Tsumeato 2: Třešňové květy a lístky meduňky

Stáli před sídlem Yamanaků jako dva sloupy, rozpačitost kolem nich se dala krájet. Kuromaru kolem Inoichiho zmateně kroužil a očmuchával ho, občas mu z hrdla uniklo zamručení. Mladíka to začalo znervózňovat, vidina toho, že po něm vlčák skočí, byla celkem reálná.
„Nemám tě doprovodit domů?“
Odpověď už znal předem a nevěděl, jak se k tomu postavit. Nechtěl ji nechat jít, jenže zároveň potřeboval, aby už byla pryč, jinak se z její přítomnosti každou chvílí pomine. Připadal si jako můra před plamenem, moc dobře věděl, že pokud by se přiblížil ještě víc, tak shoří na popel. Ale ani se od ní nedokázal odloučit. Musí to udělat za něj.
Kdyby tak věděl, že ona na tom nebyla o moc lépe.
„Ne…“ zamumlala a připadala si, jako by to za ni řekl někdo jiný, jako by stále nebyla sama sebou.
Inoichiho tváří se mihl smutek spolu s úlevou v těsném závěsu a Tsume si uvědomila, jak mu rozumí. Sevřel se jí žaludek. I jeho nešťastný výraz byl až nenormálně okouzlující. Odvrátila se, některé věci lze snášet jen do určitého limitu.
„Tak se měj.“
„Tsume-chan!“ vyhrkl a popadl ji za paži.
Ztuhla, jak se tělo rozvzpomnělo na ten pocit, ale v rozporu s mozkem nevědělo, jak se zachovat. Inoichi však po chvilce zjistil, jak ovládat své končetiny a pustil ji.
„Promiň. Já…“ Rozpačitě se poškrábal na spánku, slovům se nechtělo ven. „Vím, že o tom už nechceš mluvit, ale…“ Cítil, jak se mu hrnula krev do tváří. „Já… já nelituju ničeho, co se dnes večer stalo. A doufám, že jsem ti nějak neublížil a že… jsi mě mezitím nezačala nenávidět. Takže… až se vrátíš z mise, moc rád bych tě viděl. A můžeme třeba skočit na čaj nebo… Jen pokud budeš chtít, samozřejmě.“
Když se nad tím projevem zamyslel s odstupem, sám sobě si připadal uboze. Neodvážil se na ni podívat, její posměšný pohled by jeho sebevědomí asi neustálo.
„Tak jo.“
Překvapeně vzhlédl, jestli dobře slyšel. Dívala se na něj s klidem, tvář uvolněnou, ruce v kapsách.
„Tak jo,“ zopakoval nepřítomně.
Otočila se. Chvíli sledoval její vzdalující se postavu, než přiložil ruce k ústům.
„Dávej na sebe pozor. Nedělej nic unáhleného!“ zvýšil ke konci hlas, aby ho slyšela.
Nezastavila, jenom zvedla ruku. Až když zmizela za rohem se Inoichi konečně přiměl k pohybu. Celou cestu zpět ke svému pokoji se zeširoka usmíval. Zasunul za sebou stěnu. Urovnal nepořádek na stole, posadil se. Oči mu utkvěly na průhledné zkumavce, události posledních tří hodin mu prolétly hlavou jako zrychlený film. Vtom se mu uvědomění zahryzlo do těla a zmocnila se ho panika, složil hlavu do dlaní.
Co jsem to udělal…
Nedivil by se, kdyby ho už nechtěla v životě vidět. Byla to hrozná představa. Pak mu však v mysli vyvstalo její „tak jo“, na první pohled bezvýznamná slova, drobná kapka naděje, ale i ta stačila na to, aby rozvlnila dosud klidnou hladinu jeho emocí. Umíral touhou za ní běžet a zeptat se jí, jestli existuje sebemenší šance, že by jeho city opětovala, nebo jestli to všechno pro ni byl jen jeden obrovský omyl.
Nebyl to sen? Co když jsem se zbláznil a vymyslel si to všechno?
Čelem opřený o propletené prsty civěl do desky stolu. Ret ho stále brněl po jejím kousnutí, na jazyku cítil její chuť. Pamatoval si její vůni, její hrubé doteky, v uších mu zněl její zrychlený dech. Zakryl si rukou ústa, která se opět roztahovala do úsměvu.
To nemohl být sen.
Rozesmál se zplna hrdla. Připadal si jako šílenec, ale taková zkrátka byla tělesná reakce na neúnosnost blaženosti, jež se mu rozlévala tělem v rozbouřených vlnách.
