Nevědomost je sladká 2, - (Itachi x Siria) - (7.)

Takže protože jsem se dnes po dlohé době zavítala , a protože jsem nedávno čiro náhodo sepsala další díl, řekla sem si že vám tedy ještě udělám tu radost, a hodím vám sem 7 Ano je to tak.Ale nečekejte odmně že to tak bude pořád. Abych se přiznala....moc sem už nechodím, jen jednou za čas,a nevím, poslední dobou to tu na mně působí jinak než dřív.. Nezlobte se na mně za to, ale už mi to tu prostě tak nevábí jako dřív. Tak i proto. Zrovna sem začala psát nové FF, a jedno z nich je i real, další jednorázovka a třetí série. Ale sem to ani dávatnemůž, takže to všechno najdete pokud vás budou zajímat mé další povídky na té mé stránce.
Jinak tento díl je mírně odpočinkovější od Sirie a spíše je zaměřený na Konan.
Já vím neobvyklé, ale vše má svůj účel a to i v mých dějích. Jenom ještě doufám, že až dočtete poslední větu dnešního dílu nebudete mít chuť mi skočit po krku jak očekávám že nejspíš ano jj, uhodli jste... je to jeden z mých oblíbených konců }:)

7. díl Nervy na vlásku

Pein jednoho večera seděl ve svém pokoji a něco spisoval hluboce zabrán u otevřeného okna do své úřední knihy, když najednou ho vyrušilo jemné zaklepání na dveře. Než stihl pohlédnout či něco říct, dveře tiše zaskřípali a dovnitř vstoupila jakási osoba. Na první pohled byla ve stínu nočního závoje skrytá celá postava, takže nebylo poznat kdo to je. Až poté co se vynořila z temného koutu bylo poznat komu jistá tvář patří. Byla to Konan.
„Konan… nečekal sem tě tu tak brzo. Myslel jsem , že si měla tu průzkumnou misi.“
„Ano měla.“ Odpověděla velmi stroze Konan.
Pein se na Konan zahleděl a svou knihu odložil na římsu a přistoupil k ní. S otázkou jak v očích tak i na jazyku: „Konan…stalo se něco?? Znám tě už dost dlouho na to abych věděl, že jen nechceš dát najevo své myšlenky, a tak se přetvařuješ. Víš ale moc dobře, že já to poznám. Vždycky jsem ti viděl do duše, už když jsme byli děti,“ a pohlédl jí velmi zblízka do očí.
Konan si jen zhluboka nahlas povzdechla, a jediné co mu řekla bylo : „Itachi…on je jiný než dřív. Vzpomínáš si ještě vůbec na Siriu, nebo už je ti jedno co se stalo? Už si na to všechno zapomněl? Vždyť k nám přeci už taky patřila, a stala se mezi námi nakonec jednou z nejsilnějších. Peine!“ prosícně čekala na jeho odpověď , ale Pein nic neříkal. Jen tiše mlčel, a zrovna když už chtěl něco říct a nadechoval se ke své řeči, Konan nevydržela to lesní tmou doprovázející ticho a spustila: „ Peine! Copak ty už si vážně zapomněl? Nebo chceš zapomenout ? Opravdu je ti to všechno jedno? Je ti jedno co všechno se děje a co se stalo?“
„Siria nám byla velkým přínosem, ale to neznamená že pro ni budu truchlit. Rozhodla se tak sama, že chce odejít,“ odpověděl jí ihned Pein se směřujícím pohledem opět k oknu.
„A co Itachi? Nepřijde ti divné že on , ten který ji miloval, jí které jako jediné se podařilo obměkčit a získat si jeho srdce nosící dokonce v sobě i jeho dítě ji najednou tak prachsprostě odhodil? Není ti to divné že ji tak znenadání vyštval? Vždyť jen kvůli němu odešla! Každý den od jejího odchodu chodívá pryč. Je jedno jestli ve dne nebo v noci, ale kam vlastně odchází? Neznepokojuje tě to ani trochu Peine?“ zahleděla se na něj Konan.
