Romantika
Sasuke ostal stáť pred svojím domom. „Čo chceš?“ prskol a zazrel na hnedovlasého mladíka sediaceho na schodoch, ktorý mu blokoval dvere do bytu. Inštinktívne spevnil stisk okolo stehien dievčiny, ktorú teraz niesol na chrbte. Opierala sa bradou o jeho plece a vyzerala, že spí, no podľa neho to len predstierala. Napovedali to jej protestné reakcie zakaždým, keď ňou Sasuke pri chôdzi silnejšie zatriasol. Možno sa len cítila trápne, že nemôže ísť po vlastných.
Okolo Satoko sa rozletelo množstvo drobných chrobákov tvoriacich nepremožiteľnú stenu. Po chrbte jej prebehol mráz a v jej očiach sa mihol strach.
„Vzdaj sa a neublížia ti,“ ozval sa pokojný hlas.
Satoko trhla hlavou a pomedzi chrobáky zaostrila na postavu v zelenej bunde s rukami vo vreckách. „Shino?“ Váhavo sa posunula dopredu. Strnula v pohybe, keď sa stena okolo nej zúžila.
„Povedal som, vzdaj sa,“ zopakoval o niečo hlasnejšie, no rovnako bezvýrazne.
„Mala si ma počkať von.“ Zatvoril za sebou dvere a prísne na ňu pozrel, no následne si povzdychol. Akoby ho niekedy počúvla. „Nevadí, poď,“ povedal a vydal sa preč.
Satoko sa nepohla. „Verila som ti,“ zašomrala, prepaľujúc pohľadom jeho chrbát. Najradšej by doňho v momente zabodla katanu. Lenže to by nebol najlepší nápad. Ďalším, kto bude zabitý, by bola zrejme ona.
Kiba zastal a prekvapene na ňu pozrel. Snáď nepočula...
„Si odporný zradca!“ vybehla naňho s výčitkou v hlase.
Sasuke stále sedel pri ohni. Viečka mu samovoľne klesali, keď vtom sa v diaľke ozvali kroky vedúce k nemu. Spozornel, siahol po rukoväti kusanagi a čakal. Tmavá silueta postavy sa postupne približovala. Napäto ju pozoroval, pripravený hocikedy zaútočiť, no vzápätí vydýchol potláčaný vzduch z pľúc, keď sa z lesa vynoril Kiba.
„Tsk, skoro som ťa zabil,“ utrúsil a uvoľnil zovretie na svojom meči.
Kiba na to nereagoval a položil Satoko na zem.
„Môžem si ju požičať? Ale no tak. Viem, že ju máš stále pri sebe. Práve som sa ho pokúsila zabiť a on mňa, koniec koncov, tiež. No tak, daj mi ju! Prosím. O chvíľu ti ju vrátim.“
Ľahšie čeliť súdu než smútku zelených očí.
Rozlúčiť sa treba, preto dotknem sa jej tváre.
Viac nepoznám, ale dúfam, že to tým nekončí.
Je to večnosť? Je to moment? Otočiť sa musím.
V špičkách prstov po dotyku iskra brní, hreje,
nepoznám ten pocit, hoci blesk mi nie je cudzím.
I. část
Konečně nastala ta chvíle, na kterou čekal. Když se stal jouninem, doufal, že získá více moci, aby se dostal mezi členy ANBU. Trénink Čtvrtého se sice vyplatil, to musel uznat každý, kdo Kakashiho znal, ale za jakou cenu... Mrzelo ho, že byl jediným, kdo z týmu číslo sedm přežil, ale jisté situace si to vyžadovaly. Ať už Rin a Obita miloval sebevíc, teď musel po své cestě kráčet sám. Bez nich.
dívám se, jak čteš mi v paměti,
dívám se, tvé oči vidí duši,
tvá ústa šeptají, co srdce jenom tuší.
jak tenkrát, když vyšel jsem si do skal,
teď však tě pevně držím, už tě neopustím,
lžím už neuvěřím, co stalo se, to už si neodpustím.
Když se Temari konečně probudila, bylo už pozdě odpoledne. Vypadalo to, že v domě nikdo není. Trochu se jí ulevilo, protože nemusela odpovídat na ničí otázky. Poslední dobou pořád řešili „sňatkový problém“, jak to s bratry soukromě nazvali. Shikamarovi se o tom ještě nezmínila, připadalo jí to velice trapné. Věděla však, že už to dlouho odkládat nemůže. Ne po tom, co se stalo naposledy. Zůstala v Listové jeden den navíc, jako vždy, když splnila misi. Byl to den, který si spolu ukradli pro sebe, ona a Shikamaru.
