námi visí. Ať se jimi prohrabeš, nebo ne, pro mě tím ta záležitost bude uzavřená.“
Vstala jsem a chystala se vyklidit pole, jenže mě stihl pohotově chytit za ruku.
„Promiň, nechci u toho být, až je budeš číst,“ přiznala jsem se zvláštní úzkostí staženým hrdlem. I po takové době to pro mě nebylo jednoduché. Chvíli mě němě držel, pak chápavě přikývl.
„Co společná večeře, Sakuro-chan? Něco uvařím a konečně oslavíme tvoje narozeniny,“ navrhl z toho náhlého vnuknutí zapáleně. Znamenalo to, že mi bylo odpuštěno?
„Přijdu ráda,“ řekla jsem poctěně.
„V sedm?“
„V sedm,“ odsouhlasila jsem a láskyplně ho pohladila po rameni, pak jsem se dala na odchod.

V šatech ušitých od mamky, které jsem si po nekonečném rozhodování oblékla, a s na temeno pracně vyčesaným drdolem – potom krásně vynikne dlouhá šíje – jsem se naposledy zkontrolovala v zrcadle. Byla jsem spokojená. Ač jsem chtěla vypadat slavnostně, kdesi v nitru jsem měla strach, jestli jsem to nepřehnala. Rychle jsem ten šťouravý pocit zaplašila a přehodila přes sebe běžným nošením opotřebovaný vycházkový plášť. Skutečně jsem netoužila, aby mě spoluobčané viděli takto vyšňořenou. A nejen ti, u rodičů by to taktéž nebylo žádoucí. Taťkovi jsem s časovým předstihem oznámila, že jdu s Narutem na večeři – naštěstí se neptal kam – počkala si, až bude zaneprázdněn sledováním televize a mamka se odebere do koupelny, poté jsem mrštně proklouzla ven. S velmi opatrně nasazenou kapucí jsem byla před zraky kolemjdoucích jakžtakž chráněná, i tak jsem se na blonďákově zápraží ocitla v rekordním čase. S třepotajícími útrobami jsem za dnešek poněkolikáté zaklepala na dveře.
„Pojď dál!“ doneslo se ke mně z apartmánu. Zula jsem se, kurážně se nadechla a vešla. Již v chodbě mě do nosu uhodily libě se mísící vůně. To bylo dobré znamení. Po krátké vnitřní rozepři jsem si sundala kabát a zanechala ho na věšáku na stěně. Nervózně jsem si možná po sté upravila lem sukně, jenž mi nyní přišel nebezpečně vysoko.
„Sakuro-cha- Uh.“ Mezi futry z kuchyně vykoukla mladíkova hlava, když mě však spatřil, samým šokem ztratil rovnováhu a málem přes práh přepadl na dlažbu.
„Vy-vypadáš nádherně,“ zakoktal po zažehnání katastrofy. Stál s vařečkou v ruce a s pootevřenou pusou na mě zíral. Nejistě jsem přešlápla.
„Er, je to moc, viď?“ zeptala jsem se téměř žalostně proklínajíc svou ojediněle troufalou volbu. Ne, že by Naruto v černých kalhotách a oranžovém tričku s vyhrnutými rukávy, částečně schovaných pod uvázanou zástěrou, nevypadal svátečně, jen jsem se nemohla zbavit dojmu, že jsem to přepískla. Onen pocit záhy potvrdil blonďákův hladový pohled, jímž mě v jakémsi transu lustroval. I když jsem v přesně tento efekt původně doufala, nyní se mne zmocnily obavy, aby si to nevysvětlil tak, jak jsem ještě před hodinou zamýšlela. Najednou jsem si takovým zakončením večera nebyla jistá. Rozpačitě jsem se ošila. To, společně s nezaměnitelným varovným prskáním čehokoli na pánvi, Naruta vrátilo nohama na zem. Se zábleskem provinilosti v očích oblouzněně zatřepal hlavou, načež se zděšeně rozeběhl zabránit hrozící kulinářské pohromě. S doznívajícím mravenčením podél páteře jsem se vypravila za ním. Stál u sporáku, a zatímco se levou rukou pokoušel odmávnout stoupající dým, druhou cosi spěšně přendával na přistavený talíř. Štiplavý smrad spáleniny nelítostně přebil všechny ostatní pachy.
„Můžu nějak pomoct?“ navrhla jsem přidušeně; spíš z potlačovaného smíchu než samotného kouře.
