Růže z písku 4-Snad nezapoměl

Zkoušky probíhali moc rychle za tu dobu jsem na něj ani nepomyslela, měla jsem dost svých strastí. Hned napoprvé písemný test, pro mě to byla hračka, ale měla jsem strach o Naruta.
Nakonec to ten hlupák dokázal a přesunuly jsme do lesa smrti, kde jsme skládali druhou zkoušky.
Vyskytlo se několik komplikací, ale nakonec jsme ji složili.
Kvůli velkému počtu týmů co splnili zkoušku se uspořádala kvalifikační kolo. Tentokrát jsme to bylo na jednotlivci, ne na týmu. Zazoufala jsem. Moje bojová stránka nebyla zrovna nejlepší.
Nevím co to se mnou bylo, začala jsem být nervózní, sama jsem ten pocit nemohla popsat.
Jen jedním okem jsem sledovala zápasy, před všemi jsem se snažila vypadat, jako by nic. Nechtěla jsem jim přidělávat strasti. Zápas jsem měla za sebou a Sasuke a Naruto taky, už mě stejně ostatní zápasy nezajímali.
Před začátkem předposledního zápasu, má nejistota zesílí. Zavalil mě zvláštní pocit, takový jaký mívám, když se má stát něco strašného. Ale co by se mělo stát.
Jen jedním okem jsem sledovala tabuli, na které se objevovali jména zápasníků.
Právě začínal předposlední zapás, už jsem chtěla, aby vše skončilo, moc jsem se chtěla podívat za Sasukem, měla jsem o něj strach.

Konečně už jsou vybráni! Počkat to není možné. Při pohledu na tabuli se mi zastavilo srdce, nemohla jsem se ani pohnout. Zavalil mě hřejivý pocit u srdce.
Jen jsem sledovala ty písmenka na tabuli, hlavě jsem pořád viděla ten nápis: Gaara vs. Rock Lee.
Kdyby se vedle mě neozval radostný pokřik, málem bych se udusila. Jen jsem zírala naprázdno dolů, jen jsem čekala kdy se objeví.
Zas ten písek, začal se sestupovat na jednom místě. Chvíli jsem nevěřícně hleděla, tu techniku jsem znala. Byl to on určitě.
Ale něco bylo jinak, jeho pohled byl jiný, plný zášti, zloby, žádné city ani emoce. Nic jen prázdno, jen tma a chlad.
Litovala jsem ho, co s něj udělali, jen prázdnou skořápku, nic. Nenáviděla jsem ho. Tak moc ho změnil, vše změnil i to proč jsem tu, proč nejsem s ním.

„Gaaro!‘‘ Volala jsem, tentokrát se mi nikdo neozýval, tentokrát ne. Ale proč, vždyť jsme se domluvili na dnešek a není tu. Vždycky jsem se těšila až budeme spolu. Ale dnes ne, dnes budu zas sama.
Posadila jsem na houpačku na, které kdysi sám sedával, teď jsem tušila jaké to je, být sám. Teď už mě ostatní děti nenáviděli jako jeho. Teď už jsem věděla jaké to je. Pomalu jsem rozhoupala a sledovala jsem hrající si děti. Zas sama, tak dlouho jsem byla s ním a teď zas sama.

A tak jsem tam zůstala sama.
Tak nemusel cítit celou to dobu, tu dobu co jsem byla pryč. Tolik jsem toho litovala, ale moje máma chtěla pryč, moje slovo proti tomu jejímu nemělo žádnou váhu. Ale co s tím teď nedělám, musím jen doufat, že na mě nezapomněl.
Zápas byl napínavý, i když se Lee snažil jak mohl, písečnou obranu neprorazil. Věděla jsem jak je pevná, přes ní se nikdo nedostal ani nedostane.

„Copak ti je Sakuro?‘‘ Ptala se mi máma jakmile jsem dorazila domů. Tentokrát na mě byla ještě milá. Celá posmutnělá jsem se posadila na židli a čekala jsem kdy přede mě položí talíř z večeří. Nic se však nedělo. Jen jsem se otočila za ní. Ani večeři nechystala. Podivila jsem se, to budu o hladu?
„Mami.‘‘ Zavolala jsem abych upoutala její pozornost.
„Copak?‘‘
„Bude večeře´.‘‘ Zeptala jsem, měla jsem obrovský hlad. Neodpověděla a dala se do práce.
No už jsem se lekla. U večeře neřekla ani slovo.
Proč?
Stalo se ji něco?
Chtěla jsem se ji zeptat, ale dřív než jsem začala, zmizela ve vedlejší místnosti.
Co to?
Dojedla jsem a vydala jsem se za ní. Její chovaní mi nějak nesedělo.
„Stalo se něco?‘‘ optala jsem se mámy. Trávě seděla na posteli a smutně se dívala z okna. Pomalu jsem přišla k ní a posadila jsem se ji na klín. Pevně mě objala a dál sledovala západ slunce. Nevypadal nejlépe, ale co se stalo?
„Byl tady Kazekage, ty a Gaara už si nemůžete spolu hrát.‘‘ Začala.
Já jsem tomu nemohla uvěřit, proč ne?
„Proč?''
To mi neřekl, jen už si nebude moc spolu hrát, to je vše,‘‘ odpověděla.
Já na ni nevěřícně hleděla, konečně jsem si našla kamaráda. Alespoň tu někoho mám, ale teď už ne. Slezla jsem z jejího klína a rozběhla jsem se do svého pokoje a prudce jsem za sebou dveře. Rozplakala jsem se do polštáře. Proč nemůžeme být spolu. Zoufala jsem. Už teď mi chyběl.

Ale teď už možná to bude jinak, je tu tady jeho otec není. Snad nezapomněl snad si mě pamatuje.