Romantika

[b]Takže protože jsem se dnes po dlohé době zavítala , a protože jsem nedávno čiro náhodo sepsala další díl, řekla sem si že vám tedy ještě udělám tu radost, a hodím vám sem 7 Ano je to tak.Ale nečekejte odmně že to tak bude pořád. Abych se přiznala....moc sem už nechodím, jen jednou za čas,a nevím, poslední dobou to tu na mně působí jinak než dřív.. Nezlobte se na mně za to, ale už mi to tu prostě tak nevábí jako dřív. Tak i proto.

Bylo ráno jako každé jiné. Lidé za svítání stávali a šli dělat to co každý den. Všechno mělo svůj řád a pořádek. Jenom jeden mladý muž seděl za úsvitu venku na louce. Byl nedaleko Konohy. Na zem si sedl teprve před chvílí, protože je naprosto vyčerpán. Celou noc trénoval.
Snaží se vymyslet nové jutsu.
„Sakra sem tak slabej.“ Nadává sám sobě. !Kdybych toto jutsu dokončil už před týdnem tak se Hin nic nestalo.“
Znovu se zvedne a pořádně se začte do svých poznámek které si udělal.

„Dobře, řeknu ti i to, co neví ani Konan, ale nesmíš nikde ani pípnout jasný?“ usmála se na něj. Deidara souhlasně kývl hlavou.

„Neřeknu ti celou svou minulost, ale řeknu ti jen jednu část. Chápeš? I já chci mít svá tajemství i když mě to ničí, ale tak to prostě je a bude.“ Usmála se na něj.
„Já, chápu tě i já mám své tajemství.“ Kývl hlavou.

[i]Vzpomínka 1
„Víš kam jdeš?“ zeptala se ho rusovláska s úšklebkem.
„Vím to.“ Usmál se.

Tak takto to približne dopadne, ak sa niekto dotyčný [ja] v škole začne prudko nudiť. A ešte k tomu na dejepise, kde vás učiteľ uspáva monotónnym hlasom Tatka Šmolka. Dobre, nebudem strašiť školopovinných ,toto som vyplodila za nudných sedem hodín...
NA VLASTNÉ RIZIKO!:(nie, nie je to smiešne)

Když zeptám se tě, kolikrát políbils ji
Tiše přemýšlíš, já v duchu se ti směji
Copak na to se dá odpovědět?
Víš snad, kolik denně vyslovíš vět?

Kolikrát prohrábneš si vlasy?
Kolikrát pohnou se tvé řasy?
Kolikrát usměješ se na svět?
Kolik lidí spatří tvůj pohled?

Kolik párů bot užs vystřídal?
Kolikrát do parku chodíval?
Kolik očí vidí tento svět?
Řekneš mi tu odpověď teď hned?

Možné to není, polibky nesčítej
Raději dál šťastně bez počtu líbej!

[font=Times New Roman]Kdyby… Tak zvláštní slovo… znamená tak mnoho, přitom existuje jen na papíře. Tak často jsem četla ta tvá na otrhaných papírech. Úhledné kličky u ypsilonu a jéčka. Kostrbatá velká písmena či zaoblená ,er‘, která až věrně připomínají ,es‘.
I když luštit tvůj rukopis bylo spíš za trest, ani mi na tom nezáleželo. Psal si tak krásně…
Kdyby…

Nedočkavě jsem seděl na zemi a čekal na její příchod. Začal jsem být nervozní. Nesnáším, když musím na někoho čekat. Ale rozhodl jsem se to vydržet.
,,No konečně, už jsem si myslel že se tě nedočkám… ale stálo to za to. Sluší ti to, Ino,‘‘ řekl jsem a vstal ze země.
,,No, trochu jsem se zdržela, ale už jsem tady. Promiň, že jsem tě nechala čekat.‘‘ Řekla a její blonďaté vlasy vlály ve větru.
,,Snad abychom šli,‘‘ řekl jsem a vzal ji za ruku.

Byl vždy sám. Osud si sním pěkně pohrával, nebylo nic v čem by byl stejný jako ostatní, až na jednu věc. Chtěl milovat, poznat jaké jsou city k někomu blízkému, chtěl mít přátele, rodinu a chtěl alespoň jednou slyšet slovo ,,mám tě rád”. O tom si však mohl jen nechat zdát…
Všichni ho nenáviděli, ani sám nevěděl proč.

,,Docela ano, jestli se o tomhle doví můj otec, asi by z toho neměl radost. Vadí mu..." Raději zmlkla.
,,Já vím co myslíš, tak to asi znamená, že se budeme muset schovat." Rozhodl, popadl ji za ruku a dali se do běhu.

U Oriho
,,Proč jsi se nakonec rozhodl jít Sasuke?" Optal se Kabuto Orochimarova chráněnce.
,,Tobě do toho nic není!"
,,Sasuke nechceš nám říci proč? Vždyť jsi říkal, že je to nuda ne?" Provokoval dál.
,,Ještě jednou a zabiju tě!" A tak skončila debata o důvodu cesty našeho avangera.