„V žádným případě,“ odmítl rezolutně. Hodil stále mírně doutnající pánev do dřezu, nato se otočil a se slovy: „Posaď se,“ mě energicky vmanévroval k židli, s kterou mě po vykonání rozkazu džentlmensky přišoupl ke stolu. Uprostřed byla naaranžovaná taková ta v savé hmotě, zakryté proutěným košíkem, zapíchaná květinová výzdoba s hořící svíčkou ve středu. Kolem byly na běloskvoucím ubruse rozprostřeny tácy s různorodým jídlem – od sushi, přes sashimi z ryby yellowtail, ústřice a zeleninový salát, po grilované maso s omáčkou. S němým úžasem jsem obhlížela všechny ty dobroty, když přede mnou přistál talíř se smaženými kousky pravděpodobně mletého rybího masa nesoucí stopy přiškvařené strouhanky. Kousla jsem se do jazyka, neboť mi v ohromení skoro unikl dotaz, zda to vše dělal sám. Nechtěla jsem ho urazit - po důkladnějším zaměření na detaily to bylo poznat. On mě vážně nikdy nepřestane překvapovat.
Znovu se přitočil ke stolu, už bez zástěry mi do připravené sklenice nalil víno. Nejdřív jsem ho chtěla zastavit, ale pak jsem si to rozmyslela. Třeba mi trocha alkoholu pomůže se zbavit té svazující nervozity. Způsobně jsem si na klín rozložila nabídnutý ubrousek a s decentním úsměvem čekala, až se usadí i hostitel, abych s ním mohla navázat oční kontakt. Za stolem jsem si naštěstí nepřipadala tak obnažená.
„Dlužím ti omluvu, Naruto. Vypadá to skvěle,“ řekla jsem uznale. Kapánek samolibě se zakřenil a pokynul k netknutým hůlkám.
„Dobrou chuť, Sakuro-chan.“
Čiperně jsem se chopila náčiní a namlsaně se vrhla na nejbližší pokrm. Vzhledem k nemalým pochybnostem jsem nepřišla s úplně prázdným žaludkem, přesto jsem si uzobla od všeho, co připravil. Nenarazila jsem na nic, co by mi vyloženě nejelo, naopak, mé chuťové pohárky si královsky lebedily.
Konverzace plynula pozvolna, mezi jednotlivými sousty jsme si povídali převážně o vaření, vyměnili jsme si zkušenosti z prvního, nevydařeného pokusu o samostatné jídlo, probrali oblíbené suroviny a ve veselém duchu zavzpomínali na příšerné pohoštění na hoře Myobokuzan.
„Oh, už opravdu nemůžu,“ hekla jsem, přičemž jsem se dosyta nacpaná zmoženě položila do opěradla, „bylo to vynikající, děkuju.“ Pohladila jsem si přejedením vypouklé břicho a ztěžka si odfoukla.
Zbystřila jsem, když jsem naproti zaznamenala pohyb, a automaticky se narovnala do pozoru. Zbrkle jsem sáhla po číši a rychle do sebe oklopila zbytek červeného. Během roztěkaného panikaření se Naruto zvedl a s velmi zvláštním výrazem došel ke mně. Mlčky mi nabídl pravačku. Nasucho jsem polkla, odhodila ubrousek zamezující ušpinění příležitostní róby, otočila se o devadesát stupňů, takže jsem k němu byla čelem, a vložila svou drobnou dlaň do mladíkovy přistavené. Vytáhl mě na nohy. Rukou, kterou stále vroucně svíral, následně významně potřásl.
„Všechno nejlepší k osmnáctým narozeninám, Sakuro-chan,“ popřál mi s jakýmsi podmanivým šepotem. Pak sáhl do kapsy a předal mi podlouhlou bílou obálku. Po několikavteřinovém civění na ni jsem se, přemožena zvídavostí, podívala dovnitř. Nejistými prsty jsem vyndala vložený papír a po zběžném přelétnutí zvýrazněného textu zalapala po dechu.
„Víkendový poukaz do horkých pramenů v Zemi vodních vírů?“ Nevěřícím tónem jsem se ujišťovala, že vidím správně.
„Pro dvě osoby,“ doplnil s náznakovitým povytažením obočí.
„To muselo být hrozně drahý,“ zaskuhrala jsem dojatě.
„Zase tolik ne, neboj se. Navíc to má jednu podmínku,“ odmlčel se, počkal, až se na něho zmateně kouknu, teprve potom pokračoval: „Vezmeš mě s sebou. Děsně rád bych se tam mrknul, pochází odtamtud totiž moje mamka. Ta vesnice teda už neexistuje, i tak mě ta oblast ale láká.“
Po chvilce, kdy jsem na blonďáka přihlouple hleděla, jsem se pohnutě usmála a se slzami na předním dvorečku souhlasně přitakala.
