Romantika

Devětačtyřicátý díl – Za hranou

„Haló! Pomoc!“ volala jsem mezi nekontrolovatelným cvakáním zubů.
„Slyší mě n-někdo?! Jsem tady do-le, sakra!“

Rozsudok padol a s výsledkom bola spokojná väčšina Rady. Mladá starešinova vnučka ostane na slobode a časom jej dedina prehrešok odpustí, aj keď v podvedomí ostane navždy. Zvalia to na mladosť a jej neuvážené rozhodnutia. A nezabudnú, pretože jeden člen Rady sa o to určite postará.
Lenže samotná obvinená by radšej strávila mesiac v cele len o chlebe a vode, ako nechať Jira, aby ju vtiahol do svojich klamstiev. Toto rozhodnutie jej však bolo odobraté a ona musela čeliť ďalším prekážkam.

Ráno jsem se probudila jako první. Ani mě to nepřekvapilo, vždy jsem vstávala brzy. Přes okno už prosvítaly sluneční paprsky a já s úsměvem zamžourala. Posadila jsem se a co nejopatrněji ze sebe sundala Sasukeho ruku. Vypadal tak klidně a mile, když spal. V obličeji měl spadlých pár pramínků. Vypadal tak roztomile a zranitelně. Zvedla jsem ruku za účelem mu vlasy odhrnou, ale po pár centimetrech jsem se zastavila. Pane bože, co to dělám?

„...no tak, trocha úsmevu," Nagaya sa nahol do jej zorného poľa, popritom ako prekračoval, „ideme sa predsa zabaviť."
„Nejdeme na pohreb," ozval sa Kiba, „tak sa prestaň tak tváriť, Tanaris."
„Ježiš, sklapni Kiba," zahriakol ho hnusne Yochi, ktorý dnes nemal najlepšiu náladu.
Bratranec mu len zagánil do obličaju a potom urazene obrátil tvár na podvečernú Konohu: „Som zvedavý ako dnešok dopadne."
„Malo by to snáď dopadnúť zle?" vodca Inuzuka klanu pochybovačne zdvihol obočie.
„Nie..." Kiba sa obzrel za seba, „ale Tanaris srší nadšením."

Myslím, že teď můžu oficiálně říct, že je nemožné se v tom klukovi vyznat. Nevěděla jsem, jak na něj mám reagovat, a ještě horší bylo to, že jsem nevěděla, jak bude reagovat on. Otočila jsem se zády k zrcadlu, abych věděla co obkreslovat. Zjistila jsem, že má na mikině znak svého klanu. Moc jsem se v tom nevyznala. Ino se mi to jednou pokoušela vysvětlit na obědě, ale stejně mi to nebylo moc jasné. Jediné, co mi bylo jasné, bylo to, že pro něj jeho klan musí znamenat hodně. Už jen z toho důvodu, že jeho znak má i vytetovaný.

Úsměv i nečekané objetí jsem jí opětovala. Opravdu se zdála velmi milá.
„To ty vypadáš opravdu nádherně!“ Hinata se jen jako odpověď zaculila. Myslím, že to věděla.
„Jinak vy se určitě znáte, že?“ otočila se tentokrát na kluky. Poprvé jsem se na ně podívala. Vypadali jinak než ve školní uniformě. Naruta jsem si jenom rychle projela očima. Za to na tom druhém jsem se zasekla. Jeho uplé tričko bylo snad průhlednější, něž košile ve škole. V ruce držel černou mikinu a na tváři měl nezaujatý pohled, ale to měl vlastně vždy.

Osmačtyřicátý díl – Na hraně

Pohľad na pomaly zapadajúce slnko v Tamiko vyvolával strach a úzkosť. Odvrátila preto zrak a znova si prečesala svoje husté čierne vlasy, aby nejako zabavila svoje ruky, ktoré sa triasli od nervozity.
Na sebe mala obyčajnú modrú tuniku, ktorú nosila v bežné dni. Niektorí občania by sa možno vystrojili trošku slávnostnejšie, keďže sa predsa jednalo o Radu ich skromnej dediny. Bol to len malý prejav rebélie Tamiko, avšak na to jediné nabrala odvahu.