Pein se náhle prudce na Konan otočil a pohlédl jí tentokrát už ostrým pohledem přímo do očí: „Jak sem řekl! Rozhodla se sama že chce odejít, a to udělala už podruhé. Už není naším členem a je považována za zrádce! A konec konců Itachi je tak mnohem schopnější když je teď bez ní. Plní své mise dokonale. Líp než kdokoliv tady z nás. Líp než kdy dřív bez váhání. Nemám důvod toho co se stalo litovat. Je to jejich volba života. A co se týče Itachiho…..nemůžu ho hlídat jak na provázku, poznal by to a ještě by se proti nám mohl postavit. Nikdy nás nezradil. Není důvod proč by to dělal teď . Nemáme nic jiného než jsme doposud měli, ani nic navíc, nebo něco výjimečného či vzácného. Může si chodit kam chce i na procházky. Víš že měl vždy rád čerství vzduch i když to nedával najevo. Je to jeho věc co si dělá ve volném čase.“
„Pak tedy proč ji nehledáme? Mohla s kýmkoliv tou dobou mluvit. A co kdyby se chtěla vrátit? Kdyby se vrátila?“ vyhrkla najednou Konan takto nečekanou otázku na Peina.
„Konan…vím že jsi ji měla za skutečnou přítelkyni, ale i tebe svým odchodem zradila.Už si to konečně přiznej. Opustila tě. Tak proč ti o ni stále tolika jde? A v tom co si právě řekla máš možná pravdu, ale pochybuju, že by někam ve svém stavu došla.“
„Co tím chceš říct??“ nevěřícně se ho Konan zeptala.
„Sama nevíš? Přiznej si, že ve stavu jakém byla neměla menší šanci přežít, obzvláště s tím jak byla vysláblá… a ještě to počasí jí určitě nedodalo o nic víc síly. Sama to nemohla zvládnout,“ odpověděl Konan Pein s velmi klidným, až chladným hlasem bez zájmu, zahleděný hluboce do Konaniných očí.
Už to vpadalo, že ji chce Pein po těchto slovech políbit. Natáhl před sebe ruku a dlaní se jemně dotkl Konaniny ztuhlé až ledové tváře od smutku. Jeho rty se pomalu přibližovali k jejím, když v moment kdy už se téměř jejich ústa spojili se celá ztuhlá Konan od překvapení náhle od Peina odtrhla a zacítila jen jak po její tváři pomalu sjíždí Peinova dlaň. Odvrátila prudce od něj svůj vyděšený a zarmoucený pohled a rozešla se nečekaně ke dveřím. Ještě než chytla za kliku aby otevřela, letmým pohledem vzhlédla na Peina se skloněnou hlavou a rázně najednou řekla: „Nečekala sem, že to cítíš takhle. Mýlila jsem se v tobě Peine. Až ti jednou dokážu, že ses mýlil, uslyším od tebe omluvu jakou jsi mi v životě neřekl či neudělal,“ a ihned zatáhla za kliku aby mohla odejít.
Pein však řekl na její slova jen tiše : „Konan…….vůbec si mne nepochopila,“ v jeho hlase bylo znát silné zklamání a možná i něco jako velký cit, který právě uvnitř jeho zkažené duše trpí.
Mezitím jako každý den , nyní v noci odcházel Itachi opět do temného lesa, zahaleného tou nejzvláštnější zvěří a rostlinami.
Konan zrovna procházel kolem domu by si mohla urovnat myšlenky když zahlédla opět Itahiho jak beze slova odchází opět někam do neznáma. A tak se za ním velmi tiše vydala. Nijak jí nedělalo problém vyhnout se šustění a praskání větví. Už chtěla vyskočit na strom když se za jejími zády ozval najednou hlas : „Neříkala si, že se půjdeš jen projít a pak půjdeš dělat večeři“
Ten hlas byl velmi rázný a Konan se ze strachu, že je to Itachi protože ji spatřil ztrnule otočila za hlasem zpoza jejích zad.
Ten na koho pohlédla svým vystrašeným pohledem z odhalení by ani ve snu v tuhle dobu na tomto místě nečekala.
