Poslední přání - 14. kapitola - Skutečný velitel Akatsuki

Akatsuki své vítězství náležitě oslavili. Konan se musela uculovat při pohledu na zdrceného Peina, který od hnědovlásky neochotně přijímal lahev saké, načež si z ní důkladně přihnul, ale mračit se nepřestal.
„Jen klid, Šéfe. Však cy si na mě zvyknete,“ chlácholila ho Shenai.
„Itachi! Vem si tu svou rebelku pryč, nebo jí aspoň vysvětli, že nepotřebuju utěšovat,“ škytl Pein.
„Ale vy fakt vypadáte, že je vám mizerně,“ neodpustil si Deidara. Zetsu přemítal, zda má blonďáčkův výrok okomentovat, nebo raději dělat, že se přeslechl.
„No jo, náš umělec má pravdu! Fakt vypadá, jako by už mlel z posledního!“ chechtal se Hidan.
Vůdce se rozhodl pro diplomatický únik. Zabavil ninjům alkohol a zamkl se s ním v pracovně.
„No to si z nás dělá srandu!“ namíchl se nesmrtelný. „Co teďka budem jako pít?“
„Nejspíš vás nechá o chlebu a vodě.“ Modrovláska se pořád ještě nepřestala usmívat.
„Moc vtipný, Konan!“ okřikl ji Hidan, ke kterému se ihned přidal Kakuzu a kupodivu i Itachi.
„Nevíte, kam se zas ztratil Tobi?“
„A koho to zajímá, Deidaro?!“
Rozhodli se oslavu přerušit a rozejít se. Shenai se přitočila ke Kisamemu. „Nebude ti vadit, když ti ho zas dnes ukradnu, že ne?“
„Kdepak, Shenai. Je tvůj manžel a já ti ho milerád přenechám,“ zubil se žralok. Itachi uraženě prohlásil, že určitě nemohlo být soužití s ním až tak hrozné, ale oba dobře věděli, že to myslí v žertu.

Ráno byl už Velký šéf zas ve své kůži. Zatvářil se důležitě, vydal rozkazy a oznámil, že se s Konan vrací až k večeru. „Kdo nesplní rozkaz, dostane trest, který bude hodně bolet,“ vypustil z pusy ještě drobnou výhružku, než za ním konečně zapadly dveře.

„Cos dostal za úkol?“ zajímala se Shenai.
„Uklidit sklepení po minulé akci,“ prohlásil věcně, ale bylo vidět, že se o tom nechce bavit.
„Pomůžu ti,“ nabídla mu okamžitě. Chvíli se rozmýšlel, ale pak svolil.
„Tak sestřičko, mizím. Uvidíme se až večer!“ Deidara už byl přichystaný na cestu. „Tobi! Kde zas vězíš?“ Když ani po deseti minutách hlasitého vyvolávání neviděl ve své blízkosti čupřinu černých vlasů a velké oranžové kolečko s otvorem pro jedno oko, které už prošmejdilo každý kout sídla, zkusil to po zlém. „Tobi! Jestli se okamžitě nepřestaneš schovávat, tak to už doopravdy pořádně schytáš!“ Nic, žádná odpověď, dokonce ani náznak pohybu. „Kde je?“ Už mu to začínalo vrtat hlavou.
„Úklid počká. Seženem ostatní a budem hledat to naše oranžový neštěstí,“ ušklíbl se Itachi.
„Šéf řek, že čas máme do večera. Snad se objeví, aby tady bráška nedostal ten slíbený trest,“ mínila Shenai.
„A tobě nějaký úkol dal?“
„Ne, já nic nedostala,“ přiznala hnědovláska. „Ale na co čekáme? Jdem pro Tobiho!“

Pein a Konan dorazili na místo. Velitel Akatsuki celou cestu polohlasně nadával, že se musí trmácet na takováhle nepřístupná místa, a jeho věrná modrovláska ho šeptem povzbuzovala.
Ocitli se na místě, kde kdysi musela stát kamenná pevnost. Něčí postava k nim byla otočená zády, stála s nohama mírně rozkročenýma a měla černou kápi přes hlavu, aby dotyčný nebyl hned poznán. Pein si cizince prohlížel. Je živý, nebo před nimi stojí socha? Neznámý se totiž vůbec nepohnul.
Oba strnuli, když se k nim obrátil čelem. „Co ten tu dělá?“ sykl Vůdce Konan do ucha. I ona zaraženě hleděla na… Tobiho, který stál a díval se na ně.
„Buďte tu vítáni!“ Zdálo se, že se mužíček pod maskou usmívá.
„Ty zmetku! Snad si nemyslíš, že ti doopravdy skočíme na takový laciný trik!“ rozčílil se Pein.
„Jo, přestaň si z nás utahovat, Tobi!“ přidala se Konan.
„Nejsem ten, za koho mě považujete. Mé jméno zní… Uchiha Madara.“ Poté shodil z hlavy kápi a opět strnul.
„Vykládat mi tady takový pohádky! Ale jen počkej, to si vyřídíme!“ Chtěl se rozběhnout proti němu a vytrestat ho jedním ze svých jutsu. Uviděl, že se mužíček zasmál a jeho oko zasvítilo tak jasně, až v něm Vůdce postřehl červené skvrnky. Sharingan! Ale to znamená, že…

Konan se atmosféra nelíbila. Viděla jen rozšířené zorničky svého přítele, ten vyděšený pohled, který nezakryl ani Rinnegan. Muž se zastavil uprostřed pohybu, jen třeštil zrak před sebe.
„Peine?“ špitla. „Tak Peine!“ Silně ho udeřila do zad, aby ho probrala. Mohlo se zdát, že se jí to podařilo, ale pravda byla taková, že Tobi odvolal iluzi, do níž byl Vůdce chycen.

