Co může znamenat malé přehlédnutí

Ležím tady a teď, přesně v tuhle chvíli cítím ten chlad, co mi zalézá až do morku kostí. Přejíždí mi mé bezvládné nehezké zmučené tělo a je mu jedno jestli trpím, či naopak. Ležím v bílém, zrovna napadaném sněhu, který se pomalu plní mou rudou krví. Ležím a nevím co si počít, jen sténám při každém nadechnutí, celé tělo mi mrzne a krev tuhne. Moje rozervané kusy oblečení leží opodál, ale já už nemám dost sil, abych na ně sáhla. Přemítám si v posledních okamžicích, útržky ze svého obyčejného života a v tu chvíli se mi chtělo tolik plakat, ale jakoby moje oči v sobě neměli ani kousek lítosti, že by pro tento okamžik, vypustily alespoň jednu slzu. Nešlo to, byly stejně zmrzlé jako moje tělo. Moje původně blonďaté vlasy, byly pokryty bílým popraškem studené vody, řasy byly těžké a tak zůstaly spadlé dole i s mými víčky. Vnímala jsem jen tlukot srdce a myšlenku na mou jedinou lásku…,,Shikamaru,” nemohla jsem to vyslovit, moje ústa byla bez tónu, moje řeč beze slov.,,Ať už to skončí, proč stále nemůžu zemřít, proč se minuty vlečou, jakoby se přeměnily v hodiny, proč mi nikdo nepřijde na pomoc, copak mě nikdo nehledá? Ale jak by mohli, nikdo neví kde teď jsem, nikdo mi nepomůže…"

,,Tem…
,,Temari!” Uslyšela jsem usilovné volání mého jména z té temnoty, která mě obklopovala. Otočila jsem hlavu ke směru odkud se to ozývalo a nebyla jsem si jistá jestli se mi jen něco zdá, jestli neslyším volání boha smrti, když si mě volá k sobě, ale ten hlas mi byl povědomí…,,Shi-ka-ma-ru…“ Dokázala jsem zašeptat do ticha nočního lesa, ale nikdo mě nemohl slyšet. Uviděla jsem z dálky něčí postavu, z vlasy staženými do culíku. Byl to určitě on. Běhal po lese a volal pořád dokola mé jméno.
Už byl skoro u mě… ale on mě nespatřil… Se strašným lítostivým výrazem ve tváři, se obrátil a pomalu odcházel. Mizel za každým stromem, keřem i malou větvičkou. Byl ode mne pořád dál a dál. Natahovala jsem k němu ruce, ztrácel se mi před očima a já ho nemohla zastavit a zakřičet z plných plic…,,Lásko jsem tady!!! Pojď si pro mě!” Ale moje tělo mi nedovolilo říct tyto krátké věty, které by mi zachránily život…