manga_preview
Samurai 8 05

Tsumeato 3: Bílá chryzantéma

„Shune-san!“
Malý vyzáblý mužík v laboratorním plášti, který na něm vypadal, jako by ho dostal po starším bratrovi, se otočil za známým hlasem. Blonďák si to k němu razil přes celou chodbu s velkým úsměvem na tváři.
„Zdravím, Inoichi. Vidím, že dnes máš obzvlášť dobrou náladu, svítíš pomalu víc než luciferin oxidovaný za přítomnosti enzymu luciferázy.“
Jelikož už nemohl více roztáhnout ústa, zazubil se.
„To mám a je to díky tobě, protože jsi gé-ni-us! Ale to už stejně všichni dávno víme. Můžu tě pozvat na čaj? Chtěl bych prodiskutovat pár věcí ohledně projektu Bílá chryzantéma.“
Shun se krátce zamyslel.
„Centrální nervovou soustavu jsem již stimuloval dvěma sty miligramy kofeinu a pro můj optimální denní výkon to bude dostačující, takže čaj si nedám, ale rád s tebou posedím nad sklenicí oxidanu.“
Stejně jako všichni ostatní si i Inoichi zvykl na ten neobvyklý způsob vyjadřování, odpovídající člověku s nejvyšším IQ v budově, ačkoli to znamenalo ponechat některá slovní spojení nepochopená. Když se usadili v kafeterii, položil na stůl mezi ně svitek a usrkl si horkého čaje.
„To je moje zpráva s postřehy. A tohle…“ Vylovil z kapsy podlouhlou nádobku. „By mohlo znamenat převrat pro naši Divizi, ba ne, možná i pro celou Ohnivou. Když jsi mi poprvé ukazoval to složení – nebudu ti lhát, měl jsem tě trošku za blázna. Ale přes všechny mé pochyby to opravdu funguje.“ Uchechtl se, nevěřícně kroutil hlavou. „I když, stále mi nejde do hlavy, jak se ti podařilo nakombinovat všechny ty látky tak, aby zároveň nebyly umocněny jejich negativní vedlejší účinky.“
Shun od něj převzal zkumavku a schoval ji do kapsy pláště.
„Počítáním, aplikací nabytých vědomostí a neustálým zkoušením. O tom celá věda je.“
Inoichi se usmál.
„Smekám, Shune-san. Ale měl bych k tomu pár připomínek. V první řadě navrhuju poupravit poměr, třeba to množství thiopentalu mi přijde takové hraniční a může pak mít spíše tlumící účinky, což není pro náš účel úplně vyhovující. Podobně by ti mohl posloužit třeba ethanol.“
„Ten by nebyl tak efektivní v potlačení vyšších korových funkcí mozku.“
„To je pravda, ale nezapomeň, že barbituráty se teď používají hlavně při celkové anestezii a ve vyšších dávkách či v neobvyklé kombinaci s dalšími látkami můžou způsobit smrt.“
Vědec zamyšleně semkl rty, poškrábal se ve tmavých řídnoucích vlasech.
„Hmmm… Budu se na to muset ještě podívat. Pokračuj.“
„Dále by bylo vhodné změnit název. ,Sérum pravdy‘ není podle mě úplně vystihující, protože testovací subjekty říkali pravdu tak, jak ji vnímali oni, což může být v závěru dost rozporuplné. Také mám podezření, že u notorických lhářů by Sérum nezafungovalo, protože ti většinou plně přijmou svoji verzi příběhu bez ohledu na to, co z toho je skutečnost.“
Shun se uložil do své přemýšlející pozice, levačku vodorovně kolem pasu, kostnatými prsty druhé ruky si promnul bradu, loktem opřený o levé zápěstí. Hlavou mu vířily chemické vzorce spolu s všelijakými kombinacemi sloučenin.
