Help me!!! 2

"Co?!" Kal se na chvíli zastavil dech.
"Kal, proto tě chce zabít." její máma vypadala snad ještě hůř než ona sama, celá se klepala.
"Proto? Protože sem jeho dcera? Co to je za blbost?" na to se její máma otočila k Asumovi
"Jsi jediná, kdo ho může porazit." řekl Asuma a položil jí ruku na rameno.
"Nech mě!" Kal se v očích objevili slzy, vyběhla ven a běžela co jí nohy stačili, až doběhla k obrovskému domu, kde zaklepala. Po chvíli ji otevřel světlý, hnědovlasý kluk.
"Kal! Já měl o tebe ta-" v tu chvíli si všiml jejích slz
"Ty brečíš?"
"To je hodně blbá otázka!"
"Pojď dál, co se stalo?" Kal vešla a šla dlouhou chdbou, ze které šlo vidět na dvorek, kde zrovna trénovali dva lidé. Došla do malého pokoje a sedla si na postel, chlapec šel hned za ní.
"Tak co se stalo?" s touto otázkou si sedl vedle ní a chytl jí kolem ramen.
"Neji, já...nemůžu"
"Mě to přece můžeš říct" a chytl jí ještě pevněji
"Já sem dcera Orochimara!" když to dořekla Neji se lekl a odsunul se od ní kus dál.
"C-co?" Kal se rozbrečela ještě víc, Neji se uklidnil a zpátky jí chytl kolem ramen.
"Teď mi to řekl Asuma." teď už se trochu uklidnila i Kal.
"Já hlavně nechápu poslední Asumovo větu 'si jediná kdo ho může porazit'".
Neji se na ní nechápavě podíval.
V tom do pokoje vlítla menší spocená postava.
"Co vy dva tu? Neji volá tě otec."
"Jo, že už jdu, Hanabi."
"Ok, vyřídim." s těmito slovy zase vylítla zpátky z místnosti.
"Budu muset jít, ale dneska se ještě uvidíme, ve čtyři se pro tebe stavim, jo?"
"Dobře" řekla Kal a odešla z pokoje, pak už jen z chodby viděla Nejiho na dvorku jak něco říká malé Hanabi.
Domu jít nechtěla, tak se šla projít do parku kde přemýšlela nad všim co se dnes stalo.
Pro ni byla představa, že může porazit sannina nepředstavitelná, to téhle chvíle byla obyčejná průměrná kunoichi, tak jak by mohla? Nic jí nedávalo smysl, tak se rozhodla jít domu a zeptat se mámy na víc podrobností, co může být horší než že je dcera Orochimara?
Těsně přede dveřmi do domu se zastavila, slyšela tam nějaké hlasy.
"Mikoto, Mikoto buď ráda, že to ví." to byl hlas Asumy!
"Neví ani čtvrtinu toho, co by vědět měla, to víš i ty, Asumo." její matka už podle hlasu byla v pořádku.
Kal pomalu otevřela dveře a vstoupila do místnosti
"Co bych ještě měla vědět?"
"To teď ne, Kal." odbyl ji Asuma
Kal naštvaně vyběhla schody a zavřela se v pokoji. V tom si
vzpomněla na schůzku s Nejim, ještě měla trochu času, aby se připravila. Vzala si světle zelené kimono a vlasy si sepnula do drdolu.
Přesně ve čtyři zazvonil zvonek, Kal rychle běžela otevřít.
"Jdu ven!" zařvala do dveří a vyběhla z domu.
"Ahoj!" zařval Neji
"Koukal sem na program a dneska v kině dávaj pěknej film, pojď aspoň přijdeš na jiný myšlenky." řekl Neji a pousmál se na ni.
"Tak jo" řekla Kal a běžela napřed. Neji ji dohonil až před kinem.
Neji koupil lístky do poslední řady a šli si sednout.
"Víš že já radši sedim ve předu." řekla Kal s trochu šibalskym úsměvem
"Ale já vzadu." řekl Neji a úsměv jí oplatil. V duchu byl moc rád, že je Kal aspoň trochu v pořádku, i když věděl že se pořád trápí.
Film Kal hrozně zaujmul, když v něm nečekaně vybuchla bomba a Kal se lekla Neji ji chytil za ruku a naklonil se k ní.
"Kal, já vim, že teď neni ta pravá chvíle, ale já -"
"Pššššt!" přerušila ho Kal, i když přesně věděla co chtěl říct...
"To byl pěknej film! Děkuju!" řekla Kal u dveří od domu.
"Mně se taky líbil, tak se uvidíme zítra na tréninku. Kakashi sensei má pro nás prý nějakej speciální úkol."
"Tak se pořádně připrav." řekla Kal a zabouchla dveře. Neji se pousmál a pomalu odešel.
Kal si lehla a po dlouhém přemýšlení se odhodlala, že se zítra dozví všechno, co chce vědět!