Akatsuki

„Cože… proč?‘‘ Vyptávala se. Kam?
Nechápavě na něj hleděla, naháněl ji strach.
„Já nikam nechci.‘‘ Odporovala, snaha ho uklidnit byla marná, stále brblal to samé.
Nejlepší by bylo ho uspat, ty řeči jí už nervovali.
„Počkej, jediné co teď potřebuješ je se trochu uklidnit… víš co?‘‘ Řekla . Snažila se ho uklidnit, potřeboval se prospat, on však kladl odpor a pořád brblal to samé.

Modrá zář se vrací

tak a je to tady, vy nedočkaví xD ale hlavně se toho pak nelekněte xD

Vklouzla jsem do svého pokoje v prvním patře a lehla si na postel. Bože, po tréninku s Kakashim jsem byla nehorázně unavená. Jako obvykle jsem zamknula dveře a zajistila okna- pro případ, že by mě Tsunade shledala jako vhodný cíl pro své sexuální choutky.
DUP, ozvalo se najednou přímo nade mnou a já ztuhla. Po chvilce jsem se ale musela usmát. Nade mnou byla jen půda, na které byly myši. Jednou jsem se tam šla podívat a stačilo mi to xD.

Upozorňujem že kto nemá rád také otvorenejšie konce, nech ďalej nečíta! xD

Nočné ticho prerušoval zvuk trenia kov o kov. Dvaja ninjovia...bývalí priatelia.
Priatelia, ktorí mali veľa spoločného.
Sny...
Túžby...
Priateľstvo...
Lásku. A to bol hlavný dôvod prečo sa rozdelili. Prečo dvaja ľudia, ktorí dovtedy stáli bok po boku, teraz bojovali na život a na smrť.

,,Tak to zkrátim, zítra ve tři buď připravená doma. Já si pro tebe dojdu." Mrkl na ní, otočil se a zmizel.
Hinata zažívala pocit nehorázného štěstí. Podobně tomu bylo i u Naruta.

U Oriho
,,Co jsi zas chtěl?!" Přišel náš avanger a optal se jemně svého senseie.
,,Asi budeme muset jít a napadnout Konohu. Nechceme přeci, aby se naši staří známý z Akatsuki dostali, až k tvému liščímu kamarádovi ne?" Oponoval Sannin.
,,Tss. Na takovýhle kraviny nemam čas, A jestli ty ho máš, co ho takhle využít k mému tréninku?!" A mstitel hrdě odešel.

Po dlouhé době tu máte další dílek ^-*

Někdy čas ubíhá rychleji, než bychom si přáli. Ale tohle byl přesný opak. Celou noc jsem nemohla spát… a východ slunce si dával sakra na čas. Všechny moje rušivé myšlenky proudící mou hlavou patřily Madarovi. Tolik věcí se mohlo pokazit. Bylo až ironické, že i když všechny moje střety s ním byly nezapomenutelné, lehce jsem zapomněla, jakéže má přesně schopnosti. Prostě uměl překvapit a to pokaždé něčím jiným.

Me-Ju stanula před bránou Konohy.
Rázným a sebejistým krokem vykročila, stráže v budce pochrupovali, takže ji nikdo nekontroloval.
Pomalu kráčela ulicemi a všichni lidé se za ní otáčeli, dokonce na ni hvízdl nějaký chlapec, který se skupinkou ninjů vybíhal z vesnice, nevšímala si ho. Zrak měla upřený před sebe.
Myslela jen na jedno: Kde najde tu dívku? Kde najde důvod toho, proč se stala člověkem?

Tak som si zasa raz musela sadnúť za klávesnicu..hmpf a vzniklo z toho toto tu čudo

Misia a vážny prúser....

Zkoušky probíhali moc rychle za tu dobu jsem na něj ani nepomyslela, měla jsem dost svých strastí. Hned napoprvé písemný test, pro mě to byla hračka, ale měla jsem strach o Naruta.
Nakonec to ten hlupák dokázal a přesunuly jsme do lesa smrti, kde jsme skládali druhou zkoušky.
Vyskytlo se několik komplikací, ale nakonec jsme ji složili.
Kvůli velkému počtu týmů co splnili zkoušku se uspořádala kvalifikační kolo. Tentokrát jsme to bylo na jednotlivci, ne na týmu. Zazoufala jsem. Moje bojová stránka nebyla zrovna nejlepší.

[i]Ležím tady a teď, přesně v tuhle chvíli cítím ten chlad, co mi zalézá až do morku kostí. Přejíždí mi mé bezvládné nehezké zmučené tělo a je mu jedno jestli trpím, či naopak. Ležím v bílém, zrovna napadaném sněhu, který se pomalu plní mou rudou krví. Ležím a nevím co si počít, jen sténám při každém nadechnutí, celé tělo mi mrzne a krev tuhne. Moje rozervané kusy oblečení leží opodál, ale já už nemám dost sil, abych na ně sáhla.