„A ještě bychom měli všechny vzorky pořádně zapečetit, ideálně tak, aby je mohli otevřít pouze členové naší jednotky. Šlo by to zařídit?“
„Určitě,“ přitakal. „Alespoň tím zabráníme zneužití.“
„Výborně. Až budete dělat další pokusy, dej mi vědět, rozhodně chci být u toho.“
„Buď bez obav, tvé znalosti o lidském mozku jsou pro tenhle projekt stejně důležité jako mé vědomosti v oblasti biochemie, tebe z ničeho nevynechám. Teď mě ale omluv, musím se vrátit k práci.“ Naráz vypil sklenici vody, židle pod ním zavrzala.
Blonďák vstal po vzoru menšího muže a lehce se uklonil.
„Samozřejmě, děkuju za tvůj čas.“
Shun vzal ze stolu svitek. Ještě se k Inoichimu otočil a upřel na něj pronikavé onyxově černé oči.
„Čistě ze zvědavosti, co u tebe zapříčinilo tu zvýšenou hladinu endorfinů?“
„P-prosím?“ vykoktal překvapeně.
„Držením těla a obličejovou mimikou vykazuješ známky štěstí a soudě dle tvých kruhů pod očima jsi toho včera moc nenaspal. Ptám se na důvod.“
Mladík se začervenal, zčásti kvůli událostem předchozího večera, zčásti kvůli kolegově zájmu, který ho trochu dojal a trochu uváděl do rozpaků. Seznámil se s ním krátce poté, co nastoupil do Inteligenční divize, přičemž k němu od počátku choval hluboký respekt. Shun byl neskutečně skromný a nenápadný člověk, navzdory svému intelektu, kterým vysoce převyšoval všechny v okolí – ovšem jen v přeneseném významu slova, jelikož se svými sto padesáti třemi centimetry byl zvyklý, že na něj všichni shlíželi z výšky a nejeden člověk si ho zezadu spletl s dítětem. Od uklízeček přes své podřízené až po vedení jednal se všemi se stejnou dávkou úcty, přesto však působil většinu času odměřeně až chladně, a proto jeho otázka zastihla Inoichiho zcela nepřipraveného.
Ten nejprve vykoktal pár slabik, načež se rozhodl vyjít s pravdou ven, jelikož ho nenapadalo, jak jinak to zamluvit. Nervózně se poškrábal na spánku.
„No… jsem… jsem zamilovaný.“
Menší muž chápavě pokýval hlavou.
„Užívej si to, vstupuješ do jedné z nejpříjemnějších etap lidského života.“
Kdyby tak věděl, že na tom měl svůj podíl, ale jelikož blonďákovi přišlo nevhodné to dále rozvádět, dovolil si též otázku na tělo.
„Jsi i ty v téhle etapě?“
Upřímně ho zajímalo, jaká by žena musela být, aby ji tento malý velký génius chtěl mít navždy po svém boku.
„Jsem, ovšem jinak než ty. Ještě nikdo mě nedokázal uchvátit tak, jako to dělá věda. A jelikož se stále vyvíjí, nemám pomalu na nic jiného čas, protože bych jí pak nestíhal. Ale nestěžuju si, i když už mám svůj věk, biologický pud se spárovat a přivést na svět potomstvo je u mě kompenzován touhou zanechat po sobě nějaký objev nebo vynález, který poslouží dalším generacím.“ Omluvně zvedl ruku a vykročil. „Nechci být nezdvořilý, ale už vážně musím jít. Každopádně děkuji za rozhovor, bylo to vskutku obohacující.“
Mladík zachytil padající bradu v pokusu si alespoň trochu udržet důstojný výraz.
„Já děkuju, Shune-san!“ zvolal s hlubokou úklonou. Jeho obdiv vůči odcházejícímu kolegovi se vyšplhal o další dva stupínky.