Nikdy by nikomu neuvěřil, že jeho první polibek bude s Tsume a že bude takový. A kdyby nebyl srab…
„Kdyby sis v kuse nehrál na gentlemana, tak už jsme dávno mohli bejt úplně jinde,“ šeptla a kousla ho do napnutého svalu na krku.
Inoichi překvapeně vyhekl, po páteři mu přejela elektrizující rozkoš. Stále omámený nastalou situací si nechal přetáhnout triko přes hlavu, v těsném závěsu letěl do kouta Tsumin svetr. Pohled mu padl na její nahé vypracované břicho a hrudník ovázaný šedým pruhem látky. Vzrušení se v tu chvíli vlilo do místa, kde to nebylo úplně vítané.
Pak vzala jeho ruku, navedla ji ke konci obvazu. Čekala.
Klesla mu brada, na chvíli zapomněl, jak se má dýchat. Nervozita a horkost v jeho těle dosáhly vrcholu. Celé mu to přišlo trochu absurdní. Bohové, právě před ním seděla Inuzuka Tsume. Nezkrotná, tvrdá, překrásná. A on ji měl svléknout, aby spočinula tak, jak ji příroda stvořila, jak ji dosud ještě nikdo jiný neviděl.
On bude první.
Ta myšlenka byla neskutečně vzrušující.
Potom, jako by mu jeho ruka nepatřila, zatáhl a pruh se uvolnil, stejně jako blok v Inoichiho mysli. Trvalo mučivě dlouho, než celý pás odmotal, až si začal myslet, že snad nemá konce.
Jeho odměna však byla víc než štědrá. Srdce mu vynechalo úder, aby se vzápětí rozbušilo jako splašené. Bezděky zvedl ruce, načež se zarazil. Podíval se Tsume do očí.
„Můžu?“ šeptl, skoro až bojácně.
Zrychlil se jí dech. Mlčky přikývla.
Nesměle uchopil její oblé znaky ženskosti do dlaní. Byly tak měkké a pevné zároveň, hebké, poddajné, fascinující. Prohlížel si poupata třešňových květů na jejich vrcholu, lehce vtažená do sebe. Nanejvýš opatrně po jednom přejel prstem a ono se rázem vypoulilo a ztvrdlo, doprovázené horkým výdechem, jenž mu ovanul tvář. Dívčino nečekaně sladké zasténání bylo tím konečným popostrčením, které ho shodilo přes kraj sebeovládání.
Obemkl kolem ní paže, stáhl ji pod sebe na tatami. Vzal její ruku a vtiskl do ní jemný polibek, načež ji přiložil ke svému hrudníku na místo, kde se mu srdce snažilo probojovat ven z těla.
„Miluju tě,“ zašeptal, sužován náhlým nedostatkem slov, kterými by popsal tornádo emocí trhající jeho útroby.
Tsume mu konečky prstů přejela po tváři. Přitáhla si ho ke rtům, vyhledala jeho jazyk a nechala jej, aby do ní pronikl.
Dalším mrknutím se však vášnivý polibek rozplynul, namísto horkého těla zůstal Inoichimu v náruči jen chlad a v klíně horkost. S poraženeckým vzdychnutím složil hlavu do dlaní.
Už aby byla zpátky.

Vytáhla roztřesené ruce z kapes, které málem neudržely svazek cinkajících klíčů. Chvíli zápolila se zámkem, do nějž se trefila až na čtvrtý pokus, skřípajíc u toho zuby. Zavřela za sebou dveře a opřela se o ně zády. Mlčky sledovala částečky prachu líně poletující v měsíčním světle, jež okny pronikalo do bytu. Až teď zaznamenala podivný pach, který tu všude vládl. Uvědomila si, že jí to docela vadilo. Nevonělo to tu čistotou tak jako u něj.
V ústech ucítila chuť jahod a prázdnotu. Shodila z ramene batoh a zamířila ke kuchyňské lince. Dala postavit hrnec s vodou, vylovila ze skříně balení sušených meduňkových lístků. Zatímco se čaj louhoval, balila si věci na cestu.
„Už s tim přestaň, Kuromaru,“ houkla po chvíli podrážděně.
Neustále kolem ní větřil. Oba věděli, že na sobě měla jeho pach, taky ho ze sebe cítila. Osprchovat se však nemohla. Napadlo ji, že by to asi ani neudělala, i kdyby mohla. Zatrnulo v ní, zajela si rukama do vlasů, křečovitě je sevřela v dlaních. Panika a vztek v ní bublaly, měla chuť do něčeho praštit. Vrhla se na postel, přitiskla si polštář na obličej a z plných plic začala křičet. Když jí došel dech, napjetí v jejím těle trochu povolilo, svaly se uvolnily. Pootočila hlavu na stranu. Malý byt se mezitím naplnil vůní meduňky.
