Tma

______Tma. Všude kolem… a nic, o co se opřít… nic a nikdo… Ubohá malá Sakuro, utíkáš, stále jen utíkáš. Ale neutečeš. Máš ráda svou jistotu, své bezpečí. Jsi zvyklá, že ti pořád někdo pomáhá, vždy je poblíž ochotný ochránce, vždy se najde někdo, kdo ti poradí. Zvykla sis a nechceš jinak.
______Ubohá malá Sakuro, tolik věcí se teď najednou mění. A ty jim musíš čelit sama. Chceš zpátky, pryč, schovat se, schoulit se v posteli pod peřinu, ukrytá za valem polštářů. Proč to nejde? Proč nemůžeš a nesmíš? Obracíš dětsky rozevřené oči k nebesům, vystrašeně se rozhlížíš, jenže nikdo tady není. Nikdo ti nevysvětlí tu překvapivou a náhlou rychlost, jakou nabral spád věcí kolem tebe.
______Utíkáš, ale neutečeš. Nikdo neuteče před svým osudem. Lze změnit, lze mu čelit, lze si jej přetvořit k obrazu svému. Ale nejprve si musíš připustit, že nějaký takový osud tu pro tebe je. Tak, jako pro každého. To je dospělost. Odvaha žít s tím neustálým strachem z neznámého před tebou. Jsou lidé, kterým se to i líbí.
______Opustil tě, jaká rána! Konec světa, konec bytí. Hloupoučká malá Sakuro… on nebyl tvůj život. On byl jen další z ochránců. Že to není pravda, že ses před ním chránila i utěšovala sama? Tak buď vděčná aspoň za těch několik málo pomíjivých okamžiků, kdy tě objaly cizí ruce navíc kromě tvých. Možná už nikdy neobejmou.
______Nikdo neuteče před svým osudem. A ty jej dávno znáš. Je to ta tma všude kolem, a nic, o co se opřít - nic a nikdo. Tvůj osud je samota. Být sama, jen sama se sebou. Děsí tě to? Nebo ti to konečně dochází? Že důležitá jsi ty… ty… ne vy, ne on. O tebe se jedná. Důležitá jsi ty, ne oni, ne my. A když už máš tu nepřekonatelnou touhu se neustále kvůli někomu obětovat, udělej to kvůli sobě, ne kvůli ostatním.
______Jen ty. A jinak nikdo. Ulice, po kterých jdeš, jsou prázdné. Místnost, do které vstoupíš, je prázdná. Jen ty a jinak nikdo. Uvědomuješ si každou, každičkou část svého trupu v tom opuštěném, vylidněném prostoru. Víš přesně, kde se nacházíš. Vidíš své ruce, dlaně, prsty… vidíš záři, kterou vydávají… vidíš se v zrcadle, i s aurou kolem celého svého těla. Záříš, jiskříš, svítíš, zaplavuješ celou místnost svým světlem, svým teplem, svou vůní… ohromující záblesk, hrom, vlna šarlatového zlatého štěstí se vrací k tobě, k tobě uprostřed všeho, k tobě se zvrácenou hlavou a roztaženými pažemi… a ty to obrovské množství všehomíra pohlcuješ do sebe.
______Ty. A kdo jiný? Teď jsi konečně úplná. Teď… už nejsi neviditelná. Žes nikdy nebyla? Malá naivní Sakuro, to jen ve chvílích, kdy tě viděli lidé kolem tebe. A co když odvrátili zrak? Byla jsi i potom? Nyní se konečně vidíš a vnímáš sama. A až ho zase potkáš, bude to jiné, než před tím. On tě uvidí už z dálky, tak jako ty jeho. Vaše oči se setkají, vaše mysl se protne. A ulice bude prázdná. Jen vy dva. Uvidí tě a bude tě milovat. Takovou, jakou ses stala. Protože už nebudeš neviditelná, tvé bytí nebude nabývat na ceně jen při jeho povšimnutí. Už se nebudeš muset snažit upoutat jeho pozornost svým věčným přizpůsobováním se, snahou, aby “všichni kolem tebe byli šťastní“. Takovou si tě vybere, takovou tě bude chtít. Tebe. Jeden a jeden se prolnou, z jednoho a jednoho bude jeden.
______Jsi, jaká jsi.

______Probuď se…

______Vstaň…

______Jdi.