***

Neměl ani tušení, jak k tomuhle došlo. V jednom momentě si hověli na polštářích, v následující vteřině měla prsty zapletené v jeho vlasech a hned nato byly jejich jazyky zapletené do sebe. Skoro ani nedýchal, téměř nevnímal tepající bolest prokousnutého rtu, jen třeštil oči kamsi za její hlavu, pokoušeje se nějak uchopit tuto absurdní situaci.
„Tsu… Tsum-“ hlesl přidušeně, než ho umlčela dalším políbením, neomaleným, vlhkým, dravým, s náznakem zuřivosti, což u něj mělo za následek hyperventilaci a neskutečný zmatek v hlavě.
Co se to děje co se to děje ach bohové Tsume mě líbá co mám dělat mám ji odstrčit nebo ale ona to začala do háje nemůžu dýchat ona tak úžasně chutná asi bych měl zavřít oči ne už nemůžu neopovažuj se přestat Inoichi sakra sakra sakramusímsenadechno-
Oběma rukama ji popadl za hořící tvář, rázným škubnutím odtrhl od té své a zuřivě zalapal po vzduchu. Frustrovaně zamručela, upřela na něj nechápavý pohled, rty stále lehce vyšpulené, na spodním se jí leskly sliny. Z toho výjevu Inoichimu naskočila husí kůže. Než si srovnal splašené myšlenky, plíce ho konečně dohnaly.
„Promiň, neber to tak, že nechci… věř mi, že chci, ale… uh… Neměli bychom si nejdřív promluvit? Tohle mi přijde strašně narychlo…“
Vzala jeho dlaně do svých, stáhla je dolů.
„Kdyby sis v kuse nehrál na gentlemana, tak už jsme dávno mohli bejt úplně jinde,“ šeptla a kousla ho do napnutého svalu na krku.
Inoichi překvapeně vyhekl, po páteři mu přejela elektrizující rozkoš. Sotva se z toho pocitu vzpamatoval, jeho kůži zaplavilo spalující brnění, vyvolané dotyky jejích rtů a jazyka, jimiž líně putovala podél čelisti až za ucho, načež s blaženým nádechem zabořila tvář do jeho rozpuštěných vlasů.
Cítil se tak trochu odpoutaný od reality, připadalo mu, jako by se vznášel a točil kolem vlastní osy, ačkoli si byl stále vědom toho, že klečel na pevné zemi. Přes hukot v hlavě jen okrajově vnímal jejich přerývavé dýchání, trochu ho dusil knedlík v hrdle. Zničehonic ukrutně zatoužil po tom se Tsume dotknout.
Ruce se mu roztřásly a jednou nejistě pohladil její lopatky, druhá se vydala na odvážnou výpravu po svalnatém stehně. Když se k němu přisunula ještě blíž, i přes vrstvy oblečení cítil, jak její drobné tělo sálalo horkem o něco víc než normálně.
Zaplavilo ho mravenčení. Nesměle se jí otřel špičkou nosu o spánek, zhluboka nasál tu mučivě dráždivou směsici čistoty, potu a touhy, z níž mu burácela krev ve slabinách. Zaťatými prsty drsně sklouzl po jejích zádech. Vzdychla mu rovnou do ucha, což nečekal a musel se v té chvíli celým svým bytím ovládat, aby si ji nepřitiskl na chtíčem pulzující klín.
Chci ji, chci ji, chci ji! Zatraceně, Inoichi, uklidni se, nejsi přece žádné zvíře! Ale ona je tak sexy a nádherná a neodolatelná a celá se mi odevzdává! Bohové, pro všechno na světě vás prosím, nedovolte, abych udělal něco, čeho bych pak mohl litovat…
Sklopil víčka, soustředěně se nadechl, aby opět nabyl ztracené vnitřní rovnováhy. Spalující vášeň, jen stěží krocená urputnou snahou se kontrolovat, mu zamlžovala myšlení, měl pocit, že ho to každým okamžikem roztrhá. Kdyby jen tušila, o čem všem doteď pouze snil, co všechno by jí chtěl udělat…
Tsume mu dychtivě prohnětla prsní svaly. Zhodnotila, že to tričko jí stálo v cestě za poznáním jeho dokonale tvarovaného těla a konečky prstů vklouzla pod tenkou látku, aby mohla polaskat ocelově tvrdé břišní svalstvo, které předčilo veškerá její očekávání. Zrychlil se jí tep, napjala se, přičemž ostrými nehty rozdráždila Inoichiho citlivé boky. Ten s překvapeným zasténáním otevřel oči a trošku tak procitnul z opojné mlhy, co se kolem nich rozprostírala. Lehce dezorientovaný sjel pohledem místnost, aby si ověřil, že se stále nacházeli na Zemi, v sídle Yamanaků, v jeho pokoji. Vypadalo to, že byl skutečně při vědomí a tohle všechno se doopravdy dělo.