„Samozřejmě, s nikým jiným bych ani jít nechtěla,“ zaštkala jsem přecitlivělostí přeskakujícím hlasem. Nato jsem se mu s nezadržitelně vlhnoucíma očima vrhla kolem krku. Ihned mě se stejnou vervou objal, láskyplně přivinul k sobě a konejšivými zvuky tišil rozbouřené emoce.
„D-Děkuju moc, Naruto,“ pípla jsem zbědovaně.
„Nemáš zač,“ zapředl těsně u ucha. Nakažlivě vzrušující intenzita, jejímž tak akorát přiměřeně vyvíjeným tlakem přejížděl po bedrech, se postupně vsakovala do mého, těmto vjemům zřejmě velmi vnímavého, těla. Znenadání jsem se cítila abnormálně živelně, byla jsem si vědoma rapidně se zrychlujících srdečních úderů, asi tak ztrojnásobení tepové frekvence, zvýšeného průtoku krve v jinak poklidně si plynoucím oběhu, což mělo za následek nezvyklé pálení ve skráních, a v neposlední řadě neopomenutelné pnutí v podbřišku.
Lísavě se otřel lící o tu mou, přičemž mě polechtal svými unikátními vousky, poté senzitivní místo ovanul horkým dechem, kterým se po letmé rozvaze na křižovatce rozhodl šplhat vzhůru – zanechal stopy po přítomnosti na spánku i čele. Se zavřenýma očima jsem čekala, až přes nos doputuje k natěšeným ústům, leč sražená pára jeho dechu se dávno vpila do pórů a furt se nic nedělo. Pátrajíc po příčině jsem neuspokojeně vyrolovala víčka a neprodleně se mi naskytl výhled do Narutova pobaveného obličeje vzdáleného jen do takové míry, aby mohl pozorovat mou reakci. Schválně mě trápil a měl z toho ještě srandu! Pootevřela jsem pusu, že mu náležitě vynadám, jenže v tu chvíli se nahnul dopředu a roztouženě se přisál k mým rtům. Nezbylo mi nic jiného, než se poddat a oplácet mu vášnivý polibek, do něhož mě uvěznil. Ochotně jsem mu vyšla vstříc jazykem, bažícím po kontaktu se svým dlouho odloučeným druhem. Závislácky jsem blonďákovi vpletla prsty do bujných vlasů a vzrušivě vydechla, když horkou dlaní sjel na horní hranici pozadí.
Skutečně to oblečení pochopil jako výzvu!
I když jsem ho bezmezně milovala a neměla sebemenší důvod s tím otálet, zaváhala jsem a mou dosud činorodou spolupráci to nápadně zbrzdilo. Všiml si nenadálé zdrženlivosti a odtáhl se, aby mi viděl do tváře.
„Co se děje, Sakuro-chan?“
„Nic,“ vylétlo ze mě instinktivně. S tázavě pozvednutým obočím mi věnoval jasně značící pohled, že tuhle odpověď nebere. Nebylo cesty zpět. Skousla jsem si ret a snažila se ignorovat teplo proudící do nervové soustavy z rukou spočívajících na mých bocích.
„To ty šaty, neměla jsem si je brát,“ řekla jsem rozladěně.
„Proč? Děsně ti sluší, vypadáš naprosto skvostně,“ v dobré víře přilil olej do ohně.
„Jo, ale jsou moc… provokativní.“ Z mladíkova lehce prostoduchého výrazu jsem poznala, že na daném faktu neshledává pranic závadného.
„Plánovala jsem jimi vyslat signál, že bychom po večeři mohli…,“ drmolila jsem překotně, „a ty sis to vyložil správně. Ale já si teď nejsem zcela jistá, jestli jsem připravená.“
Odkdy jsem byla tak labilní?! Koukal na mě, jako bych mluvila cizím jazykem, přitom se ztraceně škrábal za uchem.
„Připravená?“
Zmučeně jsem vzdychla.
„Na tu věc, ke který mezi dvěma lidmi ve vztahu jednou dojde,“ vyoslila jsem tak polopatě, jak jsem jen svedla. Odmítala jsem to pojmenovat, to bych se hanbou propadla.
„Uh…“
Očima jsem doslova prosila, aby mu to docvaklo.
„Jo, ty myslíš… Oh! Počkej, já jsem ne- N-nic jsem si nevykládal. Ne, že bych si to nepřál, ale nikdy bych tě do toho nenutil,“ tentokrát se sytým ruměncem blekotal on, „nespěchám, vezmi si času, kolik potřebuješ.“
Perfektní, tak Naruta to ani nenapadlo, zase jsem tady za chlípníka já. Krucinál.