Seděla jsem zachumlaná v dece s čajem v ruce a dívala se ven z okna. Přemýšlela jsem nad vším, co se v poslední době stalo. Hinata se konečně dala do kupy s Narutem, i když to bylo náročnější, než se zdálo. Stalo se to až, když spolu měli dlouhou misi. Musela jsem se usmát při vzpomínce, kdy jsem je viděla vracet se ruku v ruce. Ino se Saiem jsou také spolu. Opravdu jim to sluší. Vlastně skoro všichni se dali dohromady, ať už to bylo očekávané anebo čistým překvapením.

Po výměně názorů s Narutem a Sasukem jsem se zapsala ještě na jedno bojové umění. Štvalo mě to, že si o mně myslí, že jsem slabá a neuchráním se sama. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že to vlastně ani nebyla výměna názorů, protože já jsem si s nimi žádný názor nevyměnila. Nic jsem jim k tomu neřekla a Ino za cílem zachránit situaci začala vyprávět příběh z doby, kdy jí bylo osm a ztratila máminu peněženku. Ve finále bylo nejhorší to, že jsem věděla, že mají pravdu. V tuhle chvíle jsem toho vážně moc nezvládla a neuměla.

Za těch pár dní, co jsem na škole, jsem se přišla na pár věcí. První je ta, že při hodinách senseie Kakashiho je lepší dávat pozor a spolupracovat, jinak si to s vámi vyřeší po svém, a to není zrovna dobrá volba. V tom lepším případě na vás připraví nějakou ''past'' a v tom horším s ním poté budete mít trénink či jinou zátěžovou aktivitu a on vám to vrátí tam.

Konoha High School je nejprestižnější škola. Není lehké se sem dostat a snad ještě těžší je se zde udržet, tedy aspoň to všichni říkají. Můj sen byl se sem dostat a také jsem na tom dost dřela. A teď s úsměvem kráčím v té, snad nejhezčí, školní uniformě k mé vysněné škole. Abych byla upřímná ruce se mi klepou ze strachu, že něco pokazím anebo udělám špatný dojem. Ale i tak jsem nepopsatelně šťastná.

Prešlo mnoho rokov od tej udalosti ako Naruto navštívil Ino. Odvtedy sa veľa zmenilo.
Naruto sa zasnúbil a neskôr aj vydal za Hinatu Hyugu. Hinata bola “dieťa vznešeného klanu“. Naruto si ju pamätal ešte z čias, keď jeho kamarát Chouji prenasledoval Ino. Sakura, Ino a Hinata boli partia kamarátok a chodili na rovnakú školu. Vlastne, keď tak nad tým Naruto uvažoval, nebyť tej dávnej udalostu, tak jej otec Hiashi by mu možno ani nedal požehnanie k sobášu s jeho dcérou.
Naruto si to pamätal akoby sa to stalo včera. No bolo to už dávno.

Tanaris vošla so zdvihnutými kútikmi do kuchyne: „Dobré ráno prajem.“
„Aj tebe, Tanaris,“ jej otec sa obzrel po nej a okamžite sa vyškieral.
Tsume sa otočila v zástere od kuchynskej linky a pozdravila ju, no potemnený pohľad jej tety jej neušiel. Z úvah, čo to mohlo spôsobiť ju vyrušil Ashi, ktorý si bral vnúčika na ruky. Segawa vítal dedka nadšeným výskaním a spoločne sa usadili za kuchynským stolom.

„Sasuke je kde?“ Ashi zaujato položil otázku a Tanaris nemohla nezacítiť tú vlnu akéhosi negatívneho pocitu, ktorý smeroval od šporáku.