Rozlil se jím proud emocí, vděku, radosti, vzrušení… Sklonil tvář k Tsuminým rtům. Stýskalo se mu po nich, musel si připomenout jejich chuť.
Ztuhl. Upřel zrak na pracovní stůl. Něco bylo špatně. Svítící lampa, rozložený svitek, lahvička inkoustu, štětec opřený o stojánek, zkumavka se –
Neleží trošku více vpravo než předtím?
Spousta lidí si o Inoichim myslela, že má obsedantně-kompulzivní poruchu, ale nebylo tomu tak. On měl jednoduše rád, když byly jeho věci uložené určitým způsobem. Jelikož může třebas prohození dvou květin rozladit harmonii celé kytice, stejně tak mohlo obyčejné posunutí jedné věci narušit strukturu jeho pracovní plochy.
Odjakživa byl velmi všímavý. Musel být, pokud chtěl pracovat pro Analytický tým a podílet se na výsleších, kde jediné škubnutí ve tváři protějšku vyzradilo více než tisíc slov. Navíc měl proklatě dobrou fotogenickou paměť, takže by klidně dal obě ruce do ohně za to, že tu zkumavku položil vodorovně, přesně doprostřed horního kraje rozvinutého svitku.
Rázem všechny zvuky utichly, do žaludku se mu zakousl mráz a rozlezl se tělem až na povrch kůže, kde vyvěral ve formě studeného potu.
To ne…
Popadl Tsume za zápěstí, ještě než ho stihla připravit o svršek. Jeho rozum skládal fakta do kopy, aby začaly dávat nějaký smysl, ačkoli něco v něm to stále odmítalo přijmout, chtělo se mu křičet, na všechno zapomenout a znovu splynout s dívčinými vroucími ústy.
Místo toho ji pomalu, s obrovským sebezapřením pustil, odsedl si o metr dál na tatami, polštář byl odkopnutý kdoví kde. Nedokázal se přimět k tomu na ni pohlédnout, musel si nejprve vyčistit hlavu, což nebylo v její přítomnosti vůbec jednoduché. V duchu se probíral detaily zprávy, do níž byl začtený, než ho Tsume vyrušila svojí návštěvou. Když vše porovnal s nastalými událostmi, závěr byl nad Slunce jasný.
Zaskřípal zuby, opřel se loktem o stehno, složil tvář do dlaně. Pokoušel se vyvrátit vlastní logický úsudek, ale po chvíli marného boje byl nucen sesbírat každé zrnko odhodlání, které v sobě našel a zvednout hlavu. Důkladně si dívku prohlédl, v hlavě konečně ticho, hrdlo bolestně stažené.
Nehnutě seděla na patách, ruce volně složené v klíně. Obličej měla zrudlý, její úzké kočičí zorničky byly nyní roztažené do kulatého tvaru – pochopitelně – a vypadala by jinak normálně, kdyby nevykazovala tak drasticky atypické změny v chování – mělo mi to dojít hned.
„Tsume-chan?“ řekl tiše.
Lehce sebou škubla, celou svoji pozornost nyní upírala na jeho hlas. Kousl se do jazyka, nechtěl to vyslovit, nechtěl slyšet pravdu.
„Nadýchala ses obsahu té lahvičky, kterou mám na stole?“
„Jo,“ vyhrkla bez otálení.
Zavřel oči, aby tu odpověď mohl lépe vstřebat, jelikož doposud stále doufal, že se mýlil. Poraženě vydechl.
„Víš, kde teď jsi?“
„Jo.“
„A víš, co je dnes za den?“
„Jo.“
Zamyslel se.
„Jaké je dnešní datum?“
„Třetího července.“
Takže musím být v otázkách specifický.
„Jak se cítíš?“
Přemýšlela.
„Dobře. Trochu unaveně. Je mi horko.“
„A nemáš pocit, že je něco… jinak? Že se chováš jinak?“
Několikrát mrkla. Vypadala zmateně, jako by si právě uvědomila něco, co před sebou měla celou tu dobu, ale z nějakého důvodu to doteď neviděla.
„Mám. Ale nemůžu si pomoct. Protože…“ Bylo vidět, že pátrala po slovech.
Protože nemáš zábrany.
Ztěžka polkl. Napadaly ho desítky dalších otázek, ale jedna nad nimi vyčnívala. Jedna docela stěžejní, jež mohla konečně rozuzlit ten jejich zvláštní vztah a jemu dát buďto odvahu, nebo důvod ke smíření. Potřeboval v tom mít jasno, protože on doopravdy netušil, jak to mezi nimi bylo. Vyhledávala jeho společnost, ovšem zároveň si udržovala odstup. Někdy s ním řešila intimní rodinné záležitosti, jindy se s ním bavila jako s cizincem. Bylo to šíleně matoucí a on netušil, jak moc mohl překračovat tu pomyslnou hranici, kterou kolem sebe vytvořila.