Zrzek se stále ještě vzpamatovával. Popravdě jen sípal. Pak se však vzchopil. „Konan! Teď ustup!“ zavrčel, ještě nikdy ho neviděla tak rozzlobeného. Bez odmlouvání popošla o pár kroků dozadu. Pein se rozběhl a rozmáchl, avšak ninja s maskou obratně uhnul a ještě ho pořádně udeřil pěstí do ramene. Dopadl na zem, kde se překulil. Zůstal ležet na boku, ale vražedný pohled z jeho rinneganových očí nezmizel.
„Kdo u všech čertů jsi?“ sykl a třel si rameno.
„Jak jsem již řekl, asi tak před deseti minutami, mé jméno zní Uchiha Madara!“ Sejmul masku. Konan se musela přidržet zdiva, aby neomdlela, zatímco zrzek nepřestával nevěřícně zírat na muže, který stál nad ním a vítězoslavně se šklebil. „Už je to tak, Peine, mě neporazíš. Já jsem totiž nejstarší potomek Uchiha klanu.“ Vychutnával si ten pohled na ležícího a znovu pokořeného velitele ninjů zabijáků.
Modrovláska si nakonec musela sednout na zem. Muž, který se jim přestavil jako Madara, se nepřestával šklebit.
„Pověz, Peine… jaké to je během jediného dne přijít o svou moc i postavení? Zjistit, že největší otloukánek je silnější než samozvaný Vůdce? Protože to já jsem založil Akatsuki! A tys byl jen hračkou v mých rukách a nechal ses tahat za nos. Jak smutné, milý Peine.“ Vychutnával si, že může svého dlouhodobého zaměstnavatele ponížit způsobem, na který nikdy nezapomene.
„Ale... proč až teď?“ nechápal Pein.
„Přestáváš svou roli zvládat a já musím zajistit, aby Akatsuki pochytali všechny Bijuu a mohli ovládnout svět. A teď…“ Madara se k muži sklonil a něco mu pošeptal. Když se opět zvedal, neodpustil si Pein, aby ho nezkusil udeřit, jenže jeho oběť to zpozorovala a zrzek dostal pořádnou ránu do břicha.
„Ani tuhle radost mi nedopřeje,“ zasípal, ale neodolal, aby se na něj alespoň neušklíbl.
Konan už vstala, ale teď se mračila. Že si nedáš pokoj, Peine! Přece vidíš, že jsme byli oklamáni! A v duchu se moc divila, že je nehodlá potrestat za to, jak se v posledních letech k němu chovali.

Akatsuki už byli celí ochraptělí. „Tobi! Kde jsi?“ Deidara prohledával horní patra.
„Hej prcku! Mám lízátko!“ volal Hidan.
„Pche! Na sladký ti nepoleze, neni to včela,“ řehnil se Kakuzu.
„Nevíte, kam se poděl Zetsu?“ zajímal se Kisame.
„Já jsem tady!“ zamlaskalo to přímo za žralokem, který se příšerně lekl a nechtěně udeřil Hidana Samehadou do hlavy, což mělo za následek další výbuch smíchu pocházejícího od Kakuzy.
„Ty jedna zatracená zelenino!“ Hidan popadl kosu a hnal se za Zetsuem, jehož poloviny se během jedné vteřiny shodly na tom, že je čas hodně rychle zmizet.

V hale se ozvaly kroky, které naznačovaly, že se někdo pokouší nenápadně plížit. Akatsuki, kteří už přestali s marným hledáním, polehávali v obývajícím pokoji. Ninja, který se hodlal skrýt, byl velmi brzy odhalen. Deidara po nebohém Tobim skočil, v obličeji rudý jako rak. „A teď tě zmlátím tak, že na to nezapomeneš! Dostali jsme misi a ty se celej den někde flákáš!“
To už k nim ale dobíhala Shenai. „Nech ho, Deidaro!“ Vrhla se k mužíčkovi v masce. „Copak nevidíš, v jakém je stavu?“
Teprve teď si všimli, že jejich Tobi je zamazaný od hlavy až k patě a od něčeho poškrábaný. Blonďatý ninja ho pustil a zvedl se, zatímco hnědovláska pomáhala Tobimu vstát.
„Tak fajn, kdepak jsi byl?“ Deidara nasadil svůj obvyklý tón, doprovázený povzdechem a v duchu si říkal, že horší už to být nemůže.
„Tobi za to nemůže, Deidaro-senpai! On zkoušel jen hledat tu tříocasou příšeru“
Shenai zpozorněla a zamračila se, blonďáček se shovívavě usmál. „Tobi, ty jsi ale trdlo! Přece se nemůžeš za tím démonem pouštět sám! Vždyť by tě slupl jako malinu!“
To už se Akatsuki smáli zplna hrdla. Myšlenky na Tobiho výprask byly rázem zapomenuty. Když dorazil i Uchiha, který mezitím skrčka hledal v nejzapadlejším koutě sídla, rozchechtali se zabijáci podruhé. Itachi nad tím mávl rukou a prohlásil, že si nehodlá kazit náladu. Ani Vůdce ani modrovláska se zatím ještě nevrátili.