„Deidaro…co tady děláš??“ zeptala se ho velmi tiše překvapená Konan stále nenápadně sledující Itachiho jak se jí v povzdál již ztrácí z dohledu.
Deidara naštěstí nespatřil Itachiho, takže Konan jednoduše odpověděl: „a to bych se měl ptát spíš já tebe co ty tu děláš. Ale když jsme tak u mně, sháněl jsem si nějaký ten jíl pro větší zásobu,…tady v těchto zapadlých koutech lesa má velmi dobrou úrodnost.“ odpověděl Konan s mírným pošklebkem na rtech.
„Aha… Já sem se byla nadýchat čerstvého vzduchu, ale co já to tady tobě vlastně říkám. Tebe to nemusí vůbec zajímat!“ odsekla mu odpovědí mírně podrážděná Konan.
„Heh… no jo, Peinova princeznička, kterou si chrání. Ale to ti vždycky nezachrání kůži….KONAN.“ dodal velmi výrazně její jméno Deidara.
Konana už se jen sotva ohlédla po Deidarovi a hlasitě si aby to slyšel odfrkla a tiše si řekla: „Phe!.. Nepodceňuj mně Deidaro, nebo toho budeš jednou hořce litovat,“ a udělala jakýsi pohyb rukou.
Náhle se od Konan vynořila jakási černá růže s velikými ostny a řítila se plazivým ač velmi rychlým pohybem k Deidarovi. Ten stihl jen taktak uhnout, a na poslední chvíli vykřikl na Konan ještě než svou papírovou růží po něm vystartovala znovu : „Copak si se úplně zbláznila Konan?! Chceš mně zabít?!“
Konan se v ten moment pro sebe velmi smála až se jí nakonec vyčaroval široký úsměv i na rtech, protože věděla, že tohle od ní v tu chvíli Deidara nečekal a byl zaskočen. Najednou její úsměv z tváře spadl a velmi hlubokým a vážným hlasem mu odpověděla: „Varovala sem tě několikrát za dobu co se známe abys mě nepodceňoval Deidaro. Já nejsem ničí hračka!! A dneska ti to říkám naposledy!“ Při pohledu na ni v jejích očích Deidara ucítil záchvěv velké zloby. Poznal že nemá asi dobrou náladu a tak tuto napjatou chvíli proměnil v nesmyslný humor .
„Ale no tak Konan.. Jen sem tě zkoušel jestli jsi ještě pořád ve formě, kdyby si náhodou vypadla z kondice musel bych tě protrénovat.“
Konan už nic neříkala a odešla zpátky do sídla. V duchu jí však prolítla jediná myšlenka v onu chvíli, kterou bylo: „Sakra!! Zrovna teď když se mi ho dařilo sledovat už tak dlouho mi do cesty vleze tenhle jíložrout!.“
Uplynula už nějaká ta hodina od večeře v sídle Akatsuki když Konan už pomalu kráčela po schodech nahoru v době když už všichni spali.
Když vyšla, tak celá chodba byla kupodivu neobvykle zhasnutá. Ani jediná louč nebyla zapálená. Byla taková tma, že nebylo vidět před sebe ani na metr. Rozhlédla se před sebe do dálky, když se jí do očí z povzdálí zableskl velmi světlý stín od nějakého světla. Bylo to až z opačného konce chodby, kde vycházelo světlo z dveří.
Konan to nedalo tak velmi potichu a opatrně šla za světlem až došla k onu místu. Z malé škvírky propouštějící prstence světla najednou zahlédla jakýsi stín. Pomalu otevřela dveře a vstoupila dovnitř s opravdu ostražitým pohledem. Nikde ale nikoho neviděla.