Co jsem to udělala…
Stále ho měla před sebou. Tu nádhernou tvář, ty oči, ty zatracené rty. Vybavovala si jeho jemná pohlazení, pevný stisk, opatrné doteky. Jeho hlas i vzdechy jí zněly v hlavě pořád dokola. Za chvíli z toho asi zešílí. Ale přesto by se teď nejraději sebrala a vrátila se tam. K němu.
Rozčileně sevřela prostěradlo. Jeho přítomnost pro ni byla jako plápolající ohniště uprostřed pusté sněhové pláně. Hřejivá, konejšivá, vyvolávající pocit bezpečí. Ovšem také nebezpečně návyková, představující určitou hrozbu.
Když vlk poprvé přišel k člověku, aby se zahřál, jak těžké pro něj pak muselo být vrátit se do té zimy? Když okusil teplo ohně a lásky, jak těžké pro něj muselo být vzdát se svobody, nechat se ochočit, svázat povinnostmi, spoutat obojkem? To všechno kvůli strachu ze samoty…
Odevzdat se někomu zároveň znamenalo odevzdat část sebe. A ta část se už nedala získat zpět.
Vlčák vyskočil na postel, párkrát se zatočil dokola, načež ulehl k jejím nohám. Natáhla se, aby ho podrbala.
„Nevim, co mam dělat, Kuromaru,“ hlesla.
Kdybych se mu odevzdala… co ze mě pak zbyde?

S rukama založenýma na prsou se opírala o kmen stromu, zatímco Velitel neúnavně bušil do zchátralých dveří malého domku. Vypadaly, že už je jednou někdo vyrazil a držely na místě z posledních sil.
„Chceme si jen promluvit, nikdo vám neublíží,“ zvolal již po několikáté.
„To nemá cenu, dobrovolně nám asi neotevře. Mám tam vpadnout?“ nadhodil Krtek.
„To by ji akorát vyděsilo a možná by pak odmítla spolupracovat. Momentálně je to jediný svědek, který se s hledanými střetl… řekněme více než zblízka.“ Rozpačitě si odkašlal. „Zkus to ty, Tsume, tebe jakožto děvče by snad mohla vyslechnout.“ Pokynul jí.
Beze slova se vydala směrem k domu.
„Tsume mi teda nepřijde jako nejideálnější zástupce ženského pohlaví, nemá na to ani náturu, ani hrudník,“ utrousil posměšně Krtek.
Nesnášela ho, příčil se jí jak povahově, tak vzhledově, hlavně jeho komicky protažený obličej a neskutečně silné brýle, které mu opticky zmenšovaly oči. Zastavila se přede dveřmi, pak se na něj otočila.
„Dík, že s náma sdílíš moudrost čtyřicetiletýho panice, senpaii. Kdybys ale tu energii, co vkládáš do keců, věnoval i činům, třeba by ses pak konečně někam vypracoval.“
„Je mi třicet devět!“
Někomu ze skupiny ušel přidušený smích a další se rozesmál z plna hrdla.
„Ty asi uděláš nejlíp, když zavřeš zobák,“ opáčil Brejloun.
„Vždyť jsem toho zase tolik neřekl,“ zamručel Krtek a kopl do oblázku.
Tsume ho v duchu obdařila několika nadávkami a vzala za kliku. Dveře se pootevřely, aby se vzápětí zasekly, něco za nimi zaskřípalo. Opřela se do nich celým tělem, za zvuku skřípení dřeva o dřevo vytvořila mezeru dost velkou na to, aby se do ní zboku vešla.
„Zůstaň, Kuromaru.“
Jen tak tak se protáhla. Vchod byl neumě zabarikádovaný malým botníkem a židlí. Zakroutila očima, přeskočila je. V chodbě převládaly dva pachy, jeden z nich se táhl až do místnosti vpravo. Vykročila k ní, zaklepala, bez čekání vešla dovnitř, načež popadla do ruky vázu, kterou jí někdo chtěl rozbít hlavu.
„To neni zrovna milý přivítání,“ zavrčela a hodila ji na postel do vzdáleného rohu. „Proč tu je ksakru taková tma?“
Vydala se k oknu a roztáhla těžké závěsy, aby vzápětí pokoj zalilo denní světlo. Tsume si prohlédla paní domu, která se třásla na zemi u dveří. Prudce pomrkávala, zjevně si odvykla na takové množství jasu. Vypadala mladě, ale temné kruhy pod očima, rty popraskané do krve, rozcuchané meruňkové vlasy a ztrhaný výraz jí přidávaly aspoň deset let. Kolem krku jí zelenaly modřiny. Vtěsnala se do rohu, objala si rukama kolena, obličej schovaný. Tělo se jí rozklepalo pod návalem pláče.