Prvý deň v nemocnici sa pre Tamiko nezačal najlepšie. Ešte ani nevkročila dnu a už videla, ako štyria muži vynášajú z dverí telo zabalené v bielej plachte. Jej srdce od ľaku ani raz nevynechalo úder, lebo vedela, že to nie je Miyo. Podľa postavy, zabalenej v bielom, sa jednalo o muža. Sama zomrelých pripravovala na ich pohreb, tak sa už naučila nebohých rozlišovať. Takúto skúsenosť po čase získal každý v nemocnici, aj keď o to vôbec nestál a najradšej by ju vytesnil z mozgu. Bola to však ich práca, ktorá si niečo brala aj od nich.

Sedím si tak na posteli. Len tak sedím... alebo ležím? Vlastne na tom nezáleží. Moja myseľ je stále s tebou, zaseknutá v udalostiach dňa, keď ma uniesli ... ale ty si ma zachránil. Stalo sa to len predvčerom, ale všetko zlé akoby už dávno odznelo. Ostal si jedine ty a tvoja pokojná tvár. Pokojná tvár, ktorá sa mi stále zjavuje pred očami. Modré oči a žlté vlasy. Ach, Minato, sladký Minato. Strašne by som sa na teba chcela hnevať, ale akosi... nemôžem nájsť dôvod. Si asi príliš ideálny. Počkať! Ale práve ty si ma pozval na rande, ty, ty, ty jeden ... Dattebane!"

Praskanie ohňa bol jediný zvuk, ktorý pretínal steny skromného prístrešku. Jeho plamene jemne osvetľovali tvár vystrašeného dievčaťa, ktoré bolo pripravené niesť zodpovednosť za svoje činy.
Zato, že porušila zákony ich dediny a zobrala cudzinca na zakázaný kopec, kde odhalili krutú skutočnosť.
A preto, že neuposlúchla svojho brata a ukázala Indrovi pravdu v podobe zomierajúcich ľudí.

Indra o Božskom strome počul len z rozprávania svojho otca, ale keď konečne stál pred ním, nemal žiadne pochybnosti, žeby sa zmýlil. Skutočne to bol on, aj keď ešte nebol úplne obnovený. Už teraz z neho cítil obrovskú čakru. Skoro mu to bolo až nepríjemné.
Podnes zo zeme vyrastal iba obrovský koreň, ktorý spôsoboval ľudom zatiaľ iba tú zvláštnu chorobu, ale počas ďalších rokov by sa jeho útoky stali agresívnejšie, a to by znamenalo už úplný zánik dediny a jej obyvateľov.

Šeré ráno vialo do havraních vlasov, studený vietor sa zarezával do nezakrytých častí pokožky ako ľadové ostrie a jeho líca tak chytali neobyčajný červenkastý odtieň. Lakte pevnejšie pritisol k telu a vydýchol mráčik pary. Rozplynula sa rýchlosťou, akou by si želal rozplynúť dnešné ráno. Pošúchal troma prstami a privrel oči. V tme vlastných viečok sa mu zjavili hnedé oči...vlastne to neboli oči, ani jej vlasy, či jeho bľabotanie, ale skôr pocit. Naplňoval mu kúsky tela postupne ako vlna na hladine jazera, do ktorého ste hodili drobný kamienok.

Naruto sa po dlhej dobe vracal vojny domov spolu s kamarátmi. Všetko sa zmenilo. Jeho rodné mesto bolo zničené. Na uliciach prekvital čierny trh, keďže dopyt bol veľký. Po vojne ešte vzrástol. Aj Naruto s kamarátmi a občas uchýlili niečo predať. Nuž čo, časy boli kruté. Peniaze navyše vždy prišli vhod. Jedného dňa sa zastavili v neďalekej kaviarni. O pár minút neskôr prišli do kaviarne dve ženy. Prosili čašníka, aby ich ukryl.
„Čo si myslíte, že sme nejaká úschovňa?“