Byla si však ale jistá, že z té škvíry zahlédla zde uvnitř něčí postavu. A tak se opatrně rozešla k pootevřenému oknu. Myslela si, že tím oknem někdo asi už utekl pokud tam někdo byl, a tak se vyklonila z okna ven aby se líp rozhlídla jestli ještě někoho nespatří. Už si myslela, že tam nikdo opravdu není, že se jí to asi jenom zdálo, a pokud byl, tak už je dávno pryč. Najednou ale za sebou zaslechla jakýsi šustot. Něco jako by přeběhnutí po místnosti. Velmi rychle se otočila a rozhlédla se kolem sebe. Oči jí sjížděli všude kolem dokud si najednou nevšimla rozsvícené svíčky, která tam předtím nehořela. Už jí to začalo velmi drásat nervy… a připadla si nesvá. Měla pocit, že je sledovaná ze všech stran, ale přitom tam nikoho neviděla. Proto už jí praskly nervy a vzteky se s hrubým hlasem ozvala do místnosti : „Vím že tu jsi!! Tak se neschovávej a vylez ti říkám!!! Slyšíš??! Bojíš se snad?? Tak proč sem vůbec lezeš když se bojíš ukázat svou tvář!“ Konan čekala nějakou reakci, ale nic. Všude bylo naprosté ticho.
Nevydržela to už víc a tak použila jednu velmi pro každého muže účinnou větu: „Nebo……..copak se snad bojíš obyčejné ženy?? Nemáš na to postavit se ženskému pohlaví? Nebo mi nechceš ublížit? Heh… že bys byl snad až takovej zdvořilák???!!“
Konan už si myslela, že tohle to snad konečně zabralo, když se od skříně zprava najedou ozvalo silné zaskřípání. Ihned jí pohled sjel na onu skříň, když v té chvíli se po místnosti najednou udělala silná tma. Svíce které osvěcovali celý pokoj v jeden a ten samý moment zhasli. Jen jedna jediná zůstala hořet. Konan celá ztuhla. Protože na to aby se tak rychle vše pozhasínalo byla zapotřebí velká rychlost a obratnost v těle. Ted už nebylo dohledno ani ke dveřím když bylo slyšet už jen skřípnutí od zavření dveří do místnosti.
Konan už byla v tu chvíli silně nesvá. Nelíbilo se jí, že nevidí do tváře svému nepříteli. Hlavně byla znepokojená … že ani nevěděla za jakým účelem si s ní ten kdo je v místnosti tak pohrává. Z nečekání se z levé strany místnosti ozval tichý, velmi tlumený mužský hlas: „Myslíš si, že si s tebou hraju, a nechápeš proč. Nemám pravdu? Drásá ti to nervy když nevidíš svému nepříteli do obličeje. Nebo se snad mílím?
„Heh…..Proč si myslíš, že se tak cítím? Nic o mně zřejmě nevíš,“ ohradila se ihned Konan na hlas z povzdálí.
„hmm….možná proto, že je to na tobě i vidět. …Ta tvá nejistota.“
Tohle Konan už dopálilo úplně a její nervy se definitivně utrhly. Náhle sklopila svůj zrak k zemi a tichým, i přesto ovšem vážným hlasem řekla: „Nikdo mi nebude nic takového říkat. Já…nej-sem NEJISTÁ!!! Ukážu ti jak slabá já sem!“ a své ruce natáhla před sebe. Pohlédla opět na osobu skrytou ve stínu místnosti, a prudkým pohybem zaútočila na cíl. Ovšem co sama nečekala, že při dopadu ji ona nevítaná návštěva nějakým způsobem stihla uhnout a ještě ji srazit ke zdi. Konan teď podpírající se o stěnu zdi jen nevěřícně pohlédla k oknu kde najednou stála utajená osoba.
Chvíli tam jen stál a pak opět promluvil, ale tentokrát už velmi klidně až vysmátě: „Jsi unáhlená jako vždy.“
Jen co to dořekl, zmizel z místa u okna a objevil se přímo za Konan. Než stihla cokoliv udělat, uchopil ji silně ze zadu pod krkem aby ji mírně ubral kyslík za účelem znehybnění a řekl jí: „Proč si asi tak myslíš, že tu sem? A kdo si vlastně myslíš, že skrývá za tímto hlasem?“
Konan už se zaťatými zuby vzteky řekla s přidušeným hlasem: „Kdo ksakru si?! Tak už to řekni!!“
„Heh…..Ty pořád nevíš………..KONAN??“