Navíc věděl, že když se zeptá správně, nebude mít Tsume jinou možnost, než mu popravdě odpovědět.
Miluješ mě?
Bylo to tak snadné, samo se to nabízelo. V životě nechtěl nic vyslovit víc, než teď ta dvě slova. Aspoň pak bude mít klid ma duši, když už nic jiného.
Jenže to mělo háček, Inoichi si to velmi dobře uvědomoval a rvalo ho to na kusy.
Bylo to nefér. K tomuhle všemu došlo víceméně z donucení, protože Tsume byla pod vlivem tolika látek – zdrogovaná, nazývejme věci pravými jmény – že už tu ani nemohla být řeč o svobodné vůli. Byl si jistý, že nic z toho by neudělala ve střízlivém stavu. Sice ho nesmírně těšilo, že jakási její část po něm takto prahla, ale to nemuselo bezpodmínečně znamenat nějakou hlubší náklonnost, třeba jen příroda dělala svoji práci ve snaze zachovat lidský druh. Anebo to bylo tím chemickým koktejlem.
S těžkým srdcem otázku zavrhl, jen aby mu na mysl naskočily další a jeho racionální, vědecká stránka, žíznící po nových informacích, musela chvíli bojovat s tou empatickou, svědomitou stránkou, které přišlo jakékoli vyzvídání tuze nečestné.
Nakonec usoudil, že prvně se musí zachovat jako člověk a přítel, až pak jako badatel.
Usedl na paty, kolena lehce od sebe, dlaně položená na stehnech. Sklopil hlavu a uklonil se do pětačtyřiceti stupňů. Měl pocit, jako by se přiznával ke zločinu.
„Tsume-chan, chtěl bych… Přijmi, prosím, mou hlubokou omluvu. Nic z toho se nemělo stát.“ Narovnal se, pohlédl jí do očí. „V té lahvičce je něco, čemu zatím říkáme ,Sérum pravdy‘. Je to tajný projekt Výzvědných jednotek a já dostal prototyp k otestování. Ale v žádném případě jsem ho neplánoval vyzkoušet na tobě, zapomněl jsem ho schovat a… no, jak vidíš sama, nejsi úplně sama sebou. Vlastně jsi, ale…“ Nervózně se poškrábal za krkem. „Promiň, je to komplikované. Abych to shrnul, jednáš teď čistě spontánně. Jak jsi mě… ehm… políbila a tak…“ Zčervenal. „Nebo to, že mi upřímně odpovídáš na otázky, vše je vlivem Séra. Za normálních okolností by ses takhle nechovala.“
Zaujatě ho poslouchala, její výraz byl stále klidný. Pak lehce provinile odvrátila tvář.
„Promiň. Neměla jsem to otvírat bez dovolení. Myslela jsem, že je to další z těch tvejch přípravků na vlasy,“ zamumlala.
Překvapeně nadzvedl obočí. Málem se zachechtal, ale potlačil to.
„Nemáš se za co omlouvat. Neměl jsem to nechat jen tak volně ležet, je to moje vina.“ Zhluboka se nadechl. „Každopádně, tvé poznatky by pro nás mohly být obrovským přínosem, jelikož je Sérum stále ještě ve vývoji. Ale stala ses testovacím subjektem neplánovanou náhodou, takže se tě musím nejdřív zeptat, jestli mi dovolíš důkladněji prozkoumat tvůj stav?“
Uvažovala nad tím skoro minutu. Přitáhla si kolena k tělu a objala je rukama, podvědomě tím chtěla chránit svoji momentální zranitelnost. Na čele se jí prohloubila vráska.
„Ne.“
Počítal s tím, ale stejně ho to zamrzelo.
„Dobře… V tom případě tu budeš muset vydržet, dokud účinky Séra nevyprchají. Nemám tušení, jak dlouho bude ještě působit a nechci tě takhle nechat samotnou. Souhlasíš?“
Po chvíli ticha přikývla.
„To jsem rád.“ Nesmírně se mu ulevilo, že na ni bude moct dát pozor, dokud nevystřízliví. „Dojdu nám pro něco k pití, mám strašnou žízeň a ty na tom určitě nejsi o moc lépe. Počkáš tu na mě, prosím?“
Další přikývnutí.
„Děkuju, Tsume-chan.“
Vstal, popadl do ruky tác se špinavým nádobím od večeře. Na půli cesty ke dveřím se zastavil, došel ke stolku a zkumavku pro jistotu schoval do kapsy kalhot.
Přemýšlel. Chvíli se hádal sám se sebou, než nakonec ustoupil své sobecké stránce, alespoň tuhle malou radost by si mohl dopřát.
Otočil se k Tsume.
„Jak se jmenuju?“
Nezaváhala ani na okamžik.
„Hana-senpai.“
Rozesmál se. Počítal s tím, ale stejně ho to zamrzelo.