Gaara se převalil na bok a pak se posadil. Usoudil, že dnes v noci opět neusne, a tak vzdal další pokusy o nemožné. Po dlouhé době dnes nezůstal v kanceláři dlouho do noci, ale odešel domů ještě před západem slunce. I když ho práce kazekageho bavila, přišla mu někdy nesmírně náročná. Všechno zařídit, na nic nezapomenout. Nebylo to poprvé, co si to uvědomoval. V posledních dnech chápal čím dál víc odpovědnost své práce. A cítil stále větší osamělost. Možná proto tak často pracoval až do noci. Obvykle ho to vyčerpalo tak, že ať už jen ležel nebo spal, na nic nemyslel. Ale v poslední době to bylo jinak. Vstal a vyndal si z ledničky lahev se studenou vodou, aby se trochu osvěžil. Vlastně věděl, proč je tak nervózní, ale nevěděl, co s tím má dělat.
[i]Pro začátek mého kratšího vyprávění, jmenuji se Uzumaki – pardon, pořád si nemůžu zvyknout, že jsem se vdala – Senju Mito a než jsem se nadála, měla jsem tchyni denně za zády. Kontrolovala, jak se starám o domácnost a hlavně o jejího syna, kterého milovala víc než Tobiramu. To jsem poznala okamžitě. Také jsem s ní měla ustavičné neshody, až jsem – těsně před svátky – vypěnila.
„Promiňte, že ruším,“ zamumlal Ganryu a s třísknutím dveří opustil pokoj.
„A sakra!“ syknul Tanma po chvilce, co Ganryu odešel. Po očku se podíval po Rin, ta měla ve tváři naprosté zděšení.
„Rin?“
„O Kami! Co budu dělat?“ Rin sotva šeptala. Byla nezdravě bledá v obličeji.
„Ať se stane, co se má stát,“ Tanma chtěl odlehčit situaci a zvedl se k odchodu.
„Ty se ho nebojíš?“
V izbe boli dvaja. Chlapec a muž. Rovnako neposlušné, červené vlasy a hladké rysy napovedali, že ide o otca so synom. Sedeli na stoličkách oproti sebe. Syn hovoril oduševnene. Keď skončil, otec sa pousmial.
„Takže zamilovaný hovoríš."
„Aspoň myslím, je to najkrajšie dievča na akadémii. Vždy pri nej spravím nejakú hlúposť a ona na mňa potom jačí."
„Jačí?"
„Dobre, niekedy nielen to." Chlapec si namrzene pošúchal zreteľný otlačok dlane na líci.
Otec sa znovu pousmial. Spomenul si na priateľa a jeho mladícke ťažkosti s láskou.
Sedmá hodina se blížila. Daisuke celý tým vyzbrojil podle jejich přání. Pořádná zásoba vrhacích zbraní byla potřeba. Tanmovi dal celý set, takže měl katanu na zádech, wakizashi na opasku a tanto na pravé botě.
„Slumy projdeme bez povšimnutí, pokud budete dělat, co říkám,“ nakázal Tanma, když si nasadil černou čepku, aby zakryl svoje světlé vlasy.
Třiapadesátý díl – Hrdinou na plný úvazek 1
bola si krásna, ja som bol mladý.
Mal som rád pohyby tvojich bokov
a moju zdvorilosť čakali pády.
Chcel som ti pochváliť nové šaty.
Pomýlil som si dojem s pojmom,
namiesto odevu spomenul vnady.
Slnko. To bolo jediné, čomu Tamiko dokázala venovať pozornosť. Hneď ako sa ich postavy stratili pomedzi husté stromy lesa, ho vyhľadala pohľadom a v duchu prosila, aby ostalo na oblohe čo najdlhšie a osvetľovalo ich kroky, kým nenájdu Namika. Jej prosby však neuľahčovali mračná, ktoré sa snažili skryť ich jediný zdroj svetla. Robili si nárok na celú oblohu a odmietali prepustiť skrz svoj tmavý závoj jedinký svetlý lúč. Avšak čím boli hlbšie v lese a dedina bola v nedohľadne, pomaly sa vytrácali aj tmavé oblaky.
Dvaapadesátý díl – Teď a tady
Navzdory včerejšímu nicnedělání jsem se vzbudila, až když bylo slunce vysoko na obloze. Netáhlo na poledne jako předchozí den, nebylo ještě ani osm hodin, ale vzhledem k plánu, jenž jsem si lstivě hodlala prosadit, jsem se divila, že jsem vydržela spát tak dlouho. Všetečné paprsky se do pokoje neodbytně snažily proniknout mezerou mezi nedbale zataženými závěsy, kradmo se po nábytku plížily k polštáři, již takřka olizovaly pelest postele.
Strhnutím sa Tamiko prebudila zo sna, ktorý jej prinavrátil dávno zabudnutú spomienku. Úmyselne ju zatlačila do úzadia svojej mysle a dúfala, že sa nikdy neprederie na povrch a ona tú scénu nebude mať opäť pred očami. Skromné želanie sa však nenaplnilo a dievča malo pred sebou telo svojej mŕtvej matky, ktorú si vzala choroba pred mnohými rokmi. Bola len malé dieťa, ktoré ešte potrebovalo k životu matku, avšak osud si myslel niečo iné a podľa toho aj konal. Nedoprial im ani tú možnosť, aby sa s ňou jej rodina mohla rozlúčiť.