„Přestaň brečet, potřebuju, abys mi popsala ty chlapy –“
„Běž-te p-pryč,“ vysoukala mezi vzlyky.
Tsume otráveně mlaskla. Kdyby to byl muž, tak by z něj ty informace vymlátila, ovšem v tomhle případě to tak asi nepůjde. Přistoupila ke stolu vedle postele a posadila se na kraj, ruce pohodlně založené.
„Hele, to, co se ti stalo… už s tim nic neuděláš. Nezvrátíš to. Ale jestli něco můžeš změnit, tak je to osud jinejch holek, který možná čeká to samý, pokud ty hajzly nechytíme. Takže potřebuju, abys mi popsala, jak vypadali.“
Ticho přerušovalo jen ženino popotahování. Chvíli nato se začala uklidňovat, stále se však neměla k odpovědi, jen seděla opřená o zeď, zírajíc do prázdna.
„Už chceš mluvit?“
Žádná odezva.
Tsume podrážděně zafuněla. Tohle byla ztráta času. Bude muset říct veliteli, že svědek odmítá vypovídat.
„Člověk, kterého miluji…“ ozvalo se tlumeným hlasem.
V mysli jí naskočila jeho tvář. Zpanikařila, jako by jí snad někdo mohl vidět do hlavy a našel tam, že co chvíli na něj myslela. Iritovalo ji to. Potřebovali si mezi sebou vyjasnit spoustu věcí, ale návrat byl momentálně v nedohlednu. Tahle mise se vlekla už nějakou dobu a pokud se v nejbližších dnech nevyřeší, přinese to špatné jméno jim i vesnici.
Pomalu vydechla, upřela celou svou pozornost na rusovlásku před sebou.
„– rozešel. Po všech těch letech… To on mě tu našel polomrtvou.“ Začala opět natahovat. „Vždyť jsem neudělala nic zlého. Já jsem přece oběť. A přesto… od té doby se na mě dívá, jako bych… jako bych… byla nějaký odpad.“ Hlas se jí na konci zlomil.
Tsume obrátila oči v sloup. Neměla teď vůbec náladu na nějaké emocionální výlevy.
„Vidim to tak, že teď máš dvě možnosti. Buď se můžeš zabít a už se nebudeš muset trápit. Nebo se s tim smíříš a život jde dál. Ale taky bys nám mohla pomoct najít ty svině, aby konečně dostaly to, co si zaslouží. Doživotí.“
Opět se jí nedostalo odpovědi. Poraženě vzdychla a postavila se.
„Viděla jsem jen dva. Ten co mě…“ Roztřásla se jí brada, po tváři se spustily nové slzy. „Měl neobvykle bílou kůži a krátké blond vlasy. Ten druhý měl černé vlasy po pas.“
„To je moc obecný, nevzpomeneš si na nějakej konkrétní rys, jizvu, čelenku se znakem?“
Žena zavrtěla hlavou.
„A nenechali tu po sobě něco? Může to bejt cokoliv, stačí, aby to na sobě mělo jejich pach.“
Zamyslela se. Rozšířily se jí oči.
„Utrhla jsem mu rukáv haleny. Pokud to někdo mezitím nevyhodil, měl by být ve smetí za domem.“
Tsume vítězně zatnula pěst.
„Díky.“
Vydala se k odchodu. Zaváhala, nechtěla to už dál protahovat, ale připadalo jí, že by ještě měla říct něco na povzbuzení.
„Nejlepší způsob, jak se oprostit od minulosti, je začít nanovo. A ty bys měla zesílit, naučit se bránit, protože jseš mladá a pěkná a chlapi po tobě půjdou vždycky, ti dobří i ti zlí. V týhle době se ženský musej umět o sebe postarat samy. Víš, kde je Listová?“
Zrzka nejistě přikývla.
„Můžeš zkusit přihlásit se tam na Akademii. Nebudu tě teď zahlcovat informacema, když budeš chtít, stav se ve vesnici a poptej se.“
Hleděla na ni, trochu nevěřícně, trochu bojácně, se známkami zájmu.
„Myslíte… že bych to zvládla?“
Tsume pokrčila rameny.
„Nevim, to záleží na tobě. Jo a to s tim rozchodem hoď za hlavu. Chlap, kterej neni ochotnej tě přijmout se všim, co k tobě patří, pro tebe neni ten pravej. Hele, už musim jít, tlačí nás čas. Jo a aspoň si nech spravit dveře, ta tvoje barikáda by nezastavila ani děcko.“