Poznámky: 

Bílá chryzantéma – pravda

Chudák Tsume člověk do ní musí narvat chlast nebo drogy aby začla být upřímná. Laughing out loud Pokud jste si toho předtím nevšimli tak Inoichiho vzpomínání v minulém díle je rozlišené dvěma barvami - tmavší část se opravdu stala (a opakuje se v tomhle díle) a světlejší část je jeho představa.
Mimochodem, jestli někdo nerozumí tomu proč Tsume Inoichimu říká Hana-senpai, doporučuju přečíst si Sluneční paprsky a kytky po dešti což je prequel k téhle sérii.
Děkuju za přečtení.

5
Průměr: 5 (6 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, So, 2019-07-06 21:16 | Ninja už: 4225 dní, Příspěvků: 2467 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Tsunadin poskok

No, je to zajímavé a Tsume je prostě skvělá. Inoichi je taky dobrý.
A víš co je na tom nejlepší, že hned v první kapitole mě napadlo to o zdrogování a pak to jen sílilo. Nějak to ve mě zanechalo silný zážitek. A ten rozhovor tady na začátku je geniální.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, St, 2019-05-29 14:53 | Ninja už: 4200 dní, Příspěvků: 948 | Autor je: Prostý občan

Ten rozhovor na začátku mi připomněl Teorii velkýho třesku, tam taky mnohdy netuším, o čem je řeč Laughing out loud ale dobrý, bylo to zajímavý.
Hahá, tak takhle k tomu došlo, jak píšeš, chudák Tsume. Jsem zvědavá, jakou to bude mít dohru. Inoichi je pravej džentlas. Muchlovací scéna byla super, konečně někdo, kdo se toho nezalekne Angel Určitě tuhle povídku budu sledovat dál.

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Út, 2019-05-28 20:23 | Ninja už: 4179 dní, Příspěvků: 1945 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Asistent pošťáka

Jak být na hraně a přesto stále v rámci pravidel. Laughing out loud Zajímavý vývoj, séra pravdy většinou nejsou dokonalá. Trochu mi to připomnělo Veritasérum z HP, ale tohle sérum má trošku jinačí účinky. Evil

Obrázek uživatele himiTsu
Vložil himiTsu, Ne, 2019-07-07 02:20 | Ninja už: 3848 dní, Příspěvků: 921 | Autor je: Propadlý student Akademie