„Promiň, že jsem s tím začala, za to může Ino a Tsunade-sama, pořád vedou nějaký nemravný řeči,“ zaúpěla jsem s nešťastnou grimasou potupně. Zbytečně jsem to vyhrotila. Atmosféra byla pryč.
„Od určitého věku to nejspíš patří k životu,“ prohlásil znalecky, pak si dlaní promnul obličej a opět si sedl na židli, „Kiba do mě taky rýpal.“
„Hm.“ Neměla jsem odvahu se zeptat na podrobnosti.
„Když jsme u těch vážnějších témat, četl jsem ty dopisy,“ oznámil mi se staženými mimickými svaly.
„Všechny?“
„Trhalo mi to žíly, nakonec jsem je však přelouskal všechny. A vyhodil. Jednou to stačilo. Seš statečná, Sakuro-chan. Některý byly fakt drsný, chápu, proč na ně chceš zapomenout.“
„Tak se shodneme, že už o nich nebudeme mluvit?“
„Nebudeme. Rád bych se ti za ně ještě omluvil, prošla sis kvůli mně peklem,“ řekl lítostivě. Zatvářil se tak provinile, až mě píchlo u srdce. Nyní, když jsme si to vyjasnili, jsem považovala za bezpečné k němu přijít a ve vřelém gestu mu zabořit prsty do hustých vlasů. Nepřítomně jsem si nejdelší pramínky namotávala na ukazováček.
„Nezazlívám ti to, neomlouvej se. Jsem přesvědčená, že nás to o to víc spojilo, utužilo pouto. To za to stálo.“
Vděčně se usmál, nanovo položil ruce na boky a nenásilně si mě posadil na klín. Nohy mi stylem sedu v dámském sedle směřovaly na stranu, vytočila jsem se tedy v pase, abychom k sobě byli čelem. Poslušně jsem se vpila do těch něhou překypujících safírů a bezstarostně si užívala dráždivý pohyb pravačky - od ramene ji pomalu sunul mezi lopatky, odtud se přes krční páteř doplahočil na odhalenou šíji, kde mi masáží, prováděnou bříšky mrštných prstů, přivozoval nepopsatelně slastný stav, při němž se coby cvičení vojáci drobné chloupky stavěly do pozoru. Zpod blaženě přivřených víček jsem viděla, jak se ke mně chtivě naklání. Zaklapla jsem je úplně a vtom na rtech ucítila ty jeho, žhavé, dychtivě prahnoucí po spojení. Ač Narutovo zapálené rozpoložení nasvědčovalo dravý polibek, vyvedl mě z míry smyslnými, kontrolovanými tahy, jimiž zdánlivě lenivě klouzal střídavě po horním i dolním rtu. Zkušeně mu odpovídajíc vpletla jsem do milovaných kadeří i druhou ruku a nenasytně přimáčkla trup na svalnatý hrudník. Užuž jsem se radovala, že vyzve nevyužitý jazyk k vášnivému tanci, jenže zařadil zpátečku a stáhl se, aby mě záhy oněmi žádostivými ústy polaskal na krku. Přerušovaně jsem se nadechla.
Pod taktem tělesných potřeb jsem zvrátila hlavu a poddajně se nechala unášet do míst nepodléhajícím žádným omezením. Kopíruje špičkou jazyka linii krkavice dopracoval se až k čelisti, tam mi zuby škádlivě scvakl kůži, načež na zpáteční jízdenku dojel místním courákem na klíční kost, což byla konečná stanice, dál si netroufl. Důrazným zataháním za konečky jsem ho přiměla zvednout hlavu a poté si nesmlouvavě uzmula ty šikovné rty. Líbali jsme se dlouho a neúnavně, jako bychom se bezhlesně vsadili, kdo to vydrží dýl. Kdyby to tak bylo, prohrála bych.
Ručičky hodin, které mi svým bezcitným poskakováním nedopřály si do sytosti vychutnat opojnost blonďákovy náruče, dotikaly k nejspodnější hranici stanoveného odchodu. Když asi po sedmé odmítl mou nabídku pomoci s úklidem kuchyně, rezolutně mě z ní vystrkal na chodbu, kde jsem si oblékla kabát. Následovalo nekonečné loučení, po němž mě stejně, s několika líbacími zastávkami, doprovodil domů. A to by nebyl Naruto, kdyby mi beze slov nepopřál krásnou dobrou noc. Dnes v noci jsem usínala